-->


21. Planetární řetězce

 „Kdo jsme, odkud pocházíme, kam směřujeme? 

Ještě předtím, než jsme si před očima rozvinuli teorie zastávané Blavatskou a theosofií, nám všem muselo být celkem jasné, že na tyto otázky nebude nikdy snadné nalézt uspokojivé odpovědi. V knize o kabale, kterou jsem vydal už před několika lety, jsem napsal, že pokud se jedná o náš původ, existují pouze dvě možnosti a sice:

Vše živoucí, včetně každé k tomu náležející části, vzniklo na světě následkem slepé náhody.

Za vším co na světě existuje, stojí nějaká inteligence.

Tedy vlastně teorie evoluce, tak jak je chápána zhruba od poloviny 19. století, oproti teorii stvoření.

Co si kdo představí, když vyslovím slovo evoluce? Gordone?“

„Pochopitelně Charlese Darwina.“

„A poví nám někdo, jak vlastně by měla taková evoluce podle Darwina vypadat? Brandone?“

 „Život se kdysi dávno vytvořil v oceánu, který na Zemi vznikl poté, kdy ta se ochladila. Od této doby se vyvíjí tak zvaným přirozeným výběrem. To v kostce znamená, že když se za určitých podmínek objeví nějaký nový druh, tento se ukáže být buď úspěšný a tudíž pokračuje a reprodukuje se dál, nebo se skončí ve slepé uličce. Mám to tak správně?“

Ozval se Gordon.

„Podle mne je to sice pitomost, tak nějak to ale vykládá skoro každý zastánce evoluční teorie.“

„Tedy to muselo podle nich vzniknout náhodou. Ale jak? Strefovala se prostě evoluce do černého, až jsme se tu za nějaké ty milióny či miliardy let objevili my? Elwoode, co máš ty na mysli?“

„Nemyslím si, že by tu byl mezi námi jediný vědec, natož opravdový zastánce evoluční teorie. Jinak bychom tu asi neseděli. Měli bychom té evoluci ale přece jen dát šanci. Tak, jak to bývá u soudu, kde se postupuje podle určitých zákonů. Cítím, že tu panuje silná zaujatost vůči evoluční teorii a vůči panu Darwinowi, vážení! Co kdybych se proto nyní nabídl jako její a jeho obhájce? Ex offo. Už jen v zájmu toho, aby se tu hrálo fair play, nemyslíte?“

Všichni jsme souhlasili. Zeptal jsem se Elwooda:

„Jak tedy vysvětlíš to, že na Zemi v moři vznikl život?“

„Nejspíš účinkem slunečního záření. A bouřemi, které nad primárním oceánem řádily. Kdysi jsem kdesi četl, že nějací vědci za podobných okolností dokázali vytvořit v laboratoři něco, co se podobá organické látce.“

„Aminokyseliny. Ty ale musejí být nějakým způsobem oživeny, aby z toho mohla vzniknout opravdová živá látka. Musí se tomu dostat smysluplné informace. A to zatím nikdo nedokázal!“

„Ne, Gordone. Není divu. Víte někdo z vás, jaká je pravděpodobnost toho, aby vznikla taková kombinace, jejíž bezchybnost a dokonalost je podmínkou existence smysluplné informace a tím i života? Nikdo? Já jsem se tím trochu zabýval, když jsem psal svou knihu. Kdosi vypočítal, že spontánní vznik takovéto kombinace lze vyjádřit poměrem 1:4  - jenže zadržte! Za tím následuje milión nul! Co nám nato poví náš slovutný advokát evoluce?“

„Jen to, že se život nějak, i když se neví přesně jak, vytvořil v jakémsi prvotním oceánu, který kdysi na Zemi existoval, o čemž se ve vědeckých kruzích spekuluje. Zasvěcenci hovoří o jakémsi „bujónu“, kterému přičítají schopnosti se za určitých okolností vyvinout v organickou sloučeninu. Účinkem slunečního záření, které tu už asi bylo, a za pomoci elektrických výbojů provázejících neustálé prudké bouře, k nimž téměř určitě docházelo, potom mohly nějakým způsobem, o němž žádné detaily známy nejsou, vzniknout první organické sloučeniny. Ty se dál vyvíjely, postupně rostly, moudřely, nakonec jsme z nich vznikli my. A s námi i Charles Darwin!“

„Kdesi jsem četl,“ řekl Brandon, „že se Darwin původně měl stát knězem, začal dokonce s tím úmyslem na cambridgeské univerzitě i studovat na kněze Anglikánské církve, než ho zaujal přírodopis. A také to, že nedlouho předtím než umřel, někde napsal, že nikdy nebyl ateistou, v tom smyslu, že by odmítl věřit v existenci Boha. Spíš se podle vlastního doznání považoval za agnostika.“

Bylo na čase, abych znovu převzal otěže, i když takovéto debaty nikdy na škodu nejsou. Měl jsem v úmyslu sérii přednášek ukončit ještě toho večera.

„Člověk obvykle potřebuje mít nějakou víru. Lidstvo se v zásadě dělí na dva tábory věřících. Jedni věří zásadně v to, o čem jsme se tu právě bavili, tedy v materialismus. Ti druzí věří ve stvoření, buď tak jak je jim předkládáno v Bibli nebo v některou z variant stvořitelského procesu, tak jak jej popisuje  ta církev k níž dotyčný náleží. Je tu ale i třetí skupina, která je dost početná. Patří k ní lidé, mnozí z nich buddhisté, kteří se nezabývají ani jedním ani druhým a věří v periodické manifestace vesmíru, který se nachází buď v objektivním či v subjektivním stavu. Jinými slovy řečeno: jedná se zde podle nich o proces neustálého střídání se dne a noci, období aktivity a odpočinku. To co se jinde nazývá “stvořením” je tedy pouhé znovuobjevení se něčeho, co zde již bylo. Časový rozsah je ovšem obrovský, v řádu miliard let. Vidíme, že vše kolem nás je periodické, že vše je buď viditelné či ponořené ve tmě, vše se nachází ve stavu bdělosti či spánku, proč tedy by celý vesmír neměl podléhat stejným pravidlům? Jistě, nějak se přitom zahrává do autu ta palčivá otázka stvoření, kdy podle mnohých prostě Stvořitel stvořil něco z ničeho. Rozum nám říká, že někde to přece začít muselo! Tím, že tu otázku prozatím pomineme, přece nic nevyřešíme! Ve své knize o kabale se o něco podrobněji zabývám touto otázkou a také tím, jak na věc nahlížejí kabalisté, kteří se jí věnují spíš než theosofové či esoteričtí buddhisté. Kabalistický Ajn Sof, což v podstatě znamená “ne nic”, tedy vlastně něco‘, je koncept, který se nám tu nabízí, ovšem k otázce Stvořitele pořád žádnou smysluplnou odpověď nedává, protože se vlastně jedná jen o rétoriku. Samotná kabala nakonec tedy také podobné otázky odstavuje na vedlejší kolej; dochází se zde k tomu asi jedinému rozumnému závěru, že prostě za současného stavu vývoje není v dosahu lidské mysli tyto věci vyřešit.

     Ať už věříme v to či ono, nakonec vždycky dojdeme k tomu, že tu máme pouze jediný univerzální prvek, který je nekonečný, nikdy se nerodící a nikdy neumírající. Pokud ten chceme nazvat Náhodou, Bohem, Stvořitelem, Stavitelem Všehomíra, Evoluční teorií, či něčím podobným, klidně si můžeme posloužit, na věci to nic nezmění. Jedná se prostě o všudypřítomný, věčný, bezmezný, a neměnný princip. Vše ostatní jsou už jenom fenomény neboli rozličné aspekty a proměny toho Jediného, ať už řádu makrokosmického či mikrokosmického, tedy od hierarchie nadlidských bytostí, přes nás osobnosti lidské, až po ty ostatní, k nimž náležejí veškerá zvířata, rostliny i minerály, prostě vše, co kolem sebe vidíme. Takže na otázku, kdo stojí za tím, že vesmír je vždy znovu a znovu stvořen, můžeme docela dobře dostat následující odpověď: nestojí za tím nikdo. Vědec může tento proces nazývat evolucí, filosof emanací, kněz některé z církví boží přítomností, zatímco buddhista v něm nejspíš uvidí univerzální a vše přetrvávající realitu, která periodicky vrhá obraz sebe sama na pozadí nekonečných hloubek prostoru. Každý z nich bude mít sice pravdu, ale jen tu svoji pravdu. Tento odraz jediné skutečné reality, který člověk běžně vnímá jako materiální svět, lze považovat za pouhou dočasně trvající iluzi. Není potom třeba ani vidět naši Zemi jako to jediné místo kde se život započal, ani jako to místo kde se život skončí. Lze si snadno představit, že Země je jen jedním z míst, kde k evoluci člověka právě dochází; že předtím se život vyvíjel jinde a že odsud opět přejde jinam. Čímž pádem se dostáváme k planetárním cyklům, také zvanými řetězce.

     Dohodli jsme se snad už na tom, že nemá význam spekulovat o různých teoriích týkajících se Stvoření. Myslím, že lépe bude zabývat se tím, kam náš rozum dosáhnout může. Jak jsme si již pověděli dříve, podle esoterického buddhismu člověk se sestává ze sedmi principů, čili má sedm těl, která jsou vytvořena z jemnějšího a jemnějšího materiálu, přičemž fyzické tělo, které jediné plně vnímáme jako to naše, se v této řadě nachází nejníže, je tedy tím nejhustším. Stejně se to má i s naší Zemí, která také má svých sedm principů, z nichž ten nejnižší je právě tím co nás obklopuje, v čem žijeme. Už Pythagoras, první z řeckých filosofů, o němž bezpečně víme, že tento sedmičkový systém ve svém filosofickém pojetí uznával, se zmiňuje o hudbě sfér‘, založené na hudební stupnici právě o sedmi tónech. Máme také sedm spektrálních barev. Potom nás snad už nepřekvapí, dozvíme-li se, že existuje i sedm království přírody a ne jen čtyři, jak se většina lidí domnívá. Že nad člověkem, který se zcela jasně odlišuje od světů zvířat, rostlin a minerálů, se nacházejí další tři tzv. přírodní říše, o nichž běžná věda zatím nic neví, které ale uznávají okultisté.

    I když v kabale či hermetismu jej také nacházíme, Západ se se sedmičkovým zákonem přírody opravdu seznámil až poté, kdy A. P. Sinnett vydal svůj Esoterický buddhismus. Teprve když po jeho smrti vyšly Dopisy Mahátmů A. P. Sinnettovi, tehdy se dozvěděl svět, tedy ta jeho část, která se o tyto věci zajímá, odkud tyto vědomosti údajně pocházely. V systému, jímž se zde zabýváme, se užívají následující výrazy.

Mimochodem, docela by se nám hodilo, kdybychom tu mohli mít černou tabuli, na níž bych je pro vás mohl napsat.

Sedm rovin Vesmíru

Sedm glóbů 

Sedm oběhů neboli období aktivity

Sedm lidských ras neboli epoch

Sedm dílčích ras neboli dílčích epoch či větví

Dále je ještě nutné si ujasnit, že pod názvem řetězec se míní systém zahrnující náš fyzický svět a dalších šest jemu příbuzných, avšak nám neviditelných světů.

        Oběh je průchod životního impulzu všemi sedmi glóby náležejícími k jednomu řetězci, jinými slovy jedná se o období aktivity toho kterého řetězce.

    Životní impulz, někdy také vlna života, značí aktivující princip, s jehož pomocí se proud evoluce přemisťuje z jednoho glóbu na další.

    Rasa neboli epocha značí skupinu lidí, která dosáhla určitého stupně evoluce, fyzicky, psychicky a mentálně. Výraz rasa mívá v dnešní době většinou jiný význam, a proto by mohl řadě lidí, zejména těch uvyklých současné politické korektnosti, vadit. Výraz epocha, který užíval už před sto lety Rudolf Steiner, je proto asi vhodnější.

Asi bych měl nyní věci trochu shrnout, zrekapitulovat.

Evoluční proces, jímž člověk prochází, se odehrává na sedmi rovinách existence. Osobnost, která vzejde z každé jednotlivé inkarnace, je výsledkem sklonů a schopností, které se vytvořily v průběhu předchozích životů. Dalo by se tedy říci, že během života si člověk schraňuje dědictví nebo vytváří kreditní položku, podobnou jako úvěr, bankovní půjčku, hypotéku, jinými slovy prostě má bankovní konto. Obsah jeho bankovního konta, nebo aspoň jeho část, která může být jak pozitivního tak i negativního charakteru, mu bude k dispozici v příštím životě. Zde máme další diagram. Je na něm celé naše planetární schéma, tak jak je vidí esoterický buddhismus.

 

 

Celé schéma se sestává ze 49 glóbů, které se dělí na 7 řetězců. Každý z glóbů je podle abecedy identifikován písmenem. Jak na diagramu vidíte, prominentně označený je glóbus D ve čtvrtém řetězci – tím je naše Země v současném jejím stavu. Dále musí být z diagramu jasné, že glóbus D Zemského řetězce je tím nejnižším v celém schématu.“

„Takže my se tak nějak nacházíme na smetišti celého systému, to je co se nám snažíte natlouct do hlav?“

„Tak zlé to Gordone, není. Jak dál uvidíme, už jsme se dostali přes ten nejnižší bod!“

„To rád slyším. Raději ale nebudu dál komentovat a počkám si, s čím nás uhodíte dále.“

„Tu nejhorší zprávu jste už slyšeli. Nyní k našim životům. Série našich životů se odehrávají na výše popsaných glóbech; jednotlivé glóby v řetězci odpovídají sedmi principům člověka, to snad je jasné. Každý z glóbů se tak jakoby stává jevištěm, na němž se nejprve objeví a promítnou základní charakteristiky toho předchozího glóbu. Ty se potom mohou začít dále vyvíjet. Když se období aktivity toho kterého glóbu skončí, esence toho co zde vzniklo, přechází na odpovídající glóbus v novém řetězci, rovněž o sedmi článcích. Jak si lze snad představit, planetární řetězce, podobně jako lidé, se v průběhu svých dnů a nocí‘, to jest období aktivity a nečinnosti chovají podobně jako lidé. Vytvářejí si své obliby, prožívají svá mládí, stárnou, umírají, znovu se rodí, atp. Máme zde tedy v zemském řetězci sedm glóbů, tři na sestupné části evolučního oblouku, jeden představující naši Zemi a další tři, které v cyklu manifestace teprve přijdou, na vzestupné části vývojové křivky

Stejný počet sedm, mají i lidské rasy či epochy. Tou nejnižší fází, kdy lidstvo dosáhlo bahnitého dna, byla opět ta čtvrtá, známá rovněž jako ona nechvalná epocha atlantská. Současné lidstvo představuje epochu pátou, která už by měla být na vzestupu. To, že ji kdysi theosofové nazvali árijskou rasou, už by nám proto snad tolik vadit nemuselo. Konečně, mohli bychom se přejmenovat a prostě si neříkat árijci. Rudolf Steiner, který byl těžce pronásledován ke konci svého života silně se rozpínajícími nacisty, došel v tomto směru nejdál, když ve svých spisech přestal užívat výrazu “rasy” a místo toho se zmiňuje o epochách. To raději budu činit i já.

Máme zde v pořadí, v jakém se na Zemi objevovaly tyto kořenové rasy neboli epochy:

Za prvé, epocha polární, někdy také známá jako éterická. O ní se toho mnoho neví, lidé údajně měli existovat v éterické formě a na zemi tudíž mnoho známek své činnosti nezanechali.

Za druhé je tu epocha hyperborejská, o níž jste možná už někdy slyšeli.  Ta měla existovat v dnešních polárních oblastech, které ale měly v té době podnebí spíše tropické.

Za třetí,  epocha lemurská, která měla žít na kontinentě zvaném Gonduana, o němž se zejména v Austrálii občas slyší zkazky. Měl totiž existovat pravděpodobně v místech kde je dnes Austrálie a jižní části Pacifiku.

Potom přišla ona proslulá epocha atlantská, sídlící v bájné Atlantidě, na dnes už neexistujícím kontinentě, snad v oblasti Atlantického oceánu. Jako každá jiná, i tato epocha měla svých sedm dílčích epoch, někdy zvaných větvemi. Pro jistotu je vyjmenuji. Máme zde větve rmoahalskou, tlavatskou, toltéckou, turanskou, semitskou, achadskou a mongolskou.

      Takže jsme došli až k epoše árijské, které raději budeme říkat současná. Má následující větve či dílčí epochy: hindu, arabskou, perskou, keltskou, teutonskou. Šestá epocha se v současnosti vytváří, sedmá se má teprve objevit. Tyto dvě epochy zatím nemají ustálené názvy.

    Rudolf Steiner, který se ze všech filosofů, theosofů a antropozofů těmito otázkami snad nejvíc zabýval, dělí naši současnou epochu na následující dílčí epochy/větve:

1. staroindická kulturní větev

     2. perská kulturní větev

      3. babylónsko-chaldejsko-egyptská větev

    4. řecko-římská větev

    5. současná  větev germánsko/západoslovanská

    6. kulturní větev slovanská

    7. kulturní větev filadelfská, východoslovanská

    „Tohle je opravdu zajímavé,“ ozval se Brandon. „Říkáte germánsko, západoslovanská větev, že je tou naší současnou. Přitom jsou tu už v dnešní době patrné jasné snahy o to, aby Německo ovládalo evropskou unii politicky i finančně. Na druhou stranu ale už se také začíná rýsovat opozice, ze strany západoevropských Slovanů, Poláků, Čechů, Slováků, snad i Slovinců a Rakušanů, kteří jsou také silně promíchaní se Slovany. Vy, jako Čech, to jistě musíte vidět dost jasně.“

„Ano. Jen mě překvapuje, kolik o tom vy, jako Australan, víte!“

„Tady nenajdete jen samé krokodýly Dundee,“ přidal se se smíchem Gordon. Zasmáli jsme se všichni. Nasadil jsem o trochu vážnější tvář.

„Toho jsem si už všiml. Už proto vám teď přidám něco, co by se vám mohlo líbit. Je to hlavně podle Rudolfa Steinera, ten byl ale vizionářem podobně, jako jím byl Carl Gustav Jung. Steiner zanechal po sobě dědictví, jehož cenu a rozsah si dnes, bezmála sto let po jeho smrti, začínají lidé teprve uvědomovat. Například, Waldorfské školství, systém bankovnictví, moderní zemědělské metody, a podobně. Podle Steinera, šestá rasa neboli epocha se údajně teprve vytvoří a to z šesté větve současné epochy na západním pobřeží Ameriky a také právě zde, v Austrálii. Sedmá epocha se má teprve ve vzdálené budoucnosti vytvořit také zde a v oblasti Pacifiku. Z nadcházející šesté větve se proto bude vytvářet také nadcházející šestá kořenová rasa/epocha. Systém funguje tak, že příští kořenová rasa se vždy vytváří ze stejně očíslované větve té předchozí kořenové rasy. V praxi to znamená, že naše pátá kořenová rasa se vytvořila z páté větve atlantské rasy, jíž byla větev semitská, někdy zvaná také fénická. Šestá kořenová rasa se tudíž podle Steinera bude vytvářet ze současně se formující slovanské větve.


 

 

Takto vznikají nové kořenové rasy, tedy epochy. Naše pátá epocha se vytvořila z páté dílčí epochy atlantské epochy. Příští šestá se bude vytvářet z šesté dílčí epochy té naší, takže pokud má Steiner pravdu, Austrálie v tom bude hrát důležitou roli.

Semeno každé nové epochy, kořenové rasy, glóbu, atd., se vždy nachází v té předchozí odpovídající sérii nižší úrovně. Je zajímavé, jak se liší původní náhled theosofů pocházejících ze školy Blavatské, od systému Steinerova. Až do té čtvrté, větve-dílčí epochy jsou v zásadě stejné, místo té původně zvané semitskou, uvádí Steiner větev germánsko-západoslovanskou, přičemž tu příští už přímo nazývá slovanskou. O slovanském původu Blavatské není pochyb, je ale otázkou, jak dalece se na těchto názvech podepsala místa kde tyto teorie a zájmy lidí s nimi spojených vznikaly – theosofie Blavatské byla dosti často sponzorovaná z Ameriky, Británie a Austrálie. Antroposofie se po Steinerově odtržení od Theosofické společnosti vyvíjela zejména v Evropě. Slovo filadelfie‘ značí bratrskou lásku – Steiner zde zřejmě je optimistický pokud se jedná o výhled do budoucnosti pro lidstvo. Přitom měl po nástupu nacizmu v Německu i jinde veliké potíže a byl v roce 1925 nacisty prakticky uštván k smrti. Stěží bychom nalezli lepšího doporučení pro tohoto obdivuhodného člověka!

Zpět ke kauzálnímu tělu. Někteří lidé je budou obývat jen kratičký čas, v kterémžto případě se toho mnoho dít nebude. V jiných případech pobyt v tomto těle může být dlouhodobá a složitá záležitost; to když se zde plánuje například výběr rodičů, výběr pohlaví, výběr případného povolání, talentů a podobně. To vše se může dít za vědomí a s plným souhlasem jedince; to v případě těch, kteří jsou již na poměrně vysoké úrovni duchovního vývoje. Veškeré plánování spojené s příští inkarnací, se děje na kauzální rovině. Jindy ke všemu dochází více či méně automaticky, zejména pokud se jedná o lidi nevyspělé, kteří skoro jakoby pospíchali se vrhnout dolů a znovu se ponořit do světa hmoty, kde se jim budou dít věci!

Téměř celé drama lidského vývoje se odehrává na čtyřech nižších rovinách existence. Ze sedmi glóbů pouze jediný, naše Země, se nachází na rovině, kterou naše smysly dokáží plně vnímat. Ostatních šest se nalézá na subjektivních neboli vnitřních rovinách, tři z nich na té části oblouku, po níž se sestupuje do hmoty, další tři na jeho vzestupné části, po níž se stoupá směrem k větší míře duchovnosti.

    Výraz ‘upadhi‘ značí totéž co anglické slovo vehicle, tedy prostředek, s jehož pomocí se lidská monáda pohybuje po těchto rovinách existence. Pokud má člověk porozumět tomu jak planetární řetězec a potažmo i jiné řetězce, fungují, musí především zahodit za hlavu skoro všechno z toho, co se kdy naučil ve škole o historii lidstva. To, co se zde běžně učí, zahrnuje totiž jen její žalostně krátký úsek. Navíc je nutné, aby se zbavil všech možných předsudků, jakožto i politicky korektních výrazů a výkladů, zejména tam kde se jedná o lidské rasy a etnické klasifikace. Byli to ovšem hlavně nacisté, kteří v tomto směru prokázali například theosofii medvědí službu, když se chopili některých myšlenek a výrazů –pochopitelně jen těch které se jim hodily do krámu – s nimiž o více než půl století před nimi přišla Blavatská spolu s jinými theosofy. Jak ani jinak být nemohlo, nacisté je značně pokroutili. Theosofie nebyla jediná, která tímto nacistickým bláznovstvím utrpěla. Podobně dopadli například i Nietsche se svou filosofií, Wagner s hudbou, atp. To vše a leccos jiného, musí budoucí student esoterických věd prostě vypustit z hlavy, dřív než se může dát do vážného studia starších autorů zabývajících se theosofií, aniž by mu přitom občas vyvstávaly hrůzou vlasy na hlavě.


 

    „Nechám nyní kolovat tento diagram, na němž je znázorněno, jak do sebe zapadají cykly, jimž podle východních okultních věd podléhá náš solární systém. Pokud jde o cykly manifestace, zachází východní filosofie o mnoho dál než například kabala, která se prostě začíná i končí stvořitelským procesem. Védická nauka o planetárních řetězcích a manifestačních cyklech, kde cyklus manifestace, tzv. manvantara, je vystřídán údobím bez manifestace, kterému se říká pralaya, během něhož veškerá stvořitelská činnost ustává a vše se stáhne do jediného bodu, je dosti složitá. Jelena Petrovna Blavatská ve své Tajné doktríně, rovněž A. P. Sinnett v Esoterickém buddhismu, společně s jinými theosofickými autory, se shodují v jednom, že v současném cyklu involuce do hmotné existence a následné evoluce, planetární řetězce i planetární cykly a jejich jednotlivé epochy již v minulosti dosáhly toho nejnižšího možného bodu. Znovu opakuji, že k tomu došlo ve čtvrtém planetárním řetězci, v jeho čtvrté neboli atlantské epoše. Můžeme tedy držet hlavu vzhůru, protože pouze tím směrem se nyní povede naše cesta.

Podle doktríny týkající se našeho planetárního řetězce zde máme sedm kol či oběhů, což znamená, že cyklus života či vlna života, začíná svůj kurs evoluce na glóbu A. Globus theosofů je v zásadě totéž jako sefira kabalistů, i když systém je poněkud jiný. Z glóbu A se vlna života přesune na glóbus B, glóbus C a konečně glóbus D, jímž je naše Země. Z tohoto nejnižšího bodu se začíná vzestupná křivka, přes E, F, až ke glóbu G. To je jeden planetární cyklus. Následuje planetární nirvána, předpokládejme, že stejného trvání, i když je pro nás těžké říci, když se čas zastavil, vlastně čas není. Po nirváně přijde další planetární řetězec, vše se opakuje ve stejném pořadí, ale na vyšším stupni evoluce než bylo předchozí kolo.“

„Ufff,“ oddychla si Sára. „Tohle je trochu složité, i když vidím, že systém v tom je!“

„Složité? Chtěla bys něco složitějšího, s trochou víc fantasie?“

„No, sci-fi a fantasy je náramně populární odvětví literatury. Tak se nám předveď!“

„Berte to jako sci-fi nebo fantasy – já tyto dva vidím jako rozličné žánry.“

„Proč dva?“ zeptal se Brandon.

„V tom prvním musím mít technologii, vesmírné koráby, cestování časem a podobně. V tom druhém jsou podle mne mytologické bytosti, kouzelníci a tak dál. Někdy to ovšem bývá pomíchané. Potom je tu alternativní historie, o tom jak všechno mohlo být jinak, než jak nás učili ve škole. Podívejte se například na tento diagram. Je na něm to, čemu se říká okultní antropologie“

Rozdal jsem natištěné diagramy, které jsem měl původně připravené jen pro všechny případy.


Brandon byl první, kdo přišel s komentářem:

„Všechno je tu jinak. Člověk tu, podle tohoto, byl už v nějaké formě, předpokládám, že éterické, aspoň před padesáti milióny let. Těžké k uvěření.“

Sára se přidala:

„Od té třetí epochy, Lemurské, už je tomu tak, jak jsem to občas četla či slyšela. Ale dvacet pět miliónů let? Na druhou stranu si říkám, něco na tom být může. Vždycky jsem cítila a cítím, že tu už kdysi něco bylo. Tady, na tomto kontinentě. Přitom tu nikde nic vidět není, žádné pozůstatky dávné civilizace. Občas se proslechne, že tamhle byla kdysi pyramida nebo něco podobného, nikdo ale nepřišel s žádnými důkazy. Potřebujeme ale ke všemu důkazy? Co cítím uvnitř, je co cítím. A je to, že už tu kdysi cosi bylo!“

Gordon se musel také nechat slyšet.

„Vypadá to dost bláznivě, jak ale říká Sára, vysvětlovalo by to, proč nikde nic nezbylo. Po takhle dlouhé době snad i ty naše všudypřítomné plastové tašky by se mohly rozpadnout. Copak o budovy, ty spadnou samy od sebe a nic po nich nezbyde za pár tisíc let. Jenže, co by naši civilizaci mohlo reprezentovat za nějaký ten milión let, by mohla být taková Visa karta…“

„Ta by archeologům asi hodně pomotala hlavy,“ prohlásila moje matka, až doposud se držící stranou debaty.

„Zvláště kdyby se někde zachovaly také elektronické záznamy o té mojí,“ zasmála se Sára.

Bylo na čase uvést věci na správnou kolej, pokud jsem chtěl přednášku skončit.

„Jsou některé věci, které nám mohou připadat silně za hranicemi fantasie, a to co jsme právě viděli, může být jednou z nich. Studium esoterického buddhismu mě ale přesvědčilo o jednom: nikdy bych nic předem nevylučoval. Už od našich školních let jsme skoro všichni silně zaujati, indoktrinováni by se dalo i říci, směrem jakým se už několik století ubírá západní věda. To, co jsme právě viděli, bylo z velké části vydedukováno z různých náznaků, které se nacházejí ve vedických spisech. A ty, už i někteří západní vědci začínají brát vážně.

Na rozdíl od kabaly, která má místy od ortodoxní vědy také daleko, kterou ale také začínají mnozí vědci studovat, kde se vždy spekuluje o původu a prapočátku všeho, esoterický buddhismus či hinduismus se vytváření hypotéz o historii lidstva, prapůvodu vesmíru a všeho bytí, vcelku vyhýbá. Otázka Stvořitele a Stvoření se z našeho lidského hlediska momentálně stejně vyřešit nedá, což konec konců uznávají i kabalisté. Stvoření v tom smyslu, že vznikne něco z ničeho, je pro nás nepochopitelné a nemá tudíž význam se jím zabývat. Ptáka rodícího se z vejce, žijícího po určitý čas, měnícího se v popel, z něhož povstane nové vejce, to už je pro lidskou mysl mnohem snadnější přijmout. Naše mozky jsou ochotny to aspoň přijmout podmínečně, protože různými cykly, těmi většími, jakým je například rok, či menšími, jakými jsou den či týden, procházíme neustále. Dalším krokem by bylo přijmout periodické a po sobě se opakující manifestace Vesmíru, něco jako universální den a noc, střídání se objektivní a subjektivní reality, střídající se období aktivity a pasivity, bdělosti a spánku. To objektivní, to co právě zažíváme, ovšem už trvá ohromně dlouhou dobu, jistě řádu miliard let. To, co se před tak dávnými časy objevilo, nebylo ale vlastně žádným stvořením, pouze znovuobjevením věcí, forem, bytostí, jaké už dříve existovaly.

Sára zvedla hlavu, pohlédla na mne těma svýma tmavýma, uhrančivýma očima.

Teď nám prosím tě pověz, jak dlouhá je asi ta nejkratší dílčí epocha, abych si mohla dát všechno trochu do perspektivy?”

„No, počítej s asi dvěma tisíci let. To nikdy nemůže být přesné, velké epochy i ty dílčí, se různě překrývají. Ty dva tisíce let ale docela souhlasí s tím, jakou délku stanoví západní okultismus pro jednotlivé znaky v astrologickém roce.”

Jak dlouhá trvání by mohly mít takovéto periodické manifestace Vesmíru?,“ ptala se matka.

Východní filosofie a po ní theosofie, mají svůj základ v sanskrtu, vedických spisech, v esoterickém buddhismu. Znám ovšem lidi, kteří jsou nebo aspoň se prohlašují za buddhisty, přičemž když se člověk před nimi zmíní o buddhismu esoterickém, nevědí, o čem se hovoří. To je celkem normální. Když totiž půjdete do buddhistického kláštera, a chtěli byste si o takovýchto věcech podiskutovat s některým z mnichů, i zde se vám může dostat a nejspíš i dostane, jen prázdných pohledů. Ne docela nutně, ale dosti pravděpodobně. Stačí se jen podívat na ukázku védické okultní chronologie, abychom aspoň zčásti pochopili proč je tomu tak. Rozdal jsem kopie jiného diagramu.




Na tomto diagramu se nám ukazuje jeden veliký cyklus, Saura Kalpa neboli jeden Den Bráhmův. Mohlo by nám z toho snad být celkem jasné, proč nemá příliš veliký význam dohadovat se tom kdy a jak vznikl vesmír. Jedna zde uvedená jeho manifestace snad postačí. Otázka, na níž odpovím dřív, než ji někdo položíte: jak dlouhé trvání mají manvantara či pralaya? Předpokládá se, že oba tyto eony jsou stejného trvání – měla by tu přece být rovnováha – o tom kolik našich roků trvají, nemáme ale potuchy. Gautama Buddha, který hovoří o tzv. Maha-Kalpě, což je ten nejdelší eón jaký buddhismus uznává a což musí být zřejmě podobné, není-li to přímo totéž jako manvantara, užívá analogií, které nás dovedou k závěru, že se zde zřejmě musí jednat o trilióny let. Zní to fantasticky, musíme si ale uvědomit jednu věc. Čas na jiných rovinách existence se pravděpodobně chová dosti jinak a může proto plynout jiným tempem než jak jsme tomu z našeho pohledu uvyklí. V každém případě je to pro nás celkem nepodstatné a v současnosti irelevantní. Sára?“

Takže, když se to všechno sečte, tak tu mluvíme o miliardách let? Wow!”

      „Přesně tak. Wow. Nádherné slovo, prý je skotského původu.“

      „Kdepak,“ prohlásil Brandon. „tak se vyjádřil Adam, když se probudil a poprvé uviděl Evu!“

      „On to byl Skot?“ To byl Gordon. Nedal jsem se.

      „Co kdybychom raději obejmuli multikulturismus? Brahma to nejspíš ocení. To, co vidíme, je jeden den Bráhmův neboli doba trvání našeho solárního systému, podle prastarých vedických spisů. Ale, ano. Mind-boggling! Wow! Neskutečné!

„Mně to připadá trochu přehnané, řekla matka, „říkám si, že třeba ta jedna skupina třech nul by tam mohla být navíc, i tak by toho času bylo dost a dost. Těmito věcmi ale asi nemá význam si příliš zatěžovat hlavy, až tam dojdeme, uvidíme.“

„Přesně tak. Podstatné zde je nicméně to, že poté kdy se skončí pralaya, vše se znovu opakuje, ovšem na jiné úrovni a to buď na vyšší, pokud se nacházíme na vzestupné části vývojového oblouku, nebo nižší, pokud se sestupuje do hmoty. Představovat si to můžeme tak, že v tom prvním případě se veškeré tzv. přírodní říše náležející k vlně života posunou o jeden stupeň výše  –  z toho co se předtím nacházelo na úrovni minerálů, se v příštím velkém cyklu, v tom sestávajícím se ze 49 glóbů – tj. sedm glóbů procházejících všemi sedmi rovinami – stanou rostliny, to co dříve bylo rostlinami, se přesune do říše zvířat. Ze zvířat se potom stanou lidé a ... z lidí ... kdoví?“

      „Andělé?“ nadhodila Sára.

      „To podle některých. Může tomu ale být i jinak. To, že by se z lidí stali v příští fázi vývoje devy/andělé, tak docela neladí s tím, co o těchto bytostech tvrdí kabalisté, že totiž na rozdíl od člověka, nemají andělé svobodnou vůli a že jim byly Stvořitelem určeny jisté úkoly spojené s evolucí lidstva. Ovšem, kabala mívá obvykle tendenci k sebestřednosti; k tomu vidět Zemi jako střed vesmíru, člověka jako vrchol  veškerého stvoření. Názory theosofů bývají pestřejší. Andělé neboli devy, by podle jedné často diskutované teorie, také mohli náležet k jiné, paralelní evoluci a mohou mít, kromě toho, že pomáhají lidstvu i jiné, nám neznámé úkoly. Existuje také hypotéza, podle níž má člověk, který dosáhne toho bodu v evolučním vývoji, kdy se může posunout někam výše – to jest, dostane se mu iniciace která je čtvrtá v pořadí, zvané Arhat, možnost volby a to celkem mezi šesti, případně sedmi, možnými vývojovými směry, které uvádím na jiném místě. Přejít k devám a k jejich vývojovému cyklu, má snad být jednou z takových možností.

    V každém případě můžeme my lidé celkem bezpečně předpokládat, že se prostě posuneme v příštím cyklu kamsi výše. Ale pozor! Pravděpodobně ne všichni, ale jen ti z nás, kteří splníme předpoklady k tomu, abychom mohli přejít v příštím evolučním cyklu na to, co má následovat nebo na to, co si sami vybereme. Zde se musím vyjadřovat se značnou opatrností, aby nedošlo k omylu a vy si z toho nevyvodili, že máte postup do dalšího kola jaksi zaručený. Až doposud to totiž mohlo tak vypadat. Jenže, Blavatská v této souvislosti hovoří také o laggards neboli opozdilcích, kteří se nacházejí v každé z těchto čtyř říší. Tito opozdilci potom dopadnou podobně, jako ti ze školáků, na něž si asi každý z nás pamatujeme, paradoxně většinou lépe než na ty spolužáky, kteří se učili dobře, kteří byli chytří, ochotní a poslušní. Mám na mysli ony krajně fascinující jedince, kteří propadli a museli potom třídu opakovat. Analogie školy je zde vůbec vhodná – můžeme se takto prozatímně dohodnout na tom, že dále ve vývoji postoupíme, pokud úspěšně složíme maturitu. To se ale nutně stát nemusí. Vždycky tu budou opozdilci, kteří se vyjímají už svou velikostí, fyzickou, nikoliv mentální, nad ostatními. Na jednu takovou žákyni si pamatuji dodnes. Převyšovala nás všechny ve čtvrté třídě víc než o hlavu!

Slyšíme-li o sluneční soustavě a o planetách, očekáváme, že tomu bude v tomto pořadí – Merkur, Venuše, Země, Mars… však víte. Okultisté to ale vidí jinak a sice tak, jak to ukazuje diagram, který pro vás nyní mám a který je tím posledním, co vám ukazuji. Planet je na něm sice také sedm, ovšem patří mezi ně Slunce a Měsíc, chybí Merkur, Mars a Neptun, navíc je tam také Vulkán. O tom jste možná slyšeli, nejspíš ale pouze v souvislosti s televizním seriálem Star Trek.“

„Tak to je odkud to okopírovali?“ zeptala se matka.

„Kdepak! Nikdo nic neokopíroval. Vulkán jako hypotetická planeta tu je už někdy od první poloviny 19. století. Některým matematikům se nelíbily nesrovnalosti stran orbitu Merkura a tak se hledala malá planeta blízko Slunce, která by to mohla působit.“

„Ano,“ řekl Brandon. Dokonce i NASA se tím zabývala ještě nedávno, už v 21. století. Takže něco by na tom přece jen mohlo být.“

„Ano i ne,“ řekl jsem. Jak vidíte, Vulkán je umístěný nejvýše, na úrovni Saturna. Řecký název pro Saturna je Kronos, což byl bůh času. Už to nám musí něco napovídat a napovídá to i o Vulkánu, jímž se naše planetární schéma končí. K tomu, jak si máme vykládat tuto posloupnost Saturn, Slunce, Měsíc, Země, Jupiter, Venuše, Vulkán, bychom asi potřebovali jinou sérii přednášek. Jednak nejsem v tomto směru kompetentní, a také mi už docházejí síly. Pouze musím upozornit, že jména planet, která zde vidíte, jsou, prostě názvy okultní. Tyto jistě nebyly vybrány namátkově, jsou zde určité souvislosti, jsou zde k tomu důvody.


Nebudu se ale pouštět do vysvětlování, pouze zmíním to, že planety, které na diagramu vidíme, nejsou oněmi planetami, které my známe a na něž se každým dnem či večerem díváme. Jsou to jejich éterické formy, to v případě Měsíce a Jupitera, či astrální formy u Slunce a Venuše a mentální formy v případech Saturna a Vulkána. Na Zemi už v příštím cyklu tohoto řetězce životní vlna nedorazí – nejnižším bodem, jehož dosáhne, bude nynější éterická forma Jupiteru. Můžeme proto předpokládat, že se ze Země stane podobně vyčerpaná troska jakou je dnes Měsíc, jehož čas největší slávy nastal a prošel v předchozím cyklu. Takto vyčerpaná zůstane Země ovšem jen do příštího velkého cyklu, kdy nabere sil, aby znovu ožila.

    Tři inkarnace Země, spíš bych měl říci planety našeho vývojového cyklu‘ či tak podobně, tedy mají teprve nastat. V názvech, jichž se jim od okultistů dostává, nepanuje úplná jednota, i když na prvních dvou, Jupiteru a Venuši, se autoři celkem shodují. Vulkán je potom planetou, která se má teprve v budoucnosti vytvořit. Někdy se ale jako sedmá planeta v řetězci uvádí Merkur. V každém případě, hovoříme-li o planetách na této rovině, kde se nachází také Saturn, nemáme na mysli ty pro nás skutečné planety, ty které vidíme dalekohledem, ale jejich ekvivalenty nacházející se na té které rovině. Například, Měsíc se v jistém bodě během tohoto oběhu nacházel a Jupiter se bude nacházet v oblasti éterické. Tam se také bude nacházet Země při dalším kole, kdy vše se posune o jednu rovinu výše. Z inkarnací, které Země zažije v tom příštím kole, tou nejnižší bude pro ni sestup na rovinu éterickou. Znamená to mimo jiné třeba i to, že ti lidé, kteří se dnes vyžívají ve sportovních kláních různých druhů, rádi se dívají na boxerské zápasy, či se dokonce s gustem zúčastní hospodských rvaček, si budou muset najít jinou zábavu. Rána pěstí do brady, jak ji dovedl uštědřit v salónu na divokém Západě třeba takový John Wayne, tak nějak pozbude smyslu. Dobře odpálený golfový míček už také nepřinese to pravé uspokojení. Ti z lidí, kteří bez takovéto zábavy žít nedokáží, si ale nemusejí zoufat. Pokud budou patřičně lajdačit, do dalšího kola nepostoupí a propadnou ve škole života. Takže nebudou mít na vybranou, budou se muset sem vrátit a za podobných podmínek, v tom příštím velikém cyklu. Nějaké ty roky si ovšem budou na to muset počkat.

Bývá zvykem ukončit přednášku, v našem případě dokonce cyklus přednášek, na nějaké optimistické notě. Nejvhodnější, která mě momentálně napadá, je ta, že máme před sebou ještě spoustu práce, máme-li dojít tam, kam směřujeme. Takže bychom se neměli nudit. Potom ještě jedna: to nejhorší už snad máme za sebou. Ještě než se rozejdeme, chtěl bych vám také poděkovat za pozornost a trpělivost s tímto vaším lektorem, kterou jste všichni prokázali. Moc si toho cením!“

Gordon mi jménem všech přítomných poděkoval za to, že jsem pomohl jejich myslím otevírat nové obzory, jak to podal. Slavnostně mi předal láhev Sullivans Cove whisky které se, jak jsem se dodatečně dozvěděl, dostalo před pár lety ceny jako nejlepší ‚single malted’ whisky na světě. Pokud byste se domnívali, že výraz ‘jednosladová whisky’ by mohl značit něco jednoduchého a tudíž podřadného, vězte, že tomu je právě naopak. Tento nápoj všech nápojů pochází z jediného lihovaru a není tudíž ‘blended’ neboli smíchaný s jinými pocházejícími z různých palíren. Což bývá běžnou praxí i v případech některých velmi známých značek. Lihovarnická společnost, která tuto značku vyrábí, se nachází na Tasmánii.



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena