-->

13. Gordon River

 

Matka byla čerstvá jako rybička už asi v pět ráno, jak mi později sdělila. Jet lag opět zafungoval. Uvařila si kávu, chvíli se dívala na televizní zprávy a snažila se pochopit, o co jde. Někdy se jí to prý i podařilo. Dává ale přednost tomu mluvit s lidmi přímo, tak jak se mohla večer bavit s Gordonem. Gordon se jí líbil, vypadá prý jako Jeremy Irons. Je zvědavá na to, jak si povede na jevišti dnes večer.

Vstal jsem něco před sedmou a totéž Sára, která se objevila po chvilce a uvařila víc kávy, abychom se my dva také probudili. Matka probouzet nepotřebovala, kávu si ale stejně dala. Bude jich mít asi dneska víc, až to na ni k večeru padne. Obě ženy v mém životě se na sebe usmály a vůbec, chovaly se, jakoby jedna té druhé ani trochu nevadila. Jen ať to takto vydrží! Snídaní jsme se příliš nezdržovali, je to prý sice nezdravé, od hereček a psychologa/historika se ale spíš nedá očekávat, že budou v půl osmé snídat chleba se zavařeninou. Pár sušenek ke kávě postačí, zejména když nás brzy čeká další švédský stůl.

Loď odplouvala v 9 ráno, dorazili jsme včas a našli svá místa na horní palubě. V porovnání s tím, co jsem zažil dříve, byl odtud mnohem lepší výhled. Kapitán nám opravdu přišel podat ruku a stisk měl přitom pevný; působil nanejvýše spolehlivě. Naštěstí, nevypadal ani trochu jako Jeremy Irons a už vůbec jako James Cook, spíš jako usedlý pán středního věku, notář, kterého s jeho svolením navlékli do uniformy. Matku proto příliš nezajímal. Ta si nejprve plnými doušky vychutnávala čerstvý mořský vzduch a plavbu katamaránem, což pro ni byla celkem novinka. Teprve po nějakém čase se obě ženy daly do řeči. Do jejich hovoru jsem se nemísil, slyšel jsem ale většinu toho, co si říkaly. Matka začala:

 

 


„Pokud tomu rozumím správně, vy budete dělat konkurs na roli Elizy Doolittle v My Fair lady.“

„Ano, paní Veselá.“

„Adriana, prosím. Jsme přece kolegyně.“

Matka se už snažila přizpůsobit poměrům a své jméno vyslovovala tak, jak to činí všichni anglicky mluvící lidé – Ejdriana. Také jméno Eliza vyslovovala tak, jak by si to byl přál Bernard Shaw, tedy Elajza. Na mne to udělalo dojem, na Sáru asi moc ne, je na to zvyklá.

„Mám asi dva týdny k tomu, připravit se na konkurs.“

„A roli umíte?“

„Myslím, že celkem ano.“

„Myslíte, že celkem ano? A co když ti, o které tu jde, si to myslet nebudou? Nebo že to celkem tak moc nedovedete? Tady musí zaznít jistota, přesvědčení, že tu roli umím! Jak jste na tom se zpěvem?“

„No, trochu zpívat dovedu, to snad…“

„Trochu! To nestačí. Máte tu někde ve Strahanu pianistu? Ale opravdu dobrého korepetitora.“

„Gordon má někoho, zkoušel s námi čísla do kabaretu a někdy s námi i jezdí.“

„Bylo by možné ho angažovat?“

„Asi ano. Gordon by věděl.“


Mrkl jsem na Sáru a vytáhl jsem z kapsy mobil, abych zkusil Gordonovi zavolat. Kupodivu, spojení i zde, uprostřed zálivu, fungovalo. Nebo právě proto, voda signál nesla či co, v tom se nevyznám. Gordon mi dal číslo Waltera Rothbauera, který prý jistě bude potěšen, že ho doporučil. Walter, jemuž jsem obratem také zavolal, se zdál být skutečně potěšený a dohodli jsme se, že se sejdeme zítra dopoledne u něho, kde má klavír. Na ceně se prý dohodneme později, nebude velká, bude pro něho ctí být zúčastněný na takovémto projektu. Sarah nám dodala podrobnější informace o Walterovi – je to už starší člověk, býval prý korepetitorem u jedné z operních scén v Rakousku, později hrával jako pianista při zábavných plavbách, z nichž jedna ho dovedla do Austrálie, kde se mu moc zalíbilo. Oženil se a usadil se nakonec ve Strahanu. Je zde už několik let, má svou rakouskou penzi a občas si přivydělává hraním. Na to, aby ještě hrál při zábavných plavbách, se prý ale už necítí, je přitom podle něho zapotřebí přílišné řehole a na to on už není. Řekl jsem si, že Walter by mohl být ideálním společníkem pro projekt Sarah, který jsem už začínal považovat málem za svůj. Matce jsem česky vysvětlil, na čem jsme se dohodli. Obrátila se k Sáře.

„Máte, doufám, nějaké partitury k My Fair Lady?“

„Něco mám, ne všechno.“

„To nevadí, nechte to na mně,“ vložil jsem se do jejich hovoru. „Zkusím, jestli odtud bude fungovat Wi-Fi, podle všeho by mělo. Ty mi řekni, co máš a co je potřeba, zkusím to stáhnout. Ve Strahanu to potom natiskneme. Vy dvě si užívejte výletu, já teď půjdu pracovat pro blaho australského diváctva.“

Práce se mi celkem dařila, zatímco dámy se procházely po ostrově Sarah, Sára pro jednou jako turistka, podařilo se mi stáhnout si partituru k ‘I Could Have Danced All Night’ a také ‘Wouldn’t It Be Lovely’ a ‘Without You’. Nacházeli jsme už u ústí řeky Gordon, když jsem objevil a stáhl si partituru k ‘Just You Wait Professor Higgins’ a o něco pozdější se mi podařilo nalézt také ‘Show me’. Některé ze stránek si ode mne vyžadovaly, abych se přihlásil, jinde jsem se musel vetřít, či přímo nabourat. Zůstal jsem na palubě, když jsme dorazili k Heritage Landing, kde si obě ženy vystoupily, přestože opět pršelo. Naštěstí byly opatřeny pláštěnkami, protože s tímto se musí v těchto končinách počítat. Matka trvala na tom, že musí vidět, jak vypadá dvoutisíciletá huon pine, která je ozdobou těchto končin. Já jsem ji již viděl třikrát, konečně, je to jen hodně vysoký strom! Když se mi za jejich nepřítomnosti povedlo dostat se na stránky, kde se nacházela partitura k proslulé ‘Rain in Spain’, a já jsem přitom slyšel ve větvích okolních stromů šumění téhož, připadal jsem jako bych se nacházel na oné deštěm promočené španělské pláni.

Na stolech se objevily dobroty, takže další hledání muselo zatím počkat. Písní už mám pro dnešek několik, jiné si ještě najdu třeba zítra, ke zkoušení je toho dost. Oznámil jsem oběma mokrým ženám:

„Mám šest partitur, budeme mít s čím zkoušet. Musejí se ovšem ještě natisknout.“

„Co takhle Rain In Spain“, chtěla vědět matka.

„Tu se mi právě povedlo stáhnout z jednoho amerického serveru, zatímco vy jste venku mokly.“

„Copak nevidíš, že my jsme se pro to obětovaly?“, prohodila Sára. A zanotovala:

„Rain in Strahan is heavier than in Spain.“

 
      

 

Matka i já jsme se spontánně připojili. Ano, ve Strahanu prší hustěji než ve Španělsku. Ostatní cestující na horní palubě na nás pohlíželi, měli přitom otázky v očích, nepřebrali náhodou tihle lidé tak trochu? Ani stopa po alkoholu na našem stole, takže asi to budou jen nějací magoři!

„To je hezké“, řekla matka, když jsme dozpívali a usmála se zářivě na kapitána, který se také přišel podívat, kdo se mu na lodi rozšoupl takovýmto způsobem.

„Kdo ale v tomhle bude zpívat se Sárou ty dva mužské party?“

„Zvládl bys to, zpívat Pickeringa, Vale?“, chtěla vědět Sára. „Gordon si určitě rád sekne Higginse. Nebo, nemělo by to být spíš obráceně?“

„Pro mne, definitivně profesor Higgins, jinak nehraju!“

Pronesl jsem tato slova rozhodně a ve střízlivém stavu. Trochu toho alkoholu jsme si nicméně dopřáli při cestě zpět do přístavu. Matka si šla na chvíli lehnout do své chaty, Sára a já jsme šli vyhledat nějaké místo, kde by nám vytiskli partitury stažené po internetu. Našli jsme je v papírnictví kombinovaném se smíšeným zbožím. Matka se mezitím trochu vyspala a vypadala docela čerstvě. Byl čas k tomu jet do divadla. Tam už na nás čekal Gordon, ještě nepřevlečený do trestaneckých hadrů, ale už nalíčený. Musel se líčit jako mladší, aby měl na tu roli ten správný věk. Gordon se zeptal opatrně matky, jestli má něco proti tomu, kdyby si ji v průběhu hry vybrali jako jednu z postav vytvářených obecenstvem. Matku jsem už na to trochu předem připravil, Gordon jí ale vysvětlil o něco podrobněji, o co ve hře jde. Souhlasila. Nás dvou se neptal, přesto si mě ale později vytáhl pro roli opilého kapitána, kterou jsem měl už docela dobře zažitou, takže námitky jsem neměl. Sáru nechal Gordon na pokoji. Z matky, která se tím viditelně dobře bavila, učinil manželku hlavního hrdiny, kterou kdysi opustil v Chile, k níž se na čas vrátí po útěku z Tasmánie. Oba si docela vychutnali z gruntu improvizovanou scénu, při níž se Porter, zatýkaný policií poté, kdy ho znovu vyčenichaly britské úřady, loučí se svou milovanou. Teprve na konci představení uvedl Gordon matku jako hostující umělkyni z Prahy, což ovšem vyvolalo náramný potlesk. Matka se takto pro ni dosti neočekávaně ocitla ve svém elementu a nemohu říci, že by jí to vadilo.

Po večeři jsme se ještě chvíli bavili; ovšem jet lag se začal znovu projevovat u matky a Sára, která bude zítra zkoušet s naším nově získaným pianistou, si také potřebovala odpočinout. Takže jsme se brzy rozešli; Gordon domů a my tři do svých domečků v autokempinku. Klidně bychom se byli vešli i do jednoho, něco takového mě ale ani nenapadlo předkládat – kromě toho, každý jsme ten svůj měli už stejně předplacený.




©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena