-->


24. Pygmalion

           

Šli jsme na večeři a hned nato do divadla. Stihli jsme to právě v čas. Hra byla dobře hraná, režijně pojatá celkem tradičně; byl to příjemně strávený večer. Už proto, že jsem měl vedle sebe jinou Elizu nebo, jak bývá v některých českých překladech nazývána, Lízu. Jak jí mám vlastně přezdívat? Líza, ne, to nezní moc dobře. Líza, to je taková trochu primitivní vesnická holka, tak si ji aspoň představuji. Eliza zní sice o trochu lépe, pořád to ale není ono. Co takhle tasmánský diblík? To zní pěkně exoticky! Ano, tak ji budu nazývat, raději ale jen v duchu. Tasmánský ďábel je v myslích mnoha lidí, a nejen Australanů, spojován s tímto ostrovem, znělo by to ale trochu moc divoce. Ďiblík, to už zní lépe, jenže Sára a ďiblík? Ne, to mi tak nějak nejde dohromady. Ďiblíci bývají trochu starší než ona. Mezitím, představení spělo ke konci. Higgins se naparoval před Elizou:

Když z vás má být dáma, nesmíte se cítit zanedbávána, pokud muži nad vámi půl života neprovzdychají a druhou půlku vám nedělají modřiny. Když vám můj chladný životní styl nevoní a obtěžuje vás, vraťte se do bláta. Dřete do úmoru, až budete víc zvíře než člověk, pak se muckejte a mordujte a pijte, dokud nepadnete únavou. Takový život v blátě, to je přece nádhera! Je opravdový, je vřelý, je drsný; člověk ho pocítí, i kdyby měl hroší kůži; může ho ochutnat i očichat, a nepotřebuje k tomu ani cvičit ani pracovat. To není jako věda a literatura a klasická hudba a filosofie a výtvarné umění. Já jsem pro vás necita a sobec, že? Prosím: táhněte k lidem, kteří jsou vám po chuti. Vdejte se za nějaké to sentimentální čuně s hromadou peněz a jedním párem pořádných pysků a jedním párem pořádných bot, aby vás vpředu líbal a vzadu kopal. Když si nedovedete vážit toho, co máte, zvolte si to, co umíte ocenit.

Eliza se ale nedala, už to nebyl ten Pygmalionův pasivní výtvor, už to byla Galatea:

Dobře víte, že teď už bych nemohla žít s žádným tuctovým sprosťákem, a když děláte, jako bych mohla, jen mě urážíte, a to je od vás hanebné a kruté. Vy si myslíte, že se musím vrátit do Wimpole Street, protože nemám kam jít, leda k tátovi. Ale jen si nemyslete, že mě máte na kolenou a že mě můžete ukřičet a dupat po mně. Já si vezmu Freddyho, abyste věděl – jen co ho dokážu uživit.

Higgins: (ohromen): Freddyho!! Toho pošuka! Toho chudinku, který by se ani jako poslíček neuživil, kdyby k tomu sebral kuráž! Ženská - vy nechápete, že jsem z vás udělal manželku pro krále?

Eliza: Freddy mě miluje, a tím je pro mne král. Nechci, aby pracoval – nikdo ho k tomu nevedl jako mne. Seberu se a začnu učit.

Higgins: Propánakrále, co vy můžete učit?

Eliza: To co jste mě vy naučil. Fonetiku.

Higgins: Cha, cha, cha!

Eliza má ale navrch, i když Higgins to ještě zkusí:

Higgins: Mimochodem, Lízo, objednejte šunku a stiltonský sýr. A kupte mi sobí rukavice, číslo osm, a nezapomeňte na kravatu k mému novému obleku. Barvu nechám na vás. (Jeho veselý, bezstarostný, mocný hlas svědčí o tom, že je nenapravitelný).

Eliza: Osmičky by vám byly malé, jestli je chcete s vlněnou podšívkou. Tři nové kravaty jste nechal ležet v zásuvce nočního stolku. Plukovník Pickering má radši eidam než stilton, a vy si stejně nevšimnete, co jíte. Kvůli šunce jsem paní Pearceové volala dneska ráno. Nevím, co si beze mne počnete. (Odšustí)

      Paní Higinsová: Mám dojem, žes to děvče zkazil, Henry. Pomalu abych byla kvůli vám dvěma nervózní. Ještě že má tak ráda plukovníka Pickeringa.

Higgins: Prosím tě, Pickeringa! Ona si vezme Freddyho. Chacha! Freddyho! Freddyho! Chachachacha!

A spadla opona. Po skončení hry jsme šli vedle s tím, že si dáme něco k pití, než se rozejdeme do svých pokojů. Nechal jsem se slyšet:          

„Chudák Shaw! Pygmalion má úplně jiný konec, než jak je tomu v My Fair Lady. Vlastně ta hra má dva konce, pokud vím, tohle byl ten původní. Dnes najdete skoro všude trochu jiný konec, kdy matka řekne Higginsovi, že mu koupí to, co potřebuje a on jí odvětí, ať se neobtěžuje, že Eliza to koupí sama.“

„To zní, jakoby si byl náramně jistý s tím, že Eliza zůstane u něho,“ prohlásila Sára.

Její otec si také přidal své:

„Ano, má ale pravdu? Třeba ji neodhadl dobře a ona si nakonec skutečně vezme toho svého Freddyho.“

Sára o tom ale věděla o trochu víc:

„Shaw k Pygmalionu napsal dodatek. Je to docela dlouhé, několik stránek. Podle něj si Eliza opravdu vezme Freddyho a živí je oba tím, že provozuje květinářství, na což jim dá peníze plukovník Pickering. Shaw totiž přišel na to, že Sir Herbert Beerbohm Tree, který hrál Higginse v původní produkci, začal konečnou scénu hrát jinak a to tak, aby dal najevo, že se Higgins s Elizou milují a že se přece jen vezmou. Tree totiž vlastnil to divadlo a měl zájem na tom, aby obecenstvo šlo domů spokojené s happyendem.“

„Tak,“, řekl jsem, „a Shawa to tolik naštvalo, že prohlásil, že by nejraději toho herce zastřelil. To sice neudělal, napsal ale právě ten dodatek, o kterém jsi mluvila.“

O slovo se znovu hlásil Brandon.

„Muzikál, o němž se už spekulovalo a proti němuž se Shaw vehementně stavěl za svého života, vznikl až několik let po jeho smrti. A myslím, že je to dobře, že se tak stalo. Jinak bych se nedal do producentství, kdybych v to nevěřil. Možná, že kdyby měl Shaw šanci tenhle muzikál vidět, změnil by názor.“

„Slova Shakespearovského tragéda!“ neodpustil jsem si trochu ironie. „Chápu ale, že takového to po letech potkávání se s krutou smrtí na jevišti po bodnutí kordem či dýkou, nebo bolestivém umírání na následky zrádně podaného jedu, už musí přímo nutkat k tomu dát se do produkce muzikálu! A pokud možno s happyendem.“

Vystihl jste to přesně,“ usmál se Brandon.

Ještě nějaký čas jsme takto diskutovali, i když další osudy Elizy, Higginse, Freddyho či Pickeringa se nám uspokojivě narýsovat nepodařilo. Mám ostatně podezření, že je neznal ani samotný George Bernard Shaw. Nakonec jsme se rozešli do svých pokojů.

 

****

 

Necítil jsem se příliš unavený, do postele jsem proto hned nešel. Sedl jsem si k oknu, i když žádný skvělý výhled jsem odtud neměl, díval jsem se spíš jen na staveniště. Přemýšlel jsem nad tím, co všechno se toho dne událo – nebylo toho málo.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Otevřel jsem je, na chodbě stála Sára. Pozval jsem ji rychle dovnitř; nikdo nás snad neviděl. Jakmile jsem zavřel dveře, pověsila se mi na krk a začala mě vášnivě líbat. Musím přiznat, že jsem se nijak nebránil – spíš naopak. Trvalo to jistě několik minut, člověk tak nějak ztrácí pojem o čase v takovýchto chvílích extáze. Hlavou mi přitom prolétlo, jestli bych ji neměl zamanévrovat směrem k posteli; nechtěl jsem ale, aby to vypadalo, že se snažím využít situace. Ona jest právě Elizou, kým jsem ale já? Higginsem či Freddym? Nebo dokonce Pickeringem? Jistě, nejraději bych byl Higginsem; k němu mám určitě nejblíž, intelektuálně i povahově, jenže kým bych podle této Elizy měl vlastně být? Potom jsem si uvědomil, že žádná z těchto tří jevištních postav by na nějaké to manévrování mladé dívky směrem k posteli prostě neměla. Higgins s Pickeringem jsou přece jen zapřisáhlými starými mládenci a Freddy by se k něčemu takovému asi hned tak nedokázal odhodlat. Nejspíš by Elize poslal milostný dopis. Stejně ale už bylo pozdě k nějakým manévrům. Sára mě přestala líbat a trochu odstoupila, ne ale daleko. Zeptala se:

„Existuje tu nějaká pokojová služba? Dala bych si kávu.“

„O tom pochybuji. Je tu ale minibar a támhle dokonce vidím vařič s hrnečky. Instantní káva tu někde také bude, nejspíš v tom minibaru.“

Otevřel jsem jej a byla tam! Sára mi pytlíčky vzala z ruky a jala se ihned vyrábět kýžený nápoj. Chvíli jsme oba popíjeli a zachovávali přitom ticho, to ale nepůsobilo nijak tíživě. Sedli jsme si ke stolku u okna. Nejprve proti sobě, Sára ale skoro okamžitě vstala, přenesla svou židli vedle mé, sedla si a přitulila se ke mně. Bylo mi moc dobře. Teprve za chvíli promluvila:

„Tys o tom věděl, přiznej se! Už jsem ti ale odpustila.“

„Věděl jsem o tom, jen ale asi poslední tři dny. Brandon … tvůj otec, říkat mu tak, na to si teprve zvykám…“

„Já také…“

„… mi o tom řekl. Chtěl po mně, abych mu poradil, vlastně si mě jakoby neoficiálně najal jako poradce.“

„A tys mu poradil, aby sem pozval tátu?“

„Ano. Byla to jediná rozumná cesta. Museli jsme mít na zřeteli, že tu jde nejen o tebe, ale také o tvé adoptivní rodiče. Nakonec jsme s nimi měli telefonní hookup a dohodli jsme se na tom, že nejlépe bude, když se to dozvíš od obou tvých otců najednou. Aby to bylo tak nějak definitivní. Navrhoval jsem původně, aby i tvoje matka byla přítomna, prohlásila ale, že by toho na ni bylo moc. Takže jsem nenaléhal, že to oba tví otcové zvládnou, o tom jsem nepochyboval, kdyby se ale tvá matka měla nějak rozsypat…“

„Víš, ty jsi opravdu dobrý psycholog! Jak ji znám, tak by se určitě rozsypala. A já nejspíš s ní.“

„A jsi v pořádku?“

„Nevidíš? Naprosto.“ A políbila mě na tvář. Zeptala se:

„Co je v tom minibaru?“

„Podívej se, vyber si, co chceš.“

„Také že si vyberu. Táta, ten nový, to zaplatí. Jde to přece všechno na jeho účet, či ne? Evidentně má hodně peněz, musel si v té Anglii dobře vydělat! To bych byla nikdy nečekala, tihle shakespearovští herci bývají sice náramně zanícení, ale finančně na tom moc skvěle nebývají, nemyslíš?“

Přitakal jsem. Vstala a šla se podívat do minibaru. Přišla s třetinkovou lahví šampaňského a dvěma skleničkami. Otevřela ji, nalila nám oběma, pozvedli jsme sklenky.

„Na co?“

„No přece na to šokující odhalení. A na nás. Musíme to oslavit něčím lepším, než pivem, nemyslíš? Je tam ještě pár jiných láhví šampusu, ty tam ale raději necháme. Nechci být opilá, až za chvíli půjdeme spolu do postele, tak bych si to ani pořádně nevychutnala!“

Láhev jsme vypili a skutečně jsme potom šli spolu do postele. Nevycházel jsem z údivu. Došlo k tomu bez nějaké dlouhé předehry, bez velkých proslovů, bez dlouhého svádění, dokonce i bez milostných dopisů. Prostě jsme šli. Vychutnali jsme si to patřičně oba dva, aspoň si myslím. Pořád ještě nevím, jestli jsem Higgins, Freddy či Pickering. Asi se to nikdy nedozvím, raději se Elizy na to ptát nebudu. Odpověď by se mi třeba nemusela líbit.






©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena