-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků



9. Elwood McDevitt

 

Ráno jsem zašel do kanceláře u vjezdu do našeho autokempinku a předplatil jsem si ubytování na celý týden dopředu. Paní, která brala mou objednávku, jsem zřejmě mile překvapil – turistů v této době denně viditelně ubývalo a polovina domků už byla prázdná. Sáře jsem raději nic neřekl, nemusela přece jen o tom vědět a mohla by si to nesprávně vykládat. Měla toho dne jak odpolední tak i večerní povinnosti, potřebovala se dobře vyspat, nijak jsem ji proto nerušil. Věděla, že mám v úmyslu se pro ten den trochu toulat po Strahanu. Jel jsem autem k parku, odkud vedla cesta k Hogarth Falls, asi půl hodiny chůze vzdálenému vodopádu uprostřed pralesa, kam vedla příjemná lesní stezka.

Po obědě v malé restauraci jsem šel k přístavu, kde se nachází jednak muzeum a navíc se tam dá jít na prohlídku pily, která se specializuje na řezání oné vzácné dřeviny huon pine. Tyto stromy se už vůbec nesmějí porážet, snad kromě výjimečných případů, a dřevo, jež pila zpracovává, pochází téměř všechno jen z naplavenin, jichž je v okolí právě tak dost k tomu, aby pilu zaměstnaly. Jsou tam také ukázky dřevěného nábytku a drobnějších řemeslných výrobků. Všudypřítomná je vůně tohoto dřeva, která je prostě unikátní a jakmile ji jednou ucítíte, už nikdy ji nezapomenete. Tak aspoň se o tom vyjadřovaly reklamy a pro tentokráte jsem jejich tvůrcům uvěřil. To dřevo opravdu voní! Prodávají tam odřezky, takže kousek jsem si odnesl sebou jako suvenýr.

 

 


Na večer jsme byli domluveni se Sárou, že budeme pokračovat na tématu astrální roviny, až jí se skončí představení a dostane se domů. Kolem půl osmé se skutečně ozvalo zaklepání na dveře, a když jsem je otevřel, stála přede mnou Sára a vedle ní muž. Zhruba mého věku, nebo snad o něco mladší než já, středně vysoké postavy, vyhlížel celkem fit. Měl úzkou, trochu jakoby větrem ošlehanou tvář, hnědé vlasy, s rovněž hnědými vousy, což ho mohlo činit o trochu starším, než skutečně byl. Celkově budil dojmem sympaťáka. Až na to, že stál vedle Sáry, kde neměl podle mne nic co dělat. Pozval jsem je dovnitř, Sára nás vzájemně představila.

Elwood McDevitt se ukázal být žurnalistou, který po nějaký čas bydlil se Sárou a jinými asi šesti podnájemníky ve společném domě v Sydney. Myslím, že se o něm při nějaké příležitosti už i zmínila. Usazeni u stolu, popíjejíce obligátní kávu, dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že Elwood, který momentálně pracoval jako externí investigativní žurnalista pro jakýsi melbournský časopis, byl za nějakým případem v Launcestonu, což po silnici do Strahanu snad není ani 200 kilometrů, což je pro Australany, zvyklé na velké vzdálenosti, jako ve vedlejší ulici. Měl prý den či dva volno, takže se rozhodl překvapit Sáru v jejím působišti ve Strahanu. Všímal jsem si, jak se na ni při konverzaci díval, protože jsem se obával, že bych v něm mohl mít potenciálního rivala. Možná, že i o něco víc, než potenciálního, neviděl jsem ale žádné znaky nějakých intimností na její straně, aspoň mi to tak nepřipadalo. Po australském způsobu jsme se navzájem oslovovali od počátku křestními jmény, pokud jde o mne, rozhodně jsem ale Elwoodovi netykal, i když v angličtině se to nepozná. Zeptal jsem se, spíš ze zdvořilosti, čím že se to v Launcestonu zabýval.

„To je ještě otevřený případ, budu muset jet zpátky a možná, že ne jen jednou. Zatím musím na něm mít embargo.“
Na to se ovšem nic říci nedalo, do našeho rozhovoru se ale stejně vložila Sára.
„To víš, žurnalista, musí si chránit svoje zdroje. Teď bych ale ráda vyřešila jednu praktickou věc. Vale, měl bys tu místo na noc pro Elwooda?“

Takže mezi těmi dvěma nic podstatného zřejmě není, jak jsem s úlevou seznal. Elwood mi hned připadal o trochu přijatelnější. A domek, jak Sára dobře věděla, míněný zřejmě pro standardní rodinu s dvěma dětmi na dovolené, má kromě obytné místnosti s kuchyňským koutem a ložnice s dvojitou postelí, na níž spím já, ještě třetí, menší místnost, s patrovou postelí. Tu může Elwood klidně mít. Ukázal jsem mu ji a on si hned šel pro vak, který měl v autě zaparkovaném venku. Využil jsem jeho krátké nepřítomnosti k tomu, abych se Sáry zeptal:
„Jak dobře se znáš s Elwoodem?“
 „Asi rok jsme se vídávali v Sydney skoro každý den. Někdy jsme spolu vedli i trochu delší hovory, většinou ale povšechné, o divadle, novinaření, politice, nic moc osobního. Vím, že je žurnalistou, stálé místo nemá, je většinou na volné noze a je to docela zábavný chlapík. Něco má ale za lubem, nepřijel sem jen tak náhodou.“
To „něco“ mělo jasně co dělat se Sárou; dál už jsme ale v rozhovoru pokračovat nemohli, protože Elwood se vracel se svým vakem. Třeba něco víc zjistím později, až budeme spolu sami. Z naší „seance“ se Sárou už jasně nic dnes večer nebude. Objednali jsme si telefonicky večeři, navrhoval jsem, že bychom pro tentokrát pro změnu mohli zkusit třeba indickou kuchyni, Elwood by byl souhlasil, Sára nám ale vysvětlila, že takovouto vymoženost ve Strahanu nemají. Nejistě jsem se jí otázal, jak by se to mělo s KFC. Nejbližší prý by bylo v Burnie, jen asi 150 km vzdáleném, totéž platí pro Mac Donalds. Výdobytky konzumní společnosti zatím do Strahanu dorazily jen v silně zředěné formě – máme prý být vděčni za tu čínskou restauraci a všudypřítomné „fish and chips“! Nakonec z toho skutečně byly ty fish and chips, ryby s hranolky, změny jsem se ale přece jen dočkal, protože jsem si objednal místo běžné tresky barramundi, což je náramně chutná ryba vyskytující se u ústí řek na tomto kontinentu a v částech Asie. K tomu jsme navíc měli nakládanou sladkokyselou zeleninu. Zastesklo se mi trochu po uzeném lososovi, o němž jsem si jen před pár dny myslel, že jsem jím přejedený. Třeba si jej zítra i koupím v místním supermarketu, lednici tu mám. Pokud ovšem tam budou nějakého mít, možná, že i ten se dá koupit jedině v Burnie. Ryba dojedena, nastal čas otevřít konverzaci. S první otázkou na Elwooda se přihlásila Sára.

„Tak se přiznej, co tě sem přivedlo? Kromě neodolatelné touhy spatřit opět mou maličkost.“
„Potřebuji si s tebou o něčem promluvit.“
„No byl jsi to ty, kdo mi poradil, abych vzala tohle angažmá, když se mi nabízelo. A rada to špatná nebyla. Nedostatek indických i jiných v civilizovaném světě standardních restaurací vyjímaje, vůbec to tu není tak špatné. Zato tu máme náramně čistý vzduch! Co máš ale na mysli tentokrát?“

Elwood vrhl krátký pohled mým směrem, Sára jej ale přesto zachytila.
„Před Valem nemám žádné tajnosti.“
„Tvůj důvěrník?“
„Víc než to! Věř tomu nebo ne, Val je dokonce můj zpovědník.“
„Prosím tě, snad ses nedala na náboženství? Toho bych se byl u tebe nikdy nenadál. Zpovědník, pravíš?  Vždyť na nějakého velebníčka ani trochu nevypadá!“
„No, nevypadá. To je tím, že on velebníčkem není, je to můj osobní „shrink“, cvokař.“
„Cvokař?“
„Psycholog. A historik. A Čech, z Prahy.“
„Tak to tedy, vítám do Austrálie! Pro cvokaře je to země zaslíbená.“
„To vím, už jsem tu nějaký čas.“
„Na práci?“
„Ne, spíš bych to nazval studijním pobytem.“
„A co studujete? Kromě ovšem Sáry.“
„Řekla bych, že spíš studuji já jeho.“
„To si jen myslíš“, nedal jsem se.
„Přestaňte se kočkovat, vy dva. Tady jde o seriózní věci. Nebo by snad mohlo, nevím.“
„A proto ses tu objevil, tak najednou?“
„Jsi si naprosto jistá, že do toho chceš případně zatáhnout tady Vala?“
„Naprosto jistá. Co máš na mysli?“
„Přijel jsem sem s určitým posláním. Potřebuji zjistit, jestli umíš zpívat?“
„Zpívat?“
„Zpívat.“
„Proč to chceš vědět?“
„Nejde tu ani tak moc o mne. Chtěl by to vědět někdo jiný.“
„A ten někdo jiný požádal tebe, abys sem za mnou zajel a zeptal se mne? To zní dost bláznivě.“
„Také si myslím, ale jak říkám, žijeme v zemi zaslíbené. A co teprve až ti povím, kdo se na to ptá.“
„Kdo se na to ptá?“
„Individuum zvané Collingwood.“
„Kdo je Collingwood?“
„Brandon Collingwood, toho přece znáš. Zasloužil se nemálo o to, že jsi teď tady ve Strahanu.“
„Aha, Brandon. Zapomněla jsem jeho příjmení. Možná, že jsem je ani nikdy neznala. Co ten s tím má co dělat?“
„Nezapomeň, že už ti jednou sehnal práci.“
„To je pravda. A teď má pro mne zase něco?“
„Možná.“
„A teď ta zásadní otázka. Co s tím máš co dělat ty?“
„Brandon mě požádal, abych zjistil, jestli se tu stále nacházíš a kde?“
„Dobře, proč ale požádal právě tebe? Vždyť vy dva se vůbec spolu neznáte!“
„Omyl. Neznali jsme se. Teď už se známe.“
„Jak k tomu došlo?“
„Brandon se objevil jednoho dne u nás v domě. Sháněl se po někom, kdo tě zná. Někdo si vzpomněl, že my dva jsme se občas spolu bavili, Brandon tedy přišel za mnou. Chtěl vědět, jestli vím něco o tom, kde právě bydlíš.“
„To mi nemohl zavolat a zeptat se rovnou?
„Číslo, které jsi mu dala, prý nefunguje.“
„Aha. Musela jsem je změnit. Tady na Tasmánii mi Virgin nešel, jde tu jenom Telstra a v těchto divokých končinách ještě dost mizerně.“
„Tak vidíš, co dělá ten čistý vzduch!“
„Takže jako prostředníka si Brandon zvolil tebe. Pořád tomu ale nerozumím. Mohl přece zavolat Gordonovi. Vždyť ti dva se přece znají a řekla bych, že i docela dobře.“
„To prý nechtěl. Gordon je tvým zaměstnavatelem a před takovým se o nějakých případných jiných angažmá přece nemluví. Zmínil jsem se mu, že mám cestu do Launcestonu, kde mám nějaký kšeft a on se toho chytil s tím, že bych mohl za tebou zajet a zeptat se tě rovnou, jestli bys měla zájem. Přiznávám se, vůbec mi nevadilo, že bych tě zase uviděl, takže jsme se s Brandonem dohodli. A teď objevuji, že tu máš svého osobního rádce, cvokaře či jak ho nazýváš.“
„To poslední beru zpátky. Chovám k Valovi příliš velkou úctu, než abych ho ponižovala takovými výrazy.“

Usmál jsem se na ni. Věc se začínala zajímavě rozvíjet. Nechal jsem se slyšet.
„Mně to nevadí, klidně si posluž. Je to skoro jako uznání mé profesní způsobilosti.“
„Co si ty o tom myslíš? Jako můj shrink. Když se tady strká nos do mých záležitostí ze všech stran!“
 „Tohle je tak trochu pro mne těžké. Nevím skoro nic, jak o tomto pánovi, ani o tom Brandonovi.“
„Víte co, vy oba? Já toho mám pro dnešek dost. Jdu si vedle lehnout. Vy dva se můžete trochu lépe seznámit.
„To je nápad. Vyspi se na to, zítra nám povíš, jak se to s tebou má stran angažmá.“

Jak už jsem předpokládal, k žádné přednášce o reinkarnaci jsme se toho večera nedostali. Sára nám oběma popřála dobrou noc a odešla. Světlo se u ní zhaslo brzy nato; asi musela být opravdu unavená. Nevypadala, že by to hrála, i když u herečky jeden nikdy neví. My dva jsme zůstali sami a bylo vidět, že Elwoodovi se do žádného spaní ještě nechce. Vytáhl jsem onu načatou litrovou láhev whisky, v níž zbývala ještě dobrá polovička, a on to přijal s povděkem. Třeba nám to pomůže k tomu, najít společnou řeč. Možná, že jsme si po první skleničce už také začali tykat, i když úplně jistý si tím nikdy být nemohu. Možná, že až po té druhé. Elwood se rozhodl, že začne konverzaci:

„Takže, z Prahy? Znám. Pobyl jsem tam asi týden před několika lety, brzy poté kdy jsem skončil univerzitu. Krásné město, dobré pivo, nádherné holky!“
„To první a druhé mi říká skoro každý, kdo tam byl. To třetí, asi polovina z nich, vlastně necelá polovina, tohle přece závisí na sexuální orientaci.“
„Tu máme, myslím, my dva stejnou.“

Teď už mi Elwood docela určitě tykal. Oplácel jsem mu proto stejnou měrou. Až na to, že on o tom nevěděl.



„Tomu, že jsi přijel za Sárou, bych se nedivil. To by udělal leckdo. Jak se to ale má s tím Brandonem?“
„To mi pověz ty, jako psycholog. Když už jsme u té sexuality, nemyslím si, že to by bylo v jeho případě tou hlavní hnací silou. Brandon je sice podle mne heterosexuální typ, ten věkový rozdíl je ale, řekl bych, příliš velký, než aby tohle hrálo moc velkou roli. Mám pocit, že za tím vším vězí něco jiného, co ale, to nevím.“
„Za tím, že Brandon má zájem o Sáru?“
„Ano. Řekl bych ale, že mu spíš jde o Sáru jako herečku nebo snad vůbec jako o člověka; doufám, že tohle nezní příliš pateticky.“
„Podle toho, co mi Sára o něm pověděla, a mnoho toho nebylo, se potkali v nějaké vinárně a Brandon se potom pozval k jejich stolu. Bavili se, hlavně o ní a jejích ambicích stát se dobrou herečkou. Několik dní nato jí prý zavolal a pomohl jí dostat tuhle štaci tím, že ji představil Gordonovi. S ním jsem ještě neměl příležitost se seznámit. Vím ale, že už nabídl Sáře smlouvu na příští rok, ještě se ale nerozhodla, jestli ji přijme.“
„Aha! Tak to by vysvětlovalo, proč se Brandon nechtěl spojit s Gordonem a vybral si raději za prostředníka mne. Musel vědět nebo aspoň tušit, že Gordon by chtěl mít Sáru ve svém souboru i pro příští rok. A nechtěl, aby v něm Gordon viděl pleticháře, zdá se, že jsou jinak přátelé. Jenže, jak všichni víme, business je business.“
„To jistě. Teď mi ale pověz, o jaké pletichaření tady jde. Pořád tomu nějak nerozumím.“
„Já sice také úplně ne, myslím si ale, že Brandon by rád viděl Sáru v nějaké roli, že si ale není jistý, jestli by ji zvládla, také jestli by si tím kariérně neublížila, kdyby se o ni ucházela.“
„Dobře, rozumím. Co s tím má ale právě Brandon co dělat?“
„Myslím si, že je buď nějakým producentem, nebo má k tomu blízko, jiné vysvětlení nevidím.“
„A že by o tom Sára nic nevěděla, ani netušila?“
„Zřejmě jí nic moc o sobě neřekl. A ji to asi zase tak moc nezajímalo. Podívej se na to takhle: Starší pán se přidruží, začnou si povídat, on se zajímá o její kariéru, to je voda na její mlýn, každá herečka se zatetelí radostí, když si s ní někdo, navíc starší uhlazený pán, chce popovídat o její kariéře. Tomu přece ty, jako psycholog, porozumíš, či snad ne? A když potom starší pán splní svou úlohu a sežene jí skutečně práci, je mu sice vděčná, ale už ji tak moc nezajímá. V případě naší Sáry, dokonce zapomněla i jeho celé jméno. Také mu ani neposlala své nové číslo.“
„No, když to takhle hezky podáváš, tak asi máš pravdu. Zřejmě máš v tomhle zkušenosti.“
„S tím, jak ženy dokáží zapomínat, celkem ano. To asi máme skoro všichni.“
„A ženy kolem divadla?“
„Těch jsem zase tak moc nepoznal, kromě nějakých těch spolubydlících. Ty ale byly většinou pro mne spíš jako sestry. S žádnou z nich jsem si nic nezačínal.“
 Nemám zatím příliš mnoho zkušeností s tím, jak to tady v Austrálii chodí kolem divadla, nemyslím si ale, že by se to moc lišilo od anglických poměrů. A ty jsem měl celkem možnost poznat. České pochopitelně také, ty nejvíc. Všude se vyskytovali intrikáni. Elwood byl ještě mladý, ale ve světě žurnalismu už zdá se dobře zabydlený. Řekl bych, že do toho intrikána neměl moc daleko, že spíš mu k tomu chyběl hlavně věk a s ním nasbírané zkušenosti. I když mi připadal celkem přijatelně sympatický, myslím, že kromě toho když mluví o Praze, pivu a holkách, asi bych mu raději neměl příliš moc věřit. 
„Co myslíš, dá se tomu Brandonovi věřit?“
„Mně připadá celkem solidní, jeden ale nikdy neví. Už proto jsem souhlasil s tím, že budu tím prostředníkem.“
„Abys Sáru případně ochránil.“
„Teď ale vidím, že ona už ochránce má.“
Ocitli jsme se opětně na poli, kde jsem s Elwoodem být nechtěl. Tušil jsem, že by mezi námi mohl doutnat hořák rivality, nechtěl jsem ale, aby ten se nějak příliš rozhořel. Změnil jsem raději téma.
„Kdy jsi sem vlastně dorazil?“
„K večeru. Autem z půjčovny. Brandon mi platí výdaje.“
Zahlédl jsem předtím, co měl Elwood venku zaparkované. Bylo to nějaké větší SUV, nic levného. Vedle mé dosti skromné Hondičky se to dost vyjímalo. Brandon asi není žádný držgrešle.
„A jel jsi rovnou za Sárou do divadla, hádám.“
„Počkal jsem na ni před divadlem. Byla dost překvapená. Potom jsme jeli hned sem a daleko to není. Takže jsme spolu stihli prohodit jen několik slov. Chtěla mě hned představit tobě, k ní jsme ani nezašli.“
„Baráček úplně stejný jako tento, jen trochu lépe zabydlený. To víš, ženská ruka. Teď mi pověz, řekl ti Brandon, nebo aspoň nějak naznačil, jakou roli by měl pro Sáru na mysli.“
„To není žádné velké tajemství. V Melbourne se už proslýchá, že má něco co dělat s novou produkcí My Fair Lady. Myslí si zřejmě, že by z ní mohla být dobrá Eliza Doolittle.“
„Tak to je tedy bomba! Větší, než si možná myslíš ty. To je totiž role, kterou by ona moc ráda hrála. Tohle vím určitě, mluvili jsme spolu o tom. Do Pygmalionu je prostě zblázněná.“
A já taky, chtěl jsem ještě dodat, čas k tomu ale nebyl, Elwood mi vpadl do řeči.
„Pygmalion? Kdepak! Brandonovi přece jde o ten muzikál, My Fair Lady!“   

Ano, jistě. Proč jinak by chtěl Brandon vědět, jestli bude mít Sára zájem? Nevím, zda vůbec a jak dovede zpívat a to je u muzikálu tak nějak potřeba. Vteřinku nebo dvě na mě Elwood civěl, musel si myslet o mně bůhvíco. Třeba jako, že nevím nic o divadle. Já, který má za matku jednu z předních českých hereček! Jenže, klasický Pygmalion se v dnešní době na jevišti už skoro vůbec nehraje, Elwood bude stěží vědět, že nějaká taková hra vůbec kdy existovala. Ne, to ho možná podceňuji. V každém případě, od té doby, co se někdy v padesátých letech začal na Broadway hrát ten Lernerův a Loewův muzikál a hlavně když o několik let později se natočil film s Audrey Hepburnovou a Rexem Harrisonem, hra Pygmalion skoro jakoby ani nikdy nebyla napsaná. Prostě ji potopila její muzikálová verze. Natolik, že dokonce i moje matka si zahrála a zazpívala Elizu, ještě dřív než jsem se narodil, jak si právě uvědomuji. Občas se s tím i chlubívá. Nemohl jsem si odpustit.
„Moje matka hrávala kdysi Elizu. V činohře i v muzikálu. Nemyslím si, že by byla nějakou náramnou zpěvačkou. Řekl bych, že u téhle role nejvíc záleží na tom, jestli její představitelka dovede hrát. A to Sára umí.“
„Tvoje matka je herečka? Tak to budeš o tom něco vědět, asi víc než já. Viděl jsem Sáru sice jednou na jevišti a také párkrát v nějakých malých televizních rolích, vypadala ale přitom dobře.“
„Jestli ten Brandon pro ni tuhle roli opravdu má, to by byl pro ni průlom. Takže, co uděláme?“
„Dělat toho zatím moc nemůžeme. Počkáme do zítřka a promluvíme si se Sárou.“

Že se Sára přede mnou zmínila o tom, jak by docela ráda brala roli Elizy i v té muzikálové verzi, o tom jsem Elwoodovi zatím nic neřekl To raději nechám na ní , nejsem přece žádný její agent.

Ráno jsme si docela přispali. Sára nás sice nechtěla budit, slyšel jsem ji ale, jak nedočkavě obchází dům. Proč asi? Aby nám pověděla, že dovede zpívat? To už mi vlastně nepřímo řekla. Skoro každý slušný herec či herečka přece zpívat dovedou. Nechal jsem ji chvilku chodit, potom jsem začal vstávat tak, aby to bylo co nejhlučnější a aby to také probudilo Elwooda. Zdařilo se. Sešli jsme se u kávy a sušenek všichni tři na malé verandě, kde je pár křesílek a kam jsme si donesli další židli. Elwood se konečně dostal k tomu, aby mohl Sáře vylíčit, čím ho pověřil Brandon. Aby totiž zjistil, zda by jednak měla zájem o roli Elizy, dále, zda by byla podle svého přesvědčení schopna zvládnout pěvecky zpívané části. A za třetí, jestli si může odskočit do Hobartu, kdy by se konal konkurs. O tom mi Elwood nic neřekl, Brandon to ale zřejmě myslil s tou rolí vážně.
Naše (budoucí?) Eliza Doolittle to přijala téměř jako samozřejmost. Skoro jakoby si agenti producentů u ní podávali dveře. V duchu jsem jí zatleskal. Potom nás ale oba překvapila.

„Elwoode, máš tu Brandonovo číslo? Zavolám mu, ať mi to řekne přímo. Pokud mi to ale potvrdí, potom zavolám také Gordonovi. Nehodlám jednat za jeho zády.“

      V mém duchu se opět ozval potlesk, který si Sára po právu zasloužila. Elwood se nijak nezdráhal a dal jí hned Brandonovo číslo, které měl poznamenané na svém telefonu. Mrkli jsme na sebe a odebrali se spolu do obchodu přidruženému k autokempinku, aby jednak měla Sára soukromí a abychom nakoupili několik nezbytností. Ty jsme vybírali zdlouhavě, abychom poskytli Sáře co nejvíc času k oběma hovorům. Přivítala nás s nejistým úsměvem. Elwood na ni hned uhodil:

„Tak co, jak jsi dopadla?“
„To se ještě uvidí. Brandon by byl prý rád, abych se zúčastnila konkursu. Je koproducentem celého show a počítají s tím, že by se jezdilo po celé Austrálii. Možná i jinam. Má prý vynikajícího režiséra, nechce ale prozradit koho. Hereček bude prý u konkursu několik známějších, role se ale má alternovat a navíc bude zapotřebí náhradnice pro případné záskoky – tam bych asi měla největší šanci.“
„A co na to Gordon?“ chtěl jsem vědět.
„Je na cestě sem. Chystá se k tomu naplácat mi na zadek.“
„Tak tomu bych velké šance nedával“, nechal se slyšet Elwood. „Proslýchá se, že pánové, zejména v jeho věku, od plácání hereček po zadcích hromadně upouštějí. Ti v našem věku o takových věcech neuvažují a mladším se dokonce už ani nezdá o tom, že by pozvali holku na rande.“
„Což dává rozum“, přidal jsem si. „Zasáhla nás v tomto směru rozsáhlá tlaková níže.“
„To jsme to my holky dopracovaly, viďte? Já mu klidně ten zadek k naplácání nastavím a podepíšu mu i garanci, že ho neudám. Je to přece ode mne lumpárna, co mu dělám!“
„Tohle zní tak, že už ses rozhodla“, poznamenal jsem. „Pojedeš ke konkursu.“
„No asi ano. Ledaže by mě Gordon moc a moc přemlouval. A to on nebude, jak ho znám. Náhradu za mne najde přece jen kdykoliv.“
„Kde se nachází?“
„Momentálně v Zeehanu. Měl tam nějaké jednání. Teď už je asi na cestě sem k nám.“
„Takže by tu mohl být tak za půl hodiny. Máš už připravené, co mu řekneš?“ chtěl vědět Elwood.
„Nemám. Nejspíš už také mluvil s Brandonem, nevím, jestli a jak se ti dva dohodli. Třeba se i pohádali, kdoví?“

Po nějaký čas jsme vedli celkem povšechnou konverzaci, nejvíc o tom, kam asi by mohla vést ta politická korektnost, která se všude prosazuje a projevuje. Elwood prohlásil, že onehdy se díval v televizi na tenisové mistrovství. Některé z žen prý přitom když tloukly raketami do míčků, řvaly jak rozlícené amazonky, takže si musel vypnout zvuk, aby se na to vůbec dalo dívat. Sára, která kdysi tenis hrávala, když ještě chodila na gymnasium v Toowoombě, se dívala na stejný turnaj a hlasité hekání, jímž své úsilí provázeli mnozí z mužských hráčů, jí podle jejích slov ani tak moc nevadilo, u žen ale ano. Nejvíc ji prý zarazilo to, jak na rozdíl od žen, u jejichž výstroje převládaly poměrně střízlivé, nejčastěji modré a světlé barvy, řada mužů na sobě měla kombinace barev, v nichž převládala růžová.

Potom vjezdem do našeho autokempinku projelo další velké SUV, podobné tomu v jakém přijel Elwood, jenže ještě o něco větší, a zaparkovalo vedle toho jeho.
Z auta vystoupil Gordon.




©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena