-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků

7. Reinkarnace?

 

Zpět ve Strahanu, Sára navrhla, abychom tentokrát uspořádali naši seanci v mém domku; hádám, že jí šlo o to, abychom se dělili spravedlivě, kdo bude hostem našich mítinků. Podotkl jsem ale, že křesla u ní jsou mnohem pohodlnější a celkové prostředí útulnější. Neskrývala potěšení, takže nakonec jsme šli k ní. Předtím, po cestě z nádraží jsme si koupili „fish and chips“, ryby se smaženými brambůrky, což byla naše večeře. Dojedeno, přišla na řadu obligátní káva a udělali jsme si pohodlí. Chvíli jsme vedli „small talk”, čekal jsem ale, s čím přijde Sára. Sám jsem začínat seriózní řeč nechtěl, myslel jsem, že bude lépe, když s tím přijde ona. Nezklamala mne.

„Takže, ty moje sny.”
„Ty tvoje sny. Zneklidňují tě hodně?”
„Někdy dost. Jindy ale mohou být celkem příjemné.”
„Opakují se?”
„Opakují a často jeden na druhý navazuje.”
„Pověz, může se ti zdát něco jednu noc, aby to později pokračovalo, tu stejnou noc nebo třeba příští?”
„To se občas děje.”
„A býváš to vždycky ty, nebo v nich jakoby hraješ různé role?”
„To je právě to! Je tam jedna role, která se pořád vrací. Jsem mladá žena, pracuji na nějaké farmě. Nemyslím si, že bych byla trestankyně, proč to nevím, možná že kdybych přišla na to, co za tím stojí, třeba by ty sny přestaly.”
„Jsou ti tedy nepříjemné.”
„Řeknu to takhle: většinou se dají vydržet, někdy ale dovedou být dost nepříjemné.”
„Býváš nějak mučená, zažíváš fyzickou bolest?”
„To ne. Je to ale těžká práce, nemyslím si ale, že ta by mi vadila. Spíš z ní mám radost.“
„Co si o tom myslíš? Odkud to přichází?”
„Popravdě si myslím, že to jsou vzpomínky na nějaký minulý život. Nic jiného to přece být nemůže! Co říká tvoje jungovská psychologie o reinkarnaci?”
„To je velice komplikované téma. Jung si ve své době nemohl dovolit se o reinkarnaci příliš rozšiřovat. Potřeboval si pořád udržovat image seriózního badatele, když už ne hlavního proudu, tak aspoň natolik, aby si příliš neznepřátelil ty, kteří k němu patřili. To nebylo snadné, nějak se mu to ale po celý život dařilo.”
„A dnes, víc než půl století po jeho smrti, jak se na to dívají jeho stoupenci, mezi něž ty viditelně patříš. Či snad nepatříš?”
„No, asi patřím. Jsou Jungovci, kteří mají reinkarnaci tak říkajíc zabudovánu ve svém programu a podle toho vedou i své terapeutické rozhovory.“
„Ano, ale co ty sám si o tom myslíš?”
„Snažím se o to, zachovat si otevřenou mysl. Mám totiž pocit, že někdy, dokonce bych řekl, že dost často, se z reinkarnace dělá tak trochu cirkus. Na druhou stranu, vím o lidech, kteří v tomto směru začínali jako skeptici a dnes jsou z nich přesvědčení reinkarnalisté.”
„Takže, existují podle tebe dva tábory, reinkarnalisté a … jak bys nazval ty druhé?”
„Ono jich je víc než dva.”
„Kolik?”
„Aspoň čtyři. Kromě reinkarnace je tu také kryptomnézie, kolektivní nevědomí a genetické převádění paměti. Jsou i jiné názory, tyhle jsou ale hlavní, které se pokoušejí o to se s reinkarnací nějak vypořádat.”
„No, to je nějaké nadělení. Reinkarnalisté, to slovo bych ještě přijala, ale kryptomnézani, kolektivní nevědomci a genetičtí převáděči paměti, to už je trochu moc! Co to vlastně znamená, kryptomnézie?”
„Případy, kdy si lidé myslí, že si vzpomínají na události ze svých minulých inkarnací, přičemž jde o informace, které jim už dávno vypadly z paměti, někde je slyšeli, četli v knize a potom na to zapomněli. S tímto vysvětlením přicházejí nejčastěji kovaní skeptici, kteří mají tendenci zamítat vše, co není tak zvaně racionální.”
„A co případy malých dětí, které si pamatují věci o svých minulých životech, které nikde slyšet nemohly, které neumějí ještě číst?“
„To je právě, kde toto vysvětlení, zamítnutí pokud bychom to tak nazvali, je problematické. Skeptika tohoto typu ale přesvědčit nelze.”
„Jak to vidíš ty?”
„V podstatě jako strkání hlavy do písku.”
„Takže kryptomnézii aspoň prozatím vyloučíme. Co geneticky převedená paměť?”
„Podle mne to je jen jiný způsob vysvětlení pro ty, kteří trvají na materialistickém výkladu. V dnešním světě je jich hodně, snad ještě víc než v časech Freudových.”
„Co kolektivní nevědomí?”
„O tom si myslím, že by mohlo stát za některými případy, které by se jinak vykládaly jako vzpomínky na minulé životy. Někdy mohou být takové vzpomínky docela beznadějně smíšeny s kolektivním nevědomím, takže se třeba stává, že vzpomínka může být sice pravdivá, patří ale ve skutečnosti někomu jinému. Pořád ale se takto nedají vysvětlit některé věci, které doktrína reinkarnace přináší. Jako například, jak funguje karma?”
„Zní to jako, že existenci karmy ty přijímáš.”
„Ano. Myslím, že tu nelze nepřijmout. Spousta věcí v našich životech se myslím řídí tím, jakou si sebou neseme karmu. Myslím si, že ta stojí i za setkáním nás dvou.”
„Jsme snad zašití buddhisté, nebo jsme jimi byli?”
„Doktrína karmy nemusí nutně být spjata s buddhismem, ani s hinduismem. V Indii se v ni věřilo ještě před příchodem Buddhy. Je tu ale také už dost evidence i o tom, že v morální kauzalitu věřili i první křesťané, před nimi pythagorejci, zoroastriáni, i stoupenci jiných náboženských doktrín.”
„Je to tedy úzce spjaté s náboženstvím?"
„Ne nutně. Rozhodně ne tak, jak je náboženství běžně chápáno. Jistá dávka víry je ale nutná. Víry ve věčný cyklus životů, což ovšem znamená i víru v posmrtný život. Běžní buddhisté si to ale představují jinak, než jak to vidí ti, kteří jsou zasvěceni do vyšších mysterií."
„Zasvěcenci do vyšších mysterií … začínáš znít jako opravdový mystik.”
„Nic příliš mystického na tom přitom není, to mi věř. Karma prostě znamená, že člověku se na světě nestane nic, co by si nebyl z nějakého důvodu zasloužil, ať už je to dobré či špatné. Tak to popisuje Buddha, tak to viděli ale i pythagorejci, zhruba ve stejné historické době, ale na dvou od sebe hodně vzdálených místech světa. I když to může být docela mimo naše schopnosti chápání, protože to může sahat nejen do toho minulého, ale i do některého z jiných předchozích životů.”
„Takže, co jsme si nadrobili, to musíme sníst.”
„To sice platí, je to ale hodně zjednodušený pohled. Může to totiž být i jinak, ty překážky a protivenství si docela dobře můžeme vybírat my sami.”
„Tak tím mě překvapuješ. Jak, prosím tě?”
„Víš co? Tohle by bylo složité vysvětlování. Bohužel tě momentálně nemohu odkázat na knihu, kterou jsem o reinkarnaci napsal…”
„Tys napsal knihu o reinkarnaci?! A vyšla?”
“Ano, vyšla, ale zatím jen česky, takže bys z ní asi mnoho neměla, snad kromě několika diagramů. Ty ti ale mohu později trochu vysvětlit, mám tu knihu vedle v batohu.”
„Tak to jsi mě uzemnil! Kde bych to byla čekala, když jsem se s tebou začala bavit o reinkarnaci, že mám před sebou takového experta!”
 „No, expertem bych se nenazýval, spíš to byla jen taková mladistvá nerozvážnost. Začínám pomalu přicházet na to, že k tomu, aby člověk mohl o těchto věcech zasvěceně psát, potřeboval by nabýt víc životních zkušeností. Lidé si většinou stěžují na to, jak rychle stárnou – já bych spíš potřeboval být starším.”
„Třeba ti budu moci přispět k tomu je získávat. A přitom úspěšně stárnout.”
„Není nad to, když mají lidé společné cíle.“
„Mohl bys tu svou knihu přinést ukázat? Ne, že bych ti nevěřila, chtěla bych si jen na ni sáhnout. Už jsem sice držela knihu v ruce a měla před sebou autora, to bylo ale, když ji podepisoval. Tohle je něco jiného.”

Beze slova jsem odešel a za chvíli se vrátil s knihou, kterou jsem Sáře podal. Vzala ji ode mne jako nějakou svátost, podívala se na obálku. Je tam ovšem mé jméno, na zadní straně obálky je i obrázek s propagačním textem. Rychle potom knihou prolistovala; má asi 300 stránek a položila ji na stůl. Podívala se na mne.

“Uvažoval jsi o tom, přeložit tuhle knihu do angličtiny? Vždyť bys to zvládl sám!”

„To bych snad zvládl. Jenže, anglických knih o reinkarnaci je spousta – hledal bych těžko nakladatele. Knihu jsem napsal, protože tam v těch částech světa jich mnoho není a je o takovéto věci přitom zájem. Po dlouhá léta tam neměli o těchto věcech informace, měl jsem na internetu blog, lidé tam chodili, zajímali se. Tak jsem se rozhodl, že napíši knihu. Tady bych mohl strávit měsíce překládáním knihy, jen abych zjistil, že o ni nikdo nestojí.”

„Já bych o ni stála!”
„Tobě mohu o tom, co v ní je, vykládat. Na jednu stranu se tak ušetří čas a na druhou, byl by v tom osobní styk, byla by v tom kabala.”
  „Proč právě kabala?”
„To slovo znamená v hebrejštině příjem, předání, také ale přijetí. Tam kde je předání či přijetí dochází nutně k nějakému styku a s ním souvisejícímu převodu informací. Předávají se takto vědomosti, které jedna osoba má a přeje si nebo i potřebuje, snad i cítí, že má tu povinnost, je předat jiné osobě. To je ta pravá kabala, jedna osoba druhé osobě.”
„O kabale jsi také napsal knihu? Zní to tak, že máš v tomto směru myšlenky uspořádané.”
„Ano, napsal, přiznávám se ti bez mučení.”
„A máš ji tu také?”
„Mám, teď ale po mně nechtěj, abych pro ni znovu šel.”
„Dobře, tohle si necháme na jindy.”
Vzala opět do ruky knihu, chvíli v ní listovala. Našla veliký barevný diagram v poslední kapitole. Ukázala na něj.
„Je to česky, takže to číst nedovedu. Vidím ale, že je to dost složité. Mohl bys mi prosím vysvětlit, aspoň v principu, o co se tu jedná?”

Přisunul jsem své křeslo k jejímu, takže jsme seděli vedle sebe, zatímco Sára držela knihu na kolenou. Když jsem se nakláněl, dbal jsem na to, abych jí příliš okatě nenahlížel za výstřih. S překládáním českých výrazů jsem problém neměl – původně jsem o většině z nich slyšel nebo četl stejně v angličtině, když jsem se v Oxfordu mimo svá studia na Oriel College začal esoterickým buddhismem a hinduismem, spolu s reinkarnací, trochu vážněji zabývat.

„Vybrala sis právě diagram, kde je popsaný celý jeden cyklus lidského života, od zrození v hmotném těle, až po přípravu nového hmotného těla. A s tím vším, co se mezitím děje. Opravdu chceš, abychom se do toho spolu dali? Jeden večer na to nejspíš nestačí.”
„To nevadí. Máme přece dost času, či někam spěcháš?”

Nespěchal jsem nikam. Jak také, když jsem se cítil tolik příjemně v její blízkosti! Má ona podobné pocity, či je její zájem čistě jen akademický? Zahleděl jsem se do diagramu, ukázal na první okénko docela vlevo dole.

„Cyklus je nekonečný, musíme ovšem někde začít, tak proč ne se zrodem v hmotném těle? Ovšem, hned na začátku narážíme na problém. Kdo či co se to vlastně rodí?”
„Přece duše, ne?”
„Ono nazývat to co je v nás nesmrtelného duší, je ustáleným zvykem, není to ale název ideální. Význam tohoto slova se věčným užíváním při různých kázáních a podobně už tak rozmělnil, až je prakticky k nepoužití. Proto jsem přijal jiný možný výraz. Tím je monad či monád, česky také monáda, což je slovo v ženském rodě, něco co angličtina nemá. Monáda značí jedinečnou součást bytí, která je dále už nedělitelná.“

Prstem jsem založil stránku s diagramem a nalistoval jsem obrázek s dvěma kresbami Kandinského.

„Tohle kreslil ruský malíř Vasilij Kandinskij, který také napsal kolem roku 1910 pro vývoj moderního umění vysoce důležitý spis, který nazval O duchovnosti v umění. I když se o tom nikde přímo nezmiňuje, mnohé z jeho kreseb, jako tyto dvě, jsou docela jasně právě o tom, o co nám jde, tedy o monádě. V první z obou kreseb vidím monádu, jakoby sestupující, snad hledající pro sebe vhodnou rovinu, kde by se mohla na čas – protože vše v našem světě je pomíjivé – usadit. V druhé kresbě máme už monády tři, přičemž každá z nich má svou vlastní identitu, už jsou usazené na rovině plné přímek, které jakoby už začínaly něco vytvářet, snad ponoukané právě oněmi monádami. To je ovšem moje interpretace; tvoje může být úplně jiná. Zabýval jsem se ale po několik let studiem filosofie podobné té, kterou se zabýval Kandinskyj, tedy theosofie tak jak ji učila Blavatská, takže snad nebudu příliš daleko od toho, co se mohlo honit Kandinského hlavou, když před nějakými sto lety tohle kreslil.“

 

 

„Kandinskij. A Blavatská. To jméno jsem také slyšela, nevím ale o ní skoro nic, jen to, že to byla hodně kontroverzní ruská šlechtična.”
„Madam Blavatská, jak jí říkávali, byla opravdu kontroverzní, ovlivnila ale pozitivně ohromné množství lidí, hlavně umělců, také filosofů. Systém, který učila, se nazývá theosofie a čerpá hlavně z buddhismu a hinduismu, ne ale z jejich náboženské stránky, z toho co se za těmito učeními skrývá, tedy esoterická buddhismus a hinduismus.”
„Co Jung? Studoval také Blavatskou?”
„Určitě, byl navíc velikým stoupencem Meadovým, který býval osobním sekretářem Blavatské, i když po její smrti se s Theosofickou společností rozešel. Napsal potom celou řadu knih o gnózi. Za Meadem Jung, který všechny jeho knihy měl ve své knihovně, schválně jel do Londýna, aby mu mohl ještě před jeho smrtí potřást rukou a poděkovat. O Blavatské se ale Jung nikde přímo nezmiňuje. To by si byl nemohl dovolit, z důvodů o nichž jsme si už pověděli. Blavatská, která vlastně stojí na samém počátku hnutí New Age, prostě není ani v dnešní době uznávaná akademickými vědci, i když leccos se v tomto směru mění a bude měnit, zejména díky nukleárním fyzikům, kteří po zavedení kvantové fyziky pěkně otřásli vědeckým světem. Problémem pro ortodoxně uvažující vědce je, že teorie kvantového pole zapadá do celkového obrazu přírody, jakoby to byl její prapůvodní jazyk a všechny až doposud provedené laboratorní testy ji potvrzují. Ladí také s tím, co bezmála o sto let před jejím objevením napsala ve svých spisech Blavatská. Ale vraťme se k monádě. Termín není zdaleka nový, užívali ho už antičtí filosofové, jako Pythagoras, Xenofanes, Platón, Aristoteles nebo Plotinus. Monáda je prostě entita, která je naprosto individuální a která je schopna uvědomovat si sebe sama, což ale přichází až v určitém stadiu vývoje. Jakási jiskřička ohně vědomí.”
„Dobře, monáda je vlastně totéž jako duše, pokud ti rozumím správně. Proč ale dáváš přednost tomuto výrazu?”
„Hlavně proto, že jsem na to zvyklý. Ale také proto, že mi výraz duše‘ připadá zprofanovaný. Za to může nejvíc církev a její ohniví kazatelé.“
„Kde jsi tyto vědomosti nabral?”
„Už v Praze jsem se zajímal, těch možností tam ale příliš mnoho nebylo. V Londýně jsem začal celkem pravidelně chodit na přednášky v Gloucester Place, kde sídlí Theosofická společnost. V Oxfordu jsem s tím pokračoval, i když tam společnost lóži neměla, byli tam ale zainteresovaní lidé, kteří pořádali přednášky soukromě. O theosofii i o kabale. A dalo se vždycky zajet do Londýna.”
„Kdypak jsi napsal ty knihy?”
„Poměrně nedávno. Nepočítal jsem vůbec s tím, že by vyšly. Leda tak, že by mě otec finančně podpořil a já bych je vydal soukromě. Jenže, k mému překvapení, první a jediný nakladatel, jemuž jsem Reinkarnaci nabídl, ji rovnou přijal. Myslím, že na něj také udělalo dojem to, kde jsem studoval. Není toho ale už dost o mně, zatímco já o tobě toho vím tak málo!”
„Není moc s čím se chlubit, když ale jinak nedáš…”

Tak jsem se během následující hodiny a půl dozvěděl, že Sára pochází z města Toowoomby, což je po Brisbane druhé největší město Queenslandu. Její otec Frank Morrison je stavitelem menšího formátu, matka Margot učitelkou na národní škole. Má mladšího bratra Marka, který se vyučil tesařem, pracuje s otcem a jednou snad přejme vedení firmy. Otec, který dříve stavěl nové rodinné domy, se nyní ale soustřeďuje už hlavně jen na renovace starších domů, prý pochází z typické australské rodiny s jakýmisi irskými kořeny zahalenými v mlhách či snad zanesenými hlínou. Babička z matčiny strany údajně přišla jako malá holčička do Austrálie s rodinou z Itálie, pradědeček byl vinař, který ale udělal chybu v tom, že se usadil v Queenslandu, kde se kvůli horku vínu příliš nedaří, místo v Jižní Austrálii, kde jsou podmínky vhodnější. Vinice, které zavedl, byly nakonec zlikvidovány a dnes tam stojí sídliště s rodinnými domy. Sára vyrostla v Toowoombě a v okolí – otec vždy postavil dům, v němž po nějaký čas rodina bydlila, který ale brzy prodala, aby se žilo z výdělku – ušetřilo se tak na daních. To, aby mohla studovat herectví, si po pár úspěšných vystoupeních při ochotnických produkcích vyškemrala na rodičích, kteří měli, jak si je dnes už vědoma, docela pravdivé představy o šancích k tomu se v herecké profesi uplatnit. Její maminka prý vždycky před ní opakovala, že v tomto povolání je mnoho povolaných a málo vyvolených. Přesto Sára doufá, že se jednou ukáže, že právě ona je tou vyvolenou.

K tomu, abychom dále rozebírali diagram o reinkarnaci jsme se již toho večera nedostali. Byl to poměrně dlouhý den a oba jsme se začali cítit unaveni. Sára navíc bude muset příští den pracovat, jen ale jako průvodkyně. Budeme mít celý večer k tomu soustředit se na to, co nás oba zajímá. Dozvěděl jsem se ještě, že příští týden se divadlo bude ve Strahanu končit, že jí ale Gordon už nabídl novou smlouvu na příští sezónu. Ještě se nerozhodla, jestli ji má přijmout. Má prý ale na to alespoň měsíc. Ještě se také nerozhodla, co bude po příští asi tři měsíce dělat, v případě, že se rozhodne podepsat nabízenou smlouvu. Určitě se podívá za rodiči, kteří už zde před časem se byli podívat na ni a kteří prý odjížděli o hodně klidnější, než když sem přijížděli. Dcera, jak se ukázalo, práci má, sice nic světoborného, ale poctivou práci – tohle zejména jejího otce celkem usmířilo. Matka jako učitelka nemohla nevidět, že Sára vlastně vychovává veřejnost a učí ji o australských dějinách, podobně jak to činí ona s dětmi v hodinách dějepisu. Sára by chtěla trochu cestovat po Austrálii, když teď na to má. Mám podobné úmysly.

Líbla mě na dobrou noc. Nebyla v tom vášeň, cítil jsem ale, že by v tom mohl být nějaký příslib. Čeho? To se uvidí.





©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena