-->


25. Odkaz Sářiných předků

 

      Probudil jsem se; bylo k ránu, venku už začínalo svítat. Ruka milujícího se naučí rychle hledat tvar jiného těla ve své posteli – stačí jí k tomu jediná příležitost, tak jak se té noci mělo s mojí rukou. Ruka hledá, hledá, obliny Sářina těla ale nenachází. Ve slabém světle ke své úlevě spatřím, že sedí na židli vedle okna. Na sobě nic než obtočené prostěradlo. Zřejmě nemůže spát, myslím si a vyslovím to nahlas. Ona souhlasí. Pokračuje:

 „Dobře, že jsi také vzhůru. Chtěla bych, abys mi něco pověděl.“

Vyhrabu se z postele. Všímám si, že jsem docela nahý. Sára pod tím prostěradlem jistě také. Přes veškeré intimnosti, jichž jsme se před chvílí dopouštěli, cítím se trochu trapně. Jiné prostěradlo po ruce není. Sára vidí moje rozpaky, vstane a podá mi kalhoty a košili, které byly přehozené přes druhou židli. Přitom jí sklouzne z ramene prostěradlo, aby odhalilo jedno ňadro, takovou malou vyhrocenou věcičku, o které si moje ruka ještě dobře pamatuje, jak ji nedlouho předtím držela v dlani. Nedostatek světla způsobuje, že se prs nachází na samotné hranici viditelnosti, přesto ale se dá poznat, či spíš vytušit, jak přenádherně je tvarovaný. Zasměje se tomu krátce a přetáhne si problematický kus látky znovu přes rameno, tento úkon ale nikterak neuspěchá, čímž pádem mi povolí ještě několik drahých vteřin k tomu, abych mohl pozorovat a náležitě ocenit tento vzácný přírodní úkaz. Když je objekt mého obdivu posléze zahalen, zeptám se:

"Cos chtěla vědět?"

"Poslyš, seš ty Higgins? Nebo Freddy?"

„To se ptáš mne? Myslel jsem, že se to dozvím já od tebe!“

„Ne, dělám si legraci. Seš Val, Vale! Myslí ti to jako Higginsovi, možná, že i lépe, nejsi ale jako on arogantní a namyšlený. Máš Freddovy jemné manýry, chybí ti ale jeho neschopnost poprat se s životem. Takže suma sumárum, jsi Val a Valem zůstaneš.“

„Jako ty jsi a zůstaneš Sárou, máme to vyřešené. Nad čím jsi přemýšlela?“

„Nad tím, jak se to má s tím mým novým tátou. Kde přišel k tolika penězům, například?“

„To máš jednoduché. Jsou to, čemu se tady obvykle říká ‘old money’, rodinné bohatství, které podědil.“

„Vážně? A ty o tom něco víš? Jak?“

 „Něco jsem si našel na Internetu, tam je toho o Tasmánii a jejích dobrovolných i nedobrovolných rezidentech uplynulých dvou století hodně, zbytek jsem si dal dohromady.“

„A co ti vyšlo?“

„Že jsi dobrá partie. Což jsi kdysi prohlásila ty o mně.“

„Vidíš, aspoň si nemáme co vyčítat.“

„Ne. Pouze co ty jednou podědíš, budou staré peníze’, zatímco v mém případě jde o peníze dosti nové.“

 „Jak se to tedy má s mým tátou? A tudíž i se mnou?“

„Má se to tak, že tvoji předkové byli charakterově nádherně vybarvení. A asi od poloviny devatenáctého století také docela movití. Co je ale na tom nejzajímavější, aspoň pokud jde o tebe, je spojitost s tou budovou vedle.“

„S divadlem?“

„Ano, s divadlem a navíc konkrétně s tímto divadlem. Dokonce na obou stranách, jak tvého pra-pra-pra-pra-dědečka, jestli jsem to spočítal dobře. Nespočítal, těch pra‘ by tam mělo být pět. Totéž platí i o tvé babičce.“

„Jak to myslíš, na obou stranách?“

„Jednoduše. Ti dva se tu zřejmě seznámili, pokud se nemýlím. Tvůj přímý mužský předek Thomas Collingwood býval kdysi trestancem, a když se tohle divadlo stavělo, ve třicátých letech devatenáctého století, byl zde přidělen na práci.“

„Neříkej! A co babička s pěti pra‘?

„Ta tu byla herečkou.“

„Tak to mě podrž! A ti dva se do sebe zamilovali?“

„Tak nějak to muselo být. Hádám, že když se divadlo dostavělo, kolem roku 1837, Thomas tu zůstal na místě, nejspíš jako kulisák, či něco takového. Třeba i něco víc, podle toho čeho potom dosáhl, to musel být moc šikovný člověk. Herečka, tvoje babička, jmenovala se Gladys Butler, by si, jak hádám, kulisáka moc nevšímala, takže se nejspíš brzy nějak vypracoval. Zhruba v té době už se mu také dostalo svobody, buď proto, že se choval dobře, nebo mu prostě trest vypršel.“

„Tak to je, jak se asi poznali. Jak se ale Thomas předtím ocitl na tom neblahém ostrově?“

„To bohužel nevím, ví se jen to, že tam šli hlavně ti nenapravitelní. Byl ale dost mladý, když byl deportován z Anglie, necelých dvacet. Co vlastně provedl, jsem nezjistil, tam je původní text skoro nečitelný, snad šlo o nějakou drobnější krádež. Za horší věci se tehdy už rovnou věšelo. Na Sarah Thomas přišel v roce 1830, už ke konci trvání tábora. Třeba zpočátku byl tady v kolonii takovým nějakým mladistvým delikventem, vzpurné mládí a tak podobně, později už šel do sebe, kdo ví?“

„Takže, Thomas byl na Sarah! Já nevycházím z údivu. Jak ale přišli ti moji pětinásobní prarodiče k tomu majetku?“

„Thomas zřejmě požádal, někdy kolem roku 1840, vládu o to, aby mu byla přidělena půda. To se tehdy běžně dělo. Dostal nějaký pozemek nedaleko Uxbridge, pokud nevíš, to je asi čtyřicet kilometrů od Hobartu. Tehdy to bylo daleko, později už tolik ne, takže půda brzy nabyla větší hodnoty. Prababička Gladys nechala pravděpodobně hraní divadla brzy poté, kdy se vzali, možná proto, že čekala jejich první dítě, jímž byl Albert Cunningham. Tvůj dědeček s pouhými čtyřmi ’pra’. Jakmile se jim podařilo zajistit si pozemek, museli potom asi oba tvrdě pracovat, nejspíš něco pěstovali, nevím co, dalo by se to ale snad zjistit. Přikupovali další pozemky, jakmile to šlo, totéž jejich děti, kterých měli ještě několik. Tak postupně vznikal a nabudoval se ten majetek. Cunninghamové potom koupili asi také něco kolem Melbourne, protože tam, jak se zdá, má tvůj otec rovněž nějaké obchodní zájmy. V tom jsem se už moc nevrtal, to už jsem věděl, že mu mohu věřit.“

„A předtím jsi mu nevěřil? Ne, už vím, tys mě chtěl chránit! Co jiného ses dozvěděl o mojí rodině?“

„Bylo tam dost zajímavých lidí, pár městských starostů, pár důležitějších politiků, jeden ze strýců byl státním parlamentářem, jiný dokonce federálním, ten navíc snad byl i ministrem, tím už jsem se ale už moc nezabýval. Nebyl by na to také čas.“

„Nějací herci?“

„Samozřejmě. Tohle se dědí. Už ten náš Thomas si nejspíš vážil nějakých těch štěků, jichž se mu určitě dostalo, jako asi každému divadelníkovi, od kulisáka nahoru. Ve dvacátých letech tu byla dost známá herečka v Melbourne, natočila i pár filmů. Vdala se nejméně třikrát a změnila jméno, takže je dost těžké ji sledovat. Tvůj dědeček i pradědeček byli podle všeho velice nadšenými ochotníky – otec šel dál, mnohem dál. Myslím, že si počteš, až nebudeš mít nic na práci a začneš se vrtat ve starých recenzích v anglických novinách.“

„Víš co? Raději se budu učit nové role! Ale budiž. Něco si jistě přečtu. Budeš mě muset naučit, jak se to nejlépe hledá. No, Cunningham není moc vzácné jméno, takže příliš snadné to asi nebude. Na žádné kostlivce ve skříních jsi zatím nenarazil?“

„No takový ministr si jich za svého života jistě pár nadělal, nic velkého na něho ale neprasklo.“

„Víš co? Musíme sice dneska zkoušet, to ale až odpoledne. Venku ještě ani není úplně světlo. Kolik je hodin, tak pět? Co kdybychom si teď znovu vlezli do postele? Cítíš se na to?“

„Na co?“

„Však víš.“

 

Řečičky!

Samé vábničky

Kdekdo řečičky má,

Kdekdo jimi vládne,

Však důkazy pádné

Nemá!

Nechci slyšet o tvé lásce

Jen důkazy dej mi!

O žáru v srdci řeči si nech

Svůj horký dech, dej mi!

Neruš vzdechy klid nočních Hvězd,

V náruči své mě sevři, Vzdech

A věčná lásky vyznání,

Si nech.

Kdo v pravdě má rád

Jen šeptá tichý vzkaz:

Na řečičky tu není čas!

Na mých rtech chceš cítit Své rty?

Ukaž, ukaž, že jsi to ty!

Uvěřím jen, že pravdu má

Kdo mi o sobě důkaz dá,

Důkaz dá!

Písně si nech, verše si nech

Namísto řečí mě obejmi

Neplatí na mne prázdný vzdech

Svůj důkaz jen dej mi!

Ten, kdo miloval, ti poví,

Že tady k řečem čas není,

Že rty si jen jiných rtů cení

O tom svůj důkaz dej mi!

Dej mi!

 

Sára zpívala a já jsem přitom vzpomínal na uplynulou noc. A na čas ranního kuropění. S tímto textem i s tím, jak jej podávala, prostě nešlo jinak. Byli jsme spolu ještě aspoň hodinu, kdo ale by sledoval v takovýchto chvílích čas? Podařilo se jí potom vklouznout už za světla do jejího pokoje, aniž by ji někdo spatřil. Na Brandonových očích, když nás potkal v hotelové jídelně při pozdní snídani kombinované s raným obědem, anglicky se tomu říká ‘brunch’, bylo ale vidět, že má přinejmenším podezření. Nešť! Jeho dcera je plnoletá.

Brandon se k nám přidal jako Pickering, když jsme zpívali Rain in Spain a bylo vidět, že by se byl jako muzikálový herec-zpěvák také dobře uživil. Potěšilo mě, když se pochvalně vyjádřil podobnými slovy o mém zpěvu. O slovanském akcentu se nezmínil; skoro bych si začal i fandit, kdybych nevěděl moc dobře, že žádný český zpěvák, včetně těch, kteří si to o sobě myslí (těch je bohužel hodně) se přízvuku, s nímž se narodil, nikdy docela nezbaví. Ani kdyby zaměstnal armádu koučů a logopedů, což si málokterý může dovolit. Takže si myslím, že byl Brandon pouze vůči mně zdvořilý. Nebo že by už dokonce tušil, že by ve mně mohl mít budoucího zetě a začíná si mě předcházet?

Zkoušelo se na jevišti, zatímco Walter byl v orchestřišti, kde je piano. To bude zítra na jevišti – divadlo budeme mít v pondělí jen pro sebe a pro nadcházející konkurs, jak nám oznámil náš producent. V jednu chvíli, uprostřed písně, se Sára zadívala na několik vteřin na jedno místo v té chvíli prázdném hledišti a vypadala trochu překvapeně, rychle se ale vzpamatovala. Chvíli předtím odtamtud odešel její adoptivní otec Frank Morrison, který se na chvíli objevil při zkoušce. Musel ale jet na letiště, takže se s námi předem rozloučil. Se Sárou spolu něco domlouvali, nechtěl jsem se jim do toho plést, stejně mi o tom Sára nejspíš později poví. Na letiště vezl Morrisona Elwood, který se stal tak nějak Brandonovým sekretářem, ale také poslíčkem a který potom z letiště rovnou přiveze režiséra Andrewa Downera spolu s Grigorim Jakovlevem, jedním z Brandonových obchodních společníků. Brandon se jim večer bude muset věnovat, půjdou prý nejspíš někam na večeři. Vezmou sebou i pianistu Waltera Rothbauera. Jestlipak chceme jít s nimi? Omluvili jsme se a Brandon nenaléhal.

Po zkoušce jsme se my dva šli k večeru trochu projít po Hobartu, a skončili jsme tam, kam to táhne mnohé z návštěvníků tohoto města. Salamanca Place je centrem aktivity a to i v neděli, den po světoznámých sobotních trzích, které se zde konají každý týden. Trhy by nás stejně ale nezajímaly, v náladě jakou jsme oba měli. Jak bych tu náladu nazval? Plnou anticipace? Sáru očekával den nato pro ni důležitý konkurs, cítil jsem, že nejlépe by pro ni bylo, kdyby se mohla nějak odreagovat, nemyslet na to, co bude. V jedné indické restauraci (konečně jsem se dočkal!) jsme povečeřeli, potom jsme si našli malou kavárničku. Sára mi oznámila:

„Byl tam.“


 


„Kdo byl a kde?“

„V divadle. V hledišti. Fred.“

„Fred? Kdo je Fred? Tvůj otec je přece Frank, či není?“

„Táta je Frank, ale to už tam nebyl. Nikdo tam nebyl, kromě nás. A Freda.“

„Prosím tě, co máš pořád s tím Fredem?!“

„Myslela jsem, že máš historii hobartského Theatre Royal v malíčku. Zřejmě nemáš. Fred je duch v něm permanentně usazený, už nějakých sto let. Není prý nijak zlý, dokonce naopak. Někdy v osmdesátých letech, když divadlo začalo hořet, spustil prý protipožární oponu a divadlo tím zachránil. Musel to být on, nikdo jiný tam nebyl. Freda vidělo už hodně lidí, nejčastěji herci. Těm se potom dařilo.“

„A tys ho dneska viděla?“

„Viděla. Seděl chvilku ve druhé řadě, čtvrté křeslo zprava. Připadalo mi, že se baví. Přemýšlela jsem, kdo to asi může být, napadlo mě, že se na nás snad přišel podívat někdo z techniků. Oblečený byl ale jinak, tak nějak staromódně. Podívala jsem se znovu a on už tam nebyl. Z toho křesla se nemohl vytratit, na to by byl měl jen asi vteřinku. Prostě zmizel. Potom mi to došlo.“

„Proč jsi nám nic neřekla?“

„Proč bych měla? Jen by to narušilo zkoušku. Stejně už byl pryč. Elwood už tam nebyl, ten by z toho třeba mohl něco vytěžit, jestli mu o tom povím. Pokud si to zaslouží, o čemž pochybuji.“

„Ty se na něho zlobíš.“

„Zlobím. Špízoval na mně.“

„To víš, je to investigativní žurnalista, ti jinak nedovedou.“

„Myslíš, že proto si ho táta vybral za společníka? Nebo sekretáře nebo, no děvku pro všechno, co si budeme zastírat.“

„Mohl si vybrat hůř.“

„Táta ho asi bude využívat.“

„To nejspíš bude. Řekl bych ale, že Elwood se rád nechá využít.“

„Hádám, že se pokusí nějak využít i tebe. To už přece také udělal. Necháš se ty využít?“

„To máš tak. Pokud by to mělo být na prospěch tobě a tvé kariéře, tak docela rád. Tvůj otec není žádné ořezávátko, ví co dělá, už to dokázal. Navíc pochází z linie tvrdých, většinou úspěšných lidí. Když se spolu podíváme trochu hlouběji a podrobněji do historie toho tvého rodu, kdo ví, co ještě objevíme?“

„Nějaké ty kostlivce ve skříních?“

„Ty máme asi všichni, do určité míry.“

„Co reinkarnace, hrála či hraje v tom všem nějakou roli? Mohu kupříkladu zjistit, že jsem kdysi žila život jako Gladys Cunningham, osadnice v Uxbridge, za svobodna Butler, herečka v Hobartu. Dalo by se něco takového dokázat?“

„Přímo asi ne. A i kdyby to šlo, kam by to vedlo? Tohle je tvůj současný život, ten potřebuješ žít především, přemýšlet nad tím, co bylo, či co mohlo být, nemá velký význam. Ano, můžeš ty lidi objevit, do jisté míry sledovat co dělali, poučit se z toho co udělali dobře či špatně, tím to ale končí. Spekulovat o tom, jestli jsem byl ten či onen, ta, či ona, prostě nikam nevede. Možná, že jednou budeme mít tu příležitost k tomu dát si tyhle věci dohromady. Zatím ale nemá význam se tím příliš zabývat.“

 „Takže podle tebe je zbytečné uvažovat o tom, jestli jsme se my dva už někdy v nějakém předchozím životě potkali?“

„Ono to je dost možné. Skoro bych i řekl, že pravděpodobné. Vědět určitě to ale nemůžeme. No a co myslíš, není to lepší mít tu takové pěkné tajemství?“

Víš co? Máš pravdu. Mně docela stačí si vzpomínat na to, jak jsem tě v tomto životě poprvé potkala.“

„Na ostrově.“

„Kdepak! Tam jsi poprvé potkal ty mne. Já jsem tebe potkala už dřív.“

„Nepovídej! Kdypak?“

„Hned jak ses nastěhoval vedle.“

„Tys o mně už tehdy věděla?“

„Ovšem, že jsem o tobě věděla. Když se do vedlejšího domu nastěhuje pohledný mladý kluk, toho si skoro každá holka přece všimne!“

Zase tak moc mě s tímhle nepřekvapila. O sáčku cukru, který jsem zahlédl v její kredenci, jsem se nezmínil. To si asi navždy nechám pro sebe. Je přece jen dobré, uchovávat si a hýčkat takové jedno hezké tajemství. A vzpomínat na ně.

„Co s tím uděláme?“

„S

„No, s námi.“

„Zítra mám ten konkurs. Pokud tu roli dostanu, to pro mne bude znamenat dost velkou změnu v životě. Zkoušelo by se asi v Melbourne a i tam by potom nejspíš byla hlavní základna. Co kdybychom si tam spolu někde najali byt, no a potom by se uvidělo. Ty by ses třeba mohl konečně dát do překládání těch tvých knih. Nebo do psaní jiných. Také bys mohl pokračovat v přednášení; časem by se jistě vytvořila podobná skupina, jakou jsme měli ve Strahanu. Také bychom se mohli tu a tam spolu ukázat ve společnosti. Vždycky jsem chtěla mít svého vlastního Valentýna!“ 

„Ten svátek jsme propásli, byl před dvěma měsíci. Na další si budeš muset počkat skoro rok. Vydržíš to se mnou tak dlouho?“

„Myslím, že ano.“

„Je tu jeden problém.“

„Jaký problém?“

„Vízum jsem dostal na tři měsíce a už jsem si je jednou prodloužil. Prodlužovat je do nekonečna by ale asi nešlo.“

„No, nejspíš si tě budu muset vzít.“


KONEC






©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena