-->



20. Kauzální tělo

 

Dopoledne jsme opět zkoušeli u Waltera Rothbauera, přítomni byli Sára, matka a já. Gordon měl něco na práci a Brandon s Elwoodem jeli na plavbu po zálivu a řece Gordon. Myslím, že Brandon hradí Elwoodovy výlohy, aby v něm měl společníka; pochybuji, že by si žurnalista na volné noze mohl dovolit takto utrácet. Jistě, Gordon by jim asi nabídl nějaké volňásky, to by ale musel vědět o tom, co Brandon zamýšlí – o tom, že na plavbu pojedou, se rozhodli spontánně, pokud vím. Nabyl jsem dojmu, že se k něčemu rozhoduje a že momentálně se Brandonovi Elwoodova přítomnost hodí, protože mu přináší rozptýlení, které potřebuje, aby stále nemusel myslet na to, co má přijít. Co to ale bude? Bylo mi celkem jasné, že je to něco zásadního, že to má něco co dělat se Sárou a kdesi ve mně se začínalo klubat jisté tušení. Nemyslel jsem si přece, že by sofistikovaného, vzdělaného, urbanizovaného člověka, jakým je Brandon, drželo něco už po několik dní zde ve Strahanu, kde kromě jízdy historickou železnicí či plavbou po zálivu a subtropickou džunglí při ústí řeky Gordon, opravdu není nic moc k vidění. Že by ho zde držely moje přednášky, o tom jsem si iluze nedělal. Musí to být něco mocnějšího. A má to něco co dělat se Sárou!

Sára se překonávala. Když si situace po tom volala, dokázala nasadit hlas typické operetní subrety, jindy to byla moderní muzikálová zpěvačka/herečka, perfektní partnerka k zpěvu Higginse, který vládne spíš tím, čemu se odborně říká ‘patter‘, a který jsem ochotně dodal tam, kde to bylo zapotřebí. Náš německý doprovázeč byl z jejího výkonu u vytržení, ani já jsem mu nijak zvlášť nevadil, a tam kde bylo potřeba tří hlasů, se i sám přidal, jako v té slavné písni Rain in Spain Falls Mainly in the Plain – Déšť dští ve Španělsku zvlášť tam, kde je pláň. Tu jsme vystřihli jak trojice profesionálů. No, dva z nás už profesionály nesporně byli a já, no, kdybych se tomu věnoval, kdo ví?

Jak ví každý, kdo viděl muzikál My Fair Lady, v Hertfordu, Herefordu a Hampshiru hurikány hned tak nehrozí. Zjistil jsem, že v Austrálii se těmto tropickým bouřím říká cyklóny a tytéž nehrozí ani tím, že by došly až tak daleko na jih od rovníku, kde se nachází Strahan. Že se tu ale přesto k něčemu podobnému schylovalo mi došlo, když za mnou brzy po svém návratu z výletní plavby přišel Brandon a pozval mne na večeři s tím, že by si se mnou rád pohovořil. Nezbývalo než souhlasit; bylo necelých šest hodin, do přednášky zbývaly aspoň dvě hodiny, šli jsme tedy. Brandon mě zavedl do restaurace, kterou jsem ještě neznal – nemyslel jsem si, že nějaká taková ještě ve Strahanu může existovat. Po rozhovoru, který jsme tam vedli, jsem byl moudřejším; protože Brandon ale za mnou přišel pro radu v mé kapacitě psychologa, nemohu v této chvíli prozradit, o co šlo. Mohu vás jen ujistit, že to má a bude mít značný dopad na život jisté osoby, nemyslím si ale, že ale tragický. Spíš psychologický a také proto jsem byl do této záležitosti vtažen. Rozhlédl jsem se po svém obecenstvu a začal jsem otázkou:

    „Kdo mi poví, co tu bylo první, slepice nebo vejce?“

Nikdo se pochopitelně nehlásil, jak jsem očekával; odpověď nikdo nezná. Přešel jsem proto k připravenému citátu z Bible:

“‘A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.

Podle tohoto, by byla slepice první, pokud ji zahrneme mezi ptactvem nebeským, i tak ale odpověď na tuto otázku neexistuje. Aristoteles ve 4. století před Kristem tak tvrdí, čtyři století po něm Plutarch se ptá, jestli i náš svět měl nějaký začátek. Zdánlivě triviální otázka tak může nabýt pro nás mocných proporcí. Co naše samotná existence?

Velmi stručně řečeno, v kauzálním těle se nacházejí příčiny toho, co se na nižších rovinách existence projeví později jako následky. Ovšem, následky se v příštím kole mohou stát příčinami toho, jak se to kolo má nastavit, aby to někam vedlo. Zkušenosti, které naše monáda nasbírala v průběhu předchozích životů, jsou uloženy na této rovině a podle nich se bude řídit celkové stanovisko k životu i činy, jaké člověk bude schopen provádět. Například to, jakého těla se nám dostane pro příští skok a ponor do světa hmoty, zda z nás bude moci být vášnivý lyžař nebo obstojně dobrý šachista. Či dokonce lyžařský šampión, nebo šachový velmistr, nebo třeba velmistr zednářský, či docela obyčejný zedník, z jehož dítěte se ale vyklube někdo podobný těm výše zmíněným, o tom všem se zde bude rozhodovat. Kauzální tělo se v sanskrtu jmenuje karana šarira. Kauzální tělo má dvě základní funkce – jednak je místem, které obývá a v němž se pohybuje tzv. Ego neboli naše vyšší Já  a je přitom také jakýmsi “skladištěm” či ještě lépe řečeno „archivem“, v němž jsou uloženy veškeré nasbírané zkušenosti. Přitom pro to, co nemá trvalou hodnotu, jako například pomíjivé emoční pocity, tělesné zážitky a pro naše vyšší Já podobně nedůležité věci, zde místo není, je pouze pro to, co je pozitivní, hodnotné a bude se přenášet do dalších inkarnací. Otázkou potom je, které z našich zážitků mají trvalou hodnotu? Dokážeme to odhadnout z tohoto úhlu?“

„Většina z nás asi spíš ne, řekl bych. I když, někdo to možná dovede.“

„Gordone, to záleží na tom, jak dalece dokáže člověk zde na zemi komunikovat se svým kauzálním tělem. Většině, jak správně odhadujete, to příliš dobře nepůjde. Přitom, kauzální tělo je právě tím, co činí člověka člověkem. Je příjemcem všeho toho, co vytrvá, toho co je kladné a co se nepříčí duchovním zákonům. Pokud má člověk vznosné a čisté myšlenky, tyto se stanou částí jeho kauzálního těla.“

Ozvala se Sára, chtěla vědět, jak se to má s nižším a vyšším mentálním tělem. To vyšší, kauzální, je jasně důležitější, k čemu je ale nižší mentální tělo?

„To je tak, zatímco nižší mentální tělo nám slouží jako receptář myšlenek majících spíše konkrétní formu, kauzální tělo se zabývá myšlenkami abstraktního druhu. Tvoří je látka přináležející k nevyšší sedmé, dále šesté a páté z dílčích rovin sedmidílné mentální roviny. U drtivé většiny lidí není kauzální tělo plně funkční, takže hlavně jen ta látka náležející k páté dílčí rovině je k jeho stavbě užita. Větší část našich životů se odehrává na hmotné, astrální, něco z nich na nižší mentální rovině. Podívej se na příklad na svou roli Elizy“

„Roli, kterou ještě nemám..“

„Dejme tomu, že ji dostaneš, v což pevně věřím. Nebudu tu ale působit ve funkci motivátora, nevíme přece ani, co sis ve svém kauzálním těle pro sebe naplánovala. Vezměme ale tu postavu Elizy. Zpočátku u ní převládají hmotné podmínky, žije jaksi z ruky do úst, jinak to ani nejde. O něčem ale sní, protože její tělo emocí je už dobře vyvinuté, a když se naskytne příležitost v podobě profesora Higginse, přivede ji to na myšlenku, jak by si mohla pomoci a zlepšit svoje postavení pouliční prodavačky květin. A v té chvíli už se zapojilo nižší mentální tělo. Co se stane dál?“

„No, Eliza si nakonec vynutí samostatnost a kontrolu nad svým životem. To zapracovalo kauzální tělo?“

„Možná. To už se nedozvíme a v tom je právě ta velikost Shawova, který nám žádné definitivní zakončení na hlavu nehází. Může to dopadnout jakkoliv, i když přijmeme to, čemu s oblibou říkávám hollywoodský konečník, a Eliza se vrátí k Higginsovi, kde je psáno, že mu ty jeho bačkory nakonec na hlavu nehodí?“

„Tak“, ozvala se matka, mně se vždycky víc líbil ten konec v původním Pygmalionu, se nadhazuje ta možnost, že se Eliza vdá za Freddyho. Konečně, proč ne, byl by pro ni přece docela vhodnou partií!“

„Jistě. Chce ho ale Eliza opravdu? Chce za manžela trochu ufňukaného stalkera, pronásledovatele, který ji bezmezně miluje, který je ale zcela jasně břídil? Eliza je už někde jinde, psycholog by řekl, že proces individuace se u ní nejen už započal, ale už také kamsi dospěl. Naskýtá se otázka, je i Higgins pro ni dostatečně dobrý?“

Viděl jsem, že Brandon je jako na trní, chtěl s něčím přijít, takže jsem ho nechal.

„Podle mne je tato hra verzí archetypálního příběhu o Popelce. Proto byla tolik úspěšná a bude ještě víc! Zejména když se v této inscenaci vrátíme k tomu otevřenému konci, který napsal Shaw, o což se hodlám zasazovat. Samozřejmě, musí se na to nanejvýš opatrně, jemně, abychom diváka nevystrašili. Divák je křehká bytost a v Austrálii pak zejména. Myslím si ale, že už dospěl k tomu, aby nemusel před sebou mít jen ten standardní happyend.“

Nejprve se začal smát Gordon, my ostatní jsme se přidali. Australský divák jako křehká bytost, tak jak nám ho vypodobnil Brandon, k tomu neodolatelně sváděl. Uvědomil jsem si, že tu máme v jediné malé místnosti dalšího Pana Herce, kolikátého už? Rozpoutala se ještě debata o Shawově hře, o muzikálové verzi; v lidech to bylo prostě nabudováno, takže jsem tomu po nějaký čas nechal volný průběh. Nakonec ale zvítězil pocit povinnosti a vrátil jsem se k přednášení. Učinil jsem tak poněkud vypočítavým způsobem, když jsem se zmínil o oné kastě lidí, jimž se obvykle říká Adepti. Jakýkoliv náznak, který by mohl vést ke konspiračním teoriím si totiž vždycky získá pozornost. Stačilo se zmínit o tom, že Shaw by býval mohl být takovýmto zasvěcencem. Že sem patřil slavný Shakespeare, o tom dnes nikdo nepochybuje; o Shawovi se ještě debatuje, jsou tu i jiní…

„Adepti jsou lidé, kteří se v duchovním životě nacházejí minimálně o jeden stupeň výš nad běžným člověkem. K tomu mělo dojít následkem toho, že úspěšně prošli zkouškami iniciace, čímž pádem se duchovně povznesli nad průměrnou úroveň lidstva. Znamená to také, že takový člověk potom nepodléhá té části karmických zákonů, které běžného člověka nutí k tomu znovu a znovu se do tohoto světa rodit, tedy k reinkarnaci. Zatím se spokojme s konstatováním, že aspoň teoreticky, se tito mistři na Zemi vyskytují už nikoliv proto, že musejí, což zjevně je údělem nás všech běžných smrtelníků, ale proto, že se k tomu z vlastní vůle uvázali. K tomu, aby se takto obětovali, že je vedla touha a odhodlání k tomu pomáhat lidstvu. Tito jedinci, jimž můžeme říkat Adepti či Mistři, případně zasvěcenci, mají plně vyvinuté kauzální tělo. V porovnání s nimi, poměrně nevyvinutý člověk, který se relativně nedlouho předtím individuoval, má kauzální tělo podobající se spíše jen bublině, která se jeví jako prázdná. I když toto tělo je tvořeno látkou vyšší mentální roviny, ta ještě nebyla uvedena v činnost, takže vypadá celkem bezbarvá a průhledná. Teprve postupně se bude toto tělo zabarvovat, tak jak budou k němu přibývat vibrace vyššího řádu, které předtím prošly nižšími těly. K tomu už dochází nyní; tento proces se ale bude stupňovat v průběhu nadcházejících cyklů evoluce.“

Gordon se zeptal:

„Často slýchávám o Mistrech moudrosti, Velikém bílém Bratrstvu, Bratrstvu světla, Univerzálním Bratrstvu, Bratrstvu Bílé lóže, a tak podobně. Předpokládám, že se jedná o jednu a stejnou věc – skupinu zasvěcenců, kteří své životy zasvětili tomu, aby pomáhali lidstvu. Vykládám si to správně?“

„V zásadě ano. Názvy se liší, jména některých z údajných členů bratrstva, pokud se uvádějí, se liší od jedné zprávy ke druhé, pověsti o tom, kde se má tato společnost scházet se různí. Býval to Tibet, jindy Egypt, potom třeba Jižní Amerika, tohle mě nikdy nezajímalo. Já ale tyto věci považuji spíš jako hodné bulváru, konspiračních teorií. Ano, věřím, že jsou tu lidé, kteří mají světu něco co nabídnout a že se třeba i setkávají, hádám ale, že k tomu spíš dochází na některé jiné z rovin, ne této hmotné.“

„Existují také zkazky o tom, že určitý počet lidí v každém věku se jaksi kvalifikuje k tomu zvát se spravedlivými.“

„Ano, Brandone, máte zřejmě na mysli tak zvané cadikim’, což je plurál hebrejského slova ‘cadek’, titulu pro spravedlivé lidi, který najdeme v kabalismu a v židovské tradici. Podle té, má takovýchto lidí být na světě v kterýkoliv čas minimálně třicet šest. Jsou naprosto anonymní, nikdo je nezná.“

„Takže asi nemá význam se tím dál zabývat. Raději bych slyšela víc o kauzálním těle.“

„Máš pravdu, matko. Tak tedy, jak jsme si již pověděli, kauzální tělo poměrně nevyvinutého člověka připomíná spíš prázdnou bublinu. Ta se s tím, jak se člověk vyvíjí, nezvětšuje, pouze se zaplňuje, dalo by se říci zabarvuje a to barvami, jejichž krásu a sytost si na této úrovni nedokážeme představit. I ty nejzářivější barvy, takové jaké dovede jen vynikající umělec dostat na plátno, či snad ještě lépe, barvy, jimiž září barevné sklo oken chrámu, jimiž prosvítá slunce, jsou jen pouhým odrazem toho, co je možné spatřit na této rovině! Tak aspoň tvrdí ti, jimž jasnovidecké schopnosti umožňují na tuto rovinu pohlédnout. Kromě stálých barevných polí, v případě duchovně vyvinutého jedince, lze také, zejména v horních částech kauzálního těla, spatřit třpytivé jiskřičky prozrazující mentální aktivitu soustřeďující se směrem vzhůru, tam kam sahají ty nejvyšší ideály, jichž je člověk v tomto svém vývojovém stádiu schopen v sobě uchovávat.

Naznačil jsem již dřív, že nic zlého se na této rovině nemůže projevovat. Víme všichni, že v nedokonalém světě, v němž se nacházíme, zlo definitivně existuje a někteří z nás stráví celé životy prakticky jen tím, že s ním na různých úrovních ‚bojují‘. A protože ve všem musí být rovnováha, jsou zde tací, kteří se vždycky a zřejmě i rádi postarají o to, aby bylo s čím bojovat. To slovo ‚bojují‘ dávám do uvozovek, protože bojovat v zásadě znamená pokoušet se o to potřít zlo zlem. Ano, matko.“

„Mně vždycky, už jako dítěti, strašně vadilo to heslo, které mnozí z nás starších jsme v různých variantách za bývalého režimu slýchávali téměř denně – bojujeme za mír! Bojovat za mír se přece nedá, to by bylo potírání zla zlem. Já v tom vidím paradox.“

„Paradoxy se najdou leckde, zlo jaksi patří do říše hmoty, a jak všichni víme, nalezneme v ní lidi, které asi nelze označit jinak, než jako zlé. Protože se ale jedná o lidi, tito musejí mít svá kauzální těla a také je mají. Až na to, že asi nejsou příliš vyvinutá, ale jsou přece jen do jisté míry funkční. Znamená to ale také, že i ty nejhorší lidi, ty nejkrutější válečné zločince, masové vrahy a podobné stvůry, můžeme teoreticky potkat na kauzální rovině. Budou zde ovšem vykazovat jen ty vlastnosti, které jsou v nich dobré, protože to zlé sem prostě nemá přístup. Člověk se těžko zbavuje dotěrné myšlenky, byli by takoví Hitlerové či Stalinové na mentální rovině vůbec k poznání? Každý z nás ale máme v sobě něco dobrého a také něco špatného – naše Já sice nemůže být špatné, ale může být, a také bývá, nedokonalé. Zlozvyky, které člověk má, nemohou nikterak ovlivnit či znečistit jeho kauzální tělo. Co mohou ale způsobit, je zpomalit v něm vývoj těch ctností, které se nacházejí na jejich opačném pólu a které je mají nakonec přerůst. A to je asi případ těch lidí, o nichž jsem se právě zmínil.

Tolik o pátém nebi, o páté dílčí rovině. Rozdíl mezi nižší a vyšší mentální rovinou je natolik výrazný, že k tomu aby se mohlo přejít z té nižší na vyšší, je zapotřebí toho mít pro každou z nich zcela jiné tělo. Zmínil jsem již to, že každý z nás se této roviny a jí odpovídajícího kauzálního těla musíme aspoň dotknout, dříve než může dojít k příští inkarnaci a k opětnému sestupu do hmotného těla. V případě duchovně nevyvinutých lidí se opravdu jedná jen o krátký a lehký dotyk, jehož si jsou snad jen matně vědomi, pokud vůbec. Pokaždé kdy sem dojdou, ale bude jejich pobyt zde o něco málo delší a o trochu významnější – budou si přitom také víc vědomi toho, co se s nimi děje. Délka pobytu na vyšší mentální rovině arupa se proto může velice moc lišit. Někdo zde může pobýt jen den či dva, zatímco jiný zde stráví celé roky, dokonce i staletí.

Tato nejnižší ze třech dílčích rovin vyšší mentální roviny arupa, je také tou nejobývanější, za současného stavu celkového vývoje v tomto velikém cyklu. Kromě těch mála duší, které jsou schopny pohybu na ostatních dvou dílčích rovinách, téměř všechny duše účastnící se tohoto vývojového cyklu se nacházejí zde.

„Existuje nějaký odhad, kolik duší nebo monád, jak ty jim raději říkáš, je jaksi permanentně spojeno s naší Zemí?“

„Podle okultní tradice, Sáro, má zde být asi 60 až 70 miliard monád, které jsou takto zainteresovány.“

„To by ovšem znamenalo, že v současnosti se přibližně každá desátá monáda z celkového počtu nachází v hmotném těle. Ten počet by se mohl jistě ještě zvýšit, ne ale donekonečna. Na zemi by pro ně už nebylo dost místa.“ To zavtipkoval Gordon. Řekl jsem:

„Existuje celá řada teorií, které se pokoušejí vysvětlit, proč právě v této době dochází k tolik zhuštěné vlně inkarnací, jaká nemá v nám známém dějinném údobí obdoby. Je ovšem otázkou, jak tomu bylo v minulosti, zda k něčemu podobnému nedošlo už víckrát v časech minulých, o nichž nemá historie žádné záznamy. V dobách o nichž máme jakýs-takýs přehled, což je jen několik tisíc let, byla zřejmě populace na zemi vždy podstatně řidší. Jinou otázkou je, zda má shora uvedený počet být považován za konstantní, či zda mohou být monády nacházející se v naší sféře případně doplňovány jinými, přicházejících sem od jiných sfér nacházejících se v podobném stadiu evoluce. Tedy jakýsi emigrační program, vedený a kontrolovaný devami či agenty starajícími se o karmické záležitosti.“

„To by mohlo být tak, že přijdou vzpírajícím se pozemským devám direktivy z nějakého kosmického střediska, něco v tom smyslu, musíte v příštím cyklu přijmout tolik a tolik monád uprchlých z Aldebaranu, kde panuje občanská válka. Sakra, tohle by mohl být námět na moji příští hru, musím si to trochu víc promyslet!“

„Už se těšíme, Gordone“, řekla matka. Raději už jsem toto téma dále nepodpíral.

„Naprostá většina lidí, ať už se nacházejí v hmotném těle či nikoliv, je na kauzální rovině ve stavu jakéhosi snivého polo-vědomí, zatímco pouze u některých lze zaregistrovat větší aktivitu – těch kteří jsou opravdu plně při vědomí je jen málo a odlišují se zcela jasně od těch ostatních. Ti ostatní nemají ještě ustálený náhled na to, čeho se vlastně účastní a jaké jsou zákony a celkové cíle evoluce. Podíváme-li se kolem sebe, vidíme, že na hmotné rovině se to má podobně. Lidé, které tu potkáme, se typicky chtějí tak zvaně mít dobře, bavit se, vyhnout se, pokud to je možné, problémům. Vysoké cíle, jako progresi ducha, většinou nemají. Přitom, když se nacházejí ve vyšším mentálním těle, život v hmotném světě je láká a usilují tudíž o to, aby se mohli znovu inkarnovat. K čemuž v jejich případech dochází jaksi automaticky, když jsou vedeni k tomu vyšší vůlí a celkem slepou žízní po životě‘. Vysoce zjemnělé vibrace na této rovině jim prostě nevyhovují, živelně touží po něčem pomalejším, hrubším, těžším, což lze jedině nalézt v hmotné existenci. Jedině zde se mohou cítit být skutečně živými lidmi.

Tato v lidech zabudovaná touha je v souladu se zákony evoluce. K jejich vývoji dochází následkem vlivů, které na ně má vnější svět a zpočátku musí tento svět být dostatečně drsný, aby to na ně mělo patřičný dopad. Postupem času se jejich rezonanční schopnosti začnou zlepšovat a oni začnou reagovat nejprve na hmotné vibrace vyššího řádu a později i na to, co se nachází na astrální rovině. Odtud si budou nejprve přinášet stále více a více zážitků ze svých snových výletů a během posmrtného pobytu na astrální rovině se mohou začít víc věnovat činnostem kreativního charakteru. To v nich dále vzbudí vědomí na úrovni mentální, nejprve na nižších dílčích rovinách, později i v kauzálním těle. Teprve tam je ale člověk schopen si plně uvědomit, že se až doposud nacházel ve světě iluzí, i když iluzí které byly pro jeho vývoj potřebné, dokonce nutné. Teprve na vyšší mentální rovině je možné začít svou budoucnost plánovat, protože zde lze nahlédnout stále jasněji a jasněji do sítě příčin a následků. Vyšší Já je tak schopno uvědomit si jaké jsou jeho silné stránky a co je potřeba zlepšit, kdy je nutné zabrat‘, často z úplně jiného konce. Potom také dochází k těm nám často dosti nepochopitelným inkarnacím lidí, kteří jsou nějakým způsobem limitováni, nejčastěji fyzicky, přičemž se dokáží přes tyto překážky přenášet s úsměvem v tváři. Hluboko v duši totiž vědí nebo spíš jen tuší, proč je tomu tak a kam je to má zavést. Takto se člověk pomalu propracovává k vyšším cílům, což se zde snažím podat ve velice zhuštěné formě.


 

Dílčí roviny šestá a sedmá na vyšší mentální neboli kauzální rovině, se jaksi nacházejí mimo rámec tohoto pojednání. Vše co lze o nich říci je, že k tomu aby se člověk v tomto stádiu evolučního cyklu na ně dostal a něco si z nich za plného vědomí odnesl, potřebuje se dostat přinejmenším přes tak zvanou První iniciaci. Těchto iniciací má údajně být deset možných, přičemž tou poslední je tak zvaný Sluneční Logos. Po nich snad mohou následovat jiné, na vyšší úrovni. Nás zde zajímá zejména iniciace v pořadí čtvrtá, zvaná Arhat neboli Paramahansa. V tomto bodě totiž je totiž pro nově zasvěceného Arhata už možné toto „naše“ vývojové schéma opustit a vybrat si jednu ze sedmi možností, které se zde nabízejí. Přitom když si takto vybírá, se člověku dostane rady bytostí známých jako arupa deva (v křesťanské terminologii archanděl), které na nižších rovinách nelze potkat, protože kauzální tělo je tím nejhrubším z těl která běžně užívají. Tyto devy jsou sice schopny toho sestoupit na nižší roviny, musely by ale k tomu mít opravdu dobré důvody, takže jinde než na nám nejvyšší dostupné rovině (a výše) se běžně nevyskytují.“

„Sedm možností. Mohl byste je nám vyjmenovat?“

„Ano, Brandone, nejlépe ale, když se podívám do knihy, kde to mám přesně vypsáno.“ Učinil jsem tak.

„Takže, sedm možností otevírajících se před nově zasvěceným Arhatem bývá uváděno následovně:

1. Zůstat nadále členem lidské rasy jako jakýsi dozorčí, jinými slovy stát se již zmíněným Mistrem či Adeptem.

2. Pokračovat dále s lidstvem jako Avatar či Bodhisattwa, což obojí v původním sanskrtu znamená něco jako osvícený člověk, inkarnace božské bytosti.

3. Přejít na paralelní evoluci a stát se Devou, neboli v křesťanské tradici andělem.

4. Stát se členem tzv. solárních jednotek, což znamená existenci na jiných, nám neviditelných, rovinách planetárního systému. 

5. Starat se o přípravu k příštím cyklům vývoje, které budou následovat po tom v němž se nacházíme.

6. Vstoupit do stavu Nirvány, což je stav blaženosti.

7. Stát se Pratyekabuddha, což je v zásadě totéž.

Chvíli bylo ticho. Matka jakoby chtěla něco říci, potom si to rozmyslela. Nakonec se ozval Gordon.

„Tak tohle zní nanejvýš impozantně. Ponechám stranou to, že pro některé názvy si sem docela evidentně chodili tvůrci populárních filmů i počítačových her. Cíle to jsou ale vznešené, ušlechtilé.“

„Nechtějte po mně, abych je dále rozebíral. Tak daleko moje vědomosti nesahají, abych si to mohl dovolit. Musíte se prostě spokojit s tímto stručným seznamem. Různí autoři samozřejmě předkládají různé teorie, čímž se to dále komplikuje. Myslím si, že nemá význam pouštět se do spekulací, které by asi nikam nevedly. Raději se vraťme k naší realitě. Co to vlastně je, co nás nutí se znovu a znovu inkarnovat? I to najdeme v názvu známého filmu, natočeného ovšem už hodně dávno. Uhodne to někdo? Ano, matko.“

„Žízeň po životě?“

„Přesně tak. Známá v sanskrtu jako trišna. Našemu vyššímu Já se dostává toho základního impulsu k reinkarnaci z těch nejvyšších míst. V zásadě naše Já, kterému theosofové také říkají Ego, což je v rozporu s termínem užívaným psychology, naše Já dělá totéž, co činí Logos, který je také jaksi povinen činit stále nové a nové výlety do nižších rovin existence, ovšem v daleko širším časovém rozpětí. Je zde nutkání k tomu, aby se Ego znovu a znovu inkarnovalo, vytvářelo si nové a nové osobnosti a posílalo je dolů do hmoty, což je známo jako trišna. Význam tohoto slova je skutečně žízeň‘, v tomto případě žízeň, nebo touha, po životě. Naše Já není přitom do ničeho nuceno, nejsou to povinnosti, které by na ně byly nějakým způsobem uvaleny. Má se to tak, že iniciativa vychází přímo od něho – rodí se v hmotném těle prostě, protože si to tak přeje.

Dokud je zde přítomna touha po tom ocitnout se znovu ve hmotném těle, dochází k tomu znovu a znovu. Ukrytý za tím je podobný mechanizmus, který je přítomen v tom, že si naše hmotné tělo vyžaduje potravu, poté kdy do sebe vstřebalo to poslední jídlo a dostavil se tudíž hlad. Dokud je člověk nedokonalý, dokud se mu nepodařilo do sebe vstřebat to vše, co mu může život v hmotném těle nabídnout, do té doby bude pociťovat potřebu k tomu vracet se, rodit se k novým a novým životům na zemi. Pokud bude cítit potřebu něco si dokazovat, jako například tím, že se stane jedním z tisíců, kteří zdolali vrchol Mount Everest, nebo že prostě musí za každou cenu vyhrát dvouhru ve Wimbledonu, dotud se bude vracet do hmoty. Jenže, ani ten Wimbledon či Mount Everest ho nejspíš neuspokojí ─ skoro určitě přijde brzy na to, že tu ještě existují jiné, exaltovanější cíle, jichž by také rád dosáhl. Nejtěžší to právě bývá ve hmotných podmínkách; na astrální rovině se přece jen dá tenisový turnaj vyhrát snadněji, není v tom ale ta pravá výzva!

Existují nábožné sekty, původně zejména ve východních zemích, v současnosti už ale i na Západě, jejichž moto je zabijte v sobě touhu!‘ Zní to hezky a celkem logicky, takže dost lidí se proto nechá přesvědčit a tímto směrem se vydá. Je totiž možné dosáhnout stavu, který se nazývá mokša, kdy je člověk na čas osvobozen od této žízně po životě a jaksi vypadne z kola znamenajícího sérii inkarnací. Konečné řešení to ale neznamená, je to jen jakýsi oddech. Takový člověk se potom ocitne v některém ze světů, které bývají spojeny buď s určitým způsobem meditace či zbožňování nějakého božství. Zde může zůstat, někdy i po dlouhý čas a cítit se zde docela spokojeně; nakonec se ale vrátí a začne znovu tam, kde přestal. 

Proč se křesťanství vzdalo toho, aby mělo ve své doktríně reinkarnaci, Poví mi někdo? Sára.“

„Myslím, že otcové církve se obávali, že by to mohlo vést k zahálčivosti, lhostejnosti. Asi také právem.“

„Jistě se o tom hodně debatovalo, hlavně v počátečních fázích křesťanství a debatuje se vlastně i nyní, kdy se reinkarnace opět dostala do popředí zájmu, a sice zda by měla reinkarnace být běžnou součástí základního učení, či má-li být vyhrazena pouze pro ty, kteří se již nacházejí v poněkud pokročilejším stádiu duchovního vývoje? Že tyto debaty se původně vedly  mezi křesťanskými duchovními otci na samém počátku křesťanství, v prvních dvou či třech století našeho letopočtu, o tom máme celkem dostatek důkazů. Porota tehdy rozhodla, nevíme, jestli jednoznačně, spíš ale asi ne, že jakékoliv zmínky o reinkarnaci se k oficiálnímu učení církve nehodí. Následkem toho nám, spíš asi jen nedopatřením, zůstalo na znovuzrození jen několik narážek v Novém zákoně, jako například ta, kdy se učedníci ptají Krista, zda ten a ten zhřešil v předchozím životě, když je nyní očividně trestán.“

„Já si myslím,“ řekl Gordon, že pokud naše uvažování nebrzdí materialistické názory, doktrína reinkarnace dává hodně smyslu. Především vyplňuje mezery, z nichž některé jsou opravdu široké, natolik, že je i běžný křesťan či ortodoxní Žid musí také vidět. Přesto je asi většinou odsune stranou, protože se příliš dobře neslučují a někdy i prudce nesouhlasí s tím, co se dozvěděl ve svých formativních létech v nedělní škole.“ K tomu se přidala Sára:

„Ano, na příklad, jak je možné, že někteří lidé postižení od narození těžkými vadami tělesnými či mentálními, jsou schopni se s tímto viditelně vypořádat a to dokonce s veselou a usměvavou myslí? Potkala jsem pár takových lidí a vrtalo mi to hlavou, jak to dělají, že se zoufalstvím nezhroutí? Nevědí snad instinktivně, že pokud by měli mít jen tento jeden jediný život, bylo by to všechno beze smyslu, marné, neplodné? Dokonce přímo nespravedlivé!“ Odpověděl jsem:

„Setkal jsem se se zdravými lidmi, které takováto zřejmá nespravedlivost přiváděla k zuřivosti a dokonce i způsobila, že se vzdali své víry, odtáhli se od církve! Naproti tomu, pokud si dovedeme představit, že člověk nějakou vadou těžce postižený, dokáže využít zkušeností nasbíraných tím, že se po celý jeden život musel potýkat s problémy a omezeními a naučil se je překonávat, nemohlo by mu to být nesmírně užitečné v nějakém příštím životě? Ale lidé, protože jsou lidmi, se začnou ptát: Proč jsou někteří lidé trestáni a nespravedlivě odsuzováni do žaláře, či dokonce k trestu smrti, zatímco jiným všechno prochází?“ 

Jak může Pánbůh dopustit, že může existovat takovýto člověk, který se prolhal a přelezl přes hlavy jiných, jen aby se dostal tam kde je?“ přidal se Brandon. A dodal:

Proč přitom si tamhle toho, který je přece mnohem lepším člověkem, nikdo nikdy nevšimne?“

Matka nato:

Vždyť na tomhle světě není vůbec žádná spravedlnost!“

 Gordon jí přitakal: „Vždyť žádný pánbůh stejně být nemůže, kdyby byl, jak by se na tuhle všechnu hrůzu kolem nás mohl dívat?! Na takové otázky a prohlášení se náramně těžko odpovídá, nemám pravdu, Vale?“

 „Máte, Gordone. Zejména když k tomu máte na své straně jen přikázání typu „On do tebe kamenem, ty do něj chlebem!“ Uvažujícímu člověku musí být celkem jasné, že spravedlnosti v tomto světě se spíš nedočká, že si musí počkat na tu, která je spravedlností vyššího řádu. Pokud ale připustíme, že je zde něco v nás, co smrt nejenom přežívá, ale že si nějaké ty kladné body za některé z našich dobrých skutků můžeme schovat a že bychom tudíž mohli mít v jiné existenci nějaký prospěch z toho, co nasbíráme v tomto životě, vše hned začíná vypadat jinak, lépe, všechno dává najednou víc smyslu!“

„Myslím, že se teď zeptám za nás za všechny,“ ozval se Gordon. „Jestliže je pravdou to, že se sem periodicky vracíme, proč si z těch předchozích inkarnací nic nepamatujeme?“ Ostatní pilně přikyvovali.

Tak tohle je ta často podávaná otázka je na ni jednoduchá odpověď – my si totiž pamatujeme! A pamatujeme si toho hodně, ne ovšem tak, jak bychom si to snad představovali. Co nám z toho současného a také z minulých životů zůstává je jakási esence, vzpomínka na principy, které jsme z minulých inkarnací vytěžili. To je právě to, co z nás činí toho člověka, jakým jsme.“

Nalistoval jsem stránku s obrázkem tarotového blázna.

„Vezměme si tarotového blázna. Už jsme ho tu sice měli, a symbolicky se nám objevuje znovu a znovu, ale konečně o něm je vlastně celá tato série. To ’, které naše monáda na hmotnou rovinu spouští, je jako ten blázen. Vykračuje si bezstarostně a nalehko, pouze si nese přes rameno na konci hole ten svůj uzlíček. V tom uzlíčku má všechno, co potřebuje pro svou příští inkarnaci. Tedy ten permanentní atom, o němž jsme si pověděli. Blázen nemá sebemenší potuchy o tom, že už ten jeho příští krok povede přes okraj srázu, že ho čeká pád, jímž je integrace s hmotou. Psík, představující jeho nižší pudy, se ho sice snaží zastavit, on ale nedbá. Klíč k tomu všemu je právě onen raneček, který si náš blázen nese na holi přes rameno. Generace, která je dnes zvyklá pracovat i bavit se s počítači, snad pochopí snadněji, o co tu jde. Stejně jako mikroprocesor, jemuž se běžně říká „chip“ (neboli odštěpek, střípek), bláznův raneček dokáže pojmout spoustu informací.“

Brandon k tomu měl připomínku.

„Podobenství je to myslím dobré, nemyslím si ale, že informace, které si přinášíme do života, mohou být uloženy v tak přesné a obsáhlé formě, jak je tomu u počítačů. U nich si můžeme vyvolat přesnou podobu toho, co hledáme a mít to před sebou na obrazovce. Má snad mozek takovéto schopnosti? Nemyslím.“

„Také bych neřekl, i když mozek by nás mohl ještě překvapit tím, co všechno dokáže. Spíš je tomu ale tak, že máme k těm informacím přístup, pokud to opravdu vážně potřebujeme, nikoliv sice v ryzí podobě, většinou jen v jakési esenci. Jak jinak by tomu vůbec mohlo být? Představme si, že bychom sebou nesli vše a vláčeli se s tím přes hory a doly, řeky a sedmero moří! Umělec, který navrhoval tarotového Blázna, věděl, co dělá, jinak by mu byl přimaloval lodní kufr! Představte si, že byste se dennodenně hrabali v kufru k prasknutí nacpaném zbytečnostmi, banálnostmi a prkotinami, tím vším co jsme kdy posbírali a čehož nám navíc každým dnem přibývají další a další! Že bychom se denně prohrabovali vším tím, co se dozvídáme z televizních zpráv o zemích, městech a lidech, do nichž nám vůbec nic není, se všemi dopisy nebo emaily, které jsme kdy napsali i nenapsali, poslali či neposlali, všemi knihami, které jsme si kdy v životě koupili, půjčili, vrátili či nevrátili..?“

„Byl tu přece takový film, Rain Man, s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli, možná, že jste to viděli,“ řekl Elwood. „Předlohou k této postavě byl skutečný člověk, který trpěl autismem. Tedy trpěl, jemu to nevadilo, že byl schopen si pamatovat všechny triviálnosti, které za dlouhá léta nasbíral. Problém byl ovšem v tom, že to co si pamatoval, bylo opravdu jen to triviální a bezpředmětné. Mohl sice být opravdovou chodící encyklopedií, přitom ale nebyl naprosto schopen toho postarat se sám o sebe a všechno pro něho musel ve skutečném životě dělat jeho obstarožní otec. Ve filmu potom jeho bratr.“

„Kam mohl vést takovýto život, nevíme a asi se nedozvíme. Nějaký smysl pro jeho vyšší Já ale mít musel,“ mínila Sára. Převzal jsem opět slovo.

„Jsou tu i jiné možnosti. Život takovéhoto na oko zbytečného člověka může také mít podstatný význam pro ty kolem něho. O nějakém duchovním vývoji v tom životě asi nemůže být vůbec žádná řeč, i když něco z této existence přece jen asi musel ten člověk získat. Kdybychom měli mít tak přesnou, přitom ale omezenou, paměť jakou měl Kim Peek, tak se totiž ten autista jmenoval a pamatovali si vše den ze dne, měsíc po měsíci, jistě by nás to přespříliš zatěžovalo. Nicméně, máme přístup k mnoha informacím, o nichž bychom se mohli snad právem domnívat, že jsou pro nás bezpředmětné. Lidé na příklad během hypnotické regrese si dokázali vzpomenout na spousty maličkostí – existují dokonce důkazy o tom, že člověk byl schopen v hypnotickém stavu si pamatovat cestu v metru, kterou vykonal několik let předtím. Přitom si také pamatoval to, jak četl přes rameno spolucestujícího noviny, jejichž obsah dokázal potom přesně opakovat psychiatrovi, který ho zhypnotizoval! To vše se dalo dodatečně ověřit, protože dotyčný dokázal přečíst i datum jejich vydání.

Je to tak trochu paradoxní, konečně co není, že já, který tu přednáší o reinkarnaci, vás teď chci varovat. Lidé, kteří si příliš pohrávají s myšlenkami na reinkarnaci, si zbytečně komplikují životy. Není těch lidí přitom málo – v nedávno uplynulých letech se z toho dokonce stala jakási móda. Sám jsem se setkal s tím, že se lidé toužící po tom dozvědět se něco o svých předchozích inkarnacích, nechávají zhypnotizovat jinými lidmi, kteří často nemají k tomu žádné kvalifikace a riskují přitom, že si přivodí docela slušné mentální problémy. Ten. kdo takovéto experimenty provádí, může navíc počítat s tím, že si přivodí karmické následky. Udělali by oba lépe, kdyby se víc soustředili na život, který mají před sebou. K tomu zde máme precedent. Snad všichni známe mýtus o starořeckém pěvci Orfeovi, který se vydal do podsvětí, aby odtamtud přivedl zpět na zem svou ženu Eurydiku, která zemřela po uštknutí hadem. Příslušné božstvo mu povolilo vstup, jenže s jednou podmínkou. Eurydiku mohl vyvést ze světa stínů pouze poté, kdy slíbil, že se za sebe neohlédne. Orfeus svůj slib nesplnil, ohlédl se, zda žena jde za ním a Eurydiku ztratil. Ztratil ji ale navždy nebo pouze pro tento jeden život? To už se nedozvíme, to už nám stará řecká báje neříká, na tomto místě se končí. 



  Co je celkem jasné – tato legenda, stejně jako biblický příběh o Lotově ženě, který je v mnoha směrech podobný, mají také stejný význam, který bychom si měli dobře zapamatovat. Tím významem je: neohlížej se za sebe, nesnaž se zjistit, co se stalo v minulých životech, o nichž ani nevíš jistě zda existovaly, hleď vpřed, jdi směrem vycházejícího slunce. Přesto všechno jsou zde lidé, kteří trvají na tom hledět zpátky za sebe, ohlížet se přes rameno.“

Poklepal jsem si na prsa a prohlásil jsem hrdě:

„Byl jsem Cézarem!“ Pohlédl jsem na Sáru:

„Byla jsi Kleopatrou?“ Ihned pochopila, jakou hraji hru.

„ Kdepak. Byla jsem Nefertiti!“

„Tou jsi být nemohla, protože jsem jí byl já!“ přidal se okamžitě Gordon. Sára se ale nedala.

¨“Když na tom trváš, dobře. Já jsem byla Brutem, který vedl první ránu tady na Césara.“

„E te, Brute!“ zvolal jsem a všichni jsme se dali do smíchu.

„Myslím, že si rozumíme. Pokud uvěříme různým „reinkarnalistům,“ musí těch Cézarů a Kleopater běhat i právě v této chvíli po světě na stovky, možná i na tisíce. Skoro každý kdo se o tento předmět jen trochu otřel, pravděpodobně na nějakého takového Cézara, Kleopatru, či Nefertiti, někde narazil. Někteří bývají přece jen trochu rafinovanější a vybírají si postavy z dějin, které nejsou tolik nápadné, i když pokud možno zajímavé, historicky důležité. Přitom, šance jsou takové, že pokud dotyčný člověk v Římě či v Alexandrii v 1. století, případně v Egyptě uprostřed druhého tisíciletí před Kristem skutečně žil, byl by daleko pravděpodobněji otrokem, otrokyní, obyčejným vojákem či služkou. Naskýtá se otázka: proč tolik lidí, mezi nimiž se naleznou i někteří i celkem dost inteligentní, propadne tak snadno bludům a sebeklamu? Asi proto, že takoví lidé prostě už jsou.

Stále ještě na varovné notě. Je nutné si uvědomit, že když se pokoušíme nahlédnout do našich minulých životů, vstupujeme tím vlastně do zakázané zóny a že tak činíme na vlastní nebezpečí. Možná, že přímo zakázaná ta zóna úplně všem lidem není, naše smysly tam ale docela jistě nefungují tak, jak jsme na to zvyklí v našem přirozeném prostředí. Něco tu a tam sice zahlédnout můžeme a nejspíš i zahlédneme, budou to ale spíš jen střípky něčeho, o čem si ani nemůžeme být zdaleka jisti, zda se to odehrálo v naší minulosti. Mohla to být stejně dobře minulost či i přítomnost někoho úplně jiného, mohl to být rozmar některého z obyvatelů té zóny, či prostě přelud, který nám promítl náš mozek. Musíme mít na zřeteli také to, že se můžeme ocitnout v zóně, kterou Carl Gustav Jung nazval „kolektivním nevědomím,“ což je oblast, v níž se mohou stýkat a mezi sebou se všelijak mísit části nevědomých myslí mnoha lidí, potenciálně dokonce všech lidí. To co zde vidíme či zažíváme my sami a vnímáme to jako ‚naši předchozí existenci‘, se může snadno promíchat s minulou existencí jiných lidí, a kdo ví, třeba i s jejich budoucností! Výsledkem je kaleidoskop složený z malých obrázků, mezi nimiž mohou, ale také vůbec nemusí být, zlomky nějakého našeho předchozího života. Proč tohle všechno říkám? Abych mohl dát o to větší důraz na to, že tím pravým místem, kde může člověk bezpečně činit takovéto rekapitulace, může být jedině kauzální rovina, na níž nebudeme propadat žádným bludům.“

„Myslím, že tato vaše varování jsou na místě,“ nechal se slyšet Brandon. „Proč ale tolik lidí propadá v poslední době té touze po hledání svých minulých existencí? Vidím to skoro všude a rozmáhá se to víc a víc!“

„Ano, je to jako skoro každá módní záležitost. Lidé by si měli uvědomit, že pokud se o své minulé životy zajímají, zatímco se nacházejí na této, hmotné rovině, musí počítat s tím, že vstoupí-li do této oblasti, ocitnou se zde zhruba v podobné situaci v jaké je potápěč, který se bez dýchacího přístroje, bez podmořské kamery a nejspíš i bez zkušeností, spouští do mořských hlubin. Ten má nanejvýš pár minut k tomu, aby objevil a prohlédl si, co se dá, než se bude muset znovu vynořit. Zůstane mu z celého dobrodružství celkový dojem, který si sebou přinese na povrch a snad také několik krátkých, jakoby filmových, záběrů, které jeho mozek zaznamenal – nějaké ty ryby a jiné podmořské tvory které zahlédl. Ty se už během nadcházejících hodin budou postupně stávat stále nejasnějšími a mlhavějšími. Podobně jako podmořská oblast, oblast lidského nevědomí je systém, který i když ekologicky vyhrazený a mající své určité platné zákony, je našemu bdělému stavu cizí. Mísí se v něm zlaté rybky ale i docela obyčejní pulci osobního nevědomí, s planktonem kolektivního nevědomí – ty první žijící v mělkých vodách, ti druzí pocházející z větších hlubin. Někde uprostřed toho všeho se ve vodě plácají naše instinkty a naše emoce, jimž esoterik dává jiné jméno než psycholog, aby nás to ještě víc zmátlo. A pokud máme veliké štěstí, možná že k tomu všemu nám někdy trochu jasněji zazní podmořský zvon našeho vnitřního hlasu. Ten, pokud je skutečný, nám nejspíš poví důrazně, abychom odtamtud co nejrychleji vypadli!“

„Takže člověk, jehož přednášení o reinkarnaci jsme si sem přišli poslechnout, nás důrazně nabádá, abychom se tím nezdržovali!“ Podle výrazu Gordonovy tváře bylo poznat, že to míní spíš jako žert. Ne ale tak úplně.

„Což ovšem znamená, že jste pochopil, co tu říkám. Že je sice dobré mít o těchto věcech přehled, není ale radno si s nimi zahrávat.“

„Já bych chtěla vědět, jak se to má s výběrem těla k narození. Do jaké míry máme do toho co říci?“

„Mami, tohle je dosti často kladená otázka a přímá odpověď na ni asi neexistuje. Lze jen říci, že v případě průměrně či podprůměrně vyvinutého Já, což momentálně bude zahrnovat podstatnou část lidstva, tu moc velká možnost výběru není. Místo narození bývá většinou určeno kombinací třech základních faktorů. Prvním z nich je zákon evoluce, který určuje, že se ego vždy znovu rodí za takových podmínek, aby se mu nabídla příležitost si vypěstovat a zdokonalit právě ty schopnosti, jichž nejvíc postrádá. Dále je tu karmický zákon, který se například postará o to, že ego, které si nezaslouží ty nejvhodnější podmínky, je také nedostane. Tím pádem se bude muset spokojit až s tím co je příští na řadě, což může být i něco podstatně horšího. Svou roli sehrají také osobní vztahy v předchozím životě či životech, které mohou být jak pozitivní tak i negativní.

Na mysli musíme vždy mít jedno, a sice že karmické zákony představují pro nás obrovskou a dosud strašně málo probádanou oblast. Pro člověka, který žije tím, co bychom mohli nazvat "normálním" životem a který si tudíž asi příliš hlavu nezatěžuje tím, jestli existuje reinkarnace a jakými zákony se řídí, nejspíš platí to, že o tom kde a komu se narodil, se rozhodlo víceméně bez jeho velkého přičinění. To, že musí existovat spousty bytostí, které jsou v celém procesu zainteresovány, je celkem jasné. Kdo jsou tyto bytosti? Podle okultních tradic, existuje cosi jako správní rada, která se zabývá záležitostmi týkajícími se karmy. Lze se prý dokonce k ní odvolat, jak to může člověk učinit, je ale obestřeno záhadami. Celkem se to má podobně jako s andělskými sbory ─ jsou lidé, kteří vám vyjmenují celé jejich šiky, včetně těch bytostí, které jim velí, celou jejich hierarchii. Kdo se tímto chce zabývat, má zde spoustu příležitostí, v dnešní době internetu potom ještě mnohokráte znásobené. Zeptáte-li se jich, odkud čerpají své informace, budou se nejspíš buď odvolávat na různé autory, nebo prohlašovat, že sami pronikli do těch oblastí, kde se tyto zákony naplňují. Platí ovšem to, co jsem již řekl, a sice že málokdo z těch nacházejících se na této naší rovině existence tyto schopnosti má a může jich plně využívat. Pokud tomu tak je, spíš si své objevy a zkušenosti buď nechá pro sebe, nebo se o nich bude zmiňovat jen v opravdu výjimečně dobře vybrané společnosti lidí, podobné této. Která se jaksi vytvoří sama o sobě. Některé z vědomostí tohoto typu lze totiž zneužít a občas se to i stává. Proto bych nikdy nehaněl společnosti, které mají určitá tajemství, která si střeží. Mívají k tomu obvykle dobré důvody.

Vraťme se ale ke karmickým zákonům. Pokud se člověk už nachází na cestě duchovního vzrůstu, může si potom za určitých okolností předtím, než začne nový cyklus inkarnace už do jisté míry plánovat, jak ten budoucí život má vypadat. To také znamená například, jakého pohlaví chce být, v jaké zemi, místě a dokonce i kterým rodičům se má narodit. Pokud neví přesně, co dělá, bude na tom ale pravděpodobně lépe, když konečná rozhodnutí ponechá na těch, kteří se těmito věcmi zabývají. Ano, matko.“

„Co rodiče na této straně? Mají ti nějaký vliv na to, kdo se jim narodí?

„To je dobrá otázka. Přímo si vybírat pochopitelně nemohou. Pokud si ale přejí, aby do jejich rodiny přibylo ego, které je obzvlášť vyvinuté, mohou se vynasnažit o to, aby mohli nabídnout inkarnujícímu se jedinci pokud možno co nejvhodnější podmínky k dalšímu duchovnímu vzrůstu. V takovém případě se pravděpodobnost toho, že se tak stane, podstatně zvyšuje. Pochopitelně, že karmické zákony, které zde hrají velikou roli, jsou velmi složité. Většina z nás si sebou táhne docela slušný náklad špatné karmy a to nás musí jistě zdržovat ve vývoji. Někdy je ale možné si předem vybrat mnohem větší břemeno než jakého by se nám normálně dostalo, pokud nám to ti, kteří mají karmické zákony na starosti, povolí. Zdá se, že je mezi nimi značný počet bytostí, které jako lidé nikdy životy nežily. Snad proto, aby byly jejich výroky nezaujaté? Jisté je to, že se často inteligentní lidé rodí s různými handicapy, přičemž si mohou, ale také nemusí, být nejasně vědomi toho, že právě takto si to oni sami vybrali. V každém případě, pokud se přes takovýto překážkami naplněný život s úspěchem dostanou, může jim to celkově jen prospět!

     Představme si, že tu máme kauzální tělo a to má ruku, tak jako ji má člověk. Tou rukou naše vyšší Já občas hrábne dolů. Ví přitom zhruba, co dělá, přece jen je to ale tak trochu loterie. Spoléhá přitom na moudrost karmických činitelů, třeba ale i dost na svůj vlastní odhad. Pokaždé, kdy si takto hrábne, bude asi mít trochu víc kontroly nad tím, co dělá, kam míří. Může se nicméně stát, že vše není tak jak by tomu mělo za ideálních podmínek být. Ruka, tedy inkarnovaný člověk, se v hmotě zahrabe úplně beznadějně. Stane se člověkem naprosto a totálně materialistickým. Může být přitom vysoce inteligentní, to snad je dokonce skoro i pravidlem, postrádá ale duchovnosti, dokonce vším tím, co mu vyššími duchovními ideály zavání, jen opovrhuje. Jistě někoho takového znáte. Sám sebe může nazývat praktickým člověkem, který není zbytečně sentimentálním a tam, kde se snad nezachová tak jak by měl, si tímto způsobem vše pro sebe dokáže patřičně zracionalizovat. Vše, co není hmatatelné či vědecky prokazatelné, pro takového člověka prostě neexistuje, včetně posmrtného života, o němž se vyjadřuje s ironickým nesouhlasem. Jsou zde lidé, kteří si představují, že žádný posmrtný život neexistuje a není jich nijak málo, v dnešní době a v určitých oblastech světa, dokonce slušná většina. Mezi nimi jsou jistě mnozí, kteří sedí na plotě a tajně přitom doufají, že pravdu mají ti, kteří o posmrtném životě nepochybují.

Ale pozor! Co kdyby se to mělo tak, že aspoň někteří z těch co tvrdí, že vůbec nic po smrti neexistuje, mají pravdu? Míním tím pravdu takovou, která se týká jen jich samotných. Mám přitom na mysli právě ty případy, kdy vyšší Já nacházející se v kauzální sféře, kde o takovýchto věcech se dají činit podstatná rozhodnutí, prostě usoudí, že spojení s některou z osobností, kterou jaksi do světa hmoty vypustilo, bude lépe prostě přerušit. Podobně jako rybář, jemuž se návnada beznadějně kdesi dole zasekla o kořen, může v takovémto případě dojít k názoru, že nejlépe bude to prostě vzdát, vlasec ustřihnout a návnadu nechat klesnout ke dnu. Vzít si raději nový vlasec s novou udicí. Jiní lidé sice mohou bez úhony projít nástrahami hmotné existence, jen aby se pro změnu beznadějně zamotali v sítích astrální látky, kde je plně ovládnou emoce a to na úkor všeho ostatního. Tímto vzniklá situace se možná někdy musí řešit podobně drastickým způsobem. Potom se často hovoří o případech ztracených duší. Takovýto člověk může beznadějně ztratit kontakt se svým vyšším Já a je možné, že takováto osobnost nemá pro ně prostě žádnou budoucnost. Ani v takovýchto případech nemusí ale ještě být všechno úplně ztraceno. Někdy stačí jen okamžité prudké pohnutí mysli, po němž se již téměř ztracené Ego může znovu přiblížit. 

Naše vyšší Já pochopitelně očekává, že z každé inkarnace si něco pozitivního odnese a téměř vždy tomu tak asi i bývá. Někdy to ale prostě vyjít nemusí a život je více či méně promarněný. Pokud by vliv takovéto nekonvenčně se chovající osobnosti měl příliš drasticky ovlivňovat vyšší Já, potom v jistém bodě může dojít k jeho oddělení od osobnosti, která se prostě odpudí. V naší analogii je potom ruka jakoby amputována v zápěstí, případně v lokti, dokonce třeba i v rameni. Něco se sice vrátí a je vstřebáno kauzálním tělem, něco “zatraceného” tu ale zůstává a může to činit potíže. Odtud mohou také pocházet některé z mytologických příběhů o vampírech, vlkodlacích, atp. To, co se stalo zatraceným, se prostě snaží udržet naživu za jakoukoliv cenu, obvykle tím způsobem, že to parazituje na jiných lidech jimž saje krev nebo pránu, případně i tím, že aspoň na čas ovládne tělo nějakého zvířete.“

Sáhl jsem opět po knize.


         

 

„Tento obrázek by nám snad mohl pomoci si ujasnit jaký poměr má Ego neboli naše vyšší Já vůči osobnostem, které z něho jako jednotlivé inkarnace vycházejí. Úplně nahoře máme nejprve naznačenu linku vedoucí od ještě nemanifestovaného Univerza k lidské monádě. Ta má trojí aspekt, stejně jako Ego, které je jakýmsi obrazem monády na vyšší mentální rovině manas, zvané také rovinou kauzální. Ego potom promítá série jednotlivých osobností. Ty se na obrázku postupně rozšiřují, přičemž ta poslední napravo se ukazuje jako trojúhelník rovno-ramenný, symetricky vyvinutý. Abychom si učinili co nejpřesnější představu o tom, co se míní výrazem “osobnost” – tou jsme my, ne ale jen v této hmotné fázi životního cyklu, ale v průběhu tohoto cyklu celého, od sestupu z kauzální roviny do hmotného světa a následného vzestupu přes roviny astrální a mentální, zpět na kauzální rovinu, kde sídlí Ego, naše vyšší Já. 

S tím jak se postupně člověk vyvíjí, vědomí jednotlivých osobností se postupně spojuje s vědomím vyššího Já, až ideálně se stanou jediným, vše obsahujícím vědomím. Jinými slovy – v této závěrečné fázi už naše Ego bude vědět velice dobře o tom, co my právě děláme a my naopak si budeme vědomi toho, kam by to vše, co momentálně činíme, mělo směřovat. Člověk, který dosáhl tohoto stavu ve svém vývoji, bude už vnímat celou tuto sérii inkarnací jako jediný, celistvý, dlouhý život. 

S tím bych pro dnešek skončil. Zítra bych chtěl sérii ukončit tím, že si uděláme jakousi rekapitulaci a podíváme se na celkové schéma tak, jak nám je předkládá esoterický buddhismus.“



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena