-->
15. Principy posmrtného života

 

Místo jednoho posluchače, s nímž jsem před několika dny začínal, jsem jich najednou měl pět! Museli jsme přinést další židle ze Sářiny chaty, aby měli všichni kde sedět a malá místnost byla docela plná. Rozhlédl jsem se a začal jsem:

„Na rozdíl od toho, co si mnozí lidé myslí – pokud ovšem v posmrtný život vůbec věří, poté kdy přestoupil práh smrti, se člověk nijak v zásadě nezmění. Ovšem kromě toho, že už nemá fyzické tělo. Nikdo ale po té změně náhle nezmoudří, po stránce inteligenční zůstáváme po smrti zhruba na stejné úrovni, kam jsme se dostali během života na zemi. Ani v jiných směrech se příliš neměníme, zachováváme si i své charakterové vlastnosti, bývalé ctnosti a neřesti, sklony k tomu či onomu. Pokud se člověk dostal na jistou úroveň, kdy si uvědomuje, že by se měl vyvíjet směrem k větší duchovnosti a že o to zde především jde, jisté věci, které mohly mít dříve prioritu, se mohou dostat poměrně rychle na periférii jeho zájmů. Typicky se může jednat o různé sportovní disciplíny. Například, pokud byl silně zaujatý třeba fotbalem, v mládí třeba hrál fotbal závodně a potom se po zbytek života zabýval tím, že trénoval a vychovával jiné fotbalisty, může nejspíš i nadále, aspoň z počátku, vyhledávat společnost sobě podobných. Problémem pro něho budou změněné podmínky na astrální rovině. Aranžování a provádění různých ideálních útočných či obranných akcí, čímž se takový trenér především zabývá, zde prostě ztrácí smysl. Do značné míry zde totiž chybí to, co v podmínkách vládnoucích na hmotné rovině představuje tu hlavní výzvu: odpor neboli to, co kabalisté nazývají cimcum. Jedná se zde o univerzální zákon týkající se restrikcí, který sice platí ve všech sférách, v té hmotné se ale projevuje nejsilněji.

Principy Nebe, Pekla a Očistce se tu dají docela dobře aplikovat – to druhé a třetí jsme si už tak trochu ukázali, tím prvním se budeme zabývat později. Vezměme si ale fiktivní případ takového obyčejného člověka naší doby, který se ocitl náhle na druhé straně. Ranila ho možná mrtvice, měl autonehodu, cokoliv, co ho dostalo na druhou stranu. V posmrtný život předtím nevěřil, žádné vysoké ideály nikdy neměl, stačilo mu ke štěstí celkem málo, hlavně když měl kde hlavu složit, když neměl hlad, k tomu dostatek sexu a trochu jiných zabav, mohl si třeba vsadit na koníčka, zajít si na fotbal nebo do kina, dívat se na svůj oblíbený televizní seriál. Zpočátku si bude nejspíš připadat, jakoby se ocitl ve snu. Když už ale ten sen potrvá trochu příliš dlouho, začne si, nejprve pomalu, uvědomovat, že zde jsou jisté rozdíly. Může se sice nacházet v domě podobnému tomu, na jaký byl zvyklý, jenže stěny i nábytek budou v něm vypadat malinko jinak. Hrany mu mohou připadat trochu zkreslené, barvy jsou jiné, než na jaké byl zvyklý, a podobně. Třeba také uvidí kolem sebe své příbuzné a známé, zjistí ale ke svému překvapení a snad i hrůze, že s nimi nemůže nijak komunikovat, protože oni ho zřejmě nevidí. Postupně mu takto začne docházet, co se s ním asi stalo, zejména když si všimne, že necítí žádnou únavu ani bolesti, které ještě nedávno měl.“

Přihlásil se Gordon, skoro jako žáček v obecné škole, což při jeho vzhledu působilo trochu komicky. Toho si byl ale vědom, když se podíval trochu omluvně na matku, která seděla vedle něho.

„Jak se může vědět o těchto věcech, když přesné zprávy mít nemůžeme? Lidé, kteří se vrátili do života, se přece nedostali o moc dál než na druhou stranu tunelu nebo řeky, či co vlastně museli překročit.“

„O těchto věcech se ví odedávna. Občas se něco dozvíme ze zpráv různých psychiků, což bývá na jednu stranu přivítáno třeba spolky spiritistů, na druhou tvrdě zamítnuto skeptiky. Pravda, jak už tomu bývá, je někde uprostřed. Hodně nám toho mohou napovědět naše sny, pokud si je dokážeme vyložit nebo nám je někdo vyloží, například váš přítel terapeut. Kâma-loka neboli astrální rovina je obydlená množstvím bytostí všemožných druhů, podobně jako se to má i na zemi, kde s některými jsme zvyklí žít, někdy i velice rádi, jako se psy či kočkami, jindy nepříliš nadšeně, jako s myšmi či šváby. Na astrální rovině, zejména v jejích nižších oblastech, se ale můžeme potkat s tvory nám nejen neznámými, ale až přímo monstrózními. Pokud si z našich snů takováto setkání vůbec pamatujeme, nejspíš je budeme považovat za výtvory naší fantasie, přičemž tomu vůbec nemusí tak být.

 Odkud si myslíte, že pocházejí všechny ty pověsti o tvorech, jakými jsou pohádkoví draci, skřítci, víly a tak podobně? Platí tu jedna zásada. Tou nejnižší sférou je nejlépe projít co nejrychleji a dostat se co nejdál, jak to jde. Každý z nás tu máme své možnosti, ale i své limity. Někoho může něco zdržovat a nepovolovat mu dostat se z blízkosti hmotné sféry země, to je ale vždy jen dočasné.

„Jak víme, že jsme dosáhli toho místa, které je v této fázi pro nás ideálním?“, chtěla vědět Sára.

„Kam přesně směřujeme, to z nás vědí jen málokteří. Ti potom většinou míří mnohem výš, na rovinu mentální, o níž si povíme jindy.“

„Jak dlouho je nám zůstat na této rovině, jak ji nazýváš?“ zeptala se matka.

„Kâma-loka. Tohle se různí, podobně jako se to má se životy lidí na této rovině. Jedna věc tu ale chybí – lidé na astrální rovině nepadnou ve válkách, neumírají při neštěstích, nebývají zavražděni či nespáchají sebevraždu. Nikdo také nezemře hlady; je to skoro jako ideál dobrodějů lidstva, levicových politiků – podobné, ještě lepší podmínky se ale najdou na vyšší rovině, což si většina z nich nakonec uvědomí. Poté, kdy se vyčerpají vášně, protože tato rovina je především doménou vášní, mohou se lidé vymotat z pavučin které kâma-loka představuje. Aspoň pro tento cyklus.“

„Ano, ale vyhýbáš se odpovědi na to, co jsem chtěla vědět. Jak dlouho mohu očekávat, že pobydu v této sféře? Měsíc, rok, deset let, sto let?“

„Vím, že tohle lidi většinou dost zajímá, je ale obtížné stanovit limity. Píši o tom ve své knize, zde.“ Nalistoval jsem stránku, překládal. „Není to sice pravidlem, celková tendence bývá ale  taková, že ti duchovně nejvyvinutější zde stráví poměrně nejkratší dobu. Ta se postupně prodlužuje s tím, jak se přibližujeme k průměru i podprůměru. Velice zhruba (a to zdůrazňuji) vzato, lidé na té poměrně nejnižší duchovní i inteligenční úrovni, ti kteří bývají nejen nezaměstnaní, ale snad i nezaměstnatelní, zde pobývají poměrně nejdéle, v našem časovém měřítku obvykle asi tak půl století. Ti, kteří jsou o něco výše, například zaměstnanci bez kvalifikace a tak podobně, snad o deset let méně, kolem 40 let. Kvalifikovaní zaměstnanci, řemeslníci či drobní podnikatelé, možná 25-30 let, ti s vysokoškolským vzděláním snad ještě o něco méně, kolem 20 let. Nejkratší čas stráví v této sféře ti, kteří jsou duchovně nejvýše; v některých výjimečných případech se zde dokonce ani prakticky nezastaví, prostě jí projdou jaksi v bezvědomí a procitnou až na další, mentální rovině. Naopak, jiní poměrně dosti vyvinutí jedinci, zejména ti zabývající se uměním, vědou, náboženstvím či filosofií, se zde ale mohou zastavit na delší čas, protože je to pro ně ideální místo k provádění různých experimentů. Z těchto důvodů se někteří mohou zdržet i déle než kdokoliv jiný, třeba i celé století. Jiným pravidlem bývá, že lidé, kteří opustili hmotnou rovinu poměrně brzy, tedy zemřeli mladí, ať už z jakýchkoliv důvodů, většinou mívají delší život na rovině astrální, než ti kteří dosáhli vysokého věku na zemi, čímž se to vše jaksi vyrovnává. Máme přece jen demokracii!“

„Takže, když budu třeba chtít stát se malířem či hudebníkem a ne hercem, je to dobré místo k tomu se v tom potrénovat?“ zeptal se Gordon.

„Docela určitě. Hned první věcí je ta, že člověku na astrální rovině odpadá nutnost “na sebe si vydělávat”. Tím pádem má čas na jiné věci. Pokud má zájem například o hudbu, otevírají se mu zde nové možnosti a to takové, o jakých se mu nesnilo. Lidské ucho je sice přesný a jemný orgán, astrální smysly jsou ale ostřejší, takže harmonie, které je zde možné uslyšet, bývají mnohem bohatší. To je ona hudba sfér, o níž hovoří staří filosofové, například Pythagoras. Totéž platí o barvách, takže na své si mohou přijít výtvarníci. Například takový František Kupka.



František Kupka: Newtonovy Kruhy


Není proto divu, že právě umělci často stráví na astrální rovině delší čas než většina ostatních lidí. Astrální radovánky dovedou někdy svádět podobně jako ty pozemské, takže existuje jisté nebezpečí, že lidská monáda se zde může i zdržet ve svém vývoji, či nabrat si špatnou karmu. Ta se dá v astrální oblasti ovlivnit snad ještě víc než na hmotné rovině, protože zde často dochází ke zvýšené aktivitě na straně těch, kteří se zde nacházejí. Protože si nemusejí vydělávat na živobytí, což pro mnohé bývá na zemské rovině značnou brzdou, mohou dělat jiné věci, přičemž činí rozhodnutí, což je právě tím, čím se karmické zákony mohou nejvíce projevovat a ovlivňovat.“

„Na astrální rovině se nepřirozenou smrtí neumírá, to je mi jasné. Na této rovině ale ano. Co znamená ocitnout se tam pro ty lidi, kteří zemřou náhle, třeba při dopravní nehodě?“, ozval se opět Gordon.

„Přirozené smrti, k níž došlo po delší nemoci či prostě stářím, se jistě s hlediska lidské monády a jejího vývoje musí dát přednost. Někdy tomu ale bývá jinak. I sem ovšem zasahují karmické zákony. Pokud člověk zemřel náhle, třeba následkem nehody, spojení mezi principy kâma (touha) a prânâ (životní síla) se nedá snadno přerušit, takže astrální tělo bývá tímto náhle a prudce oživeno. Těch částí astrální látky, které vibrují nejpomaleji a které tudíž jsou relativně nejtěžší a gravitují do těch nejnižších oblastí, by se v případě smrti přirozené člověk byl zbavil a to už v době kdy se k smrti schylovalo. Pokud ale dojde k náhlému úmrtí, tyto pomaleji vibrující části se stále ještě nacházejí na svých původních místech, a proto způsobují, že člověk prudce a nečekaně vržený do svého astrálního těla, se nutně musí nejprve ocitnout v těch nejnižších astrálních oblastech. Když se k tomu navíc přidá mentální šok a snad i hrůza, navíc také dosti reálná možnost toho, že se kolem bude potulovat něco zlého či aspoň někdo nepříjemný, není to právě ten nejlepší způsob toho jak být do astrálního života uveden.“

Sára byla až doposud poměrně zticha, nyní ale přišla s velice aktuální otázkou, aspoň pro ty, kteří se zabývají věkem trestaneckých kolonií. Jako Gordon, či ona sama.

„Skoro každý den vykládám lidem o tom, jak často se tu popravovali zločinci, jak se přitom chovali. Vím, že lidé i v dnešní době většinou s trestem smrti souhlasí, i když už se ve vyspělejších zemích neprovozuje. Je tomu tak správně?“

„Kdyby zde existovalo větší obecné povědomí, pokud jde o věci, jimiž se tu právě zabýváme, souhlas s trestem smrti, který jak správně říkáš, by v případném referendu prakticky ve všech zemích stále ještě téměř určitě dosáhl silně nadpolovičního počtu hlasů, by rázem prudce poklesl. Běžnému člověku říká logika, že když se popraví zločinec, zamezí se tím tomu, aby takový člověk mohl páchat další zločiny, které by si vyžadovaly jeho fyzické přítomnosti. Navíc bývají lidé ještě přesvědčeni, že poprava zločince je výstrahou pro jiné. Takovéto názory jsou ale silně zjednodušující. Z našeho hlediska si totiž musíme klást jinou otázku: k čemu v takovém případě, tedy popravy zločince, ať už vraha nebo i někoho vykonajícího poměrně malý zločin, jako třeba krádež, k čemu pak dojde na rovině astrální? A odpověď zní: k ničemu dobrému! Dívejte se na to takhle. Těsně za zdí, která rozděluje oba tyto světy, se po své popravě nachází ten úplně stejný zločinec, nyní skoro určitě plný hořkosti, planoucí nenávistí k jiným lidem, těm kteří ho odsoudili a popravili, lačný pomsty. Navíc, a to si jen málokdo uvědomuje, je takový člověk za určitých okolností i schopen tu pomstu vykonat, pokud má k tomu postačující odhodlání. Stačí mu, aby si nalezl někoho vhodného v hmotném těle, člověka, který by se dal třeba i pouhým našeptáváním snadno ovlivnit a brzy zde můžeme mít jiného vraha, aniž bychom měli sebemenší potuchy o tom, kde se to v tom člověku náhle vzalo!“

„Tak tohle mě nikdy předtím nenapadlo!“, řekla matka. „Také jsem si myslela, popravený zločinec už žádnou škodu nenadělá. A ty nám tu tvrdíš něco úplně jiného!“

„Nejen, že to tvrdím, řeknu vám, že to také může vysvětlovat zločiny, nad nimiž nám prostě zůstává rozum stát. Někdo, často mladý člověk, od něhož by nikdy z jeho okolí nic takového neočekával, si z čista jasna třeba vezme automatickou zbraň a postřílí řadu lidí, které většinou vůbec nezná. V obchodním středisku, v kině, ve škole, kdekoliv. Jakoby se mstil společnosti za něco, co mu udělala, i když nic očividného zde není. Nestál za tím nějaký zlý člověk jako našeptávač? Nemusel by to být nutně popravený zločinec, ale prostě někdo na druhé straně zdi, kdo si takto vyléval zlost na celou společnost, kterou viní z nějakého důvodu za to, co se mu v jeho mizerném životě stalo? Navíc tu dnes máme sebevražedné atentátníky, kteří bývají fanatickými stoupenci náboženství, většinou islámského. Ti pevně věří, že je čeká v nebi odměna, v podobě radovánek, sexuálních i jiných. Nebudeme se zabývat tím, co je ve skutečnosti čeká, myslím, že máme o tom dost dobrou představu.“

„Co sebevraždy, sebevražedné pakty? O těch také přece lidem dennodenně vykládám!“

 „Ty jsou kategorií samotnou pro sebe. Ví se, že církev vždycky sebevrahy odsuzovala a nedovolovala na příklad, aby se těla sebevrahů pohřbívala jinak, než za hřbitovní zdí. Obrovská škála možných pohnutek, které teoreticky mohou dovést člověka k tomu, aby spáchal sebevraždu, ovšem znamená, že zde nemůžeme činit žádné jednotné závěry. Snad každý souhlasí s tím, že je nesmírný rozdíl mezi činy například řeckého filosofa Sokrata českého vlastence Jana Palacha na jedné straně a válečných zločinců Adolfa Hitlera a Hermanna Göringa na straně druhé. Ti všichni spáchali sebevraždu, nicméně karmické následky, i když ty musí být za jakýchkoli okolností jistě závažné, se nutně také musí u jednotlivých případů podstatně lišit. Navíc tu existuje i cosi jako předem určený čas, který má člověk během inkarnace na zemské rovině prožít. Na plánování svého budoucího života se člověk, tedy lidská monáda, mohla za určitých podmínek i zúčastnit, takže se může jednat i o zradu sebe samotného. Když toto člověk z vlastního rozhodnutí poruší, potom musí hlavně záležet na tom, jaké důvody ho k tomu vedly. Pokud tyto důvody byly morálně čisté, nezávadné, pokud se tím nikomu neublížilo, výsledkem bude nejspíš to, že dotyčný stráví nějaké ty roky, zhruba tolik, kolik si jich z původně stanovené délky života svým činem ubral, v jakémsi limbu, či ve stavu téměř úplného bezvědomí. Z toho se probere, až nastane čas k tomu, aby přešel za plného vědomí na astrální rovinu. Odtud vše bude nejspíš pokračovat více či méně normálním způsobem, i když nějaké karmické následky v tomto případě jistě potrvají. Ve většině sebevražedných případů se ale spíš někomu ublíží – sebevrah často může zanechat na zemi lidi, kteří po zbytky svých životů si činí výčitky, že mu v činu nezabránili, takže jejich životy to poznamená a obvykle i dosti podstatně. Karmické následky to tudíž musí mít závažné.“

„Co sebevraždy, provedené proto, aby se získala zpět ztracená čest? Jsou přece takové případy i dnes, například v Japonsku“, podotkl Gordon.

„To se dělo dost často, ještě i před necelým stoletím, po proslulém krachu na burze ve dvacátých letech. Tehdy páchali často sebevraždu lidé, kteří se dostali do finanční tísně následkem neuvážených nebo třeba i nešťastných finančních transakcí. Považovalo se to skutečně za čestný způsob toho, jak se vyrovnat s nepříznivou finanční situací, jak by se měl zachovat člověk, který má určité principy. Souhlasit s takovýmto řešením jistě správné není, protože prakticky na každou takovou sebevraždu a vyhnutí se zodpovědnosti, skoro určitě nějak doplatí jiní lidé. Karmicky si takový člověk nutně hodně uškodí. Například lidé, kteří od něho nedostali zaplaceno, mohou sami přijít o své majetky, což je může vést k jiným zoufalým činům. Dosti pravděpodobným následkem sebevraždy může být i to, že po čase stráveném za krajně nepříjemných okolností v nejnižších sférách, se podobný život bude pro toho člověka opakovat v příští inkarnaci. Znovu a znovu bude stavěn před ty stejné úkoly, jimž se předtím pokoušel vyhnout, dokud si nenajde vhodnější řešení.

 „Co ty obrazy, které malovali třeba Hieronymus Bosch či Pieter Bruegel? Ty jsou plné monster a groteskních situací“, zeptala se Sára.



Hieronymus Bosh: Pokušení svatého Antonína (detail)


„Dost jsem o tom přemýšlel a myslím si, že tito dva, ale i jiní umělci všech možných ér, měli či mají mediální schopnosti. Jak dalece si byli třeba ti zmínění malíři vědomi svých aktivit na astrální rovině, je sporné, spíš bych ale řekl, že ano. Zmiňovat se ovšem o ničem takovém nemohli, v dobách kdy církev měla hlavní slovo o tom, kdo je ve spolku s ďáblem a kdo není, by to bylo riskantní. I tak riskovali Bruegel a Bosch hodně tím, že své obrazy zveřejnili.

Ještě bych se rád vrátil k případům lidí zabitých při nehodách, přírodních katastrofách, ve válkách a podobně. Záleží především na tom, zda toto bylo či nebylo součástí karmického uspořádání, tak říkajíce modrotisku pro ten který život. Pokud jde o zabité vojáky, ať už je pravda na té či oné straně (či nejpravděpodobněji na žádné straně), budou takoví vojáci nejspíš přesvědčeni, že bojují za správnou věc. Jestliže jim to nějak prospěje, pokud jim třeba dojde jak absurdní je to, že na straně nepřítele bojují jiní, jejichž přesvědčení o tom, že pravda je na jejich straně, je stejně pevné, třeba jim to pomůže naučit se lépe rozpoznávat dobro od zla. V celkovém vývoji je to potom může dokonce postrčit kupředu. Pokud zde ale jde o pusté vraždění, jak tomu bývá v případech tzv. svatých válek vedených náboženským fanatismem naočkovanými teroristy, tito se potom oněch slibovaných odměn v posmrtném životě asi jen tak snadno nedočkají. Stejně tak ti, kteří je k tomu navedli či je podporovali. V zásadě zde jde o to, že zabíjet jiné lidi bezdůvodně a namátkově nemůže nikdy vést k ničemu dobrému a ať už je jakékoliv víry, člověk by měl být tak dalece schopen rozpoznávat dobré od zlého, aby se dokázal podobným situacím vyhnout. V celém našem pozemském putování vlastně o nic jiného nejde, než o dosažení takovéto rovnováhy.“

„Jak se to má s dětmi, které zemřou mladé“, chtěla vědět matka.

„Ty musí nutně tvořit samostatnou kategorii. Často to bývá částí zmíněného modrotisku – o tom jak se vytváří karmou vedené vztahy a souvislosti, si povíme jindy. Protože ve své nevinnosti děti v tomto životě ještě neměly čas ani možnosti k tomu vytvořit si jakékoliv význačnější asociace s čímkoliv zlým, co by se nacházelo v těch nejnižších sférách astrální roviny, přenesou se obvykle ihned po smrti přes tato místa, která pro jiné mohou být hrozivá. Naleznou si potom své místo na některé z vyšších rovin, kde často ve společnosti jiných dětí s podobným údělem i zájmy setrvají, dokud nenastane čas k tomu posunout se ještě výš. Různá media popisují takovéto skupiny dětí dojímavě jako nanejvýše šťastná společenství – jsme tu přece od toho, abychom ronili slzy, ať už radosti či zármutku, nad tím, co se děje v lidských životech. Jde nám přece jen hlavně o postihnutí reality naší existence. S tím bych pro dnešek asi skončil – příště si povíme toho víc o astrální rovině, na niž máme všichni z nás namířeno.“

Přednášku jsem tímto skončil. Ještě chvíli jsme debatovali při šálku kávy či čaje a nějakých sušenek, které kdosi prozíravě donesl. Potom jsme se rozešli do svých, většinou dočasných, domovů.


©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena