-->


19. Individuace

 

Po větší část dne jsem se zabýval činností, kterou popíši raději až později, kdy doufám budu z ní mít už nějaké výsledky. Nevím ani, co dělali ti ostatní, vím jen to, že matka s Gordonem spolu někam odjeli, mám podezření, že nejspíš opět na golfové hřiště. Když se večer dostavili v plném počtu k mé přednášce, ukázal jsem jim nejprve jedno z vyobrazení, která mám ve své knize o reinkarnaci.

„Než přejdeme ke kauzální rovině a kauzálnímu tělu, podívejme se, co nás zavedlo až do tohoto bodu. Odkud k nám tyto informace přicházejí? Dva obrázky, které vidíte takto vedle sebe, se navzájem nijak zvlášť nepodobají, spíš by se dalo říci, že se hodně liší. Přesto v nich jde o jednu a stejnou okultní tradici, která se jako stříbrná šňůra táhne stoletími. Ukazuji je vám proto, abychom si lépe uvědomili, jak odlišnými cestami se mohou ubírat teoretické výklady týkající se počátku Univerza, či aspoň jednoho velkého cyklu manifestace. Vlevo máme znázorněno, jak se na věc dívají theosofové, vpravo je klasické kabalistické schéma Stromu života. Nyní se podívejme na obě schémata podrobněji. To čemu theosofové říkají Solární logos, je totéž jako tři nejvyšší sefiroty neboli sféry Kether, Chokmah a Binah kabalistů. Na schématu vlevo jsou znázorněny tři výlevy energie. Kabalisté vpravo mají něco podobného na svém stromě života – tři hlavní sloupce, prostřední zahrnující pět sfér, a dva postranní, po třech sférách. Nejdůležitější na tom je, že v obou případech zde máme nahoře trojúhelník, který je jaksi oddělený od zbytku “pole evoluce”. V případě kabaly je tím dělícím bodem sefira Daat neboli vědění, nacházející se těsně pod tímto trojúhelníkem na prostředním sloupci. Našli bychom jistě mnohem víc takovýchto styčných bodů, zabýváme se zde ale hlavně východní filosofií a u té také zůstaneme. Kabalu sem přivádím hlavně proto, abych vám předvedl, že jak západní, tak i východní okultismus vycházejí se společného základu.“

„Jsou ty jednotlivé roviny na vzájemně odpovídající úrovních, jak se to ukazuje na těch dvou diagramech?“ chtěl vědět Brandon.

„Zhruba ano. Musíme ovšem vždy počítat s tím, že vše se může aspoň částečně prolínat. Na příklad Yesod neboli Jesod, je více méně totožný s astrální rovinou, Hod a Netzah patří na nižší mentální rovinu, Tiferet je ještě pro nás dostupný v podobě kauzální roviny – dál už to moc nejde. Tam už máme sefiry Chesed a Geburah, což můžeme vnímat jako milost, případně hněv boží – to už se jedná spíš o abstraktní pojmy. Minerální říše je plně usazena v hmotné části diagramu, do té vyšší části proniká jen nepatrnou částí své naprosté špičky, jíž se dotýká oblasti Kâma-loka neboli astrální roviny. V následující říši, té rostlinné, už má každá monáda plně vyvinuté éterické tělo a svou špičkou zasahuje dokonce už i na astrální rovinu. To proto, že v rostlinách je již do určité míry vyvinutá schopnost toho se pro něco zapálit, po něčem toužit, pro něco žít, což nám potvrdí každý, kdo se rostlinami a jejich životem trochu podrobněji zabývá. V příští říši zvířat už nacházíme dosti vyvinutý ten nejnižší stupeň astrální roviny, astrální tělo zvířete potom prochází celou rovinou kâma-loka, zatímco úplná špička dokonce už proniká až na rovinu mentální. To jsou ta nejchytřejší zvířata, u nichž už dochází k vývoji inteligence, což bývá nejvíc patrné u domácích zvířat i snad u některých divokých. Hádám, že každý z vás buď doma má, měl, nebo byl nějak ve styku s domácími zvířaty, miláčky, nazvěme je, jak chceme.“

Dostalo se mi všeobecného souhlasu, jak také jinak?

Dnes si povíme mimo jiné něco o tom, jak se ze zvířete může stát člověk.“

„To je možné?“ překvapeně se zeptal Gordon.

„Ano a děje se to častěji, než byste se domnívali. Děje se to v jistém smyslu pořád, proces individuace ale není vždy dokonán. Momentálně mohou sice některá zvířata dosáhnout této úrovně, jako lidé se ale narodí až v příštím planetárním cyklu.“

„Tohle je na mne trochu složité“, ozvala se matka. „Mám doma svého Rickiho, to je pudl, stará se o něj momentálně sestra, volám jí i jemu každý den, pořád je to ale pes a psem zůstane, i když chytrý je jak opice.“

„Právě. Psi i opice patří mezi zvířata, která se mohou individuovat.“

„Co to přesně znamená?“, zeptala se matka.

„To je jungovský termín, užívají jej ale také někteří buddhisté. Znamená projevit se jako jednotlivec ve svém životě, tedy vlastně uskutečnit svou povahu a projevit ji navenek. Individuace znamená, že je člověk plně otevřen všemu, čím byl předtím pouze potenciálně, všemu dobrému i špatnému. Prostě se stává celistvějším, může potom projevovat své individuální rysy, rozhodovat se o tom, co je pro něho i pro jiné v jeho okolí dobré a co špatné. V případě zvířat je to možné. Pouze ale u několika jejich druhů.“

„Kterých jiných druhů zvířat? Hádám, že sloni sem například patří!“, ozvala se Sára.

„Kočky?“ přidala se matka.

„Delfíni?“, nechal se slyšet Elwood.

„Zadržte! Dřív než přijdete s papoušky, havrany, velrybami a kdoví s čím. Jsou v tom pravidla, jako ve všem. A jsou ta pravidla velmi přesná. V současném cyklu, kterým procházíme, jsou zde jen čtyři druhy zvířat, které se mohou teoreticky dostat na úroveň člověka. Všechna už tu byla jmenována: psi, kočky, sloni a opice.“

„Šimpanzi, gorily, orangutani, to je jasné, ti mají k člověku hodně blízko“, ozval se Gordon. Chtěl ještě něco říci, ale zarazil jsem ho.

„Pozor! Ti, které jste jmenoval, jsou lidoopi, nikoliv opice. Lidoop je výjimkou, je spíš člověkem než zvířetem, k němu se ještě vrátíme. Měl jsem na mysli jiné druhy opic, jako kandidáty lidství. Velryby, delfíni, papoušci a vůbec ptáci, sem také nepatří.“

„Proč?“ zeptala se Sára.

„Ti totiž zřejmě náležejí k jiné, paralelní evoluci, která na naší zemi také probíhá. To, aby to nebylo příliš jednoduché.“

„Takže: psi, kočky, sloni, některé opice. Jak se to s nimi podle tebe má?“ To byla opět matka.

„Jak už víme, existují zde čtyři roviny, na nichž se vývoj v současnosti odehrává, jsou zde také čtyři tak zvané paprsky, jimiž se řídí vývoj zmíněných druhů zvířat. Ta se v závěrečné fázi mohou dostat na úroveň člověka, a to sice člověka dosti primitivního, nicméně člověka. Lidé, kteří mají v různých ústavech a sociálních programech na starosti ty lidi, kteří jsou těžce duševně zaostalí, vám potvrdí, jak často tu je jen nepatrný rozdíl mezi nimi a zvířaty, které třeba oni mají doma. V některých případech to může být i obráceně – ve vývoji silně opožděný člověk je na tom po stránce inteligence hůře, než jejich kromobyčejně chytrý pes či kočka.“

„Tohle nevyslovujte nahlas před některými politicky korektními sociálními pracovníky. Uštípali by vás.“ To mě varoval Brandon.

„Toho jsem si plně vědom a dávám si v tomto směru náramný pozor. Velké většině lidí by to asi také vadilo. V této společnosti to ale snad říci mohu a pokusím se vám i vysvětlit, jak tento proces chápu já sám. Nejprve ale půjdeme opět k základům.

Každý z nás jsme nade vším monádou neboli živátmou indické filosofie. Monáda je absolutně samostatná a originální jednotka – proto jsou marné veškeré pokusy dobrodinců lidstva o to, nás lidi zcela regimentovat, to jde jen někdy a pouze částečně. Monáda je ‘zakořeněna’, ovšem v obráceném slova smyslu, v rovině Anupadáka. Například v nordické mytologii to také mají správně, protože jim roste strom yggdrasil z nebes směrem dolů. Každý z našich mnoha životů, těch minulých i budoucích, si lze představovat jako větev tohoto stromu, která vyraší, vyroste, na níž chvíli svítí slunce, aby na ní vzápětí padal déšť, do níž se potom opírá vítr, lehají si pod ni milenci, sedá na ni ptactvo, hmyz, atp. Míza, která v ní po celý  ten čas proudila, si tohle všechno zapamatuje a je nakonec vstřebána do pně stromu, zatímco lístky uschnou, spadají dolů, následovány suchými větvemi. Takto shrnut vypadá cyklus života.

Když se cyklus skončí, máme tu počátek dalšího, protože se jedná o cykly a ne o jednorázové životy, jak by nás učila nejen pozemská věda, ale i představitelé většiny západních církví. Na každé z dílčích rovin, jimiž člověk prochází, zanechává po sobě něco, říkejme tomu mrtvá těla, kostry, skořápky, třeba i odložené pláště. V každém případě, co už je dále nepotřebné, to zůstává na té rovině, k níž to náleželo a z jejíž látky neboli vibrací se to sestávalo. Neživé, pomalu to klesne dolů do nejnižších částí své roviny, kde se to postupně rozloží, podobně jak se tomu děje s hmotným tělem. V tom posledním případě, po smrti hmotného těla, se o náležité ukončení musejí ale postarat jiní lidé, nejčastěji pozůstalí zemřelého. Člověka přitom všem napadá jedna zásadní otázka. Dostane se mi jí od někoho z vás?“

Přihlásila se Sára.

„Musí se začínat pokaždé znovu, od začátku? To by mi připadalo, jako plýtvání energií.“ Ostatní přikyvovali.

„To je přesně ta otázka. Pochopitelně, že by to bylo plýtvání energií. Proto zde musí být něco, co nám zajistí, že se nevracíme přesně do stejných míst, kde už jsme byli a že nemusíme vždy začínat znovu a z gruntu. Tomu něčemu theosofové říkají permanentní atom‘. Pochopitelně, že se ve skutečnosti nejedná jen o jeden jediný atom, výraz “atom” je navíc velice nepřesný. V dobách kdy se theosofická terminologie utvářela, to jest několik desetiletí předtím, než vědci vůbec přišli na to, že atom není tou nejmenší částečkou hmoty, býval tentýž jakýmsi symbolem všeho toho, co je neměnné, stabilní, podstatné. A nám jde právě o toto mínění. To podstatné, to co každá jednotlivá inkarnace přinesla našemu Já, se v jaksi koncentrované formě ocitne v permanentním atomu, který si entita vzdávající se svého těla, odhazující už nepotřebný plášť, vezme sebou. Analogie tarotového poutníka s jeho ranečkem na hůlce přes rameno se nám tu může hodit. Místo atomu si představme raneček. V okamžiku kdy se ocitá mimo své prostředí, například když hmotný permanentní atom dosáhne astrální roviny, stává se nečinným. Je stále zde, pouze ale ve svém potenciálu. Zaktivizuje se jen tehdy, až se při příštím ponoru monády do hmoty dosáhne té dílčí roviny, k níž tento permanentní atom náleží. Takto je postaráno o to, aby se nic zásadního neztratilo a člověk v příštím svém životě nemusel znovu opakovat tu stejnou lekci, kterou již do sebe vstřebal, nemusel znovu pracně získávat některé z dovedností, jichž už dříve nabyl. Je to zde, uložené v permanentním atomu, odkud to může přejít do genů.

„Takže pokud tomu rozumím správně, tělo, které máme pro tu kterou inkarnaci, ať už hmotné, astrální, či mentální, může být vylepšováno od inkarnace k inkarnaci?

„Ano, Brandone. Zpočátku se tento proces děje víceméně automaticky, později, jak se zdá, můžeme do toho mít čím dál tím větší slovo. Na permanentní atom můžeme také nahlížet jako na počítač, který v sobě neustále buduje informace. Dejme tomu, že vaše celková bilance se sestává z tisíce životů prožitých v tomto velkém cyklu. Výsledkem nebude tisíc permanentních atomů, ale pouze jeden, v němž jako v onom počítači bude vše uloženo. Pokud jste už někdy měnili počítač a nechali si to, co nejčastěji užíváte, převést do toho nového, víte, o čem mluvím. Jiný způsob jakým si to můžeme přiblížit, je přirovnání k DNA. Každá její molekula v sobě nese celý genetický program, pomocí něhož lze, aspoň teoreticky, vytvořit úplný organismus, k němuž tato molekula patří. Stejně jako lidské monády, molekuly DNA jsou naprosto unikátní pro každého jedince. Divil bych se, kdyby neměly být nějak a to podstatně, zapojeny do procesu, jímž vzniká to, čemu zde říkám permanentní atom. Mechanizmus celého procesu nám v tomto stadiu našeho vědění úplně známý není. Jde tu hlavně o koncept, a abychom jej pochopili, potřebujeme mít jistou dávku představivosti. Ano, Gordone“

„Co se stane s tím, co je odmítnuto? Zůstane to v mrtvole, kterou zanecháme na té které rovině? Nemůže to být nějak převzato, případně i zneužito?“

„Podobně jako se o likvidaci hmotného těla postarají organizmy nižšího řádu, totéž učiní podobné síly náležející k té které rovině. Vše je recyklováno, nic není ztraceno. Permanentní atom se vytvářel s tím, jak monáda získávala a absorbovala  zážitky a zkušenosti z jednotlivých inkarnací. Toho co na nich bylo negativního, nepodstatného a nepotřebného, se postupně oprošťovala, zanechávala to v podobě hmotných, astrálních i mentálních mrtvol na jednotlivých rovinách. To co za něco stálo, se v každém jednotlivém životě posbíralo a stalo se to součástí permanentního atomu, s nímž se to potom zúčastní, každé příští inkarnace. Takto se neustále obohacuje každá monáda, z níž se tak postupně stává naprosto unikátní jednotka pohybující se od inkarnace k inkarnaci. Jako unikátní sice už začínala, její životní pouti ji ale činí neustále víc a víc svou vlastní‘. Proto také nejsou a nemohou ani být, dva úplně stejní lidé. Vlastně ani dva úplně stejní živočichové. Lidé se mohou jeden druhému pouze trochu podobat a to jen v některých aspektech svých osobností. To, co si zde popisujeme, platí univerzálně, jak pro lidské monády, tak i pro skupinové duše zvířat, rostlin a minerálů. Každou z těch posledních tří ještě čeká dlouhá cesta tou říší, k níž náleží, případně jinými říšemi, až nakonec, poté kdy se „individualizuje“, to jest, zbaví se toho obalu, který z ní činí duši „skupinovou“, vstoupí do říše lidské.“

 




O tom je tento diagram. Nahoře máme sedm typů skupinových duší, každý z nich je zde reprezentován pěti monádami – to jsou ty malé kroužky. Oněch pět, zcela nahoře, představuje ovšem v každém z případů obrovské množství jedinců, takové jaké se může počítat v některých případech, jak ještě uvidíme, dokonce snad i na trilióny nebo výše. Každá monáda má k sobě připojenu tzv. vrchní triádu, které jsou znázorněné černými vzhůru mířícími trojúhelníčky, zatímco spodní triády představují černé dolů mířící trojúhelníčky. Ty jsou jakoby dole uzavřené v oválném bledě fialovém pouzdře. Každé z těchto pouzder má stěnu, která, jak také uvidíme,  může být buď jednoduchá, dvojitá, či trojitá. Zde si ukazujeme stěnu jakoby trojitou, tedy obzvlášť pevnou a neprostupnou, jakou mají skupinové duše minerálů. Obal každého z pouzder je tvořený elementální živelní podstatou jednoho ze třech druhů, které mají k dispozici devy určené k tomu, aby dohlížely nad celým procesem. Pouzdro jednotlivé triády jednak chrání, také je ale udržuje ve formaci.“

„Znamená to také, že když tu máme psí skupinovou duši, zůstane tato psí a nestane se například kočičí?“ Samozřejmě, že to se ptala matka.

„Jistě. K vývoji dochází v sedmi základních proudech neboli paprscích. Každý z těchto paprsků představuje určitý vývojový typ. Opět, tohle platí univerzálně, jak pro monády náležející ke skupinovým duším, tak i pro ty individualizované, lidské. U těch posledních bývají ale vlastnosti a individuální charakterové rysy výraznější. Každý z nás jsme sice jiný než ti všichni ostatní, v něčem se ale podobáme, máme podobné vlastnosti a schopnosti. Někteří z nás jsme třeba menších kulatých postav, jiní naopak dlouhých a tenkých. Některým z nás možná šly ve škole lépe počty, jiní zase měli raději zeměpis, někdo hraje rád fotbal, jiný se raději jen dívá na to, jak hrají jiní, ještě jiným jde fotbal a míčové hry silně na nervy, zato si to ale rádi rozdávají s jinými, jim podobnými lidmi na šachovém poli, nebo v boxerském ringu, kde ukáží své svaly, či při kvizech  kde se mohou naopak ukázat jako náramně chytří a vzdělaní. To společné, co člověk má s jinými lidmi, je zde proto, že se to vyvíjelo ze společného základu s jinými monádami, které si kdysi zvolily ten určitý paprsek, podle něhož se budou spouštět do hmoty.

Podívejte se na tento diagram. Je na něm model minerální skupinové duše. Jsou na něm opět monády zcela nahoře, pod nimi jsou vyšší triády, zatímco dole již jsou nižší triády poněkud roztroušené, některé jakoby usazené na povrchu země, jiné tam ještě směřující. Každá z nich má ale spojení s balónkem své monády docela nahoře. Každý z těchto paprsků prochází také prstencem o trojité stěně, představujícím skupinovou duši minerálu určitého druhu. Každá z nižších triád musí totiž na své dlouhé cestě projít minerální říší, v níž hmota docílí své nejhustší formy a kde se celá hlavní vlna života obrací a začíná znovu vystupovat nahoru.“

„Tak tohle mi dává smysl“, ozval se Brandon. „Tvrdíte, že je zde sedm typů paprsků a já vím, že máme také sedm hlavních druhů drahokamů, a sice diamant, safír, smaragd, jaspis, topas, rubín a ametyst.“

„A co polodrahokamy“, chtěla vědět Sára.

„Ty přiléhají každý k jednomu z drahokamů a je jich vždy docela dlouhá řada, není-liž tomu tak, Brandone?“ Ten přikývl. Pokračoval jsem.

„Je tomu ¨hodně jinak, než jak nás to učili ve škole, o tom vás ujišťuji. Minerály nejsou vůbec mrtvé, ale mají určitý, i když těžko určitelný a popsatelný stupeň vědomí. Má se to tak, že bychom snad to jejich vnímání sebe sama i světa kolem nich mohli označit jako pomalu se probouzející a ještě velmi, velmi nejasné vědomí vlastní existence. Něco jako pocit, že tohle jsem já‘, zatímco ‚tamto je něco jiného‘. My ten pocit známe, dovedeme si jej představit, vyvolat si na něj vzpomínku, protože sami jsme touto fází vývoje kdysi prošli. Čím víc se takovýto pocit minerálu upevňuje, tím lépe organizovaná bude vyhlížet jeho struktura. Až se dostaneme k těm opravdu nejvzácnějším minerálům, které už mají velmi dobře vyvinutou strukturu a které jsou schopny vytvářet například krystalické formy a to často velice složitých tvarů. Dají se tam také nalézt už základy budoucích emotivních stavů. Například, chemické složky určitého typu mohou k sobě pociťovat vzájemnou přitažlivost či naopak odpor. Nikdy jsem nebyl příliš dobrý v chemii, takže raději se nebudu ani pokoušet o nějaké složité výklady či analogie; ti kdo naopak dobří jsou, si jistě dokáží představit, co se asi může na této rovině dít, co se s radostí slučuje s čím a co si vzájemně jde nejvíc na nervy, atp. Lidé také mohou být přitahováni k určitým minerálům a mít averzi k jiným.“

„S tím souhlasím. Mně se celkem zamlouvá zlato, stříbrem ale také nepohrdnu.“ To byla matka, kdo jiný?

„Diamanty mi také nevadí“, zazubila se ta druhá žena v naší společnosti.

„Pěkný černý opál by ti, holčičko, také náramně slušel“, rýpl si do ní Gordon. Sám nám přitom před očima mával rukou s prstenem, který musel rozhodně mít takovýto kámen. Raději jsem převzal slovo, aby se náhodou nestrhla hádka o tom, co se má nosit v dobré společnosti a co ne. Všiml jsem si již ale, že nikdo z mých posluchačů nemá žádné viditelné tetování. Rarita, v dnešních dnech…

„K podobným projevům náklonnosti či antipatie, ve formě chemických reakcí, zde dochází jen na hmotné a éterické rovině, jen s občasnými kratičkými výlety do astrální oblasti a i to jen v řídkých případech. Třeba když takový diamant zatouží po tom, být skvěle vybroušený a nacházet se v objetí vzácného kovu zlata, to jest stát se součástí prstenu, který na svém štíhlém prstu nosí krásná pohádková kněžna! Nemusela by to být právě kněžna, s takovým opálovým prstenem by se mohl předvádět i postarší seladón.“

Gordon vrhl mým směrem pohled, který říkal: Jsi všímavý, proto ti odpouštím. Raději jsem pokračoval.

„Jinak, být takovým minerálem se asi nejvíc podobá tomu nacházet se v dlouhém, téměř ničím nepřerušovaném spánku. Jak si jistě umíme představit, drahokamy či vzácné kovy nejsou potom ničím jiným, než v poměru k ostatním minerálům nejdále vyvinutějšími a tudíž strukturálně nejlépe organizovanými minerály. To samé platí o vzácných kovech. Sedm paprsků, podle nichž se tyto formy vyvíjejí, lze již v tomto stadiu určit a tyto nám udávají vývojový směr, jakým se ta která minerální skupinová duše ubírá a bude nadále ubírat.

Rostlinná skupinová duše je příští na řadě. Diagram by vypadal podobně jako ten předchozí, jen stěna duše by byla tenčí. Na úrovni minerálů není ještě smrt tolik nápadným jevem, jak tomu bude na těch dalších, jimiž se v sérii inkarnací prochází, počínajíce například už u rostlin. Cleve Backster, který původně pracoval pro americkou CIA s detektory lži, dostal někdy v šedesátých letech nápad napojit na detektor některé z rostlin nacházejících se v květináčích v jeho laboratoři. Vznikl z toho neobyčejně zajímavý projekt. Backster zaznamenával jemné elektrické proudy, jimiž rostliny reagovaly na různé situace. Tyto reakce pochopitelně nebyly tak výrazné jako u lidí, nicméně se ukázalo, že rostliny nejen reagovaly na to, když někdo některou z nich zničil, pamatovaly si ale dokonce i kdo to byl a ovládlo je cosi podobného „pocitu strachu“, kdykoliv ten samý člověk člověk-vrah vstoupil do místnosti!“

„Věřili byste tomu, že jsem kdysi, ještě než jsem se s mým bývalým manželem rozvedla, byla jsem schopna uhodnout, s kým vedl ve své kanceláři právě jednání a s jakým úspěchem? Kytka v květináči, kterou měl na stole vypadala buď smutná, nebo veselá. Nikdy jsem mu neřekla, jak to vím, on o mně prohlašoval, že jsem čarodějnice.“

„To je tím, milá matko, že rostlinná skupinová duše už má docela dobrý přístup na astrální rovinu, takže je schopna emocí a ty se mohou projevit, například vadnutím, má-li sympatie ke svému majiteli, pokud tomu se něco nedaří a vydává v tomto směru signály, které ta rostlina zachytí. Potom třeba může posmutnět a to je, co jsi asi ty zaznamenala. Přitom je tu ještě něco navíc, něco čemu my zatím moc nerozumíme.“

„Hádám, že máte na mysli devy a to, jaké jsou jejich aktivity týkající se rostlin. Kdysi dávno, za mladých let, jsem strávil asi měsíc ve skotském Findhornu, kde se skupina nadšenců právě těmito věcmi hodně zabývala. Mne to tehdy také dost zaujalo.“

„Ano, Gordone. Některé devy, či chcete-li andělé, mají zjevně své úkoly, které se zdají být většinou spjaty s evolucí či případně involucí, jíž se momentálně zabýváme. Moc toho o nich nevíme, hlavně jen to, že nižší triády se zejména zdají být v ohnisku jejich zájmu. Jak se to vlastně má s těmi devami? Na odpověď k této otázce si asi budeme muset nějaký čas počkat; zřejmě není míněno, aby o tom lidstvo v tomto stádiu svého vývoje příliš mnoho vědělo. Podle toho, co nám naznačují různé mytologické příběhy a pohádky, bývají zejména devy těch nižších řádů, které mají zřetelně spojení s evolucí minerálů a rostlin, dalo by se snad říci, poněkud žárlivé na své úkoly. V těch nejlepších případech se mohou tito duchové přírody chovat celkem blahosklonně, často ale bývají i dost rozzlobení, to když se nějakým způsobem jejich zájmy zkříží se zájmy nás, lidí. Ve Findhornu se, pokud vím, skupina lidí kolem Petera a Eileen Caddyových tímto velmi vážně zabývala.“

„Ano“, řekl Gordon. „Po nějakém čase tam ale vznikly rozkoly, manželé Caddyovi se rozvedli, skupina se nakonec rozpadla. To by potvrzovalo, co říkáte, že nám prostě není souzeno se v tomhle moc hluboko vrtat.“

„Přesně tak. Že je zde nějaký konflikt je jasné. V moderní době je to stále patrnější, poté kdy jsme si vytvořili a postupně zdokonalovali nové a nové způsoby znečišťování životního prostředí. Dolování minerálů, něco co lidé sice dělali odjakživa, ale v mnohem menším měřítku a v dávné minulosti navíc s tou největší opatrností, skoro by se dalo říci uctivostí, nám u nich asi také na popularitě nepřidává. Ale zpět ke skupinovým duším.  Ty se neustále rozdělují, přičemž jemnými způsoby různě mění své charakteristiky. V jedné ze svých knih jsem kdysi napsal o tom, čemu říkám soumračná zóna‘ v níž, aniž bychom si toho byli my lidé příliš vědomi, se dějí pro nás podivné věci. Příslušníci některé z  říší se jaksi v tichosti nenápadně vykradou a přesunou se to té vedlejší zóny. Existují minerály, které jsou už téměř rostlinami, jsou zde rostliny, které už skoro sahají po zvířecím statutu, mohou zde být zvířata, která jsou už téměř lidmi.“

„Tak o tom chci hlavně slyšet!“

„Ano matko, zvířecí skupinová duše je pro nás asi nejzajímavější. Nejvíc pro ty z nás, kteří máme nebo jsme měli domácí miláčky. Kdo se přihlásí? Gordon?“

„Vždycky jsem měl a i nyní mám, doma jak psa, tak i kočku. Věřím, že by v tom měla být rovnováha.“

„Já mám také doma kočku, Bývám často pryč z domova a kočky jsou v tomto směru přizpůsobivější.“ To byl Brandon. Přihlásila se Sára.

„Momentálně žádná zvířata mít doma nemohu, kromě snad zlatých rybiček, což by asi nebylo totéž. Doma jsme ovšem vždycky mívali jak psy, tak i kočky. S tebou to asi bude podobné, Elwoode, či ne?“

„Úplně stejné, však víš, jak to v našem domě chodilo. Nějaké ty kočky tam ale občas někdo krmíval.“

„Takže, každý z nás máme nějaké zkušenosti, mne nevyjímaje. Máte ale někdo psa nebo kočku, o němž byste řekli, že má opravdu blízko k člověku?“

„Můj Ricky docela určitě, však víš.“

„Ano, vím, mami a souhlasím. Ještě někdo? Sára?“

„My jsme kdysi mívali novofundlandskou fenu. Hrávala jsem si s ní jako malá. Té chybělo jen to, že neuměla mluvit, i když svým způsobem to také dokázala.“

„To je opravdu jedna z nejinteligentnějších a nejvyspělejších ras. Lord Byron složil báseň, která je známa jako Epitaf psa a nachází se na pomníku psa jménem Botsswain na Byronově panství. Pomník má údajně být větší než ten náležející samotnému Byronovi.“

„Tak tohle jsem nevěděla. Vůbec mě to ale nepřekvapuje.“

„Ukáži vám teď tyto diagramy, na nichž je znázorněno rozštěpení zvířecí skupinové duše. Zde máme grafické znázornění toho, jak se skupinové duše nejen rozmnožují, ale také vyvíjejí, protože s každým takovýmto rozštěpením, které se dosti podobá rozmnožování jednobuněčných organizmů, vzniká něco nového a potenciálně pokročilejšího. Počínajíce minerály, tento systém je zhruba stejný pro všechny typy skupinových duší, také ty minerální či rostlinné. Skupinová duše zvířecí může původně zahrnovat obrovské množství jedinců, v případě některých druhů hmyzu třeba i celé miliardy. To se postupně snižuje, takže tu můžeme mít třeba už jen stovky tisíc mloků, tisíce žab, stovky králíků, desítky vlků, tygrů, lvů či jelenů.

 



U těch nejinteligentnějších psů a koček už by mohla skupinová duše obsahovat třeba jen pět až deset zvířat. Když se proces již blíží k individuaci, výraz skupinová duše se nám vlastně už ani moc dobře nehodí, protože nižší triáda už zcela jasně není žádnou skupinou. Tím, že se oddělila od skupiny, k níž předtím náležela, se z ní stala individuální triáda. Tento stav nám znázorní jiný diagram.

Na jeho pravé straně se dosáhlo situace, kdy vznikla jediná zvířecí forma přináležející k tomu, co předtím bylo zvířecí skupinovou duší. K tomu dochází daleko nejčastěji v případech domácích zvířat, z nichž se v mnoha směrech už stali kvazi lidští jedinci. Takto se mohou inkarnovat v celé sérii po sobě následujících zvířecích forem, přičemž mají už velice blízko k vlastní individuaci. K té ale nemůže zcela ještě dojít, dokud se nevytvoří aspoň ten nejzákladnější nárys kauzálního těla.

„Odkud pochází tato filosofie?“ zeptal se Brandon. „s tímto jsem se dosud nesetkal.“

„To mne nepřekvapuje. Zde se totiž dostáváme k něčemu, co se běžně nenachází v žádném z výkladů nábožensko-filosofických systémů, které sice mohou obsahovat různé náznaky, pokud ale vím, nepodávají žádná vysvětlení toho, jak vlastně může dojít k tomu, že se ze zvířete stane člověk, z rostliny zvíře či z minerálu rostlina. Nebo zda je vůbec možné, aby k něčemu takovému došlo. Dokonce i kabala, která se jinak dosti podobá například theosofii, před tím většinou couvá. Člověk je podle mnohých z kabalistů prostě pánem tvorstva, oprávněný k tomu chovat se podle toho, tedy povýšeně. Theosofové, jak jsem si všiml, mívají k zvířatům vlídnější vztahy, chovají se vůči přírodě vůbec s větší dávkou skromnosti a pokory.“

„Dá se tento proces nějak urychlit? Jistě, můj Ricky se v mladého krásného prince nepromění, na to už má svůj věk, ale třeba…“

„Ne, mami, s individuací, s přechodem od zvířecího k lidskému stavu, není radno nijak spěchat. Víme přece, že bývá rozhodně lépe, pokud lidské embryo zůstane v matčině lůně plných devět měsíců, i když k přežití většinou postačí dítěti pouhých sedm měsíců. Může se to ale projevit negativně v pozdějším vývoji. Podobně se to má i s individuací zvířete. Není prostě dobré, když se to příliš uspěchá. Také je zapotřebí si uvědomit, že se v tomto bodě nacházíme ve čtvrtém kole a na čtvrté planetě v tomto manifestačním cyklu. To znamená, že jsme jen o málo dále než v polovině celého velkého cyklu, tak zvané manvantary. Přitom vyžádaný termín‘, pokud něco takov0ho existuje, by pro individuaci měl být před koncem tohoto cyklu. Zvíře, případně rostlina či minerál, které by se individualizovalo už v tomto bodě, by muselo být ve svém vývoji daleko napřed, dalo by se i říci, že by se nacházelo na úplné jeho špičce. Počet zvířat, která se individualizují za těchto okolností, musí nutně být velmi malý, nicméně se to stává. Nutné k tomu prostě je, aby mělo takové zvíře velice blízko k člověku. Pokud je s ním v úzkém vztahu, potom myšlenkové a emoční vlny člověka se obrážejí na jeho zvířecím miláčkovi, užívám tohoto výrazu, protože to je časem kdy k tomu zdaleka nejčastěji dochází a jaksi to posouvá zvíře na vyšší úroveň, jak emocionálně tak i intelektuálně. Citový vztah, který se přitom vytváří, hraje potom také důležitou úlohu – snad každý z nás jsme měli či aspoň víme o nějakém psovi, který se jen třese na to, aby se mohl zavděčit svému pánovi! U koček už to není tak patrné, ty se přirozeně chovají zdrženlivěji, i tak když máte doma kočku, která vás zcela zjevně miluje, dá vám to najevo, i když svým, kočičím způsobem.“

„Jak jsou na tom divocí psi, takový dingo nebo třeba šakal“, chtěla vědět Sára.

„Protože se nacházíme teprve ve čtvrtém kole sedminásobného cyklu, pouze čtyři ze sedmi možných paprsků, podle nichž se vývoj odehrává, se až doposud zaktivizovaly. Každý z těchto paprsků má své vyvrcholení v jedné ze zvířecích forem. Ty se většinou uvádějí jako slon, opice, pes a kočka. Ke každému z těchto vede vývojová řada přes zvířata divoká, typu vlk-liška-šakal-pes. Totéž platí o opicích, jichž je také mnoho druhů, o nichž toho ale moc nevím, protože jsem nikdy nežil v zemích, kde se nejvíc vyskytují. Zato toho vím víc o kočkách a že tu máme divoké kočky, rysy, ale i pantery, tygry, lvy. Zajímavé je, že sloni kolem sebe nemají veliké množství druhů a poddruhů. Opět, jedna z těch mysteriózních věcí.

Takhle vypadá v kostce proces individuace. Nehodlám se zabývat detailně tím, jak například theosofie vykládá samotný proces individuace, protože ten je složitý a nachází se daleko mimo rámec tohoto pojednání. Musel bych vás totiž zavalit spoustou dalších diagramů a těch už myslím takto bylo dost. Takže raději přejdu rovnou k tomu, jakými způsoby může k individuaci dojít.

 Jednak tu máme individuaci pomocí intelektu. K té dochází zejména tehdy, kdy se domácí zvíře stýká regulérně s lidmi, ještě pravděpodobněji s jedním určitým člověkem. Tím, jak se snaží porozumět tomu, co a proč činí onen člověk, jehož si vybralo za svůj vzor, jeho vznikající mentální tělo je tímto stimulováno, až se dosáhne bodu, kdy se překročí ta pomyslná hranice.

Možná je také individuace pomocí emocí. Člověk, s nímž je domácí zvíře, například pes, v denním styku, může být značně emoční a projevuje své city silným a okázalým způsobem. Zvíře činí to samé. Náhlé a oboustranné vzplanutí citů způsobuje, že přes astrální tělo dojde ke spojení s buddhickým aspektem monády, čímž pádem se může vytvořit tzv. Ego, neboli vyšší Já.

Ještě jinou možností je individuace pomocí vůle. K té může dojít tehdy, kdy pán‘ zvířete je duchovně značně vyspělý a má proto silnou osobní vůli. Tento aspekt je ve zvířeti proto také posílen a projeví se s největší pravděpodobností zvýšenou aktivitou hmotného těla zvířete, zejména jedná-li se mu o to, aby mohlo nějak svému pánovi prospět.

Normálně dochází k individuaci jedním z těchto způsobů, jsou zde ale i jiné možnosti víceméně abnormální individuace, například pomocí strachu, nenávisti, touhy po moci, atp. Žádná z nich ale nevěstí nic moc dobrého. Na této úrovni ovšem vždy docházelo a dochází ke konfliktům, to je co činí hmotný svět tím, čím je. Cynik, který se v nás ve všech schovává, se proto ihned zeptá: co bychom si počali bez zdrojů uvádějících do naší sféry padouchy, zloduchy, záporné typy všech možných způsobů? Co by dělal potom Hollywood, který by musel točit jen samé romance či komedie a žádné akční filmy, pro které by tu nebyly žádné předlohy?“

„Jak dalece duchovně vyvinutý by byl člověk, který právě překročil tu hranici mezi zvířecím a lidským světem?“

„To je dobrá otázka, Sáro. Do značné míry to závisí na tom, jak dalece se vyvinulo kauzální tělo. Jím se budeme zabývat příště, kdy vlastně míním tuto sérii přednášek ukončit. V těch případech kdy prošlo zvíře, například pes či kočka, celou řadou inkarnací, během nichž se počet jedinců náležejících k té stejné skupinové duši postupně snížil na minimum, míníce na dvě či tři zvířata, potom se může vytvořit celkem kompletní kauzální tělo. Znamenat to bude nejspíš to, že takto individuovaný člověk se bude nacházet na špičce budoucího lidstva v příštím kole. Podle Blavatské totiž je vstup do kategorie “člověčenství” momentálně již uzavřen. Snad s jednou výjimkou.

„Lidoopi?“

„Ano, Gordone, lidoopi tvoří tu výjimku. V době kdy se začala theosofie prosazovat, ke konci devatenáctého století, byl pro mnohé z těch, kteří věřili ve stvořitelský proces, Darwin přirozeně jakýmsi představitelem onoho „nepřátelského tábora“ a jeho evoluční teorie byla a dodnes často ještě bývá, značně zkreslována. Pravdou nicméně  je, že tento vědec nikdy netvrdil, že by se byl člověk vyvinul z  opice, což z různých důvodů bývá do dneška jaksi populární výklad Darwinovy teorie. Ve skutečnosti se to má tak, že člověk a lidoop měli podle Darwina jednoduše kdysi dávno mít společného předka. Ten ale až doposud, přes veškeré úsilí, které moderní antropologové vyvinuli, zůstává až doposud neobjevený.

Blavatská má na to ale ještě jiný názor. Podle ní se člověk s lidoopy zkřížil v dávné době, což ona nazývala „sin of the mindless“, hřích nemyslících, nerozumných. K tomu mělo dojít před koncem čtvrtého oběhu v současném vývojovém cyklu. Zajímavé je, že poměrně nedávno provedené genetické rozbory DNA u lidí a šimpanzů naznačují, že tyto dva druhy se skutečně mohly zkřížit. K nějakému křížení mohlo snad dokonce dojít dvakrát, naposledy někdy před asi pěti a půl milióny let. Od té doby už se příroda postarala o to, že k dalšímu podobnému křížení dojít nemůže. Podle Blavatské, mají lidoopi blíže k lidem než k jiným opicím a tudíž představují zcela zvláštní případ. V zásadě bychom mohli říci, že u nich už k individuaci došlo. Následkem toho se mají ještě před koncem tohoto vývojového cyklu přidat k lidské rase. To by ovšem znamenalo, že by se potom rodili už jen v lidských tělech a ne v tělech opičích.

Příště se budeme zabývat kauzálním tělem a tím, jak se jednotlivé inkarnace plánují.“

Dřív než jsme se rozešli, přihlásil se ještě ke slovu Gordon.

„V pátek ihned po představení, které bude pro tuto sezónu posledním, vás všechny zvu na party, která se bude pořádat v Crown hotelu. Mezitím se ovšem uvidíme při přednášce našeho guru Valentýna Klimta!“

Prohlásil jsem:

„K dokončení tohoto cyklu přednášek budu potřebovat ještě dva večery. Dnes je pondělí, takže ke dvěma přednáškám máme tři večery, buď úterý, středu nebo čtvrtek. Mám počítat se zítřejškem?“

Všichni souhlasili.




©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena