-->



17. Mentální tělo

 

Když jsme se příštího dne ocitli na chvíli sami se Sárou, zeptal jsem se jí rovnou. Pokud možno tak, aby za tím nebyla cítit nějaká žárlivost. Tu sice můj rozum odmítal, přesto ale červ pochybností hlodal – mladým ženám občas imponuje starší muž, to jsem jako psycholog věděl. Stojí za tím ten zatracený dceřin komplex?

„Nevím, Vale, nevím. Řekla bych ale, že Brandon sem přijel kvůli mně. Má prostě o mne zájem, ne ale tak, jak by si tvá mysl ve své chlípnosti mohla představovat.“

„To máš o mně moc hezké mínění!“

„To víš, u nás děvčat to teď přišlo do módy.“

„Vždyť jsi ještě předevčírem vyzývala Gordona k tomu, aby tě plácal po zadku!“

„To věci překrucuješ, jak to ostatně rádi činíte vy všichni nechutní muži. Ano, řekla jsem mu, aby mi naplácal na zadek. Naplácání na zadek bych vnímala jako trest za svou neloajálnost. Naproti tomu, plácnutí po zadku by bylo nevhodným jednáním, v případě šéfa potom nesporně zralým k trestnímu oznámení.“

„Co jiný zaměstnanec, kolega, nešéf?“

„To už z tebe mluví čistá neřest…“

Slibně se rozvíjející dialog přerušil příchod Brandonův. Bylo na čase jet k Walterovi k dalšímu zkoušení. Matka se také připojila, ve svém velkém vypůjčeném SUV nás vezl Elwood. Byla nás docela slušná výprava. Sára si za odborného Walterova vedení vedla dobře a myslím, že Brandona příjemně překvapila. Kdybych jen mohl přijít na to, co má tenhle docela sympatický člověk za lubem. Také na to, kde jsem ho kdy mohl už potkat.

Sára odpoledne zajela na svůj ostrov provádět rychle se smršťující dav turistů, kam s ní jel i Brandon; mne nepozvali. Před šestou ale už byli zpátky, takže večer jsme mohli pokračovat. Chtěl jsem cyklus přednášek dokončit dřív, než se do týdne skončí divadelní sezóna a, jak jsem předpokládal, my všichni se rozejdeme za svými individuálními záležitostmi. Doufal jsem původně, že mne Sára, která měla v úmyslu podívat se trochu po Austrálii, vezme sebou. Nadcházející konkurs ale vše pozměnil. Třeba mě ale aspoň strpí ve své blízkosti.

Večer jsme se sešli ve stejném počtu. Na úvod jsem svým posluchačům ukázal obrázek ze své knihy, na němž jsou čtyři lidská těla, počínaje hmotným, přes éterické, astrální, až po tělo mentální.

„Dnes se budeme zabývat mentálním tělem a mentální rovinou. Po čase prožitém na astrální rovině, přijde člověk na to, že už tam nemá moc na práci. Smrt na astrální rovině nebývá obvykle tak dramatická, jak tomu může být na té hmotné. Rozhodně se zde nedějí katastrofy, neumírá se při dopravních či jiných nehodách, ani zde neřádí nemoci jako rakovina. Člověk, dá se říci usíná, aby se probudil ve světě mentálním. Podobně jako když odešel ze světa hmotného, také si toho sebou nenese o moc víc než toho má ten příslovečný blázen z tarotových karet, to znamená jen tolik, kolik se toho vejde do malého ranečku, který si nese přes rameno. Běžný člověk byl v životě vedeném na astrální rovině neustále obklopen množstvím myšlenkových forem. Značné části z nich se v tomto bodě již zbavil. Například, pokud už na zemi sázel pravidelně na koně, často si nejspíš představoval ten veliký den na dostihovém závodišti, kdy se konečně dostaví ta vytoužená výhra a on si ji od bookmakera přijde vybrat. Jenže, i v pozemském životě přijde čas, kdy pochopí, že by z té výhry už neměl zdaleka tolik jako dříve – ví, že už si ze zdravotních i jiných důvodů řadu věcí jednoduše nemůže dovolit.

„Ano, známe“, povzdychl si Gordon, který vypadal sice o deset let mladší, než byl, měl ale jistě také své potíže. Nenechal jsem ale vytrhnout.

„Pokračujme ale dál v této analogii. Něco z posedlosti sázením na koně se mohlo promítnout i do života tohoto člověka v astrálním těle. Zpočátku mu to mohlo i přinést nějakou radost. Přání a tužby se na astrální rovině naplňují daleko snadněji než v tom pozemském životě, následkem čehož kůň, či myšlenková forma závodního koně, zde většinou běhá právě tak, jak běhat má, aby v závodě vyhrál. Samozřejmě, dalo by se to tak i zařídit, aby to vypadalo podobně jako v hmotném světě, ale i to by jistě časem zevšednělo. Zákonitě musí celá takováto věc jaksi ztratit na zajímavosti a takového člověka na astrální rovině brzy přestane bavit.“

„Ono to přestane bavit i na tomto světě, když se nic nevyhrává…“, povzdechl si Gordon.

„To je ovšem jen malý příklad; každý z nás, snad kromě některých ze zasvěcenců vyššího řádu, kteří mají rovnou namířeno výše a celou astrální rovinou proto projedou jak na koni, si tam nějakého toho “koníčka” sebou přivádíme. Na mentální rovině, kam míříme, je tomu opět jinak a takovéto věci už docela pozbývají významu, takže člověku zde zbude jen to, co opravdu stálo za námahu. To co bylo na něm například sobeckého, nemůže se na tuto rovinu již dostat, zůstane to tudíž na astrální rovině a spolu s astrální mrtvolou to klesne do těch nejnižších poloh, kde se to rozloží. Altruistické myšlenky na mentální rovinu naopak patří, a proto si je lidská monáda sebou bere a může jich zde užívat tak, jak se patří.

Nyní trochu mystiky, snad nám to neuškodí. Každý z nás máme nějaké přednosti, nějaký talent, v mnohých případech i více talentů. U někoho to může být krása těla a tváře, u jiného fyzické schopnosti, houževnatost, vytrvalost, nebo třeba schopnosti kreslířské, zvučný hlas, atp. To vše je zde, aby nám to pomohlo hrát tu roli v životě, která je nám nějak předurčená. Proto také nemá význam se příliš zaobírat tím, co mají, čeho dokáží, či co nedokáží, jiní lidé — to, co se jim dostalo do vínku, jsou jejich vlastní nástroje, jejich osobní talenty, které jsou zde, aby pomáhaly právě jim. Kolem nás vše podléhá časovým, prostorovým či pohybovým omezením. Bez takto vytyčených omezení, bez hranic, by jednotlivé duše neměly možnost nic přijímat ani vydávat. Těmto restrikcím se říká v řeči kabalistů cimcum.“

„Toto slovo jsem už slyšel“, podotkl Brandon. „Je to prý koncept dost těžko pochopitelný.“

„Ano a ne. Díváme-li se na cimcum z metafyzického hlediska, potom si představujeme Boha a od něho se odrážející světlo, čímž se nejprve vytvoří vakuum a potom se postupně odhalí další světy. Slovo cimcum znamená kontrapci následující po předchozí expansi. Z metafyzického stanoviska se Bůh odtáhne od svého výtvoru – to proto, aby povolil existenci něčemu jinému, než sobě samotnému. Abychom si to zjednodušili – představte si, že Bůh nám tu stvořil něco jako pískoviště a řekl: hrajte si! A kde se dá nejlépe hrát v písku?“

„Na zemi, to je jasné“, řekla matka.

„Přesně tak. V astrálním světě už to nemůže mít ten dopad. Hraje někdo z vás golf?“

Přihlásil se Gordon, a kupodivu i moje matka. To jsem nevěděl, že si k stáru našla takového koníčka. No konečně, rolí ubývá, energie tu zůstává, někam jít musí. A golf, na který se za předchozího režimu hledělo jako na hru nenáviděných kapitalistických nepřátel, se po jeho demisi ujala a nová golfová hřiště vyrůstají po celé zemi.

„Odpálený golfový míček může letět třeba i 300 metrů, nakonec ale několikrát poskočí a zastaví se. Je na hráči jít za ním a co nejmenším potem ran jej dostat do jamky. Pokud se nepodílíme na hře, ať už golfové nebo třeba na burze, na jevišti, kdekoliv, moc toho ze života mít nebudeme. Někdy nás to může docela bolet. Někdy třeba prostě upadneme a budeme se muset zvednout. Žádný záchranný provaz se k nám s nebe sem dolů přitom nespustí; jediný způsob jakým se můžeme zvednout po pádu je opřít se o zemi rukama a postavit se na nohy.“

Pro co největší názornost jsem jim to předvedl. Svalil jsem se na zem a s pomocí rukou jsem se znovu postavil na nohy. Moc místa k tomu v malé místnosti nebylo, zvládl jsem to ale nějak. Dokonce se mi dostalo potlesku.

 „To vše je cimcum. Nebýt cimcum, život na zemi by vlastně byl jedna veliká nuda. Čím více omezení zavedeme, čím více překážek postavíme do cesty hmotě, tím víc máme z toho užitku. Volně tekoucí vodě postavíme hráz, vznikne rybník, v něm potom můžeme pěstovat ryby. Světlo slunce se po zemi rozprostírá rovnoměrně; nastavíme-li mu ale zvětšovací sklo, čočka způsobí koncentraci paprsků. Ty potom můžeme vrhnout na kus papíru, který se vznítí. Nastavíme mu sluneční panel, máme elektřinu. Čím více utáhneme kůži na hracím bubnu, tím silněji bude buben znít, když do něho uhodíme paličkou. Při veškerých sportovních kláních se přímo či nepřímo vyzývá k souboji hmota, ať už v podobě těla soupeře, míče, různých překážek, přírodních i umělých. Nebýt zde cimcum, nebylo by nejen světových rekordů, nebylo by vůbec nic. Omezení, jimž podléhá celý vesmír, jsou zde proto, aby to vše, co kolem sebe vidíme, mohlo existovat. V zemských podmínkách bývají tato omezení nejvýraznějšími. Ta v astrálním světě sice také existují, nemají ale už na nás takový zásadní vliv. Proto to většinu lidí tam už tolik nebaví; po čase chtějí jít dál. Jak si ještě ukážeme, vlastně je to táhne dolů, na zemi, s jejími omezeními, která představují výzvy. Ovšem, cesta dolů na zemi, vede jen přes vyšší sféry. Ti, kterým to víc myslí, mohou tíhnout k mentálnímu světu přirozeně. Jiní, a těch je víc, tíhnou spíš k hmotnému světu, jenže jediná cesta k němu vede právě přes mentální svět. Takže do toho mentálního světa jsou vtaženi, ať se jim to líbí, či ne. Na té příští rovině, v mentálním těle, které tam budou obývat, už nejde tolik o to učit se tím, že se tu a tam spálí. Jde tam spíš o to, vybírat si, co si ze zkušeností které získali, pro sebe a pro svůj vývoj chtějí ponechat.“

Nechtěl jsem své posluchače přepínat. Navrhl jsem proto, že si dáme přestávku a chvíli se budeme bavit o jiných věcech. Dostalo se mi souhlasu. Zamířil jsem k Brandonovi, chtěl jsem vědět, jestli se mi podaří z něho dostat něco, co by vysvětlovalo jeho zájem o Sáru.

„Jak se vám líbila Sára jako průvodkyně?“

„Je dobrá. Umí to podat, je to prostě herečka.“

„Proto jí chcete pomáhat dostat se dál?“

„Vedou mě k tomu ale i jiné důvody. Promiňte, vím sice, že k Sáře máte blízko a, jak jsem dnes poznal, ona k vám také, momentálně ale nemohu o těchto věcech hovořit. Dokonce ani s ní. Některé věci je potřeba nejprve vyřešit a až k tomu dojde, jistě pochopíte, proč zatím nemohou být vysloveny. Pokud by vám to nevadilo, rád bych si s vámi o tom pohovořil podrobněji. K tomu ale bychom potřebovali jiný čas a jiné místo.“

Chvíli jsme ještě hovořili, jen tak povšechně, nejvíc o krásách tohoto kraje a o počasí, potom byl čas vrátit se k přednášce o mentálním těle.

„Naše mysl je vědomí, které se individualizovalo, to jest, soustředilo se na aktivity a zážitky lidské monády, toho člověka, jímž jsme. Na každé z rovin existence, jimiž jsme se až doposud zabývali, jsou tyto zážitky poněkud jiné pro každého individuálního člověka, mívají ale jistý společný aspekt odpovídající právě té rovině, na níž se nacházejí. Takto, na rovině hmotné, převládajícím tónem bývá snaha nabývat a udržovat si vlastnictví předmětů, hmotných prostředků, realit, a podobně. To je snad pochopitelné – jedině když si můžeme být jisti, že ten kus chleba, ta hrouda země, nám patří, máme jistotu, že na hmotné rovině přežijeme.

O stupeň výš, na astrální rovině, se touhy k tomu být movitým člověkem a ne jen pouhým bezzemkem, buď postupně vytvářely – pokud se monáda nachází na sestupné části křivky – nebo se jich člověk zbavuje. Zbavuje se jich ovšem pouze dočasně, protože v příštím oběhu se vše opět vrátí. Zda se to vrátí s větší či menší intenzitou záleží na tom, kam až jsme dospěli celkově v našem vývoji. Ovšem, a tohle je nutné si především uvědomit, k tomu abychom mohli vůbec začít pociťovat touhu k tomu něco vlastnit, nad něčím dominovat, musíme být schopni tyto věci identifikovat, být si vůbec vědomi jejich existence, jejich hodnoty, atd. K tomu je zapotřebí inteligence, což je hlavní notou, jíž vibruje tato rovina. Na ještě vyšší rovině, jíž je rovina buddhická, potom převládá už čistý rozum, schopný pochopit to vše, co monádu vedlo k tomu, aby se vnořila do takto schematicky načrtnutého dobrodružství, jímž je sestup do hmoty a následný vzestup.“

Počkal jsem chvíli, aby mým posluchačům tato důležitá fakta mohla proniknout do myslí. Nikdo se nehlásil, snad všichni pochopili.

„Mentální rovina se nazývá Manas a mentální tělo člověka, které k ní patří, se dělí na dvě části, vyšší Manas a nižší Manas. Mentální rovina má také sedm dílčích rovin – ty se v tomto případě dělí na dvě části. Nižší částí obsahuje čtyři dílčí roviny a jí se dnes budeme zabývat. Tou vyšší mentální rovinou o třech částech, také nazývanou rovinou kauzální, se budeme zabývat samostatně. Na tomto místě chci pouze zmínit, že právě na této kauzální rovině se nachází onen myslitel, který vše sleduje a jímž je naše skutečné JÁ.

 Mentální tělo je prostředkem užívaným naším Já, které ve svém vlastním prostředí uvažuje abstraktním způsobem. Dejme tomu, že mu připadne na mysl myšlenková forma útulku, která může mít vysoce abstraktní formu, jakou například představuje hebrejské písmeno Beth, které vidíte zde – ukázal jsem jim v knize vyobrazené písmeno Beth. Toto písmeno značí dům, či prostě obydlí. Abstraktní myšlenkové formy tohoto typu by neměly příliš nadějí na úspěch na nižších rovinách existence, takže se musejí nejprve převést na myšlenky konkrétnějšího charakteru, což se děje právě v mentálním těle. Zde už budeme mít základní představu domu, i když ještě silně schématickou. Je to částečně uzavřený prostor, jeskyně, obydlí. Přesně tak vypadá hebrejské Beth, může to být jeskyně, skalní převis. Z astrálního těla, které touží po příbytku pro tělo hmotné, se tyto vibrace nejprve přenesou ještě níže, do éterického těla, odkud teprve přejdou do šedé hmoty mozku. Člověk už potom nemusí uvažovat jen o pouhé jeskyni; pokud na to má, může navštívit agenturu s realitami a začít si hledat něco konkrétního, vznešenějšího, co by lépe odpovídalo jeho představám. Nebo spíš představám jeho manželky. Po čase se nedohodnou, ona dostane dům, advokát peníze a on si najde útulek pod mostem.“

„Tak tohle se ti povedlo!“, zařičela smíchem matka. „A to jsi nic takového ještě nezažil.“

„Zažijeme to asi všichni, v nějaké obdobě“, prohlásil Elwood – měl nejspíš trpké zkušenosti. Chtěl jsem ale nějak dokončit tuto část přednášky o mentálním těle.

„Na hmotné rovině může myšlenka na dům mít takovýto konečný dopad. Z toho všeho vidíme, že se jedná o složitý proces, který se v různých obměnách opakuje znovu a znovu a to po veškerý čas strávený v hmotném těle. Pouze s výjimkou toho času kdy spíme, v kterémžto případě se pro nás vše zastaví na rovině astrální, aby se to zobrazilo jen ve formě snů. Ty si potom buď pamatujeme, nebo spíš nepamatujeme. Přesto jimi budeme nějak ovlivněni, pouze se od nás nedá očekávat okamžitá akce.

Tohle bychom si měli zapamatovat. Mentální tělo má následující základní funkce:

Je prostředkem, kterého užívá naše vlastní Já k vytváření konkrétních myšlenkových forem.

Konkrétní myšlenky vyjadřuje v hmotném těle, kam je zasílá přes astrální tělo, odkud tyto dále postupují do mozku přes jeho éterickou část a nervový systém.

Vytváří v člověku schopnosti paměti a představivosti.

Je schopno toho stát se nezávislým nositelem vědomí člověka na mentální rovině.

Vstřebává do sebe zážitky, které si lidská monáda odnáší z každého jednotlivého života na zemi, které, jak si později ukážeme, potom předává vlastnímu Já nacházejícímu se v kauzálním těle.

Myslil jsem si původně, že budeme pokračovat tohoto večera dál, protože mentální tělo je pro nás, myslící lidi, nesmírně důležité a je dobré si uvědomit, jak důležité. Teď ale vidím, že by toho nejspíš bylo příliš a že bude lépe, když budeme pokračovat jindy. Kdy se znovu sejít, má někdo k tomu co říci?“

Přihlásil se Gordon. Jako nejstarší člen společenství, i jako nejstarší rezident Strahanu, měl k tomu jaksi právo, což asi cítili všichni přítomní.

„Osobně si myslím, že bychom měli využít přítomnosti i ochoty našeho přednášejícího, pokud to půjde, co nejlépe. Koncem týdne navíc se skončí divadelní sezóna a mnozí z nás se rozjedeme po různých koutech země. Takže navrhuji, abychom pokračovali zítra, pokud vám to vyhovuje.“

Všeobecné pokyvování hlavami, nikdo nebyl proti. Převzal jsem tedy slovo.

„Takže, zítra, ve stejný čas, na stejném místě. Pro dnešek vám děkuji za účast.“

Nebylo ještě příliš pozdě, vyšli jsme si se Sárou sami dva k malé pláži, nacházející se v parčíku asi o dvě ulice dál, kde jsme si sedli na lavičku. Zpočátku jsme toho moc nenamluvili, těch několik pozdějších slov, která Sára pronesla, mi ale dokázalo, že dobře pochopila to vše, o čem jsem toho večera přednášel. Poděkovala mi za tu přednášku, potom mě ale, jakoby na náhle se dostavivší impuls, objala, vzala kolem krku. Naše rty v této situaci už nemohly dělat nic jiného, než se spojit.

Večer, dříve než jsem usnul, jsem si říkal, snad to není klasický případ transference, převodu citového stavu žákyně či klientky na učitele nebo terapeuta? Což znají a čehož se obávají snad všichni ti, kteří se v těchto směrech nějak angažují. Nezbývá než doufat, že tomu tak není a že Sářin cit je pravý. O tom svém jsem pochybnosti neměl.

Druhého dne Sára měla své povinnosti, matka s Gordonem šli hrát golf, Brandon s Elwoodem jeli železnicí do Queenstownu. Já jsem se snažil soustřeďovat na večerní přednášku. Po drahnou chvíli jsem ale seděl na stejné lavičce, na níž jsme seděli večer předtím se Sárou, ale myslel jsem přitom na docela jiné věci, než jakou je mentální rovina.






©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena