-->


23. Hobart

 

Ráno jsme skutečně stihli vyjet kolem deváté. Claire se svým přítelem si opravdu přijela s malým náklaďáčkem pro Sářina křesla a pohovku. Sára měla nájem domku předplacený právě do tohoto dne, protože věděla, že hned po sezóně odjede, ať už kamkoliv. A že se buď vrátí, nebo nevrátí. Mně zbývalo ještě pár dní k dobru, co ale s nimi? Klíče jsem hodné paní u vrátnice vrátil s lehkým srdcem. Pro matku si přijel Gordon se svým SUV nedlouho před naším plánovaným časem odjezdu, takže nás nic nezdrželo. S matkou jsme se rozloučili bez větších sentimentálních výlevů na obou stranách – měli jsme v tom oba praxi, náš život byl přece plný kratších i delších odloučení. A tohle nemuselo ani být příliš dlouhé. Gordon si s námi oběma potřásl rukami, Sáře potom popřál to nejlepší, co může jeden herec přát jinému herci. Jenomže, v angličtině to zdaleka nezní tak drasticky jako v češtině; Češi vám popřejí, abyste zlomili vaz, zatímco Angličan nebo Australan mluví jen o zlomené noze! Ovšem, setkal jsem se i s mnohem horšími věcmi – je to sice neuvěřitelné, ale stává se, že si lidé v této branži popřejí prostě ‘Good luck!’, hodně štěstí. To mi potom připadá jako znesvěcení, jako urážka vmetená do tváří bohů divadla! Jsou to ignoranti a s divadlem by neměli mít nic společného.


   


Zastavili jsme se skutečně u jezera St. Clair a něco jsme pojedli. Je odtamtud krásný výhled směrem na Cradle Mountain, Kolébkovou horu, jistě jednu z nejpohlednějších v celé Austrálii. Jel jsem pomalu, auto bylo naložené, vlastně vším, co v té chvíli na tomto světě my oba vlastníme, jak jsem si uvědomil. A vezl jsem také náramný poklad. Satnav nás navedl na Theatre Royal a zaparkovat se mi podařilo hned v přilehlé ulici. Vedle divadla bylo jakési staveniště, naproti totéž. Řekl jsem Sáře, která předem nevěděla, kam přesně jedeme, příliš překvapená ale nevypadala:

      „Doufám, že tu postaví něco, co by trochu ladilo s těmito krásnými budovami.

      „Na to bych příliš nespoléhala. Hlavně, aby nezbourali tohle divadlo. Už to jednou málem udělali.“

      „Víc než jednou se o to někdo pokoušel. Naposledy prý ve čtyřicátých letech. Tehdy se prý proti demolici silně zasadili Lawrence Olivier s Vivien Leigh, kteří tu hráli.“

 




„Ano, nakonec rozum vyhrál. Potom ale málem vyhořelo.“

 „To asi před třiceti lety. Ale stojí tu, to je hlavní!“

Bylo něco po páté, když jsme vstoupili do hlavního lokálu hotelu, kde je barový pult a restaurace. V tu dobu zde příliš mnoho hostů ještě nebylo. Poptal jsem se po Brandonovi a číšník nás nasměroval do menší místnosti, kde seděli u stolu a popíjeli pivo Elwood, Brandon a starší pán zhruba jeho věku. Sára na místě ztuhla. Potom se vrhla k onomu pánovi, aby ho políbila na tvář.

„Co tady děláš, tati?“

Pan Morrison se tvářil rozpačitě. Nedivil jsem se mu; tohle setkání pro něj lehké nebylo. Brandon nám pokynul, abychom se usadili, Sára si ovšem sedla vedle otce.

„Tak pověz!“

„Víš, jsem tu právě proto, abych ti něco pověděl.“

„Ne! Máma?!“

„Nic takového.“

Morrison pohlédl na mne. Brandon nás rychle vzájemně představil, osobně jsme se do té doby nesetkali.

„Tak o co tu jde“?! Zaúpěla Sára. Bylo mi jí líto, tohle si ale musela protrpět. Oddalovat to už nešlo.

„Víš, ty nejsi naše dcera. Moje, ani … mámina.“

„Jak to?“

„No, byla jsi adoptovaná. Už dávno jsme si říkali, že bychom ti o tom měli povědět, nikdy jsme se ale k tomu nedostali. A potom ses odstěhovala…“

„A kdo je tedy můj táta? To víš?“

Bylo ale už vidět, že jí to dochází, protože rovnou upřela zrak na Brandona. Ten řekl tiše:

„Já jsem tvůj otec, Sáro.“

„Víš to jistě?“

„Ano, vím.“

„Co mám teď udělat?“ obrátila se na mne. „Neměla bych se s ním obejmout, jako na jevišti?“

„Sáro, život je často jevištěm, častěji, než si myslíme.“

Nic moudřejšího mě nenapadlo. Náhlé a nečekané odhalení, jaké by jiného mohlo ohromit a paralyzovat, Sáru pochopitelně překvapilo, mysl jí ale neotupilo, protože skoro okamžitě byla schopna brát nově vzniklou situaci s jistým nadhledem a dokonce i s dávkou humoru. Skutečně vstala a přistoupila k Brandonovi, který také vstal. Objali se. Viděl jsem, že Brandon měl v očích slzy. Do těch Sářiných jsem neviděl, vsadil bych se ale, že tam také byly. Člověk by nejspíš očekával, že takovéto shledání se nebude odehrávat u hospodského stolu, jenže … kde by se mělo konat? Na jevišti s pohádkovými kulisami v pozadí? Nebo v nějakém bohatém rezortu s palmovými háji a tyrkysovým mořem? Či snad v některém z hobartských noblesních hotelů s výhledem na pitoreskní přístav plný luxusních velkých jachet? Na jedné z nich? Brandon by na něco takového jistě měl. Volil ale místo, kde se odehrávala velká část australské divadelní historie. Proč? Snad proto, že by stačilo přejít do vedlejší budovy, kde by se třeba i našly vhodné kulisy?

Situaci, která hrozila tím, že by se mohla zvrhnout buď v trapně dojímavou mýdlovou operu, nebo podobný trapas, zachránil pragmatický žurnalista Elwood. Pokynul na číšníka, který se motal nedaleko, ten k nám přistoupil a tázal se, co si objednáme. Oba se Sárou jsme byli po cestě dost vyprahlí, takže to bylo pivo. Ostatní, kteří už měli ta svá skoro dopitá, se přidali s další rundou. Neznamenalo to, že bychom brali skutečnost na lehkou váhu, přispělo to ale nemálo k tomu, aby se dosud napjatá atmosféra aspoň trochu uvolnila.

Brandon přerušil mlčení, obrátil se na svou dceru.

„Budeš jistě chtít vědět spoustu věcí, ptej se!“

„Samozřejmě. Moje matka, kdo je moje pravá matka?“

„Bohužel, tvoje matka už tu s námi není. Zemřela vloni.“

„A to jsi mi o tom nemohl říci dřív? Abych ji aspoň mohla poznat?“

„To nešlo. Nevěděl jsem vůbec, jak se věci mají. O tom, že existuješ, mi řekla jen těsně před svou smrtí. Předtím jsme se neviděli po dlouhá léta, i když párkrát jsme si zavolali. Dávno už mezi námi nic nebylo.“

„Kdo tedy byla?“

„Jméno určitě znáš. Asi víš i něco o jejím životě. Tvou matkou byla Maddison Delaney.“

„Myslíš to vážně?“

„Samozřejmě. Herecké nadání máš po ní. A po mně snad trochu taky.“

„Ty jsi herec? … Tati?“

„Býval jsem.“

„Jak to, že jsem o tobě neslyšela?“

„Hrál jsem skoro pořád jen v Anglii, hlavně na jevišti a pod jiným jménem.“

„Pod jakým?“

„Lloyd Eccleston.“

„A Brandon Collingwood?“

„Je moje pravé jméno.“

„Počkej, Lloyd Eccleston, to mi něco říká, nevím ale co…“

Mně ale už došlo, kde jsem Brandona viděl. Na jevišti, samozřejmě; proto mi připadal povědomý. Nalíčený jistě vypadal dost jinak, přesto mi na první pohled někoho připomínal. Pomohl jsem Sáře:

„Hrál jste v Old Vic Capuleta v Romeu a Julii, asi před pěti nebo šesti lety. Viděl jsem vás tam.“

„Ano. Dost jsem se v Anglii soustřeďoval na Shakespeara. Proto mě v Austrálii skoro nikdo nezná.“

„A už nehrajete?“

„Ne. Hraní jsem už nechal. Ten Capulet byl jednou z mých posledních rolí. Ještě jsem si krátce nato střihnul Prospera v Bouři, toho jsem si vždycky přál zahrát, a odtamtud už nebylo moc kam jít. Tak jsem toho raději nechal.“

„Já prostě nevycházím z údivu!“

Sára na to i vypadala. Náhle se otočila ke svému adoptivnímu otci.

„Tati, musíš mi prominout, je toho trošku na mne moc. Chci ti ale poděkovat za to všechno, co jste pro mne s mámou udělali. Mými rodiči zůstáváte, ať už se to má jakkoliv! Promiň, ty také.“ To řekla Brandonovi, který se usmíval

 „Ani bych si to jinak nepředstavoval. Budeš mít dva táty. Bohužel, jen jednu mámu.“

„Jak to vlastně všechno bylo, pověz mi.“

„To je dlouhá historie. Vlastně krátká. Prostě jsme měli s tvou matkou poměr. To bylo v Anglii, kde natáčela film…“

„To by mohlo být Never in Ecstasy, viděla jsem to poměrně nedávno pozdě večer, hezký film.“

„Víš, že asi ano. Zkrátka a dobře, potkali jsme se jako ty příslovečné lodi v noci, no bylo těch nocí víc, nakonec ale Maddy skončila s filmováním, vrátila se do Austrálie. Dost jsem ji přemlouval, aby zůstala v Anglii, nechtěla. Každý jsme měli svou kariéru, ona v Austrálii, já v Anglii. Zavolali jsme si jednou nebo dvakrát, ale to, co mezi námi bylo, se už nějak vytratilo. O tom, že by měla mít dítě mi vůbec nic neřekla. Zřejmě tě rovnou musela dát k adopci.“

„To mohu potvrdit,“ řekl Morrison, „čekali jsme pár let, než se na nás dostane, potom ses objevila ty, úplně malinká. Byli jsme z toho radostí bez sebe!“

„A co brácha, ten je také adoptovaný?“

„Víš, to je taková věc. Někdy se to prý stává. Lidé nemohou mít dítě po léta, nakonec adoptují a hned nato se jim narodí dítě přirozeně. Takže, Mark je tvůj nevlastní bratr.“

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Maddison Delaney mou matkou a Lloyd Eccleston mým otcem! Jak ses o tom dozvěděl a co tě ke mně přivedlo, pověz!“

„Byl jsem už nějaký čas v Austrálii. Tvoje máma byla v pozdním stadiu rakoviny, když mi najednou zavolala. Muselo se v ní nějak hnout svědomí, chtěla věci uvést na pravou míru, něco takového. Chtěla se mnou mluvit mezi čtyřma očima, neměl jsem tušení, o co by mohlo jít, tohle mě ani nenapadlo. Jel jsem za ní do nemocnice, potom ještě k ní domů, když ji krátce nato na její žádost propustili, aby mohla být doma v paliativní péči. Dala mi dost informací k tomu, abych si tě mohl najít, tohle dnes už jde, dřív to nešlo.“

„To muselo být asi před rokem. Jak to, že jsi s tím něco neudělal hned?“

 Potřeboval jsem mít jistotu, to snad chápeš. Tvoje máma umřela dřív, než jsem mohl něco dělat. Byla silně pod vlivem drog, nemohl jsem vědět, jestli nějak nefantazíruje. Byla to ale pravda a mně se podařilo tě vystopovat. Co teď? Chtěl jsem tě vidět, mluvit s tebou. V tom baru jsem tě nepotkal náhodou.“

„Ty jsi mě dal sledovat?“

„Tak trochu. Ne moc ostře. Když jsem objevil, kde v Sydney bydlíš, chtěl jsem mít jistotu, že jsi opravdu moje dcera. S tím mi nakonec pomohl tady Elwood, s nímž jsem se spojil. Donesl mi šálek, z něhož jsi pila, našel i nějaký ten vlas po tobě v koupelně. Bylo toho dost k tomu, aby se daly provést DNA testy. Které dopadly na sto procent. Nebo, jak oni vám to podávají, 99.99 procent či tak nějak.“

„Tak takovéto záludnosti bych byla od tebe nikdy nečekala, Elwoode!“
            „Hanbím se, hanbím, Sáro.“

„Já také a ještě víc.“ Řekl Brandon. „Jako polehčující okolnost pro Elwooda musím zdůraznit, že k tomu bylo potřeba hodně přemlouvání. Chtěl jsem ale mít v ruce absolutní důkazy, než jsem se mohl spojit s tvými rodiči, Sáro. Pro ně to byl také šok, že ano, Franku?“

„Ano Brandone, šok to tedy byl, pro Margot snad ještě víc než pro mne, když ses najednou objevil v Toowoombě. Věděli jsme ale oba, že s tím něco udělat budeme muset. Tys říkal, že bychom to neměli uspěchat, počkat aspoň do konce tvé první sezóny v angažmá, abychom ti nějak nepokazili kariéru, Sáro. Když ale Brandon tady s panem doktorem potom navrhli, abych sem přiletěl, že to Sáře povíme společně, hned jsem s tím souhlasil.“

„A co ta role Elizy, to také bylo fingované?“

„Aha, to už z tebe Sáro mluví herečka, tohle znám. Ne, můžeš být klidná, to je pravdivé. Dokonce víc, než si myslíš. Tohle místo jsem nevybral náhodou. Vím, co pro tebe divadlo znamená, jsi přece herecké dítě. Počítám s tebou pro tu roli, samozřejmě, že na sto procent to ještě není, ale tak na devadesát už určitě. Ovšem, jak jistě chápeš, pro premiéru a počáteční reprízy potřebujeme mít pro tu roli hvězdu, kterou publikum dobře zná. Máme jich pár v hledáčku. To víš, je to druh role, o jakou se popere hned několik hvězd.“

„A co já? Žádná hvězda přece nejsem.“

„Nejsi, ale budeš. Dělala bys jednak případné záskoky, ale také některá zájezdová představení. Musíme, ovšem, mít nějaký konkurs, a pokud souhlasíš, ten se bude konat v pondělí odpoledne, tady vedle v divadle, to už mám zařízené. Jsem hlavním producentem toho show, mám ale ještě dva společníky. Ti tu také budou, stejně jako režisér, Andrew Downer.“

„Andrew Downer má režírovat?“

„Downer režírovat bude, už podepsal smlouvu. Má v ní ale také to, že se bude spoludílet na obsazování rolí. To se bude dít hlavně v Melbourne, co děláme tady je takový předběžný konkurs a to mi tihle lidé dělají jako takovou laskavost. Službičku hlavnímu producentovi. Chci, aby viděli můj objev, aby mohli posoudit. Takže, souhlasíš?“

„Jistě.“

„O tom, že jsi moje dcera, oni zatím nevědí. Nejspíš ale něco tuší. Nechám to na tobě, jestli budeš chtít, aby to vešlo ve známost.“

„Já vím, zlé jazyky a tak dále. Hnát se do toho ale nebudu. Abys nebyl na druhou stranu obviněn z nepotismu.“

„Zde přítomný žurnalista se už jen třese na to, jaký z toho udělá článek, viď Elwoode? Můžeme si ale být celkem jisti tím, že bude na naší straně. Aspoň doufám.“

„Pokud to budu mít jako sólokapra, tak určitě, Brandone.“

 „Jistě. Budeš. Sáro, Walter Rothbauer, s nímž jsi zkoušela, sem dorazí zítra autobusem, to už je také dohodnuté, jen mu to musím potvrdit. Ještě něco. Vale, byl byste tak hodný a zazpíval si se Sárou pár čísel? Co přesně, to ještě bychom zítra dohodli a nazkoušeli.“

„Samozřejmě, moc rád!“ řekl jsem.

„To jsem také rád, zkoušeli jste to spolu už dřív a šlo vám to dobře. Myslím, že to máme všechno celkem pod kontrolou. Teď mi povězte, co s načatým večerem?“

Dívali jsme se jeden na druhého. Bylo ale vidět, že Brandon má ještě něco za lubem a že tohle byla jen řečnická otázka. Měl jsem pravdu, Brandon ještě neskončil.

„Vedle nás je nádherné divadlo, jedno z nejhezčích v zemi a určitě nejstarší. Je půl sedmé. Co kdybychom nyní něco pojedli a potom se odebrali vedle, shlédnout večerní představení. Mám zamluvenou lóži.“

„Co se bude dávat?“ chtěla vědět Sára.

„Víš, já nevěřím na náhody. Všechno se vždycky děje tak nějak, jak to má být. My jen někdy si nemůžeme být jisti tím, že víme, jak co má být. Myslím, že tohle nám může také dosvědčit vážený pan doktor Valentin Klimt.“

Zasmál jsem se.

„To mohu, nechtějte ale na toto téma přednášku, těch už bylo dost! Co tedy můžeme uvidět vedle v divadle?“

„Je tu činoherní společnost z Melbourne a dneska večer se dává a to se podržte … Shawův Pygmalion.





©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena