-->



18. Mentální rovina

 

„Na mentální rovinu dorazíme jako při našem putování podobně, jako kamkoliv jinam; jen s ranečkem toho, co budeme nutně potřebovat. V mentálním těle se právě dorazivší poutník cítí jinak, než jak tomu bylo v těle astrálním, neřkuli v tom hmotném. I když si z toho moc asi nepamatujeme, astrální tělo máme přece jen tak nějak vyzkoušené už nyní z našich nočních výletů. Takže, když se vědomí člověka přesune permanentně na astrální rovinu, nalezne tam přece jen něco familiárního. S mentálním tělem je tomu jinak – tam už takovéto zkušenosti většina lidí nemá. Mnozí se v něm vlastně nacházejí poprvé, tím míním poprvé v této inkarnaci. Pokud jste kdy řídili osobní auto, nebudete mít skoro určitě žádné větší problémy, pokud se vám třeba do rukou najednou dostane vůz jiné značky, než na jakou jste byli zvyklí. Rozkoukáte se v něm trochu a během několika minut v něm už nejspíš budete jako doma. Občas si nebudete tak úplně jisti třeba s tím, jak se zapínají světla nebo jak spustit zadní stěrač, brzy na to ale také přijdete. Podobně se to má, když se jedná o přechod od hmotného k astrálnímu tělu. Zůstaneme-li i nadále u této analogie, s přechodem na mentální tělo už to není jako se změněným autem. Má se to spíš tak, jako byste byli náhle a bez jakékoliv přípravy postaveni před úkol pilotovat letadlo, což jste nikdy předtím nedělali. Navíc vám dají letadlo, které je prototypem, kde se ještě na lecčems pracuje, kde spousta věcí třeba ještě ani nebyla namontována. Nejenže nebudete mít nejmenší potuchy o tom, co kde máte zmáčknout – bude to ještě horší, protože skoro vůbec nic neuvidíte, poletíte jaksi naslepo, nebo jako se silně zamlženými skly v oknech. Mnohé z toho co jste předtím kolem sebe viděli během života v astrálním těle, náleželo k té nižší stránce vaší osobnosti i přírody kolem vás viditelné. To zde po astrální smrti už nebude, zůstanou vám jen ty myšlenky a ideály, které jsou vytříbené a vznosné. Ty se teď kolem vás shluknou a vytvoří jakousi kukaň, z níž uvidíte, poznáte a budete schopni reagovat pouze na určité frekvence vyššího řádu, než jakými jste byli obklopeni předtím. Myšlenkové formy, které vás na rovině Manas obklopují, se podobají těm viděným na astrální rovině Kâma, až na to, že bývají mnohonásobně a nepopsatelně barvitější i zářivější.

Jedním si můžeme být jisti: tam kde se nacházíme, to jest na nižší mentální rovině, je toho k spatření a k zažití mnohem víc, než co je nám možno vidět a zažívat. Pouze jsme ještě nedospěli tak daleko ve svém vývoji, aby to před námi leželo v celé své kráse!“

„Můžeme potom z toho něco mít, když to všechno nevidíme?“, ozval se Elwood.

„To je tak. Každý z nás máme v sobě aspoň něco nezištného, něco noblesního a to samo o sobě už postačí k tomu, abychom z tohoto polo-nebeského světa něco měli. To něco noblesního najdete i v tom nejsveřepějším zločinci, který určitě má aspoň nějakou světlou stránku ve své povaze. Třeba má rád děti nebo se dokáže pro někoho obětovat, stačí vlastně jediný dobrý skutek a už jen to mu zajistí místo na mentální rovině. Každý běžný člověk se proto do mentálního světa dostane; nemusí ale být schopen toho tam projevovat příliš velikou aktivitu. Dalo by se také říci, že tam není proto, aby něco vydával, aby konal dobro, spíš jen proto, aby přijímal. Přijímat ovšem může jen to, co je připraven přijmout, takže opravdu záleží velice moc na tom, kam se ve svém duchovním vývoji dostal. Nejlépe jsou zde na tom v tomto směru asi ti, kteří za svého života jak v hmotném tak i astrálním světě toho jiným lidem hodně věnovali, zabývali se například uměním, hudbou, filosofií a tak podobně. Zde mohou dosáhnout těch největších požitků, zde se jim může také dostat těch nejlepších instrukcí.

„My v tomto pokoji to podle vás musíme mít dobré a odneseme si toho jistě z mentální roviny hodně!“, zasmál se Gordon. „Kam se člověk podívá, samý umělec nebo filosof.“

„No, nechvalme dne před večerem. Každého z nás ještě čekají životní zkoušky. Povězme si teď něco o přenášení myšlenek. O telepatii snad každý člověk aspoň slyšel a ať už si toho byl vědom či ne, tento jev na něj měl nějaký vliv. V zásadě existují tři způsoby telepatie, které se nás mohou nějak týkat. První možností je přenášení myšlenek mezi éterickými částmi mozků dvou lidí. K tomu dochází, když například někdo silně a soustředěně pomyslí na někoho jiného, nejčastěji na člověka, který je mu nějak blízký. Sem patří i často zmiňované předtuchy a neblahá tušení, která lidé někdy mívají ve chvíli smrti někoho jim blízkého, mohou to ale být i věci daleko běžnější a celkem nezávažné. Myšlenka, která se zrodila v mentálním těle, se vibracemi na určité frekvenci přenesla přes astrální rovinu až do éterického těla člověka. Orgán, který se o takovéto přenosy stará, se v mém rodném jazyce nazývá šišinka – také si čeština mohla pro tak důležitý orgán najít slovo, které by vypadalo a znělo trochu seriózněji!“

„Epifýza“, napověděla mi matka.

„Ty mě úplně ohromuješ. Nejdřív se dozvím, že hraješ golf a teď se tu blýskáš znalostmi medicíny.“

„Za to může ten doktorský seriál, co jsem točila pro televizi, jinak bych to určitě nevěděla. Pamatuješ si na něj?“

„Trochu. To jsem byl ještě hodně mladý, chodil jsem na gymnasium a spolužáci si ze mne kvůli tomu utahovali. Měla jsi tam, tuším, nějaký mimomanželský vztah s jistým doktorem.“

„To jsem měla. A ne s jedním, hned se třemi.“

„Najednou? To bych si pamatoval.“

„Najednou ne, postupně. Co si o mně myslíš?“

Zasmál jsem se.

 „Zpět k epifýze. Pro vás ostatní, kteří v televizi zatím nevystupujete, tento orgán se nachází na tomto místě na čele, kde si vyznavači hinduismu malují či vsazují drahokamy značící tzv. třetí oko.“ Poklepal jsem prstem ono místo. „Takto vyslané vibrace potom zachytí éterická část mozku člověka, buď toho člověka, jemuž jsou přímo určeny, nebo člověka jiného, popřípadě i více lidí, jejichž éterické části mozků jsou k tomu patřičně naladěné.“

„Nemohly by takto vznikat fenomény davové psychózy?“, zeptal se Brandon.

„Docela určitě, a ty mohou být buď konstruktivní, nebo i destruktivní. Má zde svůj původ i tak zvaný egregor, kdy se nevědomá část člověka dokáže spojit s nevědomím jiných lidí, kteří se mohou nacházet na podobné vlnové délce s námi, aby je navedlo na cestu, která se potom nějak zkříží s tou jejich. Mezi lidmi, kteří myslí podobně, se vůbec vyskytuje jakési běžnými smysly nepostižitelné pouto, které je nejvíce patrné například tehdy, když se tito sdružují v různých spolcích.“

„Tato naše skupina si už začíná také budovat svůj egregor, není-liž tomu tak?“, nechala se slyšet Sára.

„Přesně tak. Egregor je něco jako skupinový duch, který se, obrazně řečeno, vznáší nad hlavami lidí patřícím ke stejnému hnutí, duchovnímu, náboženskému, kulturnímu, politickému, kmenovému, národnostnímu, atp. Prakticky každá společenská skupina, dokonce i každý národ, má svůj egregor, který je autonomní psychickou entitou slučující myšlenky zejména těch fyzicky přítomných, ale i těch nepřítomných, avšak aktivních, nebo aspoň významně sympatizujících lidí. Egregor bývá ovšem nejsilnější tehdy, když se cílevědomě pracuje na jeho posílení, což se typicky děje při shromážděních různých spolků, náboženských, politických, okultních a podobně, zejména když se přitom provozují k tomuto účelu určené rituály. Takovýmto rituálem může být například katolická mše, která ovšem nejvíc ovlivní mysli těch osob, které jsou fyzicky přítomné, přičemž ale i ti věřící, kteří do kostela toho nedělního rána nezašli, pocítí nejspíš něco, i když třeba jen výčitky svědomí. To v jejich myslích zapracoval egregor. Dochází zde přitom ke komunikaci, která se může začít na úrovni éterické, ale pravděpodobně pokračuje také na vyšší úrovni, astrální či ještě pravděpodobněji mentální.

Druhou možností přenášení myšlenek je metoda astrální, kdy ani mozek, ani jeho éterická část, nejsou vůbec nijak zapojeny a ke komunikaci dochází přímo mezi astrálními těly dvou bytostí. Říkám bytostí, protože se může jednat i o telepatický přenos mezi člověkem a kupříkladu devou-andělem nebo některou z elementálních bytostí, skřítkem, vílou, či podobně.“

„Takže andělé podle tebe tedy existují!“, prohlásila matka. Tak to jsem si nemyslela, že uvěříš těm pohádkám, které jsem ti vyprávěla a že ti to zůstane takhle dlouho! Ty opravdu věříš na anděly?“

„K andělům se také dostaneme, jen se neboj. Třetí možnou metodou je přenos myšlenek na mentální úrovni. K tomu příliš běžně nedochází; bude se to ale pravděpodobně dít stále častěji s tím, jak se lidstvo bude vyvíjet po duchovní stránce. Zatím se děje to, že lidská monáda na úrovni Manas vysílá vibrační signály, které může pochytit jiná spřízněná duše. Ta potom vyšle svou vlastní myšlenkovou formu, která se spojí s původcem myšlenky. Takto může docházet na mentální rovině třeba k opětnému shledání milenců, které smrt rozdělila, i k podobným setkáním s příbuznými, blízkými přáteli, atp. Mohou se přitom probírat případy a vztahy, které zůstaly nerozřešené a k nimž se mohou případně lidé vrátit v příštích inkarnacích. Protože hodně lidí o něčem takovém sní a takováto setkání si docela živě představuje, není nijak překvapivé, že k nim skutečně dochází. Ne ovšem docela tak, jak si lidé mohou myslet. V zásadě se přitom totiž nesetkáváme se skutečným člověkem, i když se tak děje s jeho souhlasem, ale s myšlenkovými formami, což bývá charakteristickým rysem většiny komunikací, k nimž na této úrovni dochází.

Podobně jako se dá vybudovat fyzické tělo člověka tím, že jeho svaly systematicky procvičujeme, když třeba chodíme pravidelně do tělocvičny nebo máme i své vlastní náčiní pro tužení fyzického těla doma, říkám tomu novověké mučírny, lze také vylepšit kondici našeho mentálního těla. Nehodlám se zde o tom moc rozšiřovat – existuje řada knih zabývající se svépomocí, v nichž si o tom můžete přečíst. Teď bych ale rád pohovořil o devačanu. Slyšel někdo už toto slovo?“

Nikdo se nehlásil. Příliš jsem ani žádnou reakci od svých posluchačů v tomto případě nečekal.

„Poté kdy došlo k tomu, čemu se někdy také říká druhá smrt, to jest, kdy vědomí opustilo astrální tělo a soustředilo se plně na tělo mentální, dostává se do stavu, jemuž theosofové říkají “devačan” – správně v sanskrtu devasthân. O devačanu můžeme směle říci, že se dosti nápadně podobá tomu, co křesťané nazývají nebem, takže už jsme doma, i když je tomu trochu jinak než jak nás to učí církev. Zde se sice člověk nachází ve světě myšlenek, nezúčastní se ale žádného dění aktivně – v tomto bodě se prostě stává pasivním, tohoto nebe které si v potu tváře vysloužil, si nyní užívá ve své plnosti. Je to místo, přesněji řečeno stav mysli, kdy to vše, co člověku přinesl život jak v hmotném, tak i v astrálním těle, může být v klidu zažito. Veškerá trápení a zla, s nimiž se mohl předtím potkávat a jimž musel čelit, jsou v tomto stavu zapomenuta. Když člověk nabude vědomí po druhé smrti, to první co pocítí je neskonalá blaženost a nově probuzená životní síla. Už i život v astrálním těle nám nabízel podstatně zvýšené pocity štěstí oproti tomu, co člověk mohl zažít v těle hmotném, devačan ale to vše zastíní – svými barvami, tóny, šířkou rozhledu, atp.

Nacházíme se nyní ve světě, v němž cokoliv zlé je nepředstavitelné, jsme prostě v nebi, což samo o sobě znamená, že se jedná o něco těžko popsatelného. Něco, o čem se proto i těžce přednáší, to mi věřte. Navíc, nemáme zkušenosti s tím, co zde můžeme očekávat – předtím jsme byli schopni například konat výlety z hmotného do astrálního světa, přičemž část z dojmů, které jsme takto nasbírali, nám zůstala, někdy i celkem v detailu. Výlety v mentálním těle ale nejsou nikterak běžné, protože toto tělo je u naprosté většiny lidí stále ještě značně nevyvinuté a tudíž se k takovémuto cestování nehodí. Nicméně, i ten nejzkaženější člověk, který byl na zemi schopen těch nejhorších činů, musí mít někde v sobě aspoň něco duševně čistého, nesobeckého a to je právě tím, co se zde probudí a rozvine.“

„Takže, mají nakonec pravdu ti dobrodějové lidstva, kteří by neustále dávali zlým lidem další a další šance?“, zeptal se Elwood. „ S tím, co vidím jako reportér, mi to často připadá pošetilé. A mezi lidem to příliš populární není.“

„Na mentální rovině věci vypadají dost jinak a i ti, kteří měli pochybnosti třeba o tom, jak by se měly různé zločiny trestat, uvidí všechno jinak. Nejlepší rozhled o věcech budou mít ti lidé, kteří si již za života ve fyzickém těle vytvořili do mentálního světa jakási okénka, jimiž se nyní mohou dívat. Ta se u člověka mohou například zakládat na jeho zájmu o umění, hudbu, filosofii, zkrátka věci vznosnějšího charakteru. Je zde také možné setkat se s lidmi, k nimž jsme v minulosti měli blízko, zejména po intelektuální stránce, s přáteli, příbuznými, druhy a družkami. Ovšem, to vše se nyní děje na úplně jiné, mnohem vyšší úrovni. Zjednodušeně to lze popsat například tak, že tam kde nás kdysi mohly třeba hlavně spojovat myšlenky na společné trampoty, které nám bylo překonávat, toto se v této nové situaci stalo irelevantním a to v důsledku negativnosti, která to vše provázela. Vyprávět si o třeba tom, jak jsme trápili ve škole své učitele, asi moc nebudeme. Co nás nyní naopak spojuje, jsou společné cíle, které se nám náhle zdají být mnohem dosažitelnějšími, než byly předtím. Naopak, s lidmi s nimiž nás vázala jen hmotná či astrální pouta, jimiž třeba byli členové sportovního, třeba fotbalového klubu, různí náhodní sexuální partneři, s nimiž jsme jinak neměli příliš mnoho společného, nebudeme pravděpodobně mít v devačanu moc co dělat. Už vůbec ne potom s těmi, s nimiž jsme se nacházeli v nesouladu, neřkuli ve stavu nepřátelském. Nic negativního sem proniknout nemůže.

„Podle toho, co nám tu říkáte, vypadá ten váš devačan na docela velkou nudu. Já jsem člověk aktivní, aspoň si myslím. Čím se tam budu zabývat?“

To se ptal Elwood. Tuto otázku jsem očekával a byl jsem na ni připraven.

„V devačanu se především z toho, co mělo nějaké hodnoty, zatímco jsme se nacházeli v hmotném světě a to zejména po morální a duchovní stránce, stává trvalá schopnost, dovednost, nadání. Takto zakotvený talent nám potom už zůstane a můžeme jej proto využít při příští inkarnaci. Z reportéra, jakým jsi ty, se například může v budoucnu stát úspěšný spisovatel nebo scénárista, z herce režisér, z běžného hudebníka, třeba houslisty nebo trumpetisty, se takovouto cestou může stát dirigent orchestru nebo skladatel, z někoho kdo sice pilně studoval, ale nijak daleko se profesně nedostával, může být univerzitní profesor, aniž by kterýkoliv z nich si pamatoval detaily, které ho k tomu vedly. Prostě se zde k něčemu takovému vytvořila kapacita. Víc si o tom povíme, až se budeme zabývat tak zvaným permanentním atomem. Vše o čem jsme kdy uvažovali, veškeré ambice které jsme kdy měli, ale i všechna rozčarování, která jsme kdy zažili, takto povedou k vytvoření něčeho, z čeho se v budoucnu stanou naše aktiva.

„Jak dlouho tam pobýváme?“ To se skoro unisono ozvali Gordon i matka.

„Tak to se různí a velmi značně. Rozdělení času na to, jakou jeho část stráví lidská monáda ve hmotném, astrálním či mentálním těle, závisí především na tom, jak dalece vyvinuté je naše Já po stránce duchovní. V dnešním světě se již nevyskytuje mnoho lidí, kteří by žili v prostředí, v jakém se ještě poměrně donedávna nacházely divošské kmeny. To přitom neznamená, že by lidstvo bylo učinilo v průběhu pár staletí tak veliký skok. Vše je relativní. Kdo mohl být nedávno ještě divochem, může dnes žít uprostřed miliónového města; přitom mentálně nemusí být na příliš vysoké úrovni. V takovémto případě může žít téměř výlučně v hmotném světě, v astrálním světě jen poměrně krátce a toho mentálního se jen jakoby dotkne. S tím jak se člověk vyvíjí, jeho astrální život se bude prodlužovat a i na mentální rovině začne trávit určitý, i když poměrně krátký čas. Ten ale také bude mít tendenci k tomu neustále se prodlužovat. U některých lidí nacházejících se na samotné hranici před nástupem na rozhodující duchovní cestu, to může také být tisíc let i déle. Odhady se u jednotlivých autorů zabývajících se tímto tématem různí, že to ale může být dlouhý čas, v tom panuje celkem shoda. Někdy ovšem vyspělý člověk, který by mohl pobývat na mentální rovině delší čas, se může rozhodnout, že jeho místo je dole, na zemi. V zásadě jde o to, co si člověk odnesl ze života na nižších sférách; čím toho je víc, tím déle to zpravidla potrvá, než se vše přetaví, přefiltruje a pročistí.

V minulosti, kdy lidé žili ve fyzickém světě s mnoha myšlenkami na svět příští, tomu bylo jinak, než je tomu v dnešní době. Nám dnes stačí se podívat na náměty, jaké se vyskytují ve výzdobách kostelů, chrámů a podobně, abychom si uvědomili, že dnes je lidstvo více zaměřené směrem hmotným. Což se jistě obrazí na tom, jak dlouho budou žít na mentální rovině. Pravděpodobně dosti krátce. Také hodně záleží na tom, jakým směrem se myšlenky člověka ubírají – například ten kdo chodil často do kostela, myslel ale přitom hlavně na záchranu své duše, není na tom tak úplně stejně jako ten, kdo tam chodil vzývat boží slávu. V prvním případě se jedná o záležitost v zásadě sobeckou, která k devačanu nevede, pokud je zde ale opravdová zbožnost, která nemyslí na sebe ale na lásku k božskému ideálu a k lidstvu, může to vést k delšímu životu na mentální rovině a to na jejím poměrně vysokém stupni.“

Ozval se Brandon. „To samé asi platí o členství v jiných organizacích, zejména těch, které mají humanitární cíle. Velice zajímavé bude jistě sledovat, jak se budou rozvíjet a jakými směry se budou ubírat různé sociální sítě, které se začaly vytvářet na internetu teprve v poměrně nedávné době. To, že lidé z různých částí světa, kteří ale mají podobné zájmy, se mohou nyní s pomocí internetu stýkat a sdružovat se do větších i menších zájmových skupin, se jistě obrazí na celkovém budoucím vývoji. Něco takového zde přece donedávna nebylo – lidé si sice odedávna vyměňovali dopisy s jinými podobně uvažujícími lidmi, protože ale nemohli cestovat nebo aspoň tváří v tvář na dálku spolu rozmlouvat, celkově museli být spíš vázáni jen na ty lidi, kteří se nacházeli v jejich fyzické blízkosti.“

„To je něco, s čím se donedávna vůbec nepočítalo. Přišlo to s prudkým vývojem všech komunikací, zejména těch internetových. Jisté je, že obrovský rozvoj sociálních sítí bude mít jak pozitivní, tak i negativní stránky. To negativní se ale vybije na těch nižších rovinách, hmotné a astrální, zatímco na rovinu mentální pronikne pouze to, co má místo na některé z jejích dílčích rovin. Což nás přivádí k tomu, jaké stupně mentální roviny se běžně rozlišují. Nemusím snad ani opakovat, že podobná dělení jsou zde jen pro názornost, což znamená, že ti na té které rovině se nacházející, si něčeho takového vědomi nejsou, pokud ovšem na to přímo nepomyslí. Víme už, že mentální rovina o sedmi dílčích rovinách má dvě části, nižší a vyšší. Zabýváme se na tomto místě tou nižší, která má čtyři dílčí roviny. Pro vyšší část, zvanou také rovina kauzální, budeme mít zvláštní přednášku. Začneme od té nejnižší roviny. Nejspíš jste se už někde setkali s rčením, že s dobročinností je nejlépe začínat doma. první dílčí rovina neboli první nebe, je toho důkazem. Lidé, pro něž je tato rovina nejideálnějším prostředím a kteří se zde proto nejčastěji zdržují, byli pravděpodobně ve hmotném světě dobrými manžely, partnery a rodiči svých dětí a nejspíš i spolehlivými přáteli. Takovými ale docela dobře mohou být i členové mafie, kteří jinak mají na svědomí řady zločinů. Jejich pobytu v devačanu by to nezabránilo. To co bylo v jejich životě až doposud negativním, nechali nyní za sebou. Zde má místo jen to pozitivní, čímž bývá v takovýchto případech typicky láska k těm lidem, kteří jim jsou nejbližší, tedy především rodinní příslušníci. To, že byl takový člověk schopen toho zatracovat ostatní lidi, kteří do jeho koncepce života nějak nezapadali, že by zločince, ať už pravé či takto vnímané, nejraději věšel na šibenici, to už na tuto úroveň nepatří, takže takovéto myšlenky zde byly eliminovány. To co zůstalo, v tomto případě láska k těm nejbližším, je to co je sem přivede a na čem se může dále budovat. Ovšem to vše, co z nich předtím činilo třeba právě ty členy mafie, jejich nepříliš široký rozhled, způsobí, že pouze tato nejnižší mentální rovina zde se může stát jejich doménou.

Na další dílčí rovině už tomu je jinak. Například, nábožné cítění typu, který se běžně nazývá antropomorfický, bývá charakteristické pro lidi, kteří se vyskytují na druhé dílčí rovině. Potkáme se zde například s lidmi, kteří byli více či méně slepými, ale oddanými, vyznavači té či oné víry, ať už katolíky, protestanty, mohamedány, hinduisty, buddhisty, taoisty a podobně.“

„To já jsem slyšel i takovéto vyznání: Když já za to nemůžu, že jsem ten socialista!“ To se ozval Elwood.

„Ano, víra v socialismus, komunistické ideály, je jistě také druh náboženství. Zde přítomná moje matka zažila na vlastní kůži šikany a bezpráví, které jeho vyznavači páchali na lidech jiných názorů, než byly ty jejich.“

„To mohu dotvrdit, mluvme ale raději o jiných věcech“, řekla na to matka. Měla pravdu – nebylo důvodu k tomu, zabývat se zde věcmi negativní povahy.

„Nejlepší na tom všem je, že na mentální rovině není sebemenší nebezpečí, že by si vyznavači konkurujících doktrín vzájemně vjeli do vlasů. Mezi náboženskými fanatiky se mohou proplétat marxisté, leninisté, maoisté i jiní „isté“, které sem všechny přivedla jedna společná věc – láska či aspoň nezastřený obdiv k jejich božství. Není žádný zásadní rozdíl mezi uctívačem boha Višnu či Šivy, Ježíše Krista či panenky Marie nebo proroka Mohameda na jedné straně a člověkem, který pevně věří v ty humanistické ideály, jaké se vyskytují v učení Marxe, Engelse, Lenina, či Darwina, na straně druhé. Pokud je budete hledat, najdou se docela jistě i v Maově rudé knížce. To co v praxi znamenají tyto ideologie či náboženské doktríny, veškerá negativnost v nich se projevující ve hmotných podmínkách, je z toho na mentální rovině vyňata. Co zde zůstává, jsou oddanost ideálu, náboženská úcta, poctivé zanícení. Jak tomu ale bývá u každé náboženské víry, to co zde chybí, jsou především vědomosti.

Na další rovině, kterou můžeme nazvat třetím nebem, se už podobná víra a oddanost ideálu může projevovat aktivním způsobem. Zde si na své přijde filantrop, který může uvést v činnost své grandiózní idealistické plány, které zde budou, na rozdíl od pozemských podmínek, proveditelné. To samé platí o misionářích, kteří mohou pro své uspokojení převádět na svou vlastní víru množství jiných lidí. Nemusím snad dodávat, že se jedná, jako ve všech podobných případech, o iluzi. Ti lidé, kteří v sobě nosí skutečnou lásku k lidstvu a mohou proto konat skutečné dobro, patří k té vyšší rovině.

Čtvrté nebe je tím nejvyšším na úrovni tak zvané nižší rûpa. Zde život přímo hýří aktivitou. Následující je ovšem silně zjednodušené, můžeme ale zde rozlišovat čtyři základní kategorie, přičemž vždy se jedná o činnost, k níž popudy jsou nezištné, nesobecké:

1.        Snaha o získání duchovních vědomostí.

2.        Filosofická a vědecké myšlenky vyššího řádu

3.        Literární či umělecká činnost

4.        Služby poskytované nezištně ostatním lidem.“

Gordon se zeptal: „Mohl byste nám povědět něco o akašických záznamech. O tom jsem dost slyšel, nevím ale, co si o tom mám myslet.“

„Ano. Pokud jste se vy ostatní nikdy nesetkali s výrazem akašické záznamy, potom jste nejspíš aspoň slyšeli o astrálním světle. V zásadě se jedná o to samé, tomu prvnímu výrazu bych ale dal přednost, i když také není ideální. Akašické záznamy jsou ale mnohem přesnější – âkâša značí v sanskrtu látku z níž se skládá mentální rovina. Jasnovidec či spiritistické medium hovořící o astrálním světle pravděpodobně míní, že se na tyto záznamy dívá na astrální rovině. Problém spočívá v tom, že na astrální rovině tyto záznamy sice jsou k vidění, to na co zde hledíte, je ale pouhý odraz toho, co se nachází na vyšší mentální rovině, které se rovněž říká kauzální a jíž se budeme zabývat jindy.“

Přihlásila se Sára.

„Říkáš odraz. Tomu tak úplně nerozumím. O akašických záznamech vím, vždycky jsem si ale představovala, že jsou neměnné, že prostě je v nich navždy zapsáno to, co se stalo i to, co se ještě stát má.“

 Dobře. Tak nějak podobně ti to budou popisovat různí senzibilové, kteří mohou mít skutečné psychické schopnosti, kteří si ale nejsou vědomi toho, kam tyto sahají. Ve většině případů jen na astrální rovinu. Tu si představme jako vodní hladinu na jezeře. Za ideálních okolností uvidíme na hladině odraz toho, co se nad ní nachází celkem čistý a tudíž o něm můžeme podat docela dobrou a poměrně přesnou zprávu. Jenže, s ideálními podmínkami se na jezeře shledáme jen zřídka. Skoro vždycky bude foukat slabší či silnější vítr, takže hladina se bude čeřit, na jezeře se budou tvořit vlny, které místy zvednou ode dna kal, a podobně. Někdy to bude opravdu zlé, to když do toho bude hustě pršet nebo dokonce řádit bouřka, takže neuvidíme vůbec nic.

„Je tohle hlavní důvod k tomu, že spousta předpovědí, které učiní i hodně známí senzibilové, se nesplní? Šéfové redakcí ale přesto trvají na tom, aby se znovu a znovu, nejčastěji ke konci roku, otiskovaly!“

„Ano, Elwoode, ti senzibilové si nějak museli vybudovat svou reputaci, nejspíš tím, že se svými předpověďmi strefovali o něco častěji, než by zákonitě měli. Jejich schopnosti mohly být dosti dobré, nikoliv ale ideální, protože hádali pouze z odrazů, které jim byly k dispozici na astrální rovině. Ty nejspolehlivější záznamy se ale nacházejí jen na tom nejvyšším místě, kde je má k dispozici solární logos, tam ovšem dohlédne málokdo. Na nižší roviny âtmâ a buddhi také v tomto kole planetárního vývoje přístup nemáme, takže z těch dostupných jsou pro nás nejideálnější záznamy z kauzální roviny, kam se, jak ještě uvidíme, dostane v současnosti za plného stavu vědomí jen hrstka lidí. Musíme tudíž spoléhat hlavně jen na záznamy z nižší mentální roviny, které na štěstí pro nás jsou ještě poměrně spolehlivé. Nicméně, prostřednictvím medií se k nám nejčastěji dostávají pouze ty informace, pocházející skoro celé jen z astrální roviny. Tím se dá vysvětlit, proč bývají notoricky nepřesné, zejména pokud se týče časových údajů. Předpovědi, které jsou na nich založeny, a které různá periodika populárního druhu s oblibou otiskují, bývají většinou úspěšné jen v procentech případů snad jen o málo přesahujících očekávaný průměr. Člověk by řekl, že by si noviny měly dát v tomto směru pokoj.“

„Nedají!“ Tak rozhodně prohlásil Elwood. Věděl své. Přihlásila se matka s otázkou, kterou jsem opět v nějakém bodě očekával, a tudíž jsem na ni byl připravený.

„Slíbil jsi, že nám povíš něco o andělech. Vím, že už se připozdívá, ale ráda bych ještě o nich slyšela.“

„Kdo jsou andělé? Máš pravdu, píše i mluví se o nich všude. A mluvilo. A malovalise, tesali. Nedávno jsem na internetu zadal anglicky heslo „angel“ a přišla mi skoro miliarda odkazů. Našel jsem tuto definici na Wikipedii:

‚Anděl (z řeckého γγελος angelos „posel“) je mytická nadpřirozená duchovní bytost, která by měla být podřízena Bohu či bohům a sloužit jako posel mezi lidmi a bohy. V původním hebrejském významu byl anděl prostě „posel“ (מַלְאָךְ mal'ach). Tento pojem přeložila Septuaginta do řečtiny jako γγελος (angelos, posel).‘

V Bibli se užívá několika výrazů, které všechny znamenají totéž. Nejčastěji malach Elohim, jindy malach Adonai, což obojí značí posel Boží. Někdy také benai Elohim, synové Boží. Snad všechna náboženství mají někde v nějaké formě anděly. Ve Starém zákoně, jak jsem si tu poznamenal, se nachází zmínka o andělech 108-krát, v Novém zákoně 175-krát, v celé Bibli tedy celkem 283-krát. Kromě andělů se v mytologii různých národů nacházejí i další nadpřirozené bytosti, které mívají čas od času styky s lidmi, jako skřítci, víly, elfové a ostatní představitelé jednotlivých živlů. Anděl a jeho protějšek z vedických spisů deva, což je sanskrtské slovo znamenající „zářící bytost”, je stvoření ostentativně se nacházející na vyšší duchovní úrovni, než kde se nacházíme my lidé, i když to je poněkud sporné. Někteří kabalisté například prohlašují, že andělé pohybující se ve vyšších sférách existence nemají kontakt se zemí a nemusejí proto čelit podmínkám, s nimiž se musíme vypořádávat my, tudíž je jejich duchovní vývoj v jistých směrech poněkud omezený. To je ovšem míněno ve srovnání s lidmi, kteří se dostanou na podobnou úroveň poté, kdy prošli zemskou sférou a nadobro ji opustili.“

 „Takovýto náhled na věc mi připadá celkem logický. Protože ale toho víme o andělech tak málo, nemůžeme si být jisti tím, co vlastně dělají, proč tu vůbec jsou. Pro nás?“, zeptal se Gordon.

„Oni mohou mít a asi také mají, těch důvodů k existenci víc. Udržovat nad námi jakýsi dozor může být jedním z jejich úkolů. Nevíme ale, jakých jiných zkušeností mohou andělé nabývat, zejména je-li pravdou to, co o nich tvrdí někteří theosofové a sice, že andělé-devy představují paralelní evoluci ve srovnání s tou naší. Jejich existence se jak v Bibli, tak v kabale, stejně jako v hinduistické tradici, prostě bere za hotovou a nijak se o ní nediskutuje. Předpokládá se, že andělé jsou součástí původního stvořitelského procesu, kdy jich vzniklo určité, zřejmě značně veliké množství, které se od té doby nemění. Andělé podle mnohých zde byli odjakživa, nerodí se ani neumírají, prostě tu jsou. Mohou se podle okolností pohybovat mezi různými sférami existence, záleží přitom na tom, jaká jsou jejich poslání a také na tom jakou mají hodnost. Protože zcela jasně mezi nimi existuje určitá hierarchie.“

Ozval se Brandon. Čekal jsem to; vypadal tak nějak na to, že se tímto tématem už někdy zabýval. Nemýlil jsem se.

„Nemohu si ale pomoci, teorie, že se počty andělů nemění, mi připadá dost nepravděpodobná. Všude kam se kolem sebe podíváme, vidíme progresi, vývoj k něčemu vyššímu, dokonalejšímu. Zmrazení, jaké by nepochybně takovýto stav provázelo, mi připadá nepřirozené. Totéž, co prohlašují mnozí lidé, dokonce někteří kabalisté, že totiž andělé jsou zde k tomu, aby sloužili lidem. Andělé jistě musejí být na vyšší úrovni než většina lidí, takže mi to nezní logické. Logika ovšem nemusí být tím hlavním, čím se kosmické zákony řídí, toho jsem si také vědom.“

„Ano, souhlasím s tím, že logika nemusí všude platit tak, jak si to představujeme a jak jsme na to zvyklí. Pokud jde o anděly, podle toho, co si můžeme složit dohromady z různých zdrojů, andělé či devy mají poněkud omezenou pravomoc a mají také svá jasně vymezená pole působnosti. Aspoň někteří z nich. To ovšem by neznamenalo, že jsou k těmto místům a službám pevně upoutáni. Spíš bych očekával, že mají nějaký systém služebního postupu. Na jednom se ale snad všechny zprávy shodují: existuje přísný hierarchický systém, jemuž andělé podléhají. Dál už je to složitější a podle toho, který z mnoha možných zdrojů si vybereme, se jména jednotlivých andělských druhů, tříd a podtříd mohou značně lišit. Protože těch možných pramenů informací máme tolik a nevíme přitom, které z nich mohou být věrohodnějšími a které jsou jen výplodem něčí bujné fantazie, nemá žádný význam se tímto zde příliš zabývat.“

Brandon měl ještě co k tomu říci.

„Různé středověké i pozdější magické řády, které se angelologií dosti zabývaly, například uvádějí celé stovky andělských sborů. Někteří z andělů, ti kteří mají vyšší hodnosti, jako na příklad cherubové či serafové a pochopitelně ti nejvyšší archandělé, se zdají být spojováni hlavně s morálními či duchovními koncepty. Nacházejí se proto v těch nejvyšších sférách a s lidmi do styku pravděpodobně příliš často nepřicházejí. Můžeme dále předpokládat, že ti andělé, kteří mají co dělat s lidmi, jsou nižších, i když snad zdaleka ne těch nejnižších, hodností. Dostává se jim jistých úkolů, od jejichž plnění se nesmějí odchýlit.“

Našel jsem ve své knize obrázek, který jsem svým posluchačům ukázal.

„Rembrandt van Rijn byl přemýšlivý umělec a téma Abrahamova setkání s anděly ho pochopitelně hodně zaujalo, protože je maloval vícekrát. Ono to je totiž hodně zajímavé, jestli se může jednat o jednorázové poslání nebo o dlouhodobý úkol. Nebo obojí, podle okolností. Vrtalo to hlavou mnoha lidem. Takovým jednorázovým úkolem by mohl být na příklad ten, spojit se s určitým člověkem a dát mu instrukce, vyřídit poselství od Boha, jak je tomu právě v biblickém příběhu o Abrahámovi. Také zde ale mohou být úkoly dlouhodobé, jakým může třeba být ochrana nějakého člověka ve smyslu všeobecném. Ne nadarmo tu máme veškeré ty zkazky o andělech strážných.

V Bibli — Genesis 18:6-8 se nachází následující příběh, který nám může leccos osvětlit.

Tři muži navštívili Abraháma a on je ve svém táboře hostil. „Muži“ se chovají lidsky, jedí pečené tele a chléb, rozmlouvají s Abrahámem. Jsou to tedy buď lidé z masa a kostí, kteří jsou andělskými bytostmi ovládány, nebo snad mají tu moc se v lidi podle potřeby proměnit. Případně může jít o nějaký druh iluze, takže je Abrahám přesvědčen o tom, že jedná se skutečnými muži. Hned v následujících verších (Genesis 18:9-12) se dozvíme, proč vlastně za Abrahámem přišli — aby mu oznámili, že se na stará kolena stane otcem:


 

   
„Kde je tvá manželka Sára?“ zeptali se ho.

„Zde ve stanu,“ odpověděl.

Na to host řekl: Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!‘

Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára nebyla v plodném věku. Sára se v duchu zasmála: Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!‘

Sára se tedy směje tomu, že by se ještě kdy mohla stát matkou, ovšem Hospodin, za něhož zřejmě hovoří jeden z mužů, to myslí vážně. Podle Genesis 18:13-14 se totiž Abrahama zeptá:

„Proč se Sára smála a říkala: ‚Copak ještě opravdu mohu rodit, když jsem tak stará?‘ Je snad pro Hospodina něco nemožné? V daný čas, za rok touto dobou, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“

Po dobu kdy jsem tento příběh, s pomocí knižního textu, převyprávěl, vyhýbal jsem se přímému pohledu na naši Sáru. Trochu pozdě jsem si uvědomil, že se ve skutečnosti jedná o sexuální život těchto dvou, což mě trochu rozhodilo. Raději jsem přešel co nejrychleji k dokončení.

 „Zajímavé je zde to, že zatímco předtím se hovořilo o třech mužích, najednou tu k Abrahámovi hovoří Hospodin. Předpokládáme ovšem, že hovoří ústy svého posla, tedy jednoho z mužů-andělů. A zde máme snad to nejlepší vodítko k vysvětlení záhady andělů a toho jak se to má s jejich specializací. Tři muži hned po jídle vyrazí směrem k Sodomě. Abrahám jde s nimi, po chvíli se ale dá do řeči s Hospodinem — opět předpokládáme, že se tak děje za pomoci tlumočníka, jednoho z andělů. Debata je o tom, zda má Hospodin zničit Sodomu, či zda padesát deset spravedlivých by stačilo k tomu, aby město od zkázy ušetřil. Padesát by stačilo, dokonce i čtyřicet, třicet, dvacet či deset.

Ani těch deset spravedlivých se zřejmě nenašlo, protože muži pokračují dále na své cestě k Sodomě. V Genesis 19:1 se dále praví:

Večer dorazili ti dva andělé do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně, a jakmile je spatřil, vstal a šel jim naproti. Poklonil se tváří k zemi‘.

    Zde se jasně uvádí, že dva andělé, tedy už ne muži, dorazili do města. Kam se poděl ten třetí? Logickým vysvětlením je, že už ho nebylo potřeba, poté kdy se rozhovor Hospodina s Abrahámem skončil. Tento třetí z mužů-andělů mohl být božím poslem, tlumočníkem. To byla jeho funkce, jeho specializace, a jakmile se svého úkolu zhostil, mohl se již vrátit tam, odkud přišel. Co ale by bylo posláním těch zbývajících dvou?“

Brandon to měl zřejmě pro sebe vyřešené.

„Byli to andělé zkázy, kteří byli na Zemi vysláni proto, aby zničili hříšnou Sodomu. Což nás přivádí k jiné otázce — jsou všichni andělé dobří? Částečnou odpověď nalezneme již v tom předchozím; andělé, kteří se zúčastní zkázy Sodomy i Gomory, musejí nutně být v nejlepším případě neutrálními mocnostmi.“

„Tedy snad něco jako mírové jednotky OSN, které jsou vyslány tam či onam, aby na tom místě udržovaly stav příměří.“ To se pro změnu ozval Elwood.

„Což ovšem může také znamenat nějakou zkázu. Pokud v průběhu mírové akce přijde někdo o život, není to oficiálně chyba jednotek; ty činily jen to, co jim bylo nařízeno.“

To byl opět Bandon. Vložil jsem se do jejich polemiky.

 „Nacházíme tak v tomto biblickém příběhu dva póly, kladný a záporný. Na jednu stranu, tři muži-andělé přinesli dobrou zprávu o tom, že se jejich hostitel Abrahám stane do roka otcem dítěte, z něhož vzejde celý národ. Na druhou stranu, ti dva z nich, kteří později přišli za Lotem, aby ho varovali, že ohněm a sírou zničí Sodomu, se docela jistě nechovali jako nějací mírumilovní holoubci.“

Podíval jsem se na hodinky.

„Opravdu už se silně připozdívá, takže raději pro dnešek skončíme. Rád bych tak učinil jakýmsi shrnutím toho, co jsme probírali a ovšem, také smrtí v nižším mentálním těle.

Když jsme se naposledy zabývali člověkem na nižší mentální rovině, nacházel se v tak zvaném devačanu. Vlastně tedy v nebi. Tedy, nacházela se zde podstatná část těch, kteří se dostali na tuto rovinu. Asimilovali přitom pozitivní zkušenosti, jichž se jim dostalo během života na obou předchozích rovinách, a zpracovávali je do jakési esence, kterou si sebou vezmou na příští rovinu, vyšší mentální, obvykle zvanou kauzální rovinou. Pro většinu z nich je již cesta vzhůru v tomto cyklu inkarnace téměř skončena. Zbývá jim jen krátký styk s kauzální rovinou, několik prchlivých okamžiků strávených v kauzálním těle. To je totiž podmínkou dalšího vývoje, další inkarnace. K té by nemohlo dojít bez tohoto kontaktu s nejvyšším tělem, které je nám v tomto bodě evolučního cyklu k dispozici.“

„Přijde smrt?“ To byl Brandon.

„Jistě“

„Hádám, že nic příliš dramatického to není.“

„Není, na této úrovni docela jistě ne. Opětně se ale dostaví onen zrychlený film, podobně jako při smrti hmotného těla, v němž člověk zahlédne předcházející život a dostaví se přitom pravděpodobně i celkový dojem z toho, zda byla tato inkarnace úspěšná či nikoli, jaká poučení si lidská monáda odnesla. Může zde být také krátká předpověď týkající se toho, co se nachází v blízké budoucnosti, jakým směrem by se měl člověk ubírat v příštím kole. To ale přijde až po kratším či delším pobytu v kauzálním těle. K němu se při plném vědomí může dostat člověk až poté, kdy u něho došlo k tomu, co Carl Gustav Jung nazývá individualizací. A tím se budeme zabývat příště. Kdy?“

„Zítra večer!“

To rozhodně prohlásil náš stařešina Gordon. Nikdo z přítomných proti tomu nic neměl. Zítřejšek budu muset zasvětit koncentraci a přípravě k přednášce o této kritické fázi inkarnačního cyklu.




©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena