-->

10. Gordon Parker

 

Poté, kdy nás Sára vzájemně představila, Gordon Parker okem zkušeného režiséra přehlédl scénu před ním se rozprostírající a příliš se mu nelíbila.

„Sem se asi všichni nevejdeme, pojeďme raději k nám do divadla.“

Všichni jsme nasedli do jeho Lexusu a Gordon nás odvezl ten asi necelý kilometr, který nás od divadla dělil. Na nějaké rozmluvy čas v autě nebyl, asi za minutu jsme zase vysedali. Taktika mi byla jasná – Gordon chtěl být na domácí půdě. Sledovali jsme ho do šatny, kam objednal kávu z nedalekého stánku, kterou nám ihned donesli. Gordon, muž poměrně vysoké postavy, už ale trochu věkem nahrbený, jednal rázně, jako člověk uvyklý tomu vydávat rozkazy. Připadal mi, že by se náramně hodil do akčních filmů, kde by mohl hrát role tvrdých mužů typu Bruce Willise, který dokáže ustát prudké rány pěstí na bradu, aniž by ho to příliš vyvedlo z míry. Vzhledově ale připomínal spíš už dosti vyzrálého Jeremy Ironse a docela se mi líbil. Sára se usadila pokud možno nejdále od svého šéfa a tvářila se rozpačitě. Gordon se na ni usmál. Usmála se zpět a zeptala se:

„Tak co bude s tím naplácáním na zadek?“
„To jsem si cestou rozmyslel.“
„Moudře,“ prohodil Elwood.
„Ano, moudře. Nebudu přece v divadle podporovat sadomasochistické choutky některých členů souboru. I když si třeba těmi členy zůstat nepřejí.“
„A nemá to spíš co dělat s tím, jak by na takové naplácání mohla nahlížet širší veřejnost?“
„Vy jste žurnalista, že ano?“
„Jsem.“
„Nuže, má. Nemohu si dovolit zahrávat si s pátou mocí.“
„Takže zůstane při pouhém napomenutí.“
„Ani to ne, milý pane. Mohu být starým, vysloužilým hercem, před-Alzheimerovskými mlhami se mi stále ještě tu a tam promítnou vzpomínky na moje skromné herecké začátky. Co bych byl dal za to, kdyby se mi tehdy nabízela jakákoliv role v Pygmalionu. Třeba i takového Freddyho!“
„Já tu roli Elizy přece ještě zdaleka nemám!“
„Brandon si myslí, že aspoň jako náhradnice si v tom show zahraješ. Nevím, kde se v něm bere ta jistota, viděl tě hrát, vlastně zkoušet, jen jednou. Věří ti ale. A já také a to tě jako herečku znám lépe. Víš co? Ten konkurs se koná asi za dva týdny, že ano? To už bude naše sezóna tady skončená. Jak jsi při konkursu dopadla, to bys měla vědět tak do týdne po něm. Do té doby ti podržím místo tady. Co tomu říkáš?“
„Co mám na to říci? Díky, Gordone.“
„Máš dneska dvojitou službu, či ne?“
„Ano, mám. Budu muset za chvíli jít do přístavu.“
„Dobře. My si půjdeme sednout někam jinam. Rád bych si s těmito dvěma pány trochu promluvil.“

Sára ještě prohodila několik slov s Elwoodem, poté se odebrala do přístavu, kde na ni čekal Henry s člunem. Nás zavezl Gordon do malé restaurace na druhém konci městečka, kterou jsem ještě neznal. Takových už ve Strahanu moc nezbývalo. Gordon objednal čaj, který prý tu mají výborný a nějaké sendviče, protože nikdo z nás jsme ještě neměli žádný oběd. Čaj byl opravdu dobrý a byl příjemnou změnou po těch litrech kávy, kterou jsem v poslední době zkonzumoval. Sendviče byly celkem obyčejné. Gordon se nás ptal, jak dlouho se hodláme ve Strahanu zdržet. Já jsem mu odpověděl, že nikam moc nespěchám, Elwood mu řekl, že musí ještě dnes jet do Launcestonu, kde má nějakou práci. Možná, že se sem ještě vrátí, podle okolností. Se Sárou už se rozloučili, jeho poslání zde se skončilo. Jen jedním si není jistý, co prý si o tom myslí Gordon, dokáže Sára zpívat?

„To máte tak, občas děláme s lidmi, kteří právě nehrají, krátké zájezdy do Burnie či  Devonportu, buď s kabaretním programem, nebo s jednou z mých divadelních her. Je to hlavně dobré k tomu, aby nás to trochu vytrhlo z té naší otročiny, peníze se ale také hodí. Jezdíme buď ve dvou, nebo ve třech, také ještě s pianistou, to podle okolností. Sára přitom zpívá a dobře, s tím si starosti dělat nemusíte.“
„Já jen co mám říci Brandonovi, ptal se po tom.“
„Řekněte mu, že mu vzkazuji jednak, že je vůl a že se se mnou měl spojit přímo. Stejně mi ale pořád není jasné, co za tím vším vězí, proč se vlastně o Sáru tolik zajímá. Pokud vím, je přesvědčeným starým mládencem, stejně tak jako já. Pokud měl kdy nějaké poměry, vždycky to bylo s dámami spíš jeho věku; v tom to vězet nebude. No, uvidíme ještě, jak se to všechno vyvine. O Sáru bych ale strach neměl, ta si dovede sama dobře poradit.“

Gordon nás po nějakém čase zavezl zpátky k mému domečku, kde si Elwood hned sbalil věci do svého vaku, odnesl jej do auta a přišel se s námi rozloučit. Odjel, Gordon se ale k odchodu neměl.

„Chtěl jsem si s vámi promluvit, teď máme k tomu příležitost. Trochu jsem se o vás poptal Sáry. Nebyla příliš ochotná se o informace se mnou dělit, něco jsem z ní ale přece jen dostal. Dost k tomu, abych se o vás začal zajímat.“
„Co byste chtěl vědět?“
„Vy se zabýváte reinkarnací, napsal jste prý i knihu.“
„Ano, napsal. Česky.“
„A anglický překlad neexistuje?“
„Zatím ne.“
„Pracuje se na něm?“
„Zatím ne.“
„Máte snad překlad v plánu?“
„Zatím ne.“
„Proč ne?“       
„To máte tak. Knih o reinkarnaci je v češtině pomálu, proto to také vyšlo. V angličtině je jich přehršel. Překlad bych buď musel dělat sám, nebo se na něm podstatně podílet. Výsledek by byl nejistý, následkem té silné konkurence. Myslím, že se svým časem mohu naložit lépe.“
„Jako třeba učit Sáru soukromě?“
„Jak tohle víte?“
„Dal jsem si to dohromady. Vidím se s ní každý den. Od chvíle, kdy jste se objevil na scéně vy, je jako jiný člověk.“
„Pane Parkere…“
„… Gordone.“
„Dobře, já jsem Val. Gordone, o co vám jde?“
„Zajímám se o reinkarnaci. To slovo zajímám’ to asi dostatečně nevystihuje. Měl bych spíš říci, jsem tím tématem pohlcený, ze všech stran na mne hlasitě povykuje! Pokoušel jsem se o to, něco o tom napsat, fikci, divadelní hru. To je nejlepší způsob jaký znám k tomu, zbavit se utkvělých představ. Nejde mi to.“
„Tohle znám. Takovéto myšlenky na mne někdy také přicházejí, když o reinkarnaci píši. Prostě mě to téma zavaluje a zbavit se ho nedokáži.“
„Co byste mi poradil? Jste přece psycholog. Nebo se mám zapsat jako váš pacient?“
„To nejde. Nejsem tu registrovaný.“
„Jak jste to vyřešil se Sárou?“
„Jednoduše. Ona prohlašuje, že jsem jejím zpovědníkem. Nejsem právě moc spokojený s tím, když se do toho zatahuje náboženství, i když jen takhle na oko. Nemyslím si totiž, že reinkarnace má s náboženstvím moc co dělat. Jistě, v myslích některých lidí ano, v zásadě tu ale jde o realitu lidské existence – tak se na to aspoň dívám já.“
„Myslím, že si rozumíme. Chtěl bych se ale dozvědět víc o vašich názorech, porovnat je se svými. Zkrátka, mít vás také za zpovědníka. Jak na to můžeme jít?“
„Promluvím si o tom se Sárou. Má na to zpovědnictví, tak říkajíc, prioritní nárok.“
„No, snad by mi mohlo u ní být ku prospěchu, že jsem jí nedal na ten zadek!“

Zasmáli jsme se tomu a Gordon mi pověděl, kdy asi bych měl zavolat Sáře, aby právě nebyla vázaná svou prací na ostrově. Nějak hodně mu záleželo na tom, aby se s ní mohl o to zpovědnictví dělit. Rozešli jsme se s tím, že mi později Gordon zavolá.

Počkal jsem si, až nastal vhodný čas k tomu, abych mohl zavolat Sáře. Byla trochu překvapena tím, co vše si dal její šéf dohromady z toho mála, co mu o mně prozradila. Práská mu to prý daleko víc, než jak si myslila. Proto je také tvým šéfem, odtušil jsem. O tom, že by se Gordon takto vážně zajímal o reinkarnaci, Sára neměla žádné tušení; když to prý ale uváží, moc ji to nepřekvapuje. Trochu se o těchto a podobných věcech spolu bavili, hlavně přitom, když cestovali jeho autem k zájezdovým představením. Na moji nejistou otázku, jestli by jí nevadilo, kdyby se Gordon zúčastnil našich sedánek, řekla, že vůbec ne, ať si prý Gordon poslouží. Nevím, jakou roli v tom hrálo její svědomí, jestli by neuvažovala jinak, kdyby zde nebylo té poněkud ošemetné situace kolem onoho konkursu. Řekl jsem jí, aby tedy počítala s tím, že se Gordon asi zúčastní už našeho večerního programu.

K večeři jsme měli pečené kuře a všudypřítomné ‘chips’, tedy smažené hranolky, což jsem přivezl nedlouho před očekávaným Sářiným příchodem. Gordon se dostavil chvíli poté, kdy jsme dojedli.







©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena