-->


14. Walter Rothbauer

 

Gordon toho zřejmě neměl v dobíhající sezóně příliš mnoho na práci, kromě pracovního fermanu, který měl v sobě přece jen nějakou pružnost, takže kde to šlo, mohl prohodit Sářino průvodcovství s hereckými povinností pro tento a příštích několik dnů, aby se dopoledne mohla plně věnovat zkoušení s nově najatým korepetitorem. Dovezl nás také všechny k tomuto Rakušanovi, který se ukázal být náramně příjemným člověkem. Život kolem hudby a obklopen přitom hráči na různé nástroje a hlavně zpěváky, na něm zanechal nesmazatelné stopy. Walter kdysi studoval na hudební akademii dirigentství, když ale potom nemohl po nějaký čas sehnat místo odpovídající jeho vzdělání, našel si práci jako korepetitor u operního souboru a už u toho zůstal. Pracoval u několika vídeňských divadel i na některých menších rakouských a německých scénách. Když se nacházel v severoněmeckém Lübecku, a naskytla se mu příležitost hrát při zábavných plavbách po Baltiku, zkusil to a zalíbil se mu takovýto život. Ten ho zavedl až do Austrálie, aby se nakonec usadil zde ve Strahanu, když ho asi v pětašedesáti už přestalo bavit věčné harcování po světě. O korepetitory není ve Strahanu přílišný zájem, takže nyní prý hraje většinou jen pro potěšení a jen výjimečně, když si ho někdo najme, nicméně na spolupráci se Sárou, kterou už dříve doprovázel, se moc těší. Pracoval prý kdysi s některými z absolutních hvězd operního nebe, jako třeba s Elizabeth Schwarzkopf,  Birgit Nilsson, či Mirellou Freni a doufá, že jeho nová klientka se k nim jednoho dne připojí.

Tohle vše jsme se dozvěděli během asi pěti minut po seznámení se s Walterem, který nám otevřel dveře svého domu, zavedl nás do pokoje plného knih, kde stálo koncertní  piano. Vzal si od nás listy partitur, které jsme mu přinesli a zaranžoval je před sebou. Jeho žena Luisa, německá houslistka, s níž se seznámil na lodi, kde hrála se smyčcovým kvartetem a s níž se oženil před několika lety, nám přinesla kávu a pověděla nám vše o tom, jak se jí Walter dvořil a jaký to byl náramný seladón, jemuž nebylo lze uniknout, i když se o to příliš nesnažila. Celou historii tohoto mladého manželství, i když ve zhuštěné formě, jsme měli jak na dlani během dalších pěti minut. Přes veškerou tu upovídanost, v níž asi hrála svou roli poměrná společenská osamocenost, která na manžele Rothbauerovy musela někdy trochu doléhat, se brzy začal projevovat také Walterův profesionální smysl pro povinnost.

Walter se ukázal prostě být rozeným korepetitorem, takovým jakého si přejí špičkoví zpěváci dostat a jimž potom asi také nevadí, když si mohou chvíli poslechnout něco trochu jiného, než to co právě spolu biflují. První písní, kterou měl Walter před sebou, byla Wouldn‘t It Be Lovely. Je to píseň poměrně jednoduchá a Sára ji zvládla podle mne na jedničku. Bylo sice poznat, že její hlas není příliš trénovaný, v této písni to ale moc nevadí a může to snad být i tak trochu výhodou. Poté kdy skončili, Walter upozornil Sáru na některé malé chyby, jichž se v interpretaci dopustila, ani jednou ale své hraní nepřerušil, tak jak to hudebníci často dělají, když jsou netrpěliví se zpěváky. Což se hudebníkům stává často. Ne každý zpěvák je jako Placido Domingo, který dovede nejen zpívat, ale také dirigovat. Tohle Walter, který s Domingem také krátce pracoval, sám vystudovaný dirigent, dokázal ocenit. Tady měl ale Walter před sebou herečku, kterou měl připravit k muzikálové roli, takovou jaká neklade ty nejvyšší nároky na pěveckou techniku. V muzikálech dnešní doby herci většinou zpívají s onou věcičkou, bez níž by se mnozí přívozu nedovolali, jak uštěpačně po straně tvrdí muzikanti i praví operní profesionálové. Kdysi bývala nápadná, dnes se moderní technologie postarala o to, aby ji skoro nebylo vidět. Když ji zpěváci mají nenápadně připevněnu k hlavě, pozvedne jim to značně sebedůvěru, a když k tomu zvukový technik přidá různé vibrace, zní to skvěle, aspoň pro rozjařené davy, jaké lze pro takový muzikál očekávat. Bude také záležet na tom, kde by se představení konala; pokud v nějaké aréně, mikrofony by nabyly na důležitosti. Zatímco jsem takto mudroval, všiml jsem si, že matka, která jen tiše poslouchala, psala si přitom nějaké poznámky, jimiž nejspíš později Sáru uhodí.

Došlo i na Rain In Spain a my s Gordonem jsme se ochotně přidali. Gordon mi milostivě přenechal roli Higginse, i když si na ni, jako asi každý herec, jistě brousil zuby. Jak Walter, tak i Gordon, se o mém zpěvu vyjádřili kladně, i když ne entuziasticky. Povolání asi měnit nebudu. Nejsem tu konečně od toho, abych někoho uchvacoval svými vokalizačními schopnostmi. I když, copak já sám vím, co vlastně mám v tom svém karmickém modrotisku, o němž svým posluchačům přednáším? Sice jsem se na jeho tvorbě nejspíš nějak podílel, taková je ale realita lidské životní zkušenosti, že prostě nevíme, v nejlepším případě jen tušíme, co jsme si sami nadrobili. Možná později, možná ale až v jiné fázi reinkarnačního cyklu. Asi po dvou hodinách jsme toho nechali – Sára musela navíc večer hrát, takže odpoledne si šla chvíli lehnout, matka totéž. Já jsem se bavil tím, že jsem po internetu stahoval další kusy pro roli Elizy a podařilo se mi úkolu zhostit beze zbytku. Jel jsem dát své úlovky natisknout, a když jsem se vrátil, našel jsem matku se Sárou v živé konverzaci na verandě matčiny chaty. Nechal jsem je být, ať si povídají, stejně nejspíš probíraly věci kolem Sářiny role, takže bych jen překážel. Šel jsem si na chvíli sám lehnout, abych byl čerstvý pro večer, kdy jsme měli naplánovanou další přednášku.

      Potom přišel čas k tomu jet do divadla. Sára se tam odebrala pěšky už dříve, myslím, že pomalá asi kilometrová procházka pro ni byla ideální k soustředění se na představení. Každý večer byl trochu jiný a někdy bylo zapotřebí opravdu rychlé reakce a pohotovosti, také vtipu a vynalézavosti. Nejspíš také už plánovala, jak do hry zapojí matku – byl bych se divil, pokud by se ty dvě na něčem nebyly dohodly.

      Večer jsem zklamaný nebyl. Gordon dal opět některému ze svých herců volno, aby si mohl zahrát s matkou. Ta o tom ovšem věděla, takže tentokráte měla svou roli chilské manželky trochu víc promyšlenou. Předchozího večera byla jen ujařmenou husičkou, s níž si její dominující manžel dělal, co chtěl, tentokráte se ale Gordonovi postavila a ten chudák nevěděl, co ho uhodilo! Jeho jevištní žena vyvolala divokou manželskou hádku, navíc vedenou po latinském způsobu, při níž po svém partnerovi dokonce házela imaginárním nádobím. Gordon se musel uhýbat neviditelným talířům a hrncům, což činil tak úspěšně, že se obecenstvo válelo smíchy. Včetně mne. Včetně Sáry, které v té scéně nebyla, držela se stranou a dělala, co mohla, aby se také nahlas nerozesmála. Manželé se na jevišti nakonec udobřili, takže Sára mohla zasáhnout v roli zatýkajícího oficíra, kterou i jako žena dokázala učinit celkem uvěřitelnou. Dojemné loučení z předchozího večera se opakovalo. Byl jsem skoro celý čas v blízkosti všech tří herců, a proto vím naprosto jistě, že neměli spolu nic domluveného, natož nazkoušeného. Opravdu, klobouk dolů před takovýmito schopnostmi improvizace. Tohle já v sobě nemám; proto také nejsem hercem. Divadlo ale přesto miluji!

 Povečeřeli jsme v restauraci a odvezl jsem potom matku a Sáru do autokempinku. U dalšího domku v řadě stálo auto, SUV, které jsem už znal. Náleželo Elwoodovi McDevittovi. Zaklepal jsem na dveře. Otevřel mi Elwood; za ním stál starší muž, kterého jsem sice neznal, i když mi připadal malinko povědomý. Elwood nás vzájemně představil:

 „Val Klimt – Brandon Collingwood.“

 „Těší mě – Moc mě těší.“

 Ukázalo se, že Elwood zavolal do Melbourne Brandonovi, aby ho zpravil o výsledku své mise. Ten nebyl příliš valný, snad až na to, že mu mohl říci, že Sára prý zpívat dovede. Jako ostatně skoro každá herečka. Řekl přitom Brandonovi, že jeho přítel Gordon se cítil poněkud dotčen tím, že mu Brandon nezavolal a nejednal s ním přímo. Mezitím si to sice po telefonu vyříkali, nějaké to reziduum ale ještě zbývalo. Brandon se zeptal, kde se Elwood právě nachází. Dozvěděl se, že na paranormálním veletrhu v Launcestonu. Ten se odpoledne toho dne končí. Mohl by Brandon přiletět a oba by potom zajeli do Strahanu? Elwood souhlasil, zejména když Brandon nabídl, že uhradí náklady, včetně prodloužení nájmu auta a bydlení ve Strahanu.

„Takže jsme tady. Věřil bys, že jeden senzibil mi hodinu předtím, než jsem mluvil s Brandonem, předpověděl, že budu dnes večer spát někde jinde, než kde jsem si představoval!“

„A kde sis představoval, že spát budeš?“, zeptal jsem se.

„Na hotelu s jistou jasnovidkyní.“

„A ta to ve své vizi viděla stejně? To by, v tom svém oboru, nemohla být příliš dobrá,“ přidal jsem se.

„Její kvality jako jasnovidkyně mě tolik nezajímaly, spíš než jiné její kvality. Ona ovšem nic netušila o mých fantaziích, aspoň to nijak nedala najevo. Mám ale její telefonní číslo. Tu zmeškanou noc si hodlám vynahradit tím, že se zúčastním tvé přednášky o podobných jevech, jakým je jasnovidectví. Hádám, že budeš nějakou pořádat.“

„Hádáš správně. Či snad jsi sám jasnovidný? Začínáme za chvíli u mne v chatě.“

„Tak, to mi právě ten stejný senzibil také předpověděl. Že se v budoucnosti budu v tomto směru vzdělávat. Nejlepší na celé věci je to, že on býval kdysi mým bossem, když jsem ještě dělal pro noviny.“

„To opustil takovéto lukrativní povolání, aby se stal mediem? To jistě bylo nemoudré.“

„Nic jiného mu moc nezbývalo, stejně tak jako mně. Noviny se zavíraly. Kdo je ta paní, co si ji Sára vytáhla k té roli, co se potom na jevišti tak nádherně hádala s Gordonem? Támhle stojí a baví se se Sárou.“

“To je moje matka.“

„Vážně? Vyřiď jí ode mne, že je kus herečky!“

„Můžeš jí to říci sám. Bude jistě ještě víc potěšená, než kdybych jí to řekl já. Mohla by si říci, že je to na mé straně jen synovská povinnost. Vy jste tam byli? Nikde jsem vás v hledišti neviděl.“

„Přijeli jsme chvíli poté, kdy už to začalo a vklouzli jsme potichu dozadu do hlediště. Sára si nás přesto všimla a byla by někoho z nás asi pozvala na jeviště, kdybych nebyl náramně divoce kroutil hlavou.“

Brandon, který slyšel náš rozhovor, ke mně přistoupil a zeptal se:

„Mohl bych se té vaší přednášky také zúčastnit jako posluchač? Zajímalo by mě to.“

„Jistě, nemám před nikým tajnosti.“

„Kolik to bude stát?, zeptal se Elwood.

„Nic. Na rozdíl od oněch spiritistů, jasnovidkyň, senzibilů a medií všech druhů, jimiž se to tam, odkud přicházíš, jistě jen hemžilo, přednáším já úplně zdarma.“

„Tak toho si vážím. Takových mnoho kolem nás nebývá“, prohlásil Brandon. „Bude tam také Sára?“


©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena