-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků

Přednáším

 

Se Sárou jsem tentokrát na ostrov nejel. Myslím, že byla docela ráda; užili jsme si jeden druhého poslední dobou dost a ještě užijeme. Vypravil jsem se svým autem do městečka Zeehan, asi 40 km po silnici vedoucí většinou horami. Podobně jako Queenstown, Zeehan býval také důlním místem;  těžilo se zde hlavně olovo. Koncem 19. století zde žilo kolem deseti tisíc lidí – dnes necelá tisícovka. A opět to byl místní Grand hotel, který si získal mou pozornost a nejen proto, že jsem se tam docela slušně naobědval. Takovéto budovy naleznete na Tasmánii a vůbec po celé Austrálii, hlavně v místech, kde se kdysi, nejčastěji tak ke konci 19. století, děly věci. Dnes už se nedějí. Naštěstí bývají v Austrálii chráněny zákonem, takže zbořit je jen tak nelze. K hotelu je vzadu přistavěná budova, zvaná Gaiety Theatre, což by se snad dalo nejlépe hodně volně přeložit jako Varieté. Těžko tomu dnes uvěřit, ale údajně to kdysi býval největší koncertní sál v Austrálii, otevřený byl roku 1897 a pojal kolem tisícovky diváků. Každý večer prý bylo plno. Dnes by se do sálu vešli všichni obyvatelé města a ještě by zbyla volná místa. Sára se narodila ve špatný čas, i když..?

Bylo ještě trochu brzy nato, aby se objevila Sára, napadlo mne ale, že bych mezitím mohl zavolat matce do Prahy, s níž jsem nemluvil už aspoň měsíc. S osmi, či devítihodinovým časovým rozdílem – nikdy si to nedokáži zapamatovat, navíc se to mezi některými z hlavních měst liší, tam bude poměrně brzy ráno. Pokud matka večer nehrála, vstávala ráno dosti brzy. Někdy se stane, že vyspává nějaký ten flám, až skoro do večera, nebo podle toho, kdy má mít představení. Ta jsou pro ni svatá. Zkusil jsem, jestli má zapnutý mobil a vzala to hned na druhé zazvonění.

„Kde se nacházíš?“
„Na Tasmánii.“
„Tak to se mi líbí. Tam jsem se vždycky chtěla podívat, je tam prý náramně čistý vzduch. Kde přesně jsi?“
„V místě zvaném Strahan, na západním pobřeží. Vzduch tady má prý být vůbec nejčistší ze všech vzduchů.“
„Jméno hotelu? Abych si to mohla nagooglovat.“
„Žádný hotel. Šetřím otci peníze, pronajal jsem si celkem levnou kabinu v autokempinku.“
„Tak to se mi také líbí, že jednáš takhle odpovědně. Jak dlouho tam hodláš pobýt?“
„Zítra si to tu půjdu předplatit ještě aspoň na týden.“

Pověděl jsem dále matce o tom, že se stýkám s jistou mladou herečkou, celkem po pravdě jsem jí popsal situaci, o jaký poměr se jedná, aby si hned nemyslela, že je za tím víc, než co za tím skutečně je. Nemyslím si ale, že se mi tak úplně podařilo zakrýt to, že bych si přál, aby toho za tím bylo víc. Matky tyhle věci vycítí. Raději jsem přehodil výhybku na to, jak je tu hezky, jaký je tu už zmíněný čistý vzduch, jak moc se mi na Tasmánii líbí. Bavili jsme se ještě aspoň čtvrt hodiny, matka přitom prohlásila, že momentálně nic nemá, že jen čeká na to, jestli dostane roli Ljubov Raněvské v Čechovově Višňovém sadu. To by se ale začalo zkoušet nejdříve za dva měsíce, pokud tu roli dostane. Moc by si to přála!

S matkou jsem se rozloučil a začal jsem se připravovat na návštěvu Sáry, kterou už nešlo odkládat. Nebudeme sice mít pohodlná křesla, zato získáme atmosféru spíš se hodící k přednášení, protože to bylo, k čemu jsem se chystal. Regrese zatím počká. Ne, že bych se jí bál, i když sám jsem ji nikdy neprováděl, byl jsem ale několikrát přítomen při regresní terapii, takže bych měl vědět, co mám dělat. Má-li být regrese úspěšná, je nutné, aby subjekt výzkumu měl důvěru v toho, kdo ji provádí. Na Sáru to zřejmě udělalo dojem, když zjistila, že jsem se zabýval reinkarnací do té míry, že jsem o ní mohl napsat knihu. Tu si přečíst nemůže, bude ale dobré když se dozví něco víc o mých myšlenkách v knize popsaných, které jí budu interpretovat.

Objevila se kolem šesté, poté kdy ji člun přivezl z ostrova. Cestou domů se stavila v čínské restauraci, která prodává přes ulici a přivezla tolik plastových krabiček s hotovými jídly, že se nám málem nevešly na stůl. Trval jsem ovšem na tom, že polovičku ceny uhradím, i když mi to nepřipadalo úplně férové, protože se svou poměrně drobnou postavou toho nemohla nikdy sníst tolik co já, který nemám daleko do dvou metrů. Vedla si ale statečně. Po brzké, ale vydatné večeři, jsme se usadili u již uklizeného stolu, kam jsem položil svou knihu. Než jsme začali, ještě jsem Sáře ukázal svou druhou knihu, tu o kabale, kterou si také prolistovala – nic jiného s ní dělat moc nemohla. Ještě tak vydávat občasné zvuky značící souhlas, uznání a příznivé mínění. Potom jsme se mohli věnovat reinkarnaci. Otevřel jsem knihu na stránce nedaleko konce, kde se nachází diagram, ukázal na okénka vlevo dole Zrození v hmotném těle a následnou Smrt hmotného těla.

Objevila se kolem šesté, poté kdy ji člun přivezl z ostrova. Cestou domů se stavila v čínské restauraci, která prodává přes ulici a přivezla tolik plastových krabiček s hotovými jídly, že se nám málem nevešly na stůl. Trval jsem ovšem na tom, že polovičku ceny uhradím, i když mi to nepřipadalo úplně férové, protože se svou poměrně drobnou postavou toho nemohla nikdy sníst tolik co já, který nemám daleko do dvou metrů. Vedla si ale statečně. Po brzké, ale vydatné večeři, jsme se usadili u již uklizeného stolu, kam jsem položil svou knihu. Než jsme začali, ještě jsem Sáře ukázal svou druhou knihu, tu o kabale, kterou si také prolistovala – nic jiného s ní dělat moc nemohla. Ještě tak vydávat občasné zvuky značící souhlas, uznání a příznivé mínění. Potom jsme se mohli věnovat reinkarnaci. Otevřel jsem knihu na stránce nedaleko konce, kde se nachází diagram, ukázal na okénka vlevo dole Zrození v hmotném těle a následnou Smrt hmotného těla.

Objevila se kolem šesté, poté kdy ji člun přivezl z ostrova. Cestou domů se stavila v čínské restauraci, která prodává přes ulici a přivezla tolik plastových krabiček s hotovými jídly, že se nám málem nevešly na stůl. Trval jsem ovšem na tom, že polovičku ceny uhradím, i když mi to nepřipadalo úplně férové, protože se svou poměrně drobnou postavou toho nemohla nikdy sníst tolik co já, který nemám daleko do dvou metrů. Vedla si ale statečně. Po brzké, ale vydatné večeři, jsme se usadili u již uklizeného stolu, kam jsem položil svou knihu. Než jsme začali, ještě jsem Sáře ukázal svou druhou knihu, tu o kabale, kterou si také prolistovala – nic jiného s ní dělat moc nemohla. Ještě tak vydávat občasné zvuky značící souhlas, uznání a příznivé mínění. Potom jsme se mohli věnovat reinkarnaci. Otevřel jsem knihu na stránce nedaleko konce, kde se nachází diagram, ukázal na okénka vlevo dole Zrození v hmotném těle a následnou Smrt hmotného těla.

„Vybrala sis sama tento diagram, který mám až skoro na konci knihy. Takže začínáme vlastně od konce. Konečně, proč ne? Pokud se na něm budeme pohybovat od chvíle zrození, až ke chvíli dalšího zrození, mezi tyto dva body se nám vejde celý jeden cyklus lidského života. V té části prožívané ve hmotném světě si vedeme tak, jak nejlépe dokážeme. Nebo také ne. Nezáleží moc na tom, jestli věříme v reinkarnaci, jestli vůbec máme nějakou víru; jsou věci, které z této pozice ovlivnit nemůžeme, to bychom se museli nacházet na kauzální rovině. Nebudu ale věci v tomto bodě příliš komplikovat. Lidé, kteří se uvědomují aspoň možnost toho, že reinkarnace by mohla být skutečností, jsou na tom lépe než ti, kteří prostě nechají život běžet, případně se jen věnují ukájení svých vášní. Hned na začátku knihy uvádím to, co o reinkarnaci řekli lidé, kteří obvykle něco znamenali.”

Ukázal jsem Sáře stránku v úvodní kapitole.

„Jména, která se tu nacházejí, jak jistě vidíš, mluví sama za sebe, lidé jako Sokratés, Giordano Bruno, Johann Wolfgang Goethe, Lev Nikolajevič Tolstoj, Richard Wagner a řada jiných známých osobností, jejichž některé výroky cituji a kteří vesměs hovoří o reinkarnaci jako o hotové věci. Když jsem přešel na studia do Anglie, začal jsem se seriózně učit anglicky a získal jsem jiné náhledy na duchovní stránku života, než jaké jsem měl předtím. Takové, jaké mi až doposud vzdělání, vedené po linii tak zvaného vědeckého materialismu, který v mé domovině v té době vládl a který stále ještě doznívá, nedovolovalo. Co vlastně nás vede k tomu mít v tomto životě nějaké cíle? Začalo mi docházet, že to, co nás táhne, je něco podstatného, něco víc než jen nějaké nejasné ambice tvora, který se momentálně nachází v tomto světě, v tomto životě, v této tělesné schránce.  Že tu musí být ještě jiná dimenze, nazvěme ji duchovní. Došlo mi také, že tu prostě musí být kontinuita, že lidský život není jen nějaké náhlé vzplanutí energie, že vše odněkud pochází a někam směřuje. Jinak by život neměl smysl. Na to, že mám definitivní odpovědi na tyto zásadní otázky, si nároky samozřejmě nekladu. Spíš jen jsem schopen pokládat otázky jiné, které z toho, co jsem se dozvěděl, vyplývají.”

Sára, až doposud se chovající jako vzorná žákyně, mi nyní nahlas přitakala.

„Ano, tak nějak to musí být, otázky vyvolávají otázky.”
„Křesťanství to neřeší, to co v něm kdysi bývalo a co se týkalo reinkarnace, se jeho otcové rozhodli vyjmout, z důvodů které znali jen oni, o nichž se ale můžeme dohadovat. Do naší západní civilizace se tak dostávají tyto myšlenky po téměř dvoutisíciletém půstu, až během posledních pár století. Jeden z mých oblíbených vědců Albert Schweitzer se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že v reinkarnaci se nachází ten nejvíc uklidňující výklad skutečnosti, jímž indická filosofie překonává problémy, které nejdou na rozum evropským myslitelům. Henry Ford kdysi napsal: Teorii o reinkarnaci jsem přijal, když mi bylo 26 let… Bylo by zbytečné pracovat, pokud bychom nemohli využít zkušeností, jichž jsme nabyli v jednom životě, v tom dalším. Když jsem objevil reinkarnaci, bylo tomu jako bych odkryl univerzální plán… Čas už nebyl limitovaný. Nebyl jsem nadále už otrokem hodinových ručiček…  Genialita jsou zkušenosti… Je to ovoce dlouhodobých zkušeností nasbíraných v mnoha životech… Objev reinkarnace uklidnil mou mysl…‘
Musím se ti přiznat – vydal jsem ještě jednu knihu, a sice o životě Jeleny Petrovny Blavatské, o níž se ve střední Evropě skoro nic dnes neví… Kromě snad Ukrajiny, kde se narodila.”
„Já o Blavatské toho také moc nevím, slyšela jsem to jméno, vím, že měla něco co dělat s buddhismem, a to je asi tak všechno.“
„To máš tak. S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. To by ti mohlo připadat jako příliš odvážné prohlášení. Jisté je, že HPB, jak se jí už za jejího života běžně říkalo, byla totiž postavou nanejvýše kontroverzní. Theosofie, kterou založila, měla pro vývoj moderního světa obrovský význam, i když ten je z velké části zneuznaný. Může za to jednak Blavatské povaha, o níž lze jen říci, že byla nevyzpytatelná, také ale to, že svět, v němž se pohybovala, nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí.¨“ 
„Co je theosofie?“
„Theosofie je školou filosofie, školou prastaré moudrosti, která zde je a vždy byla, i když moderní doba ji jaksi přehlíží. Jedná se o tu pravdu, která více či méně skrytá, stojí za všemi náboženskými systémy (mezi něž počítám i materialismus), které si kdy lidstvo vypěstovalo. Theosofie je zároveň vědou, i když není takovým druhem vědy, jaký se pod tímto výrazem dnes běžně chápe; tedy vědy založené na myšlení analytickém. Theosofie si vyžaduje syntetický způsob myšlení, přičemž nestojí a nikdy nestála na víře, což právě je typické pro náboženství. Analytická věda v zásadě rozebírá na menší a menší kousky vše to, co nás obklopuje, tedy materiální svět. Člověk je ale schopen dohlédnout dále než za hranice které nám vytyčuje hmota a právě o to v theosofii jde: zkoumat to, co se za těmito hranicemi nachází.“
„A to všechno zvládla jediná a podle tebe nevyzpytatelná žena? Jak to dokázala?“
„Blavatská naznačuje, že za tím, aby západnímu světu ona mohla zpřístupnit esoterický buddhismus, hinduismus a védické moudrosti, stála skupina zasvěcenců vysokého řádu, kteří ji v tom vytrénovali. Co na tom je pravdy a co si Blavatská přidala, není hned jasné, leccos tu může člověku připadat jako konspiračních teorie a tak podobně. Ovšem, když si člověk pozorně přečte její Odhalenou Isidu a Tajnou doktrínu, musí mu být jasné, že tato žena něco věděla. Něco hodně. Nebo to věděli ti, kteří knihu za ni psali, což je jednou z teorií. Dále, pokud se člověk zabývá také kabalou, zjistí, že na jisté úrovni se tyto myšlenky scházejí, že kabalistům to myslí podobně jako Blavatské a jejím následovníkům. Ti často i pocházeli, hlavně kolem roku 1900, z řad těch nejprogresivnějších umělců všech možných směrů, nejvíc ale výtvarníků a hudebníků. Prostě, ty nejlepší mozky, na nichž stálo a stojí moderní umění.”
„A ty jsi četl všechny její knihy? Kde se dají sehnat?”
„Klidně i na internetu, kde je můžeš mít i zdarma. Dnes je ale čte málokdo, většině lidí v našem věku stačí synapse. Číst v dnešní době Blavatskou znamená prodírat se spoustou křovisek, které sice v její době třeba něco znamenala, dnes ale už moc ne. Vede tam například polemiky s lidmi, o nichž se dnes ani neví; přitom opravdový student teorií Blavatské si nemůže dovolit je přeskočit, protože by mohl přijít o něco podstatného ukrytého mezi řádky.”
„Takže číst nebo nečíst?”
„To záleží čistě na míře angažovanosti.”
„Co se dozvím, když ji číst budu?”
„Tu a tam něco, o čem jsi neměla tušení.”
„Má to co dělat s reinkarnací?”
„Jak se to vezme. Řekl bych, že ti to sice neobnaží, ale aspoň poodhalí systém, na němž stojí zákony, podle nichž se reinkarnace řídí. Tady totiž nejde jen o cykly lidských životů, i když ty nás, pochopitelně, zajímají nejvíc. Jde tu o mnohem větší cykly, o celkový vývoj, o lidské rasy, o národy, o celé civilizace. A o víc, o moc víc. O vývoj naší planety, o vývoj jiných planet, o celý systém sluneční soustavy, o to co bylo před ní, o to, co bude po ní, prostě o strašně moc!”

Vzal jsem znovu do ruky knihu a našel jsem stránku nedaleko začátku.

„Tyhle výroky slavných lidí jsem překládal z angličtiny do češtiny, když jsem knihu psal. Teď ti některé přeložím zpátky, protože v angličtině si je pochopitelně všechny přesně nepamatuji. Úplně přesné to tudíž nebude. Tohle řekl například Goethe:

‚Jsem si jistý, že jsem zde byl už tisíckrát a doufám, že se sem ještě tisíckrát vrátím.‘

Nebo Benjamin Franklin: ‚Protože vím, že existuji v tomto světě, věřím také, že v nějaké formě budu vždy existovat.‘ Tolstoj: ‚Je náš současný život jen jediným z tisíců životů, do nichž vstupujeme z jiného, reálnějšího života… do něhož se po smrti vracíme.‘

Walt Whitman: ‚Vím, že jsem nesmrtelný. Bez pochyb jsem zemřel deset tisíckrát už dříve. Směji se nad tím čemu se říká rozklad a je mi znám rozkyv času.‘

Voltaire: ‚Na tom být narozen víc než jednou není nic překvapivého; vše v přírodě se rodí znovu.‘

A tohle je náramně pravdivé – Arthur Schopenhauer: ‚Kdyby se mne Asiat zeptal, jak bych definoval Evropu, byl bych nucen mu odpovědět: Je to ta část světa, která podléhá onomu neuvěřitelnému klamu, že člověk vznikl z ničeho a že jeho současné zrození je jeho prvním vstupem do života.‘

A tohle jsem napsal já: „Mohl bych pokračovat dál a snášet sem další a další výroky, které přešly přes dnes již většinou zpráchnivělé rty lidí, o jejichž moudrosti lze stěží pochybovat. Všechny mají něco co dělat s reinkarnací, s posmrtným životem. Nějaké narážky na reinkarnaci se ostatně nacházejí i v Novém zákoně, když například Ježíš Kristus odpovídá na otázky svých učedníků:

‚I otázali se ho učedníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil?‘  (Jan, 9.2)

Nebo když se hovoří o Janu Křtitelovi:

Jste-li to ochotni přijmout, on je ten Eliáš, který měl přijít. Kdo má uši, slyš!‘ (Matouš, 11,14-15)

‚Učedníci se ho zeptali: ‚Proč tedy znalci Písma říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?‘ ‚Jistě, ‚přijde Eliáš a všechno napraví.‘, odpověděl Ježíš. ‚Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Totéž od nich vytrpí i Syn člověka. Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.‘ (Matouš, 17, 13-10).

Tohle vypadá jako zbytek původního učení křesťanů, která církevní koncily kolem 3. a 4. století oklestily, přičemž na některé pasáže zapomněly, takže nám tu zanechaly stopy.”

Sára se zasmála. Vzala mi knihu z ruky a našla si opět diagram, s nímž jsme začínali.

„Víš co, o tom, že s reinkarnací se kdysi počítalo, mě přesvědčovat nemusíš, s tím jsem si jistá. Byl by z tebe ale dobrý univerzitní lektor.”
„Děkuji za projevenou důvěru.”
„Za málo. Co kdybychom se ale vrátili k tomu diagramu? Máš ho tu sice až skoro na samém konci, mně se ale líbí, když se věci probírají od konce k začátku. Ono vlastně, kde je začátek a kde je konec nekonečného cyklu? Začít zrozením, začít smrtí?”
„Definitivně smrtí. O životě už toho víme dost, nebo si to aspoň myslíme.”
„Máš tam po straně něco napsáno.”
„Tím bych se momentálně nezabýval, jde o rozhodnutí týkající se příští inkarnace. To se většinou děje automaticky, v jistém stádiu duchovního vývoje ale to může ale už být vědomé rozhodnutí.”
„Co takhle výběr pohlaví, v němž se narodíme, výběr rodičů, jimž se narodíme, takovéto zásadní věci?”
„Ty se sice mohou dít za vědomí a s plným souhlasem jedince; ale jen v případech těch lidí, kteří jsou již na poměrně vysoké úrovni duchovního vývoje. Veškeré plánování s tím spojené se děje na kauzální rovině. Jindy ke všemu dochází více či méně automaticky, zejména pokud se jedná o lidi nevyspělé, kteří někdy skoro jakoby pospíchali, jen aby se mohli vrhnout dolů a znovu se ponořit do světa hmoty, kde se jim budou dít věci, kde třeba na ně konečně čeká ta vysněná výhra v loterii!”
„Víš co? Jsi cynik. Ale milý.”
„Za takovéto vlídné slovo půjdu světa kraj!”
„Raději mi pověz, kam půjdeme dál.”
„Ha, ha! Do pekla!”
„To snad ne.”
„Dobře, třeba i ne. Třeba ale také ano. Záleží na člověku.”
„Takže někdo může podle tebe skončit v pekle?”

„Může se dostat někam, tedy do stavu, který zavdal příčinu všem pověstem o pekle.”
„Jsou to tedy jen pověsti?”
„Jsou a nejsou. Pro někoho to může být hodně traumatické, pro jiného méně, další si třeba ani nevšimne, jak tudy prošel.”
„Jak tomuhle mám rozumět?”
„Jde tu o přechod z jednoho těla do jiného. Těch těl máme potenciálně sedm, normálně čtyři případně pět, plně vědomi jsme si ale jen jednoho.”
„Tohoto hmotného.”

Přejela rukama po svém těle, jakoby je pohladila. Měla je moc pěkné, stálo by za pohlazení. Jsme tu ale proto, abychom se zabývali duchovními záležitostmi, musel jsem si pro jistotu spěšně připomenout.

„Za života v hmotném světě, ano. Teď jsme ale hmotné tělo opustili. V některých případech to může být opravdu pro člověka těžké si uvědomit, co se s ním vlastně stalo. Že zemřel. Pro někoho to může být nanejvýš problematické. Nejprve je totiž nutné zbavit se obalu, který hmotné tělo mělo a který fungoval jako jakýsi prostředník mezi hmotnou a tak zvanou astrální rovinou.”
„O astrální rovině jsem slyšela.”
„O ní slyšel asi každý. Mnozí si ovšem myslí, že je to výmysl rádoby mystiků, okultistů a tak podobně.”
„Ty si to nemyslíš.”
„Ne, nemyslím. Zapadá to totiž perfektně do celého systému, který se ti tu snažím popsat. Zapadá do našich životů, protože v astrálním světě strávíme až třetinu svého života. Pro nás je to svět snů, pro toho kdo se v něm ocitne, je stejně skutečný jako tento náš hmotný svět. Přechod z jednoho světa do druhého bývá v případech duchovně vyspělých lidí snadný, někdy i téměř neznatelný. Pro silně materialistického člověka to může ale být těžké se i zbavovat éterického těla, tedy obalu, o němž jsem se zmínil.”
„Myslela jsem si vždycky, že smrtí se člověk zbavuje jen jednoho těla, toho hmotného. Kolik těl tedy vlastně máme?”
“Na to se nedá příliš jednoduše odpovědět. Ono se to totiž liší, od člověka k člověku, tedy od monády k monádě. Celkem těch těl můžeme mít sedm. To nemá v současnosti nikdo, ani ti nejvyspělejší jedinci. Ti mohou mít plně funkčních těl až pět.”
„Pět! Jak to ale myslíš, když říkáš plně funkčních?”
 „Plně funkčních v tom smyslu, že se to tělo dá ovládat, pohybovat se v něm a hlavně, že v něm lze myslet. To páté tělo se totiž nazývá kauzálním a v něm činíme rozhodnutí o tom, jak se to bude mít s naší příští inkarnací. Svými otázkami mě nutíš k tomu, abych vše vysvětloval jaksi obráceně – nepostupujeme od nejnižšího k nejvyššímu, jak tomu většinou bývá, ale naopak. Možná ale, že je to tak dobře.”
Vzal jsem opět knihu do ruky a nalistoval jsem stránku s jiným diagramem.
„Tady to máš názorně.“
Chvíli se dívala na diagram.
„Tak dobře. Nezklamu tě a zeptám se, co je ještě výš? Vidím sedm těl – celé to vypadá skoro jako vajíčko. Pět jich podle tebe může být funkčních, co ale ta zbývající dvě?”
„Tato těla a jim odpovídající roviny, jsou pro nás prozatím nedostupná. Odpovídající sanskrtové názvy pro nejvyšší tři, jsou Atma, Buddhi a Manas. Vlastně totéž jako Svatá trojice. Jenže, zkus požádat i hodně vysoko postaveného kněze katolické či protestantské církve, aby ti vysvětlil, co Svatá trojice ve skutečnosti znamená, a nic podstatného se nedozvíš. To proto, že nikdo z nás nevíme. Jak jsem řekl, ta pátá sféra už má nějaké ty návštěvníky, ty dvě nejvyšší budou přístupné až v dalších cyklech vývoje. Takže, raději zpátky k tomu jednomu cyklu života, odkud jsme se trochu odklonili. Kde jsme vlastně byli?”
„Naposledy tuším, že v pekle, kde jinde?”
„Dobře. Tak tedy neblahým peklem to může být pro některé, pro jiné to může být ten proslulý očistec, záleží na tom kam se člověk během tohoto života, i těch předchozích, propracoval.”
„Co když je nízko, opravdu hodně nízko. Jako byla spousta těch, o jejichž osudech na ostrově lidem vykládám. Co když takový člověk byl kariérní kriminálník, lotr, vrah? Čeká ho nekonečné prokletí, pekelné kotle, takové věci?”
„Čeká ho to, co si zasloužil. V takovémto případě asi nic hezkého. Může to nějaký čas trvat, věčnost to ale nebude. Jsou tu ale některé výjimky – v tom panuje dost nejistota, někteří tvrdí to, jiní ono. Tohle bych prozatím ponechal stranou a později se třeba k tomu vrátil. Musíme mít stále na vědomí, že tu máme před sebou něco, co není přímo ověřitelné, navíc je to vždy individuální; takový je chod přírody. Dřív než se dostaneme do pekla či do nebe, ještě bych se na chvíli chtěl věnovat tělu éterickému.”
„O tom tu řeč ještě nebyla.”
„Byla, když jsem mluvil o obalu, který lidské tělo má a jehož se musí po smrti zbavit. Tím obalem je právě éterické tělo. Éterické tělo je ve své zásadě jen neviditelnou částí těla hmotného, může proto být jen přechodným sídlem našeho vědomí a to jen za určitých okolností. Jakýkoliv odklon od jeho hlavních funkcí je nepřirozený a nezdravý; u normálních a zdravých lidí je v bdělém stavu oddělení éterického těla od těla hmotného téměř nemožné. Hmotné tělo s tělem éterickým se navzájem prolínají a obě těla jsou spolu pevně propojena, takže pokud se člověk rozhodne pročistit svoje hmotné tělo (na příklad tím, že přijímá jen určité druhy potravin, tak jak to dělají například vegetariáni), zároveň tím také zhodnocuje svoje éterické tělo.”
„Platí to také naopak?”
„Jistě. Například, požíváním narkotik, nadměrného množství alkoholu a podobně, znehodnocujeme svoje éterické tělo; jeho celkové oslabení potom způsobuje, že se stáváme náchylnými k nemocem. Všichni živoucí tvorové, tedy lidé, zvířata a dokonce i rostliny, mají svá éterická těla, která jsou vlastně jejich neviditelnými duplikáty, zpravidla o něco málo většími, takže z našeho hlediska bytostí obývajících prostor o třech dimenzích by se dalo říci, že je přesahují o několik milimetrů až centimetrů. K definitivnímu oddělení éterického „dvojníka” od hmotného těla dochází až v okamžiku smrti.”
„A co lidé, kteří tak zvaně přežili svou smrt, měli nehodu nebo byli na operačním sále a ocitli se mimo své tělo? O tom se poslední dobou hodně píše.”
„Pacient během operace se dívá na svoje bezvládné tělo ležící na silnici či na operačním stole, na ambulantní zřízence, na doktory a jejich asistenty, kteří jsou kolem něho shromážděni. Takovéto případy byly sice mnohokráte a dosti podrobně popsány a to věrohodnými svědky, většinou se ale nad tím stejně nakonec mávne rukou a prohlásí se, že dotyčný se stal obětí nějakých halucinací.”
„K čemu je nám éterické tělo?”
„Jeho zásadní funkcí je být prostředníkem mezi vyšším a nižším světem. Víš něco o čakrách?”
„Slyšela jsem to slovo, nejsem si jistá, co znamená.”

Opět jsem nalistoval stránku s jiným diagramem, na který jsem jí ukázal.

„Čakry jsou taková silová centra rozmístěná po povrchu éterického těla. Jasnovidec je vidí jako otáčející se víry, mohou být různé velikosti, podle toho jak jsou vyvinuté a jak je člověk celkově vyvinutý.”
„Ta barevná kolečka? Tak ta někdy vidím. Když se takhle podívám trochu stranou, ne přímo na tebe, tak vidím jedno takové se vznášet kousek nad tvojí hlavou.”
„Tak to jsi mě potěšila. Jakou má barvu?”
“Takovou zlatou či žlutou, podobnou jakou máš na tom diagramu.”
„Tak to jsi mě potěšila ještě víc.!”
„Proč?”
„No, protože je to ta správná barva.”
„Znamená to, že jsem jasnovidkyně?"
„Tyhle, nazvěme to    schopnostmi, míváme skoro všichni z nás. Zejména, když jsme předtím viděli věci na diagramech. Někdo více, jiný méně. Ty vidíš barvy, takže asi víc. Ta čakra nad temenem hlavy bývá obzvlášť viditelná a staří malíři je často malovali nad hlavami svatých.”
„Tyhle, nazvěme to    schopnostmi, míváme skoro všichni z nás. Zejména, když jsme předtím viděli věci na diagramech. Někdo více, jiný méně. Ty vidíš barvy, takže asi víc. Ta čakra nad temenem hlavy bývá obzvlášť viditelná a staří malíři je často malovali nad hlavami svatých.”
„Utahuješ si ze mne. Už jsem si začínala myslet, že jsi svatý!”
To už mě samozřejmě pokoušela; tvářila se přitom jako pravá uličnice. Rozhodl jsem se, že sám si pro tentokrát uchovám vážnou tvář, což se mi zdařilo po nějakém tom úsilí.
„Opět: to jsme skoro všichni z nás, více či méně.”
„Vykrucuješ se. Vidím krásnou zlatavou svatozáři nad tvou hlavou.”
„Vidíš ještě něco jiného? Těch čaker je celkem sedm.”
„Nevím. Musela bych se soustředit.”
„Víš co? Raději to nedělej. Nechceme se zahrabat experimentováním kolem jasnovidectví a podobných věcí – to totiž většinou nikam moc nevede.”
„Máš s tím zkušenosti?”
„Mám. Kdysi jsem se zajímal hodně o různé fenomény vyskytující se nejvíc kolem spiritismu. Pár lidí v mém okolí mě k tomu dovedlo, ještě když jsem byl v Londýně.”
„A..?”
„A přišel jsem na to, že toho je dost a dost, aby mě to osobně přesvědčilo, že nejen jasnovidectví, ale také materializace, levitace a tak podobně, se za příznivých podmínek dít mohou, okolnosti že ale bývají vždy takové, aby to poskytlo prostor skeptikům, kterého by se mohli chytit. Takže člověk si v tomto směru nikdy nic nedokáže úplně a beze zbytku. Pravdu totiž mají indičtí žnana či radža jogíni, kteří vesměs tvrdí, že tak zvané sidhi, schopnosti provozovat fenomény, nikam nevedou a dokonce zavádějí skutečného hledače pravdy na nesprávnou cestu. Podle mého proto platí: zkus, přesvědč se, jdi dál.”
„Jdi dál, ale kam?”
„Tam kam my směřujeme. K uvědomění si sebe sama, k tak zvané individuaci.”
„Myslela jsem si, že se tu hlavně bavíme o reinkarnaci.”
            „Ta je součástí psychologického procesu individuace. Tak to vidím já, tak to vidí někteří jiní psychologové, ovšem zdaleka ne všichni.”

„Kteří z nich to nevidí?”
„Pokud trváš na odpovědi, potom ti, kteří jsou příliš pohrouženi v té vlně materialismu, která světem prochází. Reinkarnací se ale zabývali i tak zvaně seriózní výzkumníci, jako například psychiatr Ian Stevenson, který za asi 40 let zkoumal na tři tisíce případů. Nejčastěji to byly děti, které si údajně pamatovaly předchozí životy a dokázaly identifikovat lidi, které předtím neviděly, měly na tělech mateřská znaménka na místech, kde lidé, jimiž ony údajně byly, utrpěli zranění a tak podobně. Stevenson zjistil, že existuje malé okénko, zhruba mezi dvěma až pěti lety věku, kdy si děti minulé životy pamatovaly. Často se jednalo o životy, které se skončily nějakou nehodou nebo i násilně a poměrně nedlouho před znovuzrozením, takže bylo možné údaje si ověřit. Těch případů je tolik, že to prostě vylučuje hru náhod. Přesto všechno, opravdu zarputilého skeptika přesvědčit nelze.”

Sára se podívala na mne těma hlubokýma tmavýma očima, usmála se.

„Mne jsi už přesvědčil, i když jako skeptik či ateista jsem nezačínala, spíš jako agnostik. Byla bych ale ráda, kdybychom se mohli vrátit k tomu diagramu a pokračovat dál.”
„Ano, promiň, příliš často odbočuji.”
„To by nevadilo, když odbočíš, není to vůbec nudné. Byli jsme ale u éterického těla. Řekl jsi něco v tom smyslu, že to se musí po smrti hmotného těla také rozložit.”
„Ano, někdy to ale bývá problematické. Nejčastěji když tu máme někoho, kdo se těžko loučí s materiálním světem, hlavně s penězi. Stává se potom, že z éterické hmoty se vytvoří takový obal, jímž téměř nic neprojde, kromě právě těch nejnižších, nejhrubějších vibrací. To může vytvářet ono peklo, jímž vždycky hrozí ohniví kazatelé. Je to zajímavé téma, spadají do té oblasti také dávné pověsti o vampýrech, vlkodlacích, nemrtvých mrtvých a podobně. S něčím takovým bych ale herečku na počátku kariéry, která ji může dovést až k rolím v hollywoodských hororových filmech, neměl strašit.”
„Sice se ráda bojím, nenechám se ale zlákat. Pokračujme v krasojízdě.”
„Dobře. Komplexní éterické tělo tedy opustíme, necháme je na pospas elementálním silám, které je pomalu rozloží, tak jak se o totéž postarají v případě hmotného těla jiné síly, jejichž povahou se raději zabývat také nebudeme. Na diagramu máme dále malé okénko „Prožít další inkarnaci?” s tím, že tu je celkem šest možností. Tohle se týká jen opravdu vybraných jedinců, kteří se dostali na tu úroveň, kde se něco takového nabízí. Protože tak vyspělí nejsme, tento bod přeskočíme. Většina nedávno zemřelých lidí v tomto čase upadá do bezvědomí, aby se probudili na některé z rovin astrálního světa. Těch je…”
„… sedm!”
„Bingo! Víš, ono je to sporné, ty roviny se vzájemně prolínají a překrývají, definovat se to přesně nedá. Představ si ale město, takové běžné, obyčejné větší město. Najdeš v něm oblasti, kde bydlí hlavně dělný lid, jiné kde najdeš nejvíc příslušníků středních vrstev, navštívíš dokonce i čtvrť bohatých lidí. Budou tam také místa, kde se soustřeďují ti, kdo bývají v rozporu se zákonem, najdou se ale i kolonie umělců, hudebníků, sportovců, důchodců, prostě celá škála povolání, majetkových poměrů a všech možných společenských vrstev. Vše se bude překrývat, vždycky ale bude některá z vrstev více či méně převládat. Takový je i astrální svět, jen tu panují jiné podmínky, jiné fyzikální zákony. Podstatné rozdíly mezi obyvateli obou světů, hmotného a astrálního, ale nenajdeš. Až na to, že ten astrální svět je přece jen o stupeň výš.”
„Slyšela jsem o tom, že lidé, kteří zemřou, procházejí jakýmsi tunelem, také že dojde k revizi uplynulého života. Myslíš, že je tomu tak?”
“V detailech se to pochopitelně musí lišit, lidé, kteří nějak přežili smrt a vrátili se, celkem shodně tvrdí, že prožili jakousi mnohonásobně zrychlenou a zhuštěnou revizi celého svého života, od útlého mládí až do okamžiku „smrti”. Jiným dojmem, který si mnozí odnášejí, bývá pocit toho, že je zde přítomna překážka, stěna, zeď, plot, vodní tok, ale snad daleko to bývá nejčastěji tunel, na jehož konci se nachází světlo. Tímto tunelem, že musejí projít, případnou překážku musejí překonat, přenést se přes ni… Na druhém konci bývá potom bytost, často popisovaná jako „zářící postava”, anděl, Ježíš Kristus, Krišna, Buddha, to podle toho, jaké náboženské výchovy se jim dostalo. Zajímavé přitom je, že i zapřísáhlí ateisté tuto zářící bytost v takovéto situaci potkávají. Mohou ji potom mít třeba za nějakého mimo pozemšťana, ufona, či něco podobného. Pokud přitom také proběhla již zmíněná revize života, což bývá celkem pravidlem, setkají se u této bytosti s naprostým porozuměním a sympatiemi – nejsou z ničeho viněni, nic z toho, čeho v životě dosáhli či nedosáhli, se přitom nekritizuje. Proč je tomu tak, pochopíme, až se dostaneme k té části, kde se budeme zabývat kauzálním tělem. Záleží totiž na monádě, jaká ta učiní rozhodnutí na základě nabytých zkušeností, až se na celý uplynulý život bude moci podívat kritickým pohledem. V tomto bodě se žádné závěry ještě dělat nedají.”
Připadal jsem si skoro jako lektor při nějaké přednášce, podobné těm, jaké jsem navštěvoval v Theosofické společnosti v Londýně, kde mne její členové dokonce párkrát vyzvali k tomu, abych jim předal své vědomosti. Myslím, že značnou roli tehdy hrálo i to, že věděli, že jsem Čech a tudíž jsem pro ně byl jako přednášející tak trochu exotický. Dopadlo to ale hned napoprvé dobře; návštěva byla slušná a nikdo během mé asi hodinové přednášky neodešel. Zde ovšem mám jen jediného posluchače – snad mi neodejde! Řekl jsem:
„Co kdybychom teď přešli k astrálnímu tělu?“
„Proti tomu nic nemám; jsi to ale ty, kdo určuje, čím se máme zabývat.
„Tak tedy astrální tělo. O tom, že existuje, slyšel snad každý, kdo se jen trochu otřel o esoterické nauky. Jako třeba támhle taková ty.“
„Myslím, že jsem o astrálním těle slyšela poprvé od mé tetičky, která je vášnivou spiritistkou. Dokonce mě lákala k tomu, abych s ní šla k seanci, nějak jsem se ale vymluvila.“
„A dobře jsi udělala. Hodně lidí sice začíná své duchovní pouti u spiritismu, jiné to ale odradí, hlavně ty inteligentnější – to by se ti docela dobře mohlo stát.“
„Děkuji za poklonu.“

Jen jsem se na ni zazubil. Poklon jsme si už vzájemně vyměnili dost a dost.

„Podobně jako tělo éterické, astrální tělo je také ve skutečnosti mostem, v tomto případě spojujícím hmotný mozek s myslí. Naše mysl totiž sídlí až v tom dalším těle, mentální, k němuž se dostaneme později. Astrální tělo má oproti tělu éterickému, které se začne rozkládat téměř okamžitě po smrti hmotného těla, podstatně delší životnost.“
„Jak dlouhou asi?“
„To se různí, obvykle ale několik desítek let. K tomu se ještě vrátíme. Každý člověk sice má a používá svoje astrální tělo, přitom ale málokdo si je jeho existence vědom. A ještě méně je potom těch lidí, kteří jsou schopni své astrální tělo kontrolovat za plného vědomí. Záleží totiž na tom, jak dalece je astrální tělo vyvinuté. U některých lidí se jedná jen o shluk astrální látky, která je mnohem jemnější než éterická, neřkuli hmotná. Na druhou stranu, jsou tu lidé a není jich málo, jejichž astrální tělo je do značné míry vyvinuté a dobře fungující mající, tak říkajíce, svůj vlastní život a jsoucí prospěšné svému majiteli a to i v té době, kdy tento se nachází na hmotné rovině.“
„Aha, sny!“
„Ano, sny. To je, kdy můžeme mít z našeho astrálního těla největší užitek. U člověka duchovně nepříliš vyvinutého, kterýžto stav se obráží i na jeho nevyvinutém astrálním těle, mívá spáč pouze nejasné sny, z nichž si po probuzení pamatuje jen málo nebo spíš vůbec nic. V případě duchovně vyspělejšího člověka, jehož hmotné tělo se právě oddává hlubokému spánku, může tentýž vést v astrálním těle nadmíru aktivní, zajímavý a užitečný život. Také je za určitých podmínek schopen si tyto sny přenést do hmotného mozku, zapamatovat si je. Pro takového člověka se život přestává dělit na stavy denní bdělosti a nočního bezvědomí a stává se jediným, neustále plynoucím životem, zatímco jeho vědomí osciluje mezi hmotným a astrálním světem.“
„Když jsem byla malá, mívala jsem takové ty létací sny. Ty se ale z mého života vytratily. Nevíš proč?“
„Proč přesně, to odhadnout nedokážu. Ony tyhle věci se neustále mění. Často se stává, že přijdeme o nějakou schopnost, kterou jsme si vypěstovali, a za čas se nám vrátí a v ještě větší, dokonalejší formě. Být tebou, nad ztrátou tvých létacích snů bych nezoufal, je docela možné, i snad pravděpodobné, že na nich neviditelné síly pracují jako letečtí mechanici, aby ti mohli udělat radost.“
„Jen ať se činí, létací sny mám ráda.“
„Astrální tělo je pochopitelně stvořeno z astrální hmoty. Podobně, jako rozlišujeme sedm skupenství hmoty, tj. pevné, kapalné, plynné, éterické, nad-éterické, sub atomické a atomické – to jest podle theosofů, také astrální hmota se dělí na sedm stupňů. Ten nejjemnější a tudíž řádově nejvyšší očíslujeme sedmičkou, nejnižším je tudíž první stupeň. Někteří spiritisté, které jsem poznal v Londýně, to ale měli obráceně – pro ně byla první astrální rovina tou nejvyšší a nejnižší byla ta sedmá. Na tom moc nezáleží, přidržím se ale toho prvního způsobu číslování. Materialistická věda si je už nějakých sto let vědoma toho, že základní stavební kámen hmoty – atom, je ve skutečnosti skoro úplná prázdnota. Přitom jak vědci postupně odhalovali nové a nové atomové částice, nikomu se až doposud nepodařilo přijít na to, jaký je v tom vlastně systém. V době kdy se začínaly vytvářet ideje theosofů, nebyly ještě zdaleka známé teorie moderní fyziky a matematiky, jako například Heisenbergův princip neurčitosti, Pauliho princip vyloučení v kvantové fyzice, atp. Ty, jak se postupně objevovaly, se zdají vždy naznačovat to, co už dávno bylo známé jak některým z buddhistů a theosofů, tak například i kabalistům. Hypoteticky by se snad dalo prohlásit, že některé sub atomické částice ve skutečnosti náležejí k vědou zatím neuznávanému „atomického systému” astrální hmoty. Pokud takovouto hypotézu přijmeme, elektron by mohl být ve skutečnosti astrálním atomem, který by se mohl dále skládat z jiných, ještě menších částic, atp. Jednalo by se potom vlastně o dva „paralelní světy”, které se navzájem prolínají, protože ale „vibrují” na zcela odlišných vlnových délkách, nijak si vzájemně nepřekážejí. Jak si později ukážeme, podle theosofů existují světy ještě vyššího řádu než ten astrální a je docela pravděpodobné, že některé z objevených a atomovými fyziky popsaných částic mohou patřit k těm ještě vyšším sférám. To, že současná atomová fyzika se každým rokem stále víc oddaluje od ortodoxní vědy materialistů a začíná se spíš blížit představám mystických filosofů, už dávno není žádným tajemstvím. U jednoho mého známého, kabalisty světového formátu, si atomoví fyzikové už po léta podávají dveře.“

Výše uvedenou pasáž jsem vybral z knihy a překládal jsem ji rovnou pro Sáru, k mému překvapení docela plynule. Začínám mít v tomhle docela slušnou praxi. Bylo jí zřejmě jasné, co dělám, a jistě by byla měla i víc trpělivosti, kdybych se trochu víc zadrhával. Pokračoval jsem, stále celkem plynule.

„V zásadě lze říci, že astrální tělo má tři základní funkce. Jednak, umožňuje lidské pocity a emoce. Dále, je prostředníkem mezi lidskou myslí a hmotným tělem. Za třetí, může být dočasným sídlem vědomí a nezávislého počínání. Theosofové obvykle dělí sedm základních principů, z nichž se sestává dokonalý člověk, na dvě skupiny – čtveřici nižších – rupa, prânâ, linga šaríra, kâma rupa a trojici vyšších – mânas, buddhi, atma. Kâma rupa, projevující se v astrálním těle, jímž se právě zabýváme, je tudíž tím nejdokonalejším z principů tvořících spodní skupinu. Charakteristickými atributy kâma jsou lidské (ale také zvířecí) vjemy, pocity a emoce. Pod tímto pojmem se ovšem skrývá celá škála citových vjemů. Můžeme sem zařadit téměř jakýkoliv vjem, například od prostého pocitu hladu, jaký má právě po potravě slídící hyena na nehostinné a horké poušti Afriky, až k té nejromantičtější lásce, jakou může ke svému idolu pociťovat vyhladovělý básník, žijící někde ve studeném nevytopeném podkroví středověkého domu v některém evropském městě. Mezi těmito dvěma extrémy se nacházejí veškeré možné emoční vjemy, jakými mohou být na příklad pohlavní touha, závist, nenávist, žárlivost, atp.“

Nebylo to pro mne lehké, číst, okamžitě překládat a pokud možno profesorským tónem přednášet tyto myšlenky dívce, která ve mně vyvolávala pocity podobné právě těm, jaké by mohl mít zmíněný básník. K doplnění obrazu chybělo jen nevytopené podkroví a strádání hladem, k čemuž jsem měl daleko. Na hloubku citu to by ale snad velký vliv mít nemělo. Pokračoval jsem:

„S myšlenkovými formami nemáme na hmotné rovině moc co dělat, na rovině astrální jsou ale mnohem patrnější. Zahrnují nesmírně rozsáhlé pole možností, a na mysli jejich tvůrce potom závisí, jak působivé či také jak bezpředmětné se mohou zdát. Také to, zda budou mít kladné či záporné účinky na své okolí. Hladový bezdomovec na jedné straně, může například vytvářet myšlenkovou formu či formy párku s houskou, které kromě jeho samotného nikoho v jeho okolí příliš neovlivní, které ale budou jistě mít poměrně blízko k fyzické rovině. Stejně tak někdo posedlý myšlenkami na výhru, jemuž v hlavě bez přestání běhají koně, či někdo jiný s utkvělou představou vítězných čísel v loterii. Matematik, rovněž ovládaný určitým způsobem posedlosti, v tomto případě ale nějakým složitým úkolem, vytváří jiné, abstraktní formy složitého charakteru, které ale veliký dopad na nikoho jiného spíš mít nebudou, pokud se v jeho blízkosti zrovna nenachází nějaká spřízněná duše, která si dovede vyložit pro sebe to, co čmárá křídou na tabuli. Naopak babička, tiše a vroucně se modlící k panence Marii, může strhnout větší množství lidí ke společné modlitbě a to tak, že je k tomu povedou myšlenkové formy, které ona přitom vytváří a nikoliv slova, která nikdo neslyší. Nejen to. Nedaleko se nacházející hindu může být pohnut k tomu začít se modlit ke Krišnovi nebo podobnému božstvu. „
„Takže, když na něco hodně intenzivně myslím, mohu tím napomoci k tomu, aby se to splnilo? Aby to mělo dopad i na materiální rovině?“
„Ano. Pokud je ta myšlenka dostatečně silná a hlavně pozitivní, jako například přání ochraňovat někoho z našich bližních, potom dokonce příliš nezáleží na tom, jak daleko se nachází člověk, jemuž je určena. Přátelské myšlenky a dobře myšlená přání tak mohou například vytvářet něco podobného strážnému andělovi, který se potom neustále nachází v blízkosti toho člověka, na něhož myslíme. Pomyslíme-li na určité místo, jakkoliv vzdálené a představujeme-li si, že se tam právě nacházíme, pokud jsou naše myšlenky opravdu silné, může se potom dokonce stát, že se naše podoba objeví před očima toho člověka, jemuž jsou určeny, pokud právě se na tom místě právě nachází. Pravděpodobnost toho, že takový přízrak spatří, se ještě zvýší, má-li tento člověk skryté jasnovidecké schopnosti. V zásadě platí jedno pravidlo. Čím přesněji a s čím větší ostrostí dokážeme ve své mysli vykreslit obrazy toho, co si představujeme, tím účinněji se budou projevovat i na této rovině. Svět myšlenkových forem je vůbec nesmírně komplikovaný a příklady toho, co se s nimi může dít, bychom se mohli zabývat celé večery. Pro tento večer bychom toho ale asi měli už nechat, nemyslíš?“
„Ano, souhlasím. Už takhle toho bylo dost a nevím, jestli si to všechno budu pamatovat.“

Ještě jsme se chvíli bavili, než Sára opustila můj domek a přešla těch několik kroků do svého. Dostalo se mi opět na rozloučenou pusy, vášeň v tom ale nebyla, aspoň mi to tak nepřipadalo.

 

9. Elwood
 

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena