-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků

5. Návrh

 

Jak už jsem řekl, připadalo mi to, že je Sára tak trochu nervózní. Rozhodně víc, než jak jsem si na ni vzpomínal před třemi dny. Že by za tím stála moje přítomnost? To si ale asi lichotím. Tréma je zajímavá věc. V jistém čase jsem se zabýval jejím výzkumem. V Oxfordu vždycky je spousta amatérských divadelních a kabaretních skupin, takže každý týden by asi bylo na co jít, kdybyste chtěli všechno shlédnout. Někdy přitom můžete narazit na úplné drahokamy; Monty Python, komediální pořad, který se stal asi nejvlivnějším v televizní i filmové tvorbě 20. století, má své kořeny na univerzitách Oxfordské a Cambridgeské, kde se v šedesátých letech rodil při představeních hrstky potrhlých studentů. Zpovídal jsem amatérské herce v Oxfordu před i po představeních a někteří z nich po nějakém čase začali sami o sobě za mnou chodit. Zvláštní, téměř pythonovské na tom bylo, že zatímco většina z nich měla za cíl trémy se zbavit, byli tací, které znepokojovalo to, že trémou viditelně netrpí. Mysleli si, že se to projeví na jejich hereckých výkonech, které by jinak třeba mohly být lepší. Je jsem mohl ale ujistit, že dříve či později se stane něco, co způsobí, že i oni trému dostanou a možná až příliš velikou na to, aby ji s klidem zvládli. Moje výzkumy mne totiž dovedly k přesvědčení, že trémě se úplně nevyhne nikdo, že někteří jí ale propadají více, jiní méně.

Sára nervózním typem viditelně nebyla, dnes ale trochu ano. Přesto svou úlohu zvládala obdivuhodně dobře. V jejím podání jakoby ožívali dávno zemřelí lidé, které ona nějakým způsobem na chvíli dokázala probudit z jejich spánku. Ne snad ze stavu, v němž se nacházejí. Patřím k psychologům jejich mysl je v tomto směru otevřená, aspoň jsem o tom přesvědčen a to, co se stane s člověkem po smrti, je pro mne stejnou záhadou jako pro každého jiného. Na rozdíl od většiny lidí, jak jsem si také povšiml, jsem připraven, řekl bych dokonce i dychtivý toho se o tom co nejvíc dozvědět. Už proto mně také od počátku lákala psychologie. Tu jsem sice vystudoval, co ale s tím? Mohl bych se připojit k nějakému týmu, který se zabývá výzkumem, zatím ale nevím, co vlastně bych nejraději zkoumal. Posmrtný život? Reinkarnaci? Mohl bych si otevřít ordinaci a stát se prostě psychoanalytikem. Problém vidím v tom, že století po Sigmundovi Freudovi stále ještě převládá přístup tohoto moravského Žida, který viděl v sexu vše dobré i zlé. Junga, kterého považuji za mnohem pokrokovějšího, mají četní Freudovi obdivovatelé stále ještě za pouhého žáka svého idolu a to navíc za žáka nehodného, který se odkazu svého Mistra zpronevěřil. Kdybych se rozhodl zavést si praxi jako psychoanalytik v anglicky mluvící zemi, což by s otcovými penězi nebyl asi problém, byl bych skoro určitě kvůli svému přízvuku považován automaticky za psychologa freudovského. To by totiž přesně zapadalo do stereotypu, který se za dlouhá léta vytvořil, zejména v Hollywoodu. A to by se mi nelíbilo.

Jungovská analytická psychologie je mi mnohem bližší než Freudův přístup, při němž hraje hlavní roli u psychických problémů lidská sexualita. Ta se jistě nedá vyloučit, v Jungově pojetí ale hraje sekundární roli. Důležitější v terapii je podpora tvořivosti a zejména rozvíjení vlastní odpovědnosti člověka za to, jakým způsobem si uspořádá život. Cílem psychoanalytika je u klienta podpořit tzv. proces individuace. Tohoto výrazu Jung užívá hojně a pro klienta znamená uvědomění si jak otevřených, tak i potlačovaných aspektů své osobnosti. Ty potlačované se nejčastěji projevují ve snech, na něž klade psychoanalytik veliký důraz.

Psychologie se zabývá především těmi oblastmi mysli, které se nalézají mimo sféru tzv. normálního vědomí. Říkám „tak zvaného”, protože je pro nás těžké vymezovat to, co je normální a co není. Kdybychom byli všichni standardně normální, nikdo by nikdy nic nevymyslel, nebyla by žádná progrese. Mnohé z toho co zažíváme, se děje jaksi mimo to, co se uvědomujeme v našem bdělém stavu. Freud razil výraz podvědomí, zatímco Jung přišel s konceptem nevědomí, které považuje za řádově vyšší než podvědomí, které je u Freuda  něčím nižším, něčím co je nutno buď překonat, nebo aspoň potlačit. Nechtěl bych, aby se čtenáři ode mne dostalo přednášek, na což v tomto stádiu svého vývoje zatím stejně nemám – k aspektům jungovské psychologie se ale hodlám vracet tak, jak tomu bude zapotřebí k rozvíjení příběhu.

Po představení, které mělo tentokráte spíš lepší než horší úroveň – s „instantními” herci na jevišti jistě musí být každé představení velkou neznámou a jejich výběr hazardní sázkou, která někdy vyjde, jindy nevyjde. – O to zajímavější je jistě každý večer pro herce, zejména mají-li dobré schopnosti improvizace a s tím související sebedůvěru. To vše Sára má a má to i mladší z herců jménem Brian, s nímž ten večer hrála. Mají to asi všichni čtyři stálí členové souboru; právě proto je Gordon zaměstnává. On sám, když musí zaskakovat, nejspíš také bude hýřit pohotovostí a vynalézavostí. Po představení se Sára převlékla do džínsů a trička, přes které si ale přehodila lehčí svetřík, protože po setmění už to od vody začínalo trochu táhnout. Bylo asi půl osmé, když jsme se sešli u vchodu do divadelního prostoru – nevím jak to nazvat, protože klasické jeviště a hlediště tam tak docela není.

Řekl jsem jí „hello” a ona mně totéž; angličtina si na formality moc nepotrpí a lidé v Austrálii snad ještě méně než ti v Anglii. Takže jsem si nebyl tak úplně jistý tím, jak jsme na tom vlastně po této stránce. Jistě, hned od počátku se vzájemně oslovujeme křestními jmény, jak je v Austrálii a konečně v o trochu menší míře i v Anglii, zvykem. Co mi ale dost vadí je, že si v angličtině prostě lidé netykají. Škoda. Řekl bych, že o hodně přicházejí, je tomu jakoby ve vzájemných vztazích chyběla jedna dimenze. Čeština patří mezi jazyky, které vám nabízejí jak formální, tak i neformální způsob oslovení a my Češi jsme na to zvyklí. Za podobné situace bych docela dobře mohl v tomto stádiu našeho vztahu být stále ještě panem Klimtem a Sára slečnou Morrison – po letech prožitých mezi anglicky mluvícími národy jsem úplně zavrhl české přechylování cizích ženských jmen, které tak jako tak považuji za zastaralé a na cestě na smetiště, na němž se končí životy přestárlých výrazů. Po něm si to vykračuje a občas zakokrhá kohout, symbolizující vítězné tažení anglického jazyka světem! Není barevný, je celý bílý, multikulturní barevnost ho nezajímá, dovede ji potlačit seknutím svých pařátů. Přesně jak to párkrát mně udělal onen bílý kohout, kterého pěstovala babička, když jsme ještě bydleli na Okoři.

Anglicky mluvící lidé mívají ve zvyku přecházet brzy po seznámení na oslovování křestními jmény a formální příjmení užívají jen víceméně při vyplňování dotazníků. Paradoxní přitom je, že neformální oslovení neznají, takže všichni si vykají a vůbec jim to nepřipadne divné. Nebylo tomu tak povždy. Ještě v době Shakespearově, tedy v alžbětinské Anglii, si před nějakými 400 lety lidé docela běžně tykali a texty her tohoto barda jsou plné výrazů jako „thou” či „thee”, ty, tebe, a tak podobně. Brzy nato už se ale něco stalo, co způsobilo, že se začínalo ujímat formální „you”, vy, vám. Nejprve na jihu Anglie, v Londýně. Netrvalo to snad ani celé století a nešvar se rozšířil, nejprve po celé jižní Anglii, také ale už i v jiných větších městech na severu a výsledkem bylo, že si všichni lidé po celé Británii už navzájem jen vykali. Nikdo to nedovede uspokojivě vysvětlit, aspoň podle mne ne. Prostě se to stalo módou. Podobně, jako v dnešní době se ujala móda nechat si dělat tetování, čemuž propadají i jinak inteligentní a racionální lidé, přestože je to hloupé, neestetické, dokonce nebezpečné. Možná, že ale právě proto. Dnes se zastaralé formy tykání užívá jen v církevních a podobných obřadech a prý ještě v některých hodně zapadlých místech v severní Anglii či ve Skotsku.

 Takže vám nemohu říci, kdy jsme si se Sárou začali tykat, pokud vůbec. V mé mysli ale ano, a došlo k tomu poté, kdy jsme spolu šli na onu večeři, kterou jsme si vzájemně slíbili. Kdybychom byli oba Češi (nebo Němci, Francouzi, Španělé…) v nějakém bodě by jeden z nás to tykání nejspíš buď navrhl, nebo by k tomu došlo spontánně. Takto, protože píši česky, mohu na těchto stránkách Sáře tykat a ona mně také, aniž by o tom měla tušení. Také mohu, tam kde je to třeba, její jméno po českém způsobu skloňovat, ono to ani v češtině jinak nejde. Takže tam kde je skloňuji, činím tak českým způsobem. Pokud píši o ostrově, ponechávám to jméno v původní formě, tedy Sarah. Totéž, když se někde objevuje její jméno oficiálně. Jinak je tohle půvabné stvoření ale pro mne Sára. Někdy bývá ten svět bláznivý, říkám si přitom. O tom, že zde její jméno různě skloňuji a počešťuji ona prostě vůbec nic neví. Kdyby věděla, třeba by mne mohla i zažalovat – dnes se v těchto směrech dějí nanejvýše podivné věci. Vy, kteří to čtete, vidíte Sáru jako fiktivní postavu a proto jí nic říci nemůžete, takže prozatím jí nic o tom říkat nebudu ani já – vysvětlování by stejně zabralo příliš mnoho času a vůbec, mohlo by to narušit onen křehký platonický vztah, který se mezi námi vytváří.

Když už jsem u té křehkosti, poté kdy jsme dorazili do nedalekého hotelu Crown, který je náramným příkladem australské hotelové architektury z přelomu 19. a 20. století, našli si stůl pro dva a objednali si večeři, dal jsem si steak. Křehký nebyl, spíš trochu tuhý. Sára si dala rybu, zřejmě věděla, co dělá. O moc větší výběr tu ale stejně nebyl. O tom, že v Austrálii lidé jedí steak i k snídani, jsem kdysi slyšel, později i četl, moc jsem tomu ale nevěřil. Teď už vím, že je to pravda a že to je ještě celkem běžné na venkově. V městech už asi moc ne, tam jsou dnes lidé víc orientovaní na zdravější stravu, jakou jsou například hamburgery. A na tetování. Objednal jsem sklenky vína a s povděkem jsem zaznamenal, že stejně jako já, Sára dává přednost červenému před bílým. Zeptala se mne, všimněte si prosím, že už mi začala tykat. Aniž by o tom věděla. Že by to bylo tím vínem?

 

 

 „Co mi povíš o mém dnešním výkonu?”
„Má tohle být míněno jako společenská konverzace nebo chceš moje kritické vyjádření?”
„Jde mi o tu kritiku.”
„Na ostrově jsi nebyla tak docela dobrá jako když jsem tě viděl poprvé, vypadala jsi tentokrát trochu nervózně. Trpíš někdy trémou?”
„Málokdy. Ovšem, tvoje přítomnost…”
„… tě trochu znervózňovala.”
„Víš, je to tím, že vím, že jsi psycholog.”
„Co to má co dělat s kritikou hereckého výkonu.”
„To byl spíš jen takový řečnický obrat. Nebudu to ale odkládat. Ráda bych si s tebou o něčem popovídala.”
„O čem?”      
„O mých snech.”
„Každý herec má sny a ty obvykle sahají hodně daleko.”
„Nemíním sny o kariéře. Míním obyčejné sny, ty co se mi zdají v noci. Někdy i ve dne.”
„Chceš snad, abych ti je vyložil?”
„Jsi psycholog. Psychologové se přece zabývají sny a jejich výklady.
„Kliničtí psychologové docela určitě ano. Klinickou psychologií se ale nezabývám.”
„Čím se tedy zabýváš?”
„Po pravdě řečeno, ničím specifickým. Ani nemohu. Kupříkladu, v této zemi bych se musel zaregistrovat jako lékař psycholog, pokud bych chtěl si zavést praxi. To ale zatím dělat nehodlám. Ještě se tak trochu hledám. Nejsem si ani úplně jistý, jestli jsem psycholog nebo historik.”
„No vidíš a já bych ti třeba mohla pomoci se rozhodnout, jako klinický případ mohu totiž nabídnout obojí. Sny, které mívám, mají hodně co dělat s historií. Právě s tou, která se odehrávala tady.”
„A není to, tak říkajíc, nemoc z povolání?”
„Na to jsou ty sny příliš živé, myslím.”
„O čem se ti nejčastěji zdá?”
„To je dlouhá historie. A tady budou co nevidět zavírat, už teď po nás vrhají pohledy.”
„Na štěstí máme kam jít. A ať už půjdeme tam, či onam, žádný z nás to nebude mít domů daleko.”
„Takže, pojďme.”

Šli jsme, nejprve jsem ale zakoupil ještě láhev červeného. Do našeho autokempinku to nebylo daleko, jen asi něco přes kilometr. Příjemná procházka, vedoucí většinou podél vody. Šli jsme nakonec do Sářina domku, který se ukázal být identický s tím mým, zařízený jej ale měla mnohem lépe. Jednak zde bydlela už řadu měsíců a kromě toho, mělo to tam nesporný femininní charakter. Sára vzala z kredence v kuchyňském koutě pár skleniček – zatímco měla dvířka otevřená, zahlédl jsem sáček cukru ve stejném balení, jaké mám ve své kuchyni; nic jsem ale neřekl. Starý známý trik!

 Usedli jsme do křesel, která rozhodně nepocházela z původního vybavení. Sára se později přiznala, že si je koupila v Hobartu a potom převezla dosti hazardně uvázaná ke střešní zahrádce. Cesta jí přitom trvala podstatně déle, pořád musela zastavovat a kontrolovat stav vázání a navíc jela dost pomalu. Nikoho přitom nezdržovala, protože a to se mi na Tasmánii nejvíc líbí, jakmile se vyjede z Hobartu, dopravní ruch je veškerý žádný. On ani v tom Hobartu není nijak hrozný. Mimo město můžete leda narazit na náklaďák s kládami dřeva, což se vám na Tasmánii může stát dost často. Sára nám oběma nalila víno z láhve, kterou jsem donesl. Zeptal jsem se:

„Jak jsme na tom s časem? Musíš ráno vstávat, jako třeba do práce? Já nemusím nikam.”
„Můžeme mít klidně celou noc.”
„To zní slibně.”
„Pokud se budeš chovat slušně.”
„Na to, co je slušné a co není, mohou být různé náhledy. A ty se, jak se poslední dobou ukazuje, se mohou podstatně lišit od případu k případu.”
„Nuže, zkus to nahlížet na mne a na moje sny, jako na klinický případ. Budu tím pádem tvým klientem.”
„Popravdě řečeno, klienta jsem jako psycholog ještě neměl. Zkusím to ale.”
„Budu si tě ale moci dovolit, kolik si zaúčtuješ?”
„Pro tebe to udělám zdarma. Opakuji, že je to záležitost zkušební.”
„Tak to nejde. Trvám na to, že jako klient ti musím zaplatit.”
„Tak dobře. Dej mi dolar a budeme si kvit.”

Zahrabala v kabelce, kterou předtím hodila na pohovku a skutečně vytáhla dolarovou minci, kterou mi podala. Položil jsem ji před sebe na stůl. Byla to ovšem jen hra, bylo mi ale také celkem jasné, proč tohle dělá. Měla tak jistinu, že se budu „chovat slušně”. Tím, že právě nabyla, i když jen symbolického, statutu klienta, či pacienta, stala se také hájenou. Tím, že jsem souhlasil s tím stát se jejím terapeutem, jsem se totiž zavázal k tomu dodržovat etické zásady související s Hippokratovou přísahou, kterou jsem kdysi musel vykonat. A tudíž ji neobtěžovat. Chytrá. Vzápětí se ale zeptala.

 

 

„Neměla bych si lehnout na pohovku?”
„Pokud ti to udělá dobře, posluž si.”
„To se přece dělá, či ne? Nechci toho po tobě trochu moc, za dolar? Ta pohovka mi ale patří.”
„Jde o to, jak se cítíš. Jako klient, či spíš jako přítel.”
„Momentálně spíš to druhé. Takže zůstanu sedět.”
„Prozatím bych to asi doporučoval. Míváš hodně snů?”
„Poslední dobou spoustu. Skoro každou noc a několikrát.”
„Co se ti zdá?”
„Většinou to bývá něco, co buď hned zapomenu, takže to asi není důležité, nebo to má něco co dělat s denním životem, problémy s divadlem, tak podobně.“
„Kde se ty sny odehrávají, víš něco o tom?“
„Myslím, že nejčastěji tady, na Tasmánii.“
„Tedy ne doma, odkud pocházíš?“
„Já se tak nějak cítím doma tady. Hned jakmile jsem sem přijela. Chtěla jsem ale mluvit o tomto. Někdy a stává se to častěji a častěji, se mi zdají mnohem živější sny, snad tomu ani nemohu říkat sny. Je to prostě něco víc než sen, ty se totiž nedají kontrolovat, prostě se zdají. Tyto sny se ale do jisté míry kontrolovat dají. Ne úplně, ale dost.”
„Ano, tomu se říká lucidní sny. Obvykle něco znamenají.”
„Co ale?”
„To může být cokoliv. Vždycky to ale má něco co dělat s vývojem osobnosti, s tak zvanou individuací.”
„Nemají nikdy nic co dělat se sexem, ty sny. A to mě znervózňuje.”
„Proč?”
„Copak nemá mít to, čemu ty říkáš lucidní sny, spojitost se sexualitou, s potlačováním pohlavních pudů?”
„To jsi zase četla příliš moc Freuda. Jako ostatně většina lidí. Freud se sice dobře čte, nemá ale vždycky pravdu. Někdy ano, to mu brát nebudu, jindy ale jde o něco jiného, o něco víc než jen o potlačení pohlavních pudů:”
„O co tedy jde?”
„O psychologickou diferenciaci, o zrání osobnosti, o získání individuální osobnosti, skutečné existence, uvědomění si jedinečné reality vlastního „Já”. Freud nikdy takhle daleko nedošel.”
„Jak se to vlastně mělo s těmi dvěma? Jung má přece být Freudovým žákem.”
„Tím byl. Asi pět let. Potom se rozešli, protože to byli dva úplně rozdílně myslící lidé. Aspoň tak to vidím já. Také mnozí jiní.”
„Vidíš to jako psycholog či jako historik?”
„Obojí, spíš ale jako psycholog.”
„Pohádali se snad?”
„Tak nějak. Hlavně šlo o to, že se Freud začal Junga bát.”
„Bál se ho, říkáš? To mu Jung hrozil, že ho zbouchá, či co?”
„Tak daleko to nedošlo, i když, kdyby se byli nadále stýkali, i to by snad bylo možné. Naštěstí je většinou dělila slušná vzdálenost; osobně se potkali jen několikrát, Freud žil ve Vídni, Jung v Curychu. Byl mezi nimi věkový rozdíl asi 19 let, téměř jedné generace. Ale důvod k tomu, že už nemohli spolupracovat, vidím hlavně v tom, že Freud byl v zásadě materialista, zatímco Jung měl mysl otevřenou a později v životě stál už jasně na straně duchovního vývoje člověka. Freud proto jednou prohlásil, že Jung se nechává uchvátit, jak to on podal, temnou bahnitou vlnou okultismu.”
„To zní zlověstně. Co ho k tomu přivedlo, tedy Freuda, aby něco takového řekl? Prohlásil tohle docela určitě?”
„Podle Jungových memoárů, které ale napsal asi o půl století později, docela určitě. K incidentu, jímž se jejich rozkol započal, došlo v roce 1909.”
„Co se tehdy stalo?”
„Freud s Jungem prý seděli ve Freudově pracovně ve Vídni, kde vedli dosti vzrušenou debatu o parapsychických jevech, když tu se náhle ozvala silná rána vycházející zjevně ze staré dřevěné knihovny. Jung v tom viděl potvrzení svých metafyzických teorií, zatímco Freud se mu vysmíval. Jung nato prohlásil, že zvuk se ozve ještě jednou na důkaz, že on má pravdu. Což se stalo. Freuda to vyděsilo. Později Junga vyzval k tomu, aby nikdy neopustil sexuální teorii jako pevnou zeď, která lidstvo ochrání před onou temnou vlnou okultismu, jíž se obával. V zásadě tím mínil, že je to jejich povinností a Jung později napsal, že v té chvíli věděl, že se oni dva spolu nikdy nebudou moci dohodnout na tom, kde se stýká duchovno s materialismem.”
„Myslíš si, že to byl Jung, kdo nějak způsobil ty zvuky, aniž by třeba o tom věděl?”
„To je dost dobře možné, Jung si to aspoň myslel. I když nevěděl přesně, jak.”
„Řekla bych, že to určitě byl on. Já totiž něco takového také dovedu.”

Podívala se na mne trochu zvláštním pohledem, potom se jí oči trochu obrátily vzhůru a znehybněly. Za vteřinu či dvě se ozval hlasitý zvuk, silný úder, jakoby někdo prudce kopl fotbalový míč zvenčí do stěny domu. Vystřelil jsem z křesla a otevřel okamžitě dveře vedoucí ven na straně, kde k úderu došlo. Nikde nikdo, naprostý klid, až na pár výjimek všude už úplná tma, světla v okolních domech pozhasínaná. Vrátil jsem se dovnitř, těžce usedl do křesla proti Sáře, která se usmívala.

„To jsi způsobila ty?”
„Nevím. Snad ano. Mám to zkusit znovu?”
„Věděla bys jak?”
„To právě nevím. Jako to nevěděl Jung. Ty bys to dokázal vysvětlit?”
„Což o to, vysvětlit se dá nějak všechno. Třeba tak, že někdo kopl míč do stěny, nebo do ní praštil pálkou na kriket. A rychle se potom schoval. Případně tak, že jsme prostě oba halucinovali, takhle se takovéto věci vykládají nejčastěji. Až na to, že jsem se šel podívat ven skoro okamžitě a opravdu tam nikdo nebyl. Třeba tam ale ráno najdeme mrtvého ptáka nebo něco takového?”
„A to by tu věc vysvětlovalo?”
„Někdy se dějí opravdu zvláštní věci. Zůstaňme u Junga.”
„Tvého oblíbeného.”
 „Mého oblíbeného. Ten v knize o synchronistických událostech popisuje případ jedné své pacientky, která se nedokázala stále vyrovnat s tím, co jí předkládala její nevědomá mysl. Jednoho dne Jungovi vykládala o tom, že se jí v noci zdálo o zlatém skarabovi, kterého mu popsala. To jsou poměrně vzácní brouci a ve Švýcarsku potom zejména. Ve starověkém Egyptě bývali skarabové posvátným symbolem smrti a znovuzrození. Při příští návštěvě pacientky se náhle ozvalo lehké ťukání na okno, a když je Jung otevřel, zjistil, že dovnitř se pokouší dostat zlatý skarab, pamatuji si i latinský název tohoto druhu, cetonia aurata. Opět, dalo by se to vyložit tak, že zde prostě došlo k náhodě, jenže v tomto případě by ta náhoda musela být obrovská, nemyslíš?”
„To by tedy musela být. Jak to Jung vyložil.”
„Tak, že pro to vymyslel úplně nové slovo. Od té doby říkal, že šlo o to, co nazývá synchronistickou událostí. Jung se tímto dostal někam, kde žádný seriózní vědec v předchozích pár stoletích nebyl. Předtím ano, lidé jako například Newton, který se hluboce zajímal o alchymii, mu ukazovali cestu, ovšem cestu takovou, jakou moderní věda založená na analýze a tak zvaném nestranném pozorování přírodních jevů prostě nemůže jen tak přijmout. Podle naprosté většiny vědců naší doby by šlo o náhodu a jakékoliv jiné vysvětlení by zavánělo tím, co oni obvykle nazývají pseudovědeckými teoriemi.”
„Co kdyby přítomnost skaraba vysvětlil takový Freud tím, že se jedná o manifestaci potlačené sexuality u pacientky. To by moderní věda přijala?”
„Věci se mají tak, že Freudovi by se taková věc skoro určitě nestala. Ono nejde jen o pacientku, šlo v tomto případě i o Junga a o jeho přítomnost.”
„Jak to myslíš?”
„Tak, že kvantová teorie nám nabízí tu možnost, podle některých jejích exponentů nám dokonce dává jistotu, že experimentátor, ať už se snaží jakkoliv zůstat neutrálním, už svým samotným aktem pozorování nějakého jevu, tentýž jev ovlivní. Tohle materialisty založený vědec a ti ovšem stále převládají, těžko dokáže přenést přes srdce.”
„A ty bys to dokázal?”
„Co si myslíš ty? Dokázala by ses ty s tím vyrovnat?”
„Jako s tou ránou, míníš? S tím jsem se už myslím vyrovnala. Nemyslím si, že by tady někdo kopal málem o půlnoci míčem do stěny, ani do ní bouchal kriketovou pálkou. Kromě toho tam nikdo nebyl, jak říkáš, a já ti věřím.”
„Co z toho tedy vyvodíš?”
„Že to nějak způsobil jeden z nás dvou. Případně oba, tím si už jista nejsem.”
„Schopnosti psychokinese může mít za určitých okolností každý z nás, aspoň teoreticky. Lítáme v tom oba. Ty jsi ale prve řekla něco v tom smyslu, že dokážeš způsobit takové zvuky, jaké tolik vyděsily Freuda. Už se ti to stalo?”
„Stalo. Tedy, něco podobného. V nábytku to praská, když jsem kolem, určitě víc než by mělo. A párkrát jsem myslím nějak způsobila to, že se věci přemístily odněkud jinam.”
„Věci jako..?”
”Lžičky, skleničky, takové věci.”
„Říkáš, že jsi to udělala párkrát. Víckrát jsi to nezkoušela?”
„Když jsem uviděla, že to zřejmě dělat dovedu, nechala jsem toho, už jsem to dál nezkoušela. Tak si říkám, že nejspíš jsem se toho lekla.”
„To bych byl také očekával. Lidé, když v sobě objeví mediální schopnosti, se většinou zpočátku polekají. Stačí si přečíst memoáry některých medií, těch vyšlo už dost.”
„A ty si myslíš, že jednou budu i já psát své memoáry, jako medium? To mě moc neláká, popravdě řečeno. Raději bych hrála tu Elizu. Not bloody likely.”

To poslední Sára pronesla s nádherným cockney přízvukem, jakoby stála na jevišti některého z divadel londýnského West End, přesně tak jak to musel mít George Bernard Shaw na mysli, když psal tuto hru pro svou platonickou lásku, tehdy téměř padesátiletou Patrick Campbell. Tu jsem pochopitelně hrát neviděl, viděl jsem ale Karu Tointon v té roli v Drury Lane před několika lety a ta tu větu neřekla o nic lépe, než ji právě vyslovila Sára. I když lidi rozesmála, nedokázala asi zdaleka to, co kdysi slavná Campbell, to jest dostat z divadelního obecenstva při premiéře Pygmalionu smích trvající 76 vteřin, podle hodinek jevištního mistra, který to stopoval. To je rekord, který jen tak už žádná herečka nepřekoná – hrubá mluva na divadelním jevišti ani ve filmu už zdaleka tolik nepřekvapuje, jako musela šokovat obecenstvo před víc než sto lety!

„Moje matka kdysi hrála Elizu. To jsem byl ještě na houbách.“
„Na houbách? Co tím proboha myslíš?“
„Takové české rčení, znamená, že jsem ještě nebyl na světě. Asi bych je neměl užívat, pokud vím, lidé tady sbírat houby skoro vůbec nechodí. Přitom houby tu rostou, jen je nikdo nesbírá.“
„Na houby spolu můžeme jít někdy jindy. Teď mi pověz, tvoje matka je herečkou? O tom jsi mi nic neřekl.“
„Nebyla k tomu zatím příležitost.“
„Takže, tvoje máma hrála Elizu v Pygmalionu.“
„Hrála a pokud vím, hrála ji i v tom muzikálu, My Fair Lady.“
„No, dala bych sice vždycky přednost divadelní hře, ale i ten muzikál bych brala.“

Láhev vína jsme dopili. Sára vstala a bez řečí šla udělat kafe. Ještě se spát nepůjde. Stále se přitom pohybovala, jakoby pořád ještě vězela v roli nevzdělané mladičké Elizy Doolittle. Měl jsem před sebou to nevinné stvoření, tu prodavačku květin, o níž ale jako diváci tušíme, že si je hluboko v duši vědomo své vlastní jedinečnosti, svých skrytých hodnot. Nedokázal jsem spustit z ní oči a musel jsem si přitom pro jistotu neustále připomínat, že jsem její terapeut. Byla to pro mne nová situace, můj první pacient, pokud vím, psychologové spíš dávají přednost výrazu klient, nezní to tolik hrozivě. Když se znovu usadila ve svém křesle, řekl jsem:

„Když tak nad tím přemýšlím, ta naše dohoda, podle níž sis mě najala jako terapeuta, asi platná nebude.”
„Ty jsi to bral vážně? Kdepak, i když necháme stranou tu možnost, že jsi mi o svém magisterském titulu mohl klidně i lhát, nejspíš tu bude dlouhá řada zákonů a nařízení, podle nichž by ses musel nejprve nějak kvalifikovat v této zemi. Nemůžeme přece dávat přednost jen pro nic za nic někomu, kdo studoval v Londýně, oproti jinému doktorovi s titulem získaným třeba v Damašku. To by nebylo politicky korektní.”
„Co s tím uděláme?”
„Jednoduché. Nejsi můj terapeut, jsi můj zpovědník.”
„Zpovědník, to je nápad!”
„Tak. S doktory se to tu může mít všelijak, takže to bych neriskovala, mohl bys skončit i v kriminále. Taková zařízení jaké jsem ti ukazovala na ostrově už tu sice moc nevedeme, vězňové se podle všeho nemají tak zle, ale přece jen… Naštěstí tu máme svobodu náboženského vyznání.”
„Myslím, že ti začínám rozumět. My dva klidně můžeme založit náboženskou organizaci, církev či jak se tomu říká…”
„Přesně tak. Dáš mi zpátky ten dolar, co jsem ti dala, přidej k němu jiný ze své kapsy, předpokládám, že si to můžeš dovolit, takže to budeme moci zanést do knih jako členské příspěvky. Z tebe uděláme presidenta a zároveň vrchního kazatele, já se spokojím se skromnější rolí hospodáře a tajemníka našeho spolku.”
„Co členstvo?“
„To posbíráme, až začneme vážně pracovat.
„Teď mi pověz, jak to vidíš stran ideologie našeho… jak to nazvat … spolek, ne to se mi moc nelíbí, co takhle hnutí?”
„Tím už se budeme zabývat na pochodu, také tím, jak to nazveme. Teď navrhuji, abychom se šli na to vyspat. Už je dost pozdě, nemyslíš? Každý ve své posteli. Zítra musím jít do práce.”

Sára se mi líbila čím dál tím víc.

6. Výlet vlakem

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena