12. Adriana Veselá

Gordon slíbil, že mi trochu ukáže okolí Strahanu, místa které mu zřejmě dost přirostlo k srdci. Skutečně se dopoledne objevil a vydali jsme se na cestu jeho vozem. Sára měla v ten den průvodcovské povinnosti, takže se výpravy zúčastnit nemohla. Gordon se ukázal být velmi příjemným společníkem a také průvodcem – jeho vědomosti o Strahanu a zejména o jeho minulosti, byly opravdu rozsáhlé. Dozvěděl jsem se takto věci, které mne jako historika velice zajímaly a k nimž bych byl jinak nedostal. Poobědvali jsme v malebné pobřežní vesničce zvané Trial Harbour, tedy zkušební přístav, který se jako takový užíval jen krátce, poté kdy se otevřely doly v asi dvacet kilometrů vzdáleném Zeehanu. Moře, proslulé svým burácením jako „roaring forties“ kolem čtyřicáté rovnoběžky, brzy ale osadníky z mělkého zálivu vyhnalo a vytěžená ruda se od té doby nakládala v klidnějším přístavu Strahanu. Ještě později se přešlo na silniční dopravu do některého z větších přístavů na severu Tasmánie.

Gordon měl odpoledne něco na práci, takže mne zavezl zpět do autokempinku, kde jsem se usadil na verandě s plechovkou vychlazeného piva, které jsem měl v lednici, protože bylo docela teplo. Povšiml jsem si přitom toho, že se hlavním vjezdem do kempinku protáhlo taxi, na chvíli mi zmizelo ze zorného pole, když se asi zastavilo u kanceláře. Potom se znovu objevilo, aby přijelo k vedlejšímu domku na opačné straně od Sářina, který před pár dny vyklidila menší rodinka. Řidič se chvíli hrabal vzadu, vytáhl kufr, postavil jej na zem, potom otevřel dveře, aby asistoval svému cestujícímu při výstupu z vozu. Výstup to byl velkolepý, jako ostatně většina těch, v nichž účinkovala moje matka! Ihned zaregistrovala mou přítomnost.

 „Ahóój! Jak to, že se nekoupeš v moři, v tomhle horku?“

 „Tomuhle ty říkáš horko? Jak ses sem tak rychle dostala? A vůbec, co tady děláš?“

Řidič mezitím odnesl matčin kufr dovnitř domu, který právě přispěchavší domovnice rychle odemkla. Matka mu něco podepsala, prohodila k němu pár vlídných slov, a jakmile odjel, mohla se mi plně věnovat s patřičným mateřským objetím a polibkem. Následoval středně dlouhý nezadržitelný jevištní monolog.

 „Když jsi mi tuhle zavolal, začala mi ta tvoje Tasmánie vrtat hlavou. Jak víš, nemám momentálně v divadle nic, až snad do začátku nové sezóny v září. Filmaři na mne, jak se zdá, také zapomněli. Tak proč neletět, a to co nejdřív? Zavolala jsem agentuře, řekli mi, že mohu dostat visa online na požádání během několika hodin k devadesátidennímu pobytu, vyřízení mi přišlo emailem za několik hodin nato, agentura mi hned nabídla VIP let „business class“, odlet před desátou večer s Emirates, takže dost času k tomu, abych si sbalila kufr, dala pejska Rickyho do opatrování k tvojí tetě Žofii a dopravila se na letiště. Musela jsem přestupovat a trochu čekat v Dubaji, totéž v Melbourne. V business class se ale docela dobře spí. Při tom posledním letu sice nebylo kam dát nohy, trval ale jen asi hodinku. Před polednem jsem byla v Launcestonu, kde jsem už měla objednaného taxíka, kterého jsi právě viděl. Takže mne tu máš.“

Ještě trochu v šoku, sledoval jsem ji do jejího domku, kde stál už kufr. Rozhlédla se kolem.

 „Nevypadá to zle. Žádná sláva, na pár dní mi to ale postačí. Při zájezdech to bývá často horší, a když jsem byla nucena pořád jezdit, to bylo hlavně v sedmdesátých letech, tak bych byla za něco takového dala, no třeba roli Raněvské hned tak asi ne, klidně ale modré z nebe.“

Rozpovídala se potom o tom, jaké to bylo, když nemohla hrát v Praze a směla jen hrát se zájezdovým souborem, kterýžto stav trval několik let. Moc jsem ji neposlouchal, jednak jsem to vyprávění už dávno znal a navíc jsem byl stále ještě v šoku, který ale už přece jen začínal pomalu odeznívat. Uvědomoval jsem si, jek moje situace se změnila v mžiku oka, že najednou na mne čekají synovské povinnosti starání se o matku, jako chození s ní na oběd, na večeři, ukazování jí okolí, a podobně. Příliš mě to netěšilo, byl bych dal přednost jiným činnostem. Sáru jsem očekával asi kolem šesté; bude to jistě pro ni překvapení. Zda příjemné či nikoliv, jsem si v této chvíli netroufal odhadnout. Potom mě napadlo, že matka přece hrála Elizu v Pygmalionu i v muzikálu, roli, kterou by Sára moc ráda hrála také a že tohle by mohlo vytvořit nějaké pouto mezi nimi. Nebo také naopak, napadlo mne, Sára by mohla proto začít na matku žárlit. V každém případě jsem matku zpravil o situaci, také o tom, že večer očekávám jednak Sáru, ale také jejího šéfa a divadelního producenta. Navíc o tom, že hodlám večer pokračovat s přednáškou o smrti, kterou jsem načal včera. Nikterak ji to nerozhodilo, je u mne na podobné věci zvyklá. Po chvíli jsem si to ale rozmyslel a zavolal jsem Gordonovi, abych mu popsal situaci nově vzniklou náhlým příjezdem matky. Prohlásil, že by mu bylo nesmírnou ctí, kdyby mohl pozvat prominentní českou herečku k večeři do hotelu, spolu se Sárou a se mnou.

Matku jsem předtím nechal v jejím domečku, aby si rozbalila věci a usadila se. Šel jsem za ní, abych jí tlumočil pozvání, ona souhlasila, takže jsem mohl potvrdit Gordonovi, že se sejdeme kolem půl osmé v hotelu nedaleko přístavu. Když se dostavila Sára, vysvětlil jsem jí, co se za její nepřítomnosti stalo, i jaké to představuje překážky, případně nabízí nové možnosti. Zdálo se mi, že příležitost k tomu seznámit se s mou matkou a navíc herečkou, která už hrála v roli o níž se ona bude ucházet, ji spíš potěšila. Šli jsme oba za matkou, abych je jednu druhé představil.

„Sarah Morrison, Adriana Veselá.“

Matka si po celou svou uměleckou kariéru ponechávala své dívčí jméno, pod nímž se už od konce šedesátých let stala známou, zejména poté kdy se objevila v několika rolích na plátnech kin. To bylo ještě předtím, než se seznámila s otcem a než se dostala do problémů s režimem. Manželství mých rodičů trvalo asi deset let a počalo se rozpadat brzy poté, kdy otec nastoupil po převratu na svou podnikatelskou dráhu.

Obě herečky si potřásly rukama a řekly, že je těší. Snad je i těšilo. Matčina angličtina je celkem slušná, i když pochopitelně dost akcentovaná, čehož si ona je, myslím, jen částečně vědoma. Přišel jsem totiž na to, že velká většina Čechů mívá o svých jazykových schopnostech, pokud ovšem vůbec nějakými disponují, mírně až přehnaně optimistické názory. V matčině případě nicméně člověk musí brát v úvahu, že pro českou herečku těch příležitostí k tomu vést konverzaci v angličtině se příliš mnoho nenabízí. Bude se bezpochyby zlepšovat každým dnem, během svého pobytu v Austrálii. K tomu, aby tu mohla hrát na jevišti něco jiného než cizinku, to ale asi nikdy dost dobré nebude.

Když jsem o něco později v hotelové restauraci představil matce Gordona, připadlo mi, že na ni udělal dost silný dojem. Jen ať mi proboha potom nevykládá, že vypadá jako Jeremy Irons! Matka nasadila svůj neodolatelný úsměv a mně to připadalo tak, že si vzájemně docela padli do oka. Vedli spolu aspoň celkem živý rozhovor, takže já jsem se mohl spíš věnovat Sáře, která se, stejně jako já, zdála být novým vývojem poněkud zaskočena. Po chvíli ale ožila a nechala se docela ochotně vtáhnout do společné konverzace. Přál jsem si jen vroucně, aby z toho všeho vzešlo něco dobrého.

Gordon se prostě překonal! Využil jednak toho, že má podíl na společnosti pořádající výletní plavby po řece Gordon a zařídil pro nás gratis pro příští den místa na horní palubě, kde se nám prý dostane stisku rukou od samotného kapitána! Navíc se obětoval tím, že dal Sáře pro ten den volno, aby mohla jet s námi a pro jednou poznala plavbu tak, jak ji zažívají turisté. Místo ní bude prý také hrát večer protože, jak to podal, Sára bude jistě po té plavbě unavená.

Unavená začínala viditelně být matka – na ní se začal, kromě běžné cestovní únavy, projevovat i tak zvaný „jet lag“, což se do češtiny většinou dosti nedokonale překládá jako pásmová nebo přeletová nemoc. Takovémuto překladu se nedostává oné křupavosti dvouslabičného anglického výrazu (jet značí tryskové letadlo, lag opožděnou reakci), jehož plný dosah plně chápou jen ti, kteří cestují po světě ve velkém stylu. Úplný český překlad by tedy měl být něco ve smyslu „opožděná reakce organizmu na přelet tryskovým letadlem“. Není-liž ta angličtina, která tohle dokáže říci ve dvou slabikách, náramný jazyk? Z přeletu třeba z Evropy do Ameriky či naopak, dostanete jet lag jen menšího ražení; zato když letíte do Austrálie, je ten rozdíl 8 až 9 hodin opravdu cítit. Během 24 hodin se vám den s nocí prakticky převrátí. Pokud poletíte dokonce na Nový Zéland, převrátí se vám úplně. Sára, která nikdy z tohoto kontinentu nevycestovala, o tom měla jen nejasné tušení, já jsem to už plně zažil, ale matce seděl jet lag právě v této chvíli pevně za krkem. Gordon, který nějaké ty zkušenosti mít musel, symptomy okamžitě rozpoznal a navrhl, abychom se pro ten večer rozešli. Stalo se.

Gordon odjel domů, matka šla spát do svého domku a světlo se tam zhaslo skoro okamžitě. Sára a já jsme osaměli v její chatě, kam jsme si přinesli láhev červeného.

 „Takže mám zítra před sebou čtvrtou cestu výletní lodí. A to nepočítám tu s tebou na ostrov.“

„To zvládneš. Máš přece rád uzeného lososa, či ne? U kapitánova stolu ho bude ještě víc, než ho má plebs dole. A hádám, že bude  ještě kvalitnější. Jel jsi už vůbec na horní palubě?“

„Nejel. Stojí to dvojnásobek a nechtěl jsem zbytečně utrácet.“

„To je chvalitebné.“

„Gordon se dneska vytáhl, nemyslíš?. Také s tím, jak ti dal pro zítřek volno. Dokonce i navečer.“

„A neřekl bys, že to dělá hlavně proto, aby se mohl předvést jako herec před tvou matkou?“

„No, také mě to napadlo, k tomu se přiznám. Nemám mu to ale za zlé.“

„Tobě nevadí, že po ní, jak bych se měla slušně vyjádřit, vyjel? Pokud vím, synové takovéto věci nemívají rádi. I když, synové, kteří jsou vystudovanými psychology, by mohli reagovat jinak.“

„Tak, to bude asi můj případ. Víš, vlastně jsem vyrůstal s tím, že moji rodiče jsou sice mými rodiči, že ale jako v normální rodině to u nás nefunguje, takže jsem si na to zvykl.“

„Jak to vlastně u vás chodilo?“

„Otec se postupně začal oddalovat, když mi bylo asi sedm nebo osm, žil jsem hlavně s mámou, která v té době už měla stálé místo v jednom prominentním pražském divadle…“

„… Kolik jich v té Praze je?“

No, ne už tolik, kolik jich bývalo. Dost se jich v nedávných letech pozavíralo. To víš, televize. Za komunistů bývalo těch kanálů jen pár – oni to chtěli mít pevně pod kontrolou. A měli. Po změně režimu těch kanálů neustále přibývá a přibývat ještě asi bude. Pořád se ale v Praze najde skoro padesát míst, která by se dala nazvat profesionálními divadly, ovšem různých kategorií.“

„Panebože! Tak tomuhle bych nevěřila. Padesát divadel? A jak veliká, že je Praha?“

„Asi milión a čtvrt.“

„Tedy o dost méně než Brisbane, kde divadla nenajdeš ani pod zvětšovacím sklem. Sydney má asi pět miliónů, je tedy asi čtyřikrát tak veliké jako Praha, a těch stálých divadel je tam tak deset, možná patnáct, tohle se často mění.“

„No, Sydney má přece jen aspoň ten architektonický skvost, slavný Opera House!“

„To jistě. Třeba si tam také jednou zahraji. Tohle naše divadélko, s těmi všemi plachtami nad hlavou, vypadá ale skoro stejně jako ta sydneyský nádhera, nemyslíš? Opravdových divadel je ale i tam pomálu, takové Melbourne je asi na tom lépe.“

„Kolikpak je asi divadel v Melbourne, myslím těch profesionálních, které by hrály denně?“

„Hádám tak dvacet, možná o pár víc.“

„A obyvatelů má, myslím, necelých pět miliónů. Budeš asi ještě víc ohromená, když ti řeknu, že třeba takové Brno, s asi půl miliónem obyvatel, má kolem patnácti profesionálních divadel, včetně vynikající opery. Plzeň, která nemá ani dvě stě tisíc obyvatel, má jich asi deset, má také stálou operu a tak podobně to jde i jinde. Stálá divadla mívají i některá města s méně než padesáti tisíci obyvateli.“

„Takže moje rodná Toowoomba, která má něco přes sto tisíc, by měla kolik divadel?“

„Aspoň tři, řekl bych. Klidně ale i pět. Nejspíš i operu.“

„No, a má jedno. Jak to prosím tě v té Evropě utáhnou?“

„Většinou to bývá boj ze dne na den, od sezóny k sezóně, to ti nebudu zastírat. Tak se tomu ale má asi skoro všude. Nějak to přece jen zvládají. Ne vždycky, tu a tam se některé divadlo prostě zavře.“

„Já jsem sice něco zaslechla, že se to má v Evropě mnohem lépe než tady u nás, například v Německu, ve Francii, a podobně, že ale v Česku, to mě doposud nenapadlo.“

„Tak teď to víš. Také to, že v třeba na Slovensku, v Polsku, Rakousku a leckde jinde, se to má podobně.“

„Prostě po kulturní stránce tu žijeme jako na poušti.“

„Kvalita je ale, řekl bych, lepší. Aspoň na té špičkové úrovni. Hádám, že žádná země neprodukuje proporcionálně tolik světových hvězd, jako Austrálie. Takže máš přece jen nějaké ty šance!“

„A co tvoje matka? Říkáš, že hrála na stálé scéně. Takové, kde se nastuduje víc her pro každou sezónu?“

„Ano. Tady jim přece říkáte „repertory theatres“. Těch tam také ubylo, pořád jich je ale dost. Divadlo kde tehdy matka hrávala, mívalo obvykle v repertoáru těch her tak dvanáct až patnáct a aspoň v polovině z nich měla role. Některé hry se dávaly častěji, hlavně ty čerstvě nastudované, jiné už ne tolik často, třeba jen jednou za měsíc. Máma byla ale hodně vytížená, jak si pamatuji, hrála skoro každý večer, a skoro pokaždé nějakou jinou roli. Starala se o mne hlavně babička, matčina matka. Ta ale už umřela.“

„To je mi líto. Musel jsi ji mít rád.“

„Ano, měl. Moc rád.“

„Byla také herečkou?“

„Kdysi ano. Nechala ale hraní, když měla rodinu.“

„Co dědeček?“ Vlastně dědečkové?“

„Jeden byl muzikantem, druhý hostinským. Oba zemřeli poměrně mladí, toho hostinského jsem vůbec nepoznal, trumpetistu jen málo.“

„Víš co? Hrát v divadle pokaždé něco jiného, to byl odjakživa můj sen!“

„Obávám se, že k tomu ses narodila v nesprávné zemi. I v takové Anglii to je v tomto směru lepší.“

„Já vím, po kulturní stránce je Austrálie poušť. Proto odtud dost lidí utíká. Ti lepší. Také jsem o tom uvažovala a jednou to třeba i udělám.“

„Teď se potřebuješ hlavně soustředit na ten konkurs. Co myslíš, mohla by ti nějak pomoci matka? Hrála Elizu jak v činoherní, tak i muzikálové verzi.“

„Ty jsi ji sem kvůli tomu pozval? To snad ne!“

„Kdepak! Je za tím ale synchronicita, to si piš. Byl to pro mne naprostý šok, když z ničeho nic vylezla z taxíku. Ještě jsem se přes to docela nedostal. Vůbec nic jsem netušil o tom, že má v úmyslu přiletět sem. Řekla mi ale prve, že jí to napadlo až poté, kdy jsem jí zavolal. No, svým způsobem jsem si to zavinil sám.“

„A kdy jsi jí zavolal?“

„Jen asi před dvěma dny. Řekl jsem jí, co dělám, kde jsem, nic víc. Prostě jsem jí podal takovou tu synovskou povinnou zprávu o své činnosti, což se snažím činit aspoň jednou měsíčně. Nic na to neřekla, prostě si chvíli nato zařídila vízum a letenku a je tady. Takovou já mám mámu, co s tím naděláš?!“

„No, mně by taková nevadila, i když na tu svoji si nestěžuji.“

„Ani nemůžeš. Rodiče máme takové, jaké jsme si buď vybrali, nebo zasloužili.“

„K tomu se, doufám, ještě dostaneme.“

„Jistě. To přichází v té kritické fázi cyklu. Nerad bych ale předbíhal, musíme se k tomu propracovat.“

„Říkáš, že synchronicita. Asi máš pravdu. Což ovšem znamená, že bych takovéto příležitosti měla využít. Zítra si o tom promluvím s tvou matkou.“