-->


11. Posmrtný život

 

Moji dva „žáci“ se usadili v Sářiných křeslech, já, jako přednášející jsem si sedl ke stolu, na němž jsem měl svou knihu, kterou jsem na požádání ukázal Gordonovi. Také sešit s poznámkami, které jsem ale většinou nepotřeboval. Nejprve jsem Gordonovi velice zběžně popsal, čím jsme se až doposud zabývali, s tím, že se kdykoliv můžeme k detailům vrátit a vysvětlit si to, co by snad nebylo jasné. Pokud má kterýkoliv z nich průběžné otázky či poznámky, ať je vyjádří. Dospěli jsme se Sárou k tématu posmrtného života.

„Pokud spolu s dlouhou řadou filosofů, literátů a všemožných myslitelů, věříme v reinkarnaci, musíme také věřit v posmrtný život. To první se od druhého prostě oddělit nedá. Vše co se nás týká, celý náš život, vše kolem nás se vyskytující, k nám přichází v cyklické podobě. Máme zde cykly denní, týdenní, měsíční, sezónní, roční a jiné a jiné. Některé máme jaksi přímo před očima, jiné jsou skrytější, další jsou buď příliš veliké, nebo příliš malé, abychom je vůbec nějak brali v úvahu. To ovšem neznamená, že neexistují. Ať už tyto cykly uznáváme či ne, řídí se jimi celý náš svět, glóby, planetární řetězce, sluneční soustava, vesmír. Když nad tím člověk jen trochu hlouběji zapřemýšlí, uvědomí si, že by bylo opravdu s podivem, kdyby naše životy se neřídily podobnými zákony. Kdybychom měli umřít a . . . nic . . .?

Gordon se Sárou se na sebe podívali – museli se někdy o něčem podobném spolu bavit, nahlas ale žádný z nich nic neřekl. Pokračoval jsem:

„Budeme se nyní zabývat situací, v níž se člověk nachází poté, kdy překročil práh smrti za normálních, ale někdy i neobvyklých okolností. Jednotlivé případy se sice mohou často i značně lišit jeden od druhého, je tu ale už jistá dobře prošlapaná cesta, jíž se běžně lidská duše ubírá a o níž se ví v jistých kruzích zasvěcenců už po tisíciletí. Proroci, vůdcové či zakladatelé náboženských hnutí všech věků, lidé, jimiž byli například Pythagoras, Buddha, Krišna, Lao-Tse, Konfucius, Platón, Apollonius z Tyjány, Ježíš Kristus, Swedenborg a jiní, své žáky učili o tom, že jsou zde jiné sféry, království, roviny existence, nezáleží na tom, jak je nazveme, které jsou obývané jinými bytostmi. Podle těchto učení tam my také míříme a dříve či později se tam také dostaneme. Jakým způsobem se tam dostaneme, čím nám bude nutno procházet a s čím se budeme muset vyrovnat, to vše se více či méně zastřené dá nalézt v různých rituálech, které bývají provozovány po celém světě. Ty se konaly zpočátku v jeskyních či na lesních mýtinách, později v různých svatyních, chrámech, kostelích, kaplích, katedrálách. V nich se scházejí všemožná shromáždění, lidé zde bývají poučováni, zasvěcováni do mystérií, která mívají různé formy, jejichž původ je ale prastarý. Tam, kde je přítomna široká veřejnost, jako na příklad při pravidelně se konající mši v běžném vesnickém kostele, to nebývá obvykle příliš patrné; vše je zde podáváno jaksi všeobecně, přesto ten “kdo má oči, uvidí a kdo má uši, uslyší”. Čím vybranější je společnost, zejména pokud se jedná o morální stránku člověka, tím soustředěnější a specifičtější budou potom rituály, jejichž pomocí se přítomným dostává instrukcí či aspoň náznaků toho, co bude dál, co je očekává.“

„Tak tohle zná, myslím, každý zednář“, ozval se Gordon. „Patřím k lóži v Queenstownu, tady ve Strahanu žádná není, tu a tam se zúčastním i zasedání v Hobartu či Launcestonu, moc pravidelně ale do lóže nechodím, nemám na to čas.“

„Kdybyste žil v Evropě, kromě Británie, o svém členství byste se takhle nerozšiřoval“, podotkl jsem.

„To vím, tady v Austrálii se s tím ale moc netajíme. Není proč. V Evropě to zednáři nikdy neměli moc lehké. Chtěl jsem jen říci, že je to v zednářství, míním ty instrukce k tomu jak se zachovat po smrti, že je to zabudované v rituálu.“

Zalistoval jsem v knie. Našel obrázek, který jsem oběma ukázal, nejprve Gordonovi.

„Znáte tento obraz?“ Gordon si jej prohlédl.

„Ne, neznám. Podle toho jak jsou ti lidé oblečení, vypadá to ale jako nějaká lóže, někdy hodně dávno.“

 

 

 

„Správně. Obraz pochází od neznámého vídeňského malíře z doby kolem roku 1790. Údajně jsou na něm mimo jiné dva prominentní zednáři, W. A Mozart a E. Schikaneder, skladatel a libretista opery Kouzelná flétna, která byla zednářstvím inspirována. Traduje se, že jsou jimi dva lidé nacházející se v pravém dolním rohu. Podoba, v porovnání se známými portréty obou umělců, by tu jistě byla. Muž se zavázanýma očima v popředí uprostřed, je ovšem kandidát, které má být zasvěcen do zednářských mysterií.

„Takže zednářství je hlavně o posmrtném životě?“

„Ano, Sáro. Totéž ale nalezneme například i v katolické mši, snad trochu víc zastřené.“

„Občas přece slyšíme či čteme o tom, jak lidé přežili smrt a vrátili se do svého těla. A těch případů se na veřejnost dostává víc a víc“, ozvala se znovu Sára. „Většinou hovoří potom o tunelu a o světle na jeho konci, jímž se ukáže být buď anděl nebo Ježíš Kristus, Buddha, nebo tak nějak. Nejspíš se to řídí tím, k jaké církvi náležejí.“

„Zajímavé je, že nemusejí vůbec k žádné z církví náležet, mohou to být i kovaní ateisté, a přesto často popisují podobnou bytost, ve které vidí třeba nějakého nepozemšťana, ufona, či tak nějak. To by jen dokazovalo, že se tu potkáváme s něčím reálným. Vidím, že jste oba celkem dobře seznámeni s tím, co se dnes nejen v okultních kruzích, ale i mezi širší veřejnosti, o tomto tématu ví. Nemá asi význam se tím dále zbývat, bylo by to jen nošení dříví do lesa. Souhlasíte?“

Oba moji posluchači souhlasili.

„Takže přejděme k tomu, co se děje po smrti skutečné. Nejprve většinou dochází k revizi uplynulého života, který proběhne jako zrychlený film před vnitřním zrakem umírajícího. Smrt nastane v tom okamžiku, kdy se přeruší ona stříbrná šňůra, kterou mnozí popsali a o níž se píše už ve Starém zákoně. Ta je z éterické látky a obstarává spojení mezi hmotným tělem člověka a jeho vyššími principy, v tomto případě především s astrálním tělem. Přesněji řečeno, spojení mezi prvními čtyřmi principy (hmotným, éterickým, astrálním a nižším mentálním) a třemi vyššími (vyšším mentálním, dále buddhi a atma, neboli kauzálním tělem a vyšším “já”). V okamžiku kdy k tomuto přerušení dochází, už zde není žádná možnost návratu. V té chvíli upadá naprostá většina lidí do hlubokého bezvědomí, které může trvat krátký nebo i poměrně dlouhý čas, několik vteřin nebo i několik týdnů. To je nicméně relativní, protože jak se zdá, čas na astrální rovině se chová poněkud jinak, než jak jsme tomu na této rovině uvyklí. Téměř ve všech případech bývá samotná smrt naprosto bezbolestná a to i v případech kdy jí předcházela delší nemoc plná bolestného utrpení. To se obvykle obráží i na tváři právě zesnulého člověka, která bývá klidná. Přitom smrt naopak bývá zobrazována nejčastěji jako kostlivec s kosou, nelítostně srážející hlavy lidí, ať už jsou to hlavy korunované či nikoliv. Vypadá to agresivně, násilně a člověku, který se má podívat smrti do tváře, to asi moc odvahy nepřidá. Tarotové karty ze starší doby většinou takto vypadají.

 


    Hlavní myšlenkou zde ovšem je to, že smrti se žádný z nás nevyhneme. Že je v tom totální demokracie, v níž jsme si všichni naprosto rovni. Tak je například vyobrazena smrt na stejnojmenné tarotové kartě typu Marseille, který bývá považován za nejklasičtější.
Stejný tarotový trumf navržený počátkem dvacátého století A. E. Waitem, na němž je smrt zobrazena jako majestátní jezdec na koni, třímající vlajku nesoucí obraz bílé růže na černém poli (druhá zleva), je myslím v tomto směru mnohem vhodnější.

 Svým posluchačům jsem ukázal obrázek z knihy, na němž je osm různých karet Smrti, trumfu číslo 13. Marseilleská karta je první zleva nahoře, vedle ní je ona zmíněná s jezdcem na koni. Oba si karty chvíli prohlíželi, Gordon se posléze zeptal:

„Tarotové karty jsem samozřejmě už viděl mockrát. Vždycky jsem si ale myslel, že jsou hlavně k věštění budoucnosti. Vy je považujete za důležité i po té stránce symbolické, pokud se nemýlím?“

„Tarotové trumfy a to zopakuji, trumfy, jsou náramně důležité. Zabývali se jimi okultisté, zejména ti francouzští už od devatenáctého století, zabýval se jimi i Jung ve století dvacátém. Je to vlastně úplně samostatná kapitola, která přitom zapadá do celého obrazu. Myslím, že bychom si taroty měli nechat na jindy a vrátit se spíš k původnímu dnešnímu tématu, smrti. Ta, jak jsme si už řekli, může být docela klidná. Něco dosti nepříjemného se ale stát může, i když ne každému. V astrálním těle zemřelého totiž dochází brzy po smrti k důležitým změnám, které mohou dosti značně ovlivnit to, co se s ním v nejbližším čase stane a jak celý proces přeměny bude probíhat. Většina látky, z níž se sestává astrální tělo, je stvořena z tzv. živelné esence – takto ji nazývají theosofové a já se tohoto názvu přidržím.  Tato esence je sice živoucí, avšak postrádá inteligence; chová se tedy více či méně instinktivně. Nachází se totiž na sestupné části evoluční křivky, v oblasti Kâmaloka, kde touha je tou hlavní hnací silou. Živelná esence proto má zde tendenci sestupovat odtud směrem dolů, do hustší hmoty. Snad by bylo lépe říci, že touží po tom přesunout se na další rovinu evoluce, což v jejím případě znamená stát se minerálem, tudíž se ocitnout z našeho hlediska na tom nejnižším evolučním stupni. V tomto okamžiku se ale nachází v konfliktu se vším tím, co zde zůstalo poté, kdy vědomí člověka opustilo hmotné tělo, tedy se zbývajícími šesti principy lidské monády, která se už v tomto bodě nachází na vzestupné části vývojové křivky. Na tři nejvyšší z principů, jimiž jsou Manas, Buddhi a Atma, to přílišný vliv nemá, tento rozpor je ale nejvíc pociťován právě v oblasti Kâmaloka, na astrální rovině, kde se vědomí lidské monády bude od této chvíle soustřeďovat. Živelná podstata si pudově chce uchovat svou vlastní existenci a touží přitom sestupovat směrem do hmoty, takže se instinktivně brání všemu, co by mohlo vést k jakémukoliv vzestupu. Seskupí se proto tak, aby si kolem astrálního těla vytvořila cosi podobného krunýři. Člověk je takto jakoby v tomto krunýři uvězněn, následkem čehož pro tu chvíli je schopen vnímat pouze to, co přináleží k těm nejspodnějším vrstvám astrální roviny. Takto přeskupenému astrálnímu tělu se říká Jâtanâ, tělo utrpení.“ Podíval jsem se na Gordona.

 „Myslím, že budeme potřebovat nějaké to doučování, není-liž pravda? Například: co je to monáda.“

„To asi ano. Vidím, že jste se se Sárou dostali dost daleko.“

„Ono to do sebe začne v jistém bodě zapadat, musí se tomu ale dát šance. Tím právě popsaným způsobem přeskupená a uvězněná zůstává pouze ta část astrálního těla, která si podržuje tvar těla materiálního, ne však celé astrální tělo, které má tvar více či méně vejčitý. Následkem toho, jen ty jeho části nacházející se blíže povrchu vejce jsou schopny reagovat na vibrace vyššího řádu. Zbytek astrálního těla, podstatná jeho většina, v této situaci vidí a slyší jen to, co je toho nejnižšího, nejpodřadnějšího charakteru. Pokud se nachází v blízkosti nějakých bytostí, lidských či jiných, opět to bude jen to nejhorší, to nejhrubší, pokud se týká vibrací, co je mu pro tu chvíli viditelné a přístupné. Právě odtud pravděpodobně pocházejí pojmy Pekla či Očistce, protože být peklem či očistcem se to může skutečně zdát, zejména těm lidem, kteří nejsou příliš duchovně zaměřeni. Místo, v němž se právě nacházejí, jim potom může připadat jako obývané jen samými obludami, netvory a zrůdami, přičemž si nijak neuvědomují, že to, co vnímají, jsou jen ty nejhorší stránky, ať už jiných lidí nacházejících se v podobné situaci jako oni, tak i ostatních bytostí tyto oblasti obývajících.

Gordon se připojil; zřejmě čekal na tu pravou chvíli.

„Teď teprve začínám úplně chápat, proč zednářství klade tak veliký důraz na moralitu. Právě toto slovo zde bývá tolik často opakováno. Vězí za tím i něco, jako pud sebezáchovy.“

„Ano. Pokud jde o to, jak člověk trpí a jak se se situací vyrovná, může záležet hodně na tom, zda byl nějak předem informován. Pokud například prošli nějakým zasvěcovacím rituálem, mají tito lidé oproti těm ostatním, značnou výhodu. Což je právě případ zednářství. Potom se přes tyto věci poměrně snadno přenesou, někdy dokonce tím, že zůstanou po nějaký čas v bezvědomí, často i tak, že si velice rychle uvědomí co se s nimi děje a že pokud budou mířit vzhůru, dostanou se z této situace brzy. Oblast, kde se nedávno zemřelí nejčastěji nacházejí, bývá navíc frekventovaná různými astrálními pomocníky, kteří často fungují podobně, jako nám dobře známé dobrovolné záchranné organizace, třeba horské či pobřežní, a kteří dělají, co mohou, jen aby se co nejdřív “probourali” k těm, kteří jsou takto uvězněni. K tomu jim mohou také pomáhat různé rituály spojené se zaopatřováním mrtvého, ať už prováděné katolickým či protestantským knězem, nebo třeba tibetským lámou.

„Tibetská kniha mrtvých je přece známá dnes po celém světě a lámové se jistě podle ní řídí,“ ozval se Gordon.

„To je pravda. Málokdo si ale uvědomuje, jak podobné jsou i rituály, jichž užívají křesťanští kněží při udělování poslední svátosti. Většinou to snad má i nějaké výsledky; to je z této strany dost těžké odhadnout. Přes veškeré podobné snahy, někdy to všechno nebývá snadné. Stává se totiž, že některým nedávno zemřelým lidem tato situace dokonce i vyhovuje. Mohou zůstávat v té nejnižší sféře, kde se třeba cítí docela dobře, kde jim vyhovuje společnost, jakou zde mají, přesně podle hesla “rovný rovného si hledá”. Po čase se zmíněný krunýř sám od sebe rozpadne, ovšem nemusí k tomu dojít, pokud jej člověk sám něčím dále nepřiživuje. V takovémto případě zde může krunýř zůstat a působit i po celé roky. Zde mají svůj základ různé pověsti o vampýrech, vlkodlacích, snad i poltergeistech, a tak podobně. Teprve když krunýř zmizí, může lidská monáda přenést ohnisko svého zájmu na některou z vyšších sfér – tu která nejlépe vyhovuje jejím charakterovým vlastnostem a zájmům. Postupně přitom bude procházet jednotlivými sférami. To, co kolem sebe uvidí, se bude stále méně a méně podobat astrálním protějškům materiálních věcí a přibývat budou myšlenkové formy svěžejších a sytějších barev. Lidé, které snad přitom potká, se také budou zdát lepšími a lepšími; to proto, že sám bude schopen přijímat a oceňovat vyšší a vyšší vibrační tóny.

 Zasvěcovací obřady, které se snad odjakživa prováděly ve všech dobách a kulturních epochách, se vždy soustřeďovaly především na to, aby člověku co nejvíc usnadnily a urychlily průchod těmi nejnižšími sférami. Zasvěcenec těchto mysterií, ať už starodávných egyptských či řeckých, nebo také i moderních zednářských či rozenkruciánských, si pravděpodobně bude celkem dobře vědom v této situaci toho, že zemřel a bude proto také vědět co má dělat, aby se vyhnul tomu nejhoršímu, co by zde mohlo jeho postup zpomalit. Stačí totiž pouhá myšlenka, která ale musí být dostatečně pevná, aby se ihned po smrti zabránilo přeskupení astrálního těla.

Vrhl jsem pohled na Gordona. Ten jej poslal dále na Sáru, byl to ale pohled trochu jiný, snad jakoby omluvný a v tom smyslu, že on jako muž je privilegovaný v tom, že může být zednářem. Myslím, že si nebyl vědom toho, co vím já, že totiž ženy mohou být také zednáři, ne ale v tom anglosaském systému, kam on patří. Zednáři v Anglii a potažmo i v Austrálii o tom většinou nic nevědí a myslí si, že zednářství je ryze mužská záležitost.  Já naopak vím, že zednářem a to nejvyššího stupně, byla například už madam Blavatská. Dokončil jsem přednášku:

 „Pokud člověk hned od počátku ví, že právě zemřel a že nyní směřuje do mnohem vyšších sfér, potom přes ty nejnižší se může přenést, téměř jako by tyto neexistovaly. Záleží také na jeho karmě. Může tam být něco, co ho zdrží, nejčastěji to může nějak souviset s onou zmíněnou moralitou, či nedostatku téže. Tu a tam ho třeba na chvíli ovane pocit přítomnosti něčeho nepříjemného a to je vše. Vědět o tom, co nás očekává po smrti, znamená, že naše cesta bude mnohem snadnější než například cesty těch, kteří ještě za života tvrdošíjně odmítali dokonce jen připustit, že by něco takového vůbec mohlo existovat.“

Chvíli jsme ještě debatovali, bylo ale už pozdě a čas k tomu odebrat se do svých domovů.




                                

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena