-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků

6. Výlet vlakem

 

Ráno jsem se vzbudil kolem sedmé, tedy poměrně brzy, i když spát jsem šel dost pozdě. Necítil jsem se ale nijak zvlášť unavený. Jako bych byl po těch včerejších absurdních událostech nabyl nové energie. Byl jsem zvědavý na to, jak se bude vytvářet ten vztah, který jsme se Sárou nesporně navázali, nebyl jsem si ale zcela jistý tím, jaký to je stav a jestli není jen jednostranný. No, uvidíme.

Sára spala o něco déle, chvíli to trvalo, než se v její chaloupce začaly objevovat nějaké známky oživení. Sedl jsem si se svou obligátní kávou ven na malou verandičku tak, aby mě musela vidět. Po nějakém čase se objevila, zahoukala na mne to všudypřítomné anglické „Hello!”, oplatil jsem jí stejným způsobem. Nevypadala na to, že by nějak litovala včerejší ne právě obyčejné sedánky; vypadala docela spokojená ne-li přímo rozradostněná. Oznámila mi vesele:

„Mám dneska volno!”
„Jak to? Vždyť jsi ještě večer říkala…”
„Prohodila jsem si šichty s Claire. Před chvílí jsem jí poslala SMS a ona mi obratem odpověděla, že se jí se to hodí. Takže máme celý den pro sebe.”
„Co uděláme? Vypadáš jako bys měla něco na mysli.”
„To také mám. Představ si, že si tady zadek ošoupávám a hlasivky ničím už bezmála rok, jako jedna z čelních představitelek jedné ze dvou hlavních atrakcí, které si toto požehnané místo vydržuje, a nikdy jsem přitom ještě nebyla na té druhé!”
„Ty jsi ještě nikdy nejela onou proslulou dráhou skrz divočinu? Já také ne.”
„Vidíš, i ty jako každý správný turista víš, jaký máš mít itinerář. Cítím se ovšem poctěna tím, že ta naše atrakce tě natolik zaujala, že jsi tu druhou zatím odkládal. Nicméně, čas uzrál k tomu, abychom tento nedostatek v našich životních zkušenostech společně napravili, nemyslíš? Můžeme jet na celodenní výlet stařičkým vlakem s parní lokomotivou ze Strahanu do Queenstownu a zpět, lístky už jsem zamluvila. Chtěl bys nebo je mám zrušit?”
„Kdy ta historická nádhera vyjíždí?”
„To je to. Už v půl deváté”.
„To sebou budeme muset trochu mrsknout. Jak to říká Eliza Doolittle?”
„C’mon, Dover! Move your bloomin' arse!!”
Neodolal jsem, musel jsem jí hodit kus Freddyho textu:
„The new small talk. You do it so awfully well.”
Znala ale dobře roli Elizy, to bylo jasné, protože opáčila:
„Have I said anything I oughtn't?”

A zase ta perfektní imitace! Byla by z ní dobrá Eliza. Hrál jsem kdysi dávno, ještě v Praze, roli Freddyho, to když mě tak trochu drželo divadlo, krev mámy a konečně i táty se nezapře a v Londýně jsem potom byl na pár představeních. Co kdybychom si zahráli se Sarou na to, že hrajeme spolu v Pygmalionu? Freddym bych ale být nechtěl, ten je jen takový hlupák, to raději profesorem Higginsem, i když ten je zase takový namyšlenec. Co takhle Pickering? Ten jen posedává a tu a tam víceméně trefně komentuje. Nijak moc se ale nezúčastní. Vlastně, nejsympatičtější figurou je asi starý Doolittle. Se Sárou ale mám jiné úmysly než si hrát na jejího otce! No, uvidíme, nějak se to vyvine. Myslel jsem si, že v žádném případě nám takový výlet vlakem neuškodí. Napadlo mě ovšem, že to asi značí odklad pro řešení naléhavých otázek, které jsme předešlého večera společně identifikovali. Nevadí, to přece počká. Možná, že vůbec nebude na škodu, když to necháme chvíli uležet. Tento výlet jsem měl naplánovaný už dávno, ještě dřív, než jsem dorazil do Strahanu. Z výše popsaných důvodů k němu zatím nedošlo, což je dobře. Budu teď k němu mít atraktivní a inteligentní společnici.

 

 

Na nádraží jsme jeli mým autem, pěšky bychom to asi nebyli stihli. Nádražíčko, jinak se to nazvat nedá, se nachází totiž až na opačné straně zálivu, v němž je přístav a z našeho autokempinku to bylo dobré tři kilometry daleko. Dorazili jsme včas. Sezóna už se pomalu končila a míst tudíž bylo ve vlaku poměrně dost – měli jsme navíc štěstí v tom, že jsme si mohli koupit zpáteční lístky do jídelního vozu, kde bylo možno dostat občerstvení, včetně sklenice šampaňského na uvítanou. To se hodilo, protože žádný z nás jsme ještě nesnídali. Takže šampaňská snídaně. Chyběl k tomu sice kaviár, zato jsme měli uzeného lososa. Tomu tady v Strahanu neuniknu, jen co je pravda! Dokonce jsme přitom oba seděli u okna, proti sobě a s nikým jiným u stolu. Chtěl jsem platit za nás oba, Sára ale trvala na tom, že si svůj lístek i snídani koupí sama. Říká se tomu „going dutch”, po holandsku, proč, to nevím, nejspíš s tím začali Holanďané.

Lístky nebyly levné, což mě nepřekvapovalo. Vždyť udržování takového vozového parku a lokomotiv musí stát spoustu peněz! A to, i když jsou v tom angažováni ochotníci, o čemž jsem nepochyboval. A nejspíš bude ještě zapotřebí nějaké té státní subvence. Náš vláček o třech vagónech táhla opravdu stařičká lokomotiva, muselo jí být hodně přes sto let. Vypadala ale moc pěkně, nabarvená na zeleno a naleštěná. Ze Strahanu k cíli naší cesty, jímž bylo městečko Queenstown, to bylo asi 35 kilometrů, většinou do kopce. Kolejnice mají uprostřed třetí ozubenou, jinak by to asi moc klouzalo. S několika zastávkami, cesta tam prý potrvá necelé čtyři hodiny. V Queenstownu, místě kde se dodnes doluje měď, které ale zažívalo svou největší slávu kolem roku 1897, kdy byla tato železnice dostavěna a zahájila provoz, se zdržíme asi dvě hodiny a potom se vrátíme stejnou cestou, jen asi o něco rychleji, protože pojedeme s kopce. Po celý ten čas se budu moci dívat na tu hezkou tvářičku naproti mne a rozmlouvat s ní. Život je krásný!

Vyjeli jsme. Po krátký čas se jelo podél zálivu, brzy se ale kolejnice stočily doleva a zamířily do kopců plných zeleně. Něco jsme pojedli a popili, chvíli jsme stáli na zadní plošince, když se tam uvolnilo místo. V některých chvílích to vypadalo, jakoby vláček projížděl dlouhým zeleným tunelem. Když jsme zase usedli ke svému stolku, pronesl jsem o tom názor.

„Zajímalo by mne, jestli musejí ty všechny větve kolem pořád ořezávat. Aby ten vlak vůbec projel.”

„Také mě to napadlo. Řekla bych ale, že pokud tu něco jezdí každý den a několikrát, ta všechna vegetace kolem si na to zvykne a začne to tak nějak respektovat, nemyslíš?”
„Možná. Aspoň doufám. Kdyby vlak ale jezdit přestal…”
„Dlouho nejezdil. Nějakých čtyřicet let. Když železnici znovu otvírali, asi před 15 lety, museli se prořezávat skrz džungli těžkým způsobem.”
„Hádám, že mosty se asi musely docela přebudovávat. Otročina to byla, skoro jako na tom vašem ostrově.”
„Víš co, vůbec mi nepřipomínej práci. Ráda bych si od ní dneska odpočinula.”
„Platí. O čem si chceš povídat?”
„Co kdybychom začali o tobě. Ty o mně víš už poměrně dost, já o tobě jen málo. Kde ses narodil?”
„V Praze.”
„O té jsem dost slyšela, znám pár lidí, kteří tam i byli. Vzpomínají většinou na dobré pivo a nádherné staré hrady.”
„No, nedaleko jednoho takového hradu, tedy už zříceniny, jsem vyrůstal.”

„Vážně? Jak se jmenuje ten hrad?”
„Okoř.”
„Okorž.”
„Ne, Okoř!”
„Okoř.”

S něčím takovým jsem se v anglicky mluvícím světě ještě nesetkal! Sára na druhý pokus vyslovila to slovo správně, s českým „ř” tak, jak má být. Musel jsem se ale přesvědčit, že to nebyla jen náhoda.

„Kokořín.”
„Kokořín.”
„Křivoklát.”
„Křivoklát. Co to znamená?”
„To jsou také hrady. Chtěl jsem si tě ale jen vyzkoušet z výslovnosti.”
Jak dopadla zkouška?”
„Na jedničku. České „ř” má údajně být nejtěžší hláska pro cizince k správnému vyslovení. Dokonce i hodně rodilých Čechů to nedokáže. Ty ano.”
„To jsem moc ráda. Co si ale za to koupím?”
„Můj obdiv.”
„Tak dobře. Děkuji. Byli jsme u toho hradu. Okoř?”
„Ona to je už ruina. Pochází ze 13. století. Podívej se.”

Vytáhl jsem z kapsy svůj tablet a našel jsem pár obrázků hradu Okoř. Saru to nadchlo.

„A na tohle ses díval každý den?”
„Z okna. Je to nedaleko Prahy. Bydleli jsme tam několik let, když jsem byl hodně malý, zatímco táta dělal taxikáře.”
„Je ještě taxikářem?”
„Kdepak. To dělal jen z nouze, nic jiného by ho dělat nenechali. No, ještě pár jiných skvělých povolání, jako lámat kámen, dělat přidavače zedníkům, topit v kotlích, tak podobně. Také kulisáka v divadle.”
„Aha, takže byl i u fochu. Jak došlo ale k tomu, že jsi mohl ty studovat v Londýně?”
„Změnil se režim, otec se rozhodl, že bude vydělávat peníze, vydělával, dnes je bohatý. A financoval za mne to, co sám nikdy nemohl, studovat na některé věhlasné univerzitě. Hlavu by byl na to určitě měl a ve velkém, prostě ho nenechali. Tak potom poslal mne do Londýna a Oxfordu, aby si to kompenzoval.”
„Takže ty máš bohatého tatínka. Poslyš, ty jsi ale docela partie! Pokud nemáš deset sourozenců.”
„Nemám žádné. Doufám, že si to budeš pamatovat. To s tou dobrou partií.”
„Hádám ale, že volíš labouristy, nebo co tam máte? Tak jak to dělají synové bohatých tatínků.”
„Většinou nevolím.”
„To my tady nemůžeme. Volit je tu povinné.”
„Vážně? Je tohle demokratické?”
„O tom panují spory. Podle některých ano, podle jiných ne. Osobně si myslím, že bych uvítala mít demokratické právo k tomu nevolit, pokud nechci.”
„Také bych řekl.”
„Teď už vím, jak jsi přišel k těm magisterským titulům. I k tomu, že si můžeš jezdit po světě a nestarat se moc o to, co budeš dělat.”
„Já se ale starám!”
„Dobře, věřím ti. Jsi přesně takový společník, jakého potřebuji. Existenčně nezávislý, hádám, ale motivovaný k tomu něčeho dosáhnout. Já mohu pro tebe být takovou tou Elizou Doolittle. Na mně si budeš moci vyzkoušet, co dovedeš. Myslím, že jsem ideální případ, jak pro psychologa, tak i pro historika. Můžeš z toho ale ještě pořád vycouvat!”
„To nechci. Už jsme si plácli a tak to zůstane.”
„Dobře. Jsem ráda. Teď navrhuji, abychom si vychutnali tento výlet, a večer se soustředíme na můj případ.”
„Platí.”

 

Vychutnávali jsme si výlet. Krajina byla ohromná, pokud máte rádi hodně zeleně. A pokud vám nevadí, že váš železný oř vážící tuny a tuny s vámi jezdí po mostech z hrubě otesaných klád, jeden z nichž jsme si mohli prohlédnout zespodu, dokonce když na něm vlak stál.

V Queenstownu jsme měli nějaký čas k tomu projít se městem, které vzniklo kolem měděných dolů. Stále ještě se zde doluje, i když už zdaleka ne takovým tempem jak tomu bývalo zejména kolem roku 1900. Dolování rudy zanechalo dost ošklivé jizvy, které jsou vidět docela dobře už z hlavní ulice města. Největší dojem na mne udělal hotel Imperial, který musel být postaven v časech největší prosperity.

Zašli jsme si tam na pivo, když se kolem poledne udělalo trochu horko. Hotel v dnešní době se jasně jen stěží drží nad hladinou, před sto lety si tam mocní tohoto světa podávali dveře. Sára si prohlédla okobercované hlavní schodiště vedoucí zřejmě do pokojů nahoře a obklopené masivním dřevěným vyřezávaným zábradlím a prohlásila, že na pořádný výtah už jim asi nezbylo. Nebylo by jej stejně kam dát a i kdyby – zrušil by se celkový dojem.

 

Reinkarnace?

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá právyhrazena