-->

22. Party


Následující den byl čtvrtek a tento den jsem si celý vyhradil pro sebe. Myslím, že to všichni mí kolegové, jak jsem se na ně začal dívat za ten poměrně krátký čas, co jsme se scházeli, to chápali. Potřeboval jsem si prostě odpočinout. Odpočinout od přednášení. Měl jsem na mysli něco jiného.

Už nějaký čas se mi hlavou honily myšlenky na to, jaké možné souvislosti by zde mohly být, pokud se týká doby kolonizace Austrálie, Tasmánie a zejména trestaneckého tábora na Sarah Island, a některých z mých nově získaných přátel. Na druhou stranu jsem si říkal, že bych nechtěl být jako někteří z těch, kteří se zabývají výzkumem reinkarnace a kteří hned vidí za každým z případů, na něž narazí, nezvratitelný důkaz toho, že ta je skutečná. Nemám sice rád, když se za každou cenu prosazují tak zvané vědecké způsoby výzkumu, analytický přístup, a podobně, protože takovýto způsob ortodoxie je mi cizí. Nehodlám také ale skočit na každý špek, lidově řečeno.

Už před časem jsem zjistil, že se dochovaly záznamy o trestancích poslaných na Tasmánii sahající až k počátku 19. století. A to pro mne nejdůležitější: k těmto záznamům je v digitalizované formě volný přístup.  Přišel jsem na to, že si je mohu dokonce stáhnout takovéto fotokopie:


 

na nichž jsou vždy uvedena jména jednotlivých trestanců, spolu s názvem lodi, na níž připluli, délkou trestu, rozhodnutím soudu a samozřejmě, čím se v průběhu svého věznění provinili. často ale bývá uvedeno datum, kdy k přestupku došlo, což je pro historika, jakým jsem já, absolutní poklad!

Někdy je to čtení až trochu monotónní, například opilectví a výtržnictví se opakuje v mnoha případech mnohokrát, až to nutí k přemýšlení, jak vlastně se tito provinilci mohli k takovému množství alkoholu dostat!

Jakmile jsem si zvykl na některé z rukopisů, četlo se to náramně a někdy jsem se opravdu obdivoval kráse písma a pečlivosti, s jakou byly záznamy psány. Tohle už v dnešní době jen tak někdo nedovede! Není toho ale už tolik zapotřebí.

 
  

     

Přišel jsem na některé zajímavosti. Nalézt ty, na něž jsem se soustředil a kteří si odpykávali tresty na ostrově Sarah, nebylo příliš těžké. Často se vyjímali už tím, že měli jako délku trestu uvedeno ‘life’, neboli doživotí. Na Sarah bývali posíláni skoro bez výjimky ti nejhorší z nejhorších, těžko ovladatelní zločinci. Jejich záznamy vás proto také mohly zaujmout svou bohatostí. Časem jsem přišel i na to, po jakých názvech lodí se mám především dívat. Nechci předbíhat událostem, ale další věcí, která mě zajímala a která se dala také ověřit z těchto záznamů, bylo i to, na jakých projektech se trestanci podíleli. Zvlášť mě zajímala jistá stavba, která se v Hobartu započala v roce 1834, necelý rok poté, kdy byla trestanecká kolonie na ostrově Sarah zrušena. Pár jmen mně už známých z ostrova, se tam objevuje mezi těmi, kteří se na stavbě podíleli. Nepřekvapilo mě to – mezi trestanci na Sarah bylo jich poměrně hodně znalých tesařského řemesla. A těch bylo na této stavbě jistě zapotřebí. O co šlo, si ale zatím nechám pro sebe; nemohu přece kazit napětí, které se mi, jak doufám, podařilo v čtenářovi vybudovat.        
 


Zatímco já jsem se bavil výše popsanou bohulibou činností, Brandon měl na mysli úplně jiné dobrodružství, které si nechtěl nechat, když už byl na Tasmánii, ujít. Vypátral prý před časem, že se naturalistům podařilo prokázat věk jistého klonovaného stromu huon pine, o němž se nyní bezpečně ví, že je nejstarším známým stromem na světě. Strom, nebo spíš skupina stromů – rostou totiž z jediného původního kmene a mají tak společné kořeny, proto ten výraz
‘klonovaný– se nachází nedaleko jezera ledovcového původu zvaného Lake Johnston, u městečka Rosebery, vzdáleného jen asi dvacet kilometrů ode mně již známého Zeehanu. To je, co by kamenem dohodil. Když jsem Brandonovi navíc pověděl, co jsem zjistil o koncertní síni v tomto městě, bylo rozhodnuto. Pojedeme přes Zeehan do Rosebery, kde si budeme moci prohlédnout strom, jehož věk je, neuvěřitelně, odhadován na asi deset tisíc pět set let! Vyskytují se sice fámy o klonovaných stromech starých až víc než čtyřicet tisíc let, u žádného ale takový věk nebyl až doposud spolehlivě prokázán. U huon pine v Rosebery ano, a je to prý definitivně momentálně nejstarší známý strom, asi i na celém světě.

 

Objeven byl v roce 1995 ve výšce asi 850 metrů na stráni hory Mt Read. Museli jsme se předem jako návštěvníci telefonem ohlásit, tři z nás jsme jeli Elwoodovým půjčeným SUV; jinak by to ani nešlo. Posledních asi deset kilometrů by ničím jiným sjízdných nebylo a jde to prý jen asi po tři měsíce v roce. Místu se totiž dostává v průměru každoročně přes tři metry deště. Takže jsme měli štěstí, i když na štěstí nevěřím. Potom jsme konečně dorazili na místo, na nějž se vztahují jedny z nejvyšších možných ochranných zákonů, jimiž vládnou ekologičtí králové tohoto světa. Po zaplacení celkem tučného poplatku, o což se postaral jako strůjce celé akce Brandon, jsme dostali na nohy plastové obaly a mohli se začít šplhat do stráně, po dřevěném chodníčku vinoucím se nízkým vřesovištěm, mezi kosterními pozůstatky prastarých stromů king billy pine. Ty samotné musejí být stovky, některé snad i víc než tisíc let staré. Zbyly tu po obrovském lesním požáru v 60. letech, který se tehdy neuvěřitelně šťastně zastavil jen několik metrů před cílem našeho putování. Tak nám to bylo řečeno naším obstarožním průvodcem; jak říkám, já ale na šťastné, ani na jiné náhody, nevěřím. Nejstarší známý strom je úchvatný nejen tím, jak je polepený slávou. Roste po něm také spousta mechu a lišejníků. Postáli jsme nad ním v tichosti asi tak, jak bychom to činili nad hrobem neznámého vojína. Po pár minutovém rozjímání jsme se vydali na cestu zpět do Strahanu.

Vrátili jsme se právě včas k tomu, abychom stihli počátek Gordonovy party. V pro nás vyhrazené místnosti v hotelu nás přivítaly rozjařené dámy, které měly zjevně již něco vypito. Přítomno bylo také pár jiných z herců, které jsem sice také znal, ne ale z mých přednášek. Gordon pronesl proslov, sice vcelku krátký a plynulý, ale v zásadě takový, jaký by se hodil téměř všude, včetně hrobu neznámého vojína. Zalitoval jsem, že s námi na výletu do Rosebery nemohl být, při posledním představení v sezóně měl ale své herecké povinnosti, které by si jistě nenechal vzít. Všichni jsme potom připili na zdar a další úspěchy nejdéle provozované hry na australské půdě. Toto prvenství jen tak nějaká jiná neohrozí.

Vzala si mě stranou Sára.

„Brandon po mně chce, abych s ním zítra jela do Hobartu. Má tam prý pro mne nějaké překvapení? Nevíš náhodou, o co jde?“

O co jde jsem věděl, ‘překvapení’ jsem ale nechtěl zkazit a ani nemohl – vázala mě dohoda s Brandonem. Odpověděl jsem jí vyhýbavě, i když mi přitom dobře nebylo. Řekla:

„Myslím si, že to má něco co dělat s tím konkursem. On se Brandon v tomto směru vyjadřuje dost nejednoznačně.“

„Tohle ho, myslím, velmi dobře charakterizuje.“

„Já bych tam asi stejně jela, pokud bych nejela rovnou do Melbourne, kde se má konat ten konkurs. Tak si říkám, nejel bys také?“

„Víš co? Docela ano. Strahan už se mi začíná trošku přejídat. Je tady sice moc hezky, vzduch tu mají přímo nebeský, není tu ale toho moc k vidění, co už by člověk neviděl. Je tu ale malý problém.“

„Já vím. Tvoje matka. A co Gordon, ten by se o ni nepostaral? Jen se podívej, jak se ti dva támhle vybavují!“

Opravdu, ti dva se bavili náramně, Gordon matce právě něco říkal, přičemž ona mu visela na rtech. Náhle ale, jakoby právě došla k nějakému rozhodnutí, se matka rezolutně zvedla od stolu a šla k nám.

„Vale, co máš vlastně v úmyslu pro příští dny?“

„Právě se tu o tom bavíme se Sárou. A co ty, máš nějaké plány?“

„Gordon mě právě pozval na turné po golfových hřištích. A já golf tolik miluju!“

Řekl jsem si pro sebe, nemiluješ ty spíš Gordona? Nebo obojí, Gordona ale asi víc. Tím by se ovšem vyřešil problém a já bych mohl jet se Sárou do Hobartu. Stejně bych tomu neušel, když si mne Brandon vyvolil jako společníka. Či spíš spolupachatele? Matky jsem se zeptal:

„A pověděl ti Gordon, kam byste jeli?“

„Že prý nejdřív do Melbourne. Tam podle něho jsou některá z nejlepších hřišť na světě. A on prý má dostatek známostí k tomu, aby nám to pomohlo dostat povolení ke hře na několika z nich.“

 „No, o golfu toho moc nevím, něco takového jsem už ale dokonce i slyšel. Hlavně od Melbourňanů.“

 „Jsou prý ještě jiná hřiště mimo Melbourne, která jsou také moc dobrá. Nemyslím si, že bych mohla Sáře ještě nějak pomoci, vede si ale moc dobře. Jestli právě tuhle roli nedostane, dostane jiné a třeba i lepší! Takže, nic proti tomu nemáš, když tě nechám se Sárou a jejím hereckým snem?“

 „Jak bych mohl mít? Jsi tu na prázdniny, užívej si!“

 „Ty také.“

      Matka přitom vrhla významný pohled směrem k Sáře, usmála se na nás oba a vrátila se ke stolu ke Gordonovi. Otočil jsem se ke své společnici, která po celou tu dobu stála vedle mne, přičemž řečí těla vydávala zcela jasný souhlas s tím, co slyšela od matky. Jak by také mohla jinak?

 „Takže, je postaráno. Můžu jet s tebou do Hobartu. Matka je Gordonem přímo unešená, nemyslíš?“

 „Divíš se jí? Vždyť Gordon vypadá jako Jeremy Irons! Můžu jet autem s tebou? Mohla bych jet s Brandonem a Elwoodem, takhle bych ale byla radši.“

„Samozřejmě. Kdy vyjedeme?“

„Do Hobartu je to asi pět hodin jízdy, to mám dobře vyzkoušené. No a Brandon mi řekl, že potřebujeme být na místě v pět odpoledne. Mohli bychom vyjet kolem deváté ráno, zastavit se u Lake St Clair na oběd a pomalu se dokopat do Hobartu.“

„To by šlo. Ráno vrátím klíče od chaty.“

„Já také. Budu mít sebou pár kufrů, snad se ti do auta vejdou:“

„Neboj se. Je tam místa dost. Co s tím tvým nábytkem?“

„Ten si zatím vezme Claire, přijede si pro něj zítra. Pokud dostanu angažmá, ráda jí ho i přenechám.“

„Mám zamluvit nějaké ubytování v Hobartu?“

„Víš co? V tuhle roční dobu se najde ubytování vždycky. Já bych nejraději počkala, s čím přijde Brandon…“

S čím přijde Brandon jsem věděl, či spíš tušil, říci jsem jí to ale nemohl. Stačil jsem si s ním potom toho večera ještě krátce promluvit, řekl jsem mu, že odvezu Sáru do Hobartu. On mi řekl:

„Dobře. Sejdeme se mezi pátou a šestou v Theatre Royal Hotelu. Ubytování tam jsem už zařídil, o to se nestarejte. Žádný pětihvězdičkový hotel to není, to ani zdaleka, nachází se ale hned vedle nejstaršího divadla v Austrálii. Myslel jsem si, že to tak bude na místě.“

Sáře jsem o tom, kam přesně jedeme, nic neřekl. Bude to pro ni jistě příjemné překvapení. S tím druhým a hlavním, jsem si už tak jistý nebyl.




©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena