-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko        3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků
Trestanecký tábor na ostrově Sarah v dobové kresbě kolem roku 1830

4. Záliv Macquarie

 

  Nevím, co jí to napadlo pozvat mne na projížďku k ostrovu. Cítí se se mnou dobře? To je sice hezké, jenže tak nějak se mohla cítit spousta žen s někým, z koho se vyklubal masový vrah. Ne, to přeháním, na druhou stranu, rozumná dívka, za níž se jistě považuje, by se měla vždycky mít na pozoru. A tady nic moc neriskuje, poveze nás tam přece nějaký Henry, kterého ona zná. A potom budeme obklopeni spoustou lidí. Takže je to pro ni bezpečné, budeme mít příležitost si trochu víc povídat. Jenže, co potom? To už mě bude znát trošku lépe. Po představení přece půjdeme na večeři. Na večeři, tak nějak trochu formální, jsem nebyl už dávno. Ne, smoking si na sebe brát nebudu, stejně žádný nemám a pochybují, že by ve Strahanu byla půjčovna večerních obleků. Tak mě napadá, kdy jsem vůbec měl na sobě smoking? Dávno, dávno už tomu, snad v Praze… Určitě v Praze. V Londýně ani v Oxfordu se moc smokingy nenosily.

Musela nějak číst moje myšlenky, protože se zeptala:

„Máte sebou smoking?“
„Nemám. Daroval jsem ho svému butlerovi v Londýně, když jsem se rozhodl jet do Austrálie. Nemyslel jsem si, že ho budu potřebovat. Udělal jsem chybu?“
„Ani ne. Tady se moc nenosí.“
„Kam vlastně večer půjdeme? Spolehnu se na vás, pokud jde o výběr podniku. Ty, kde se smoking vyžaduje, musíme ovšem vyloučit.“
„Možností tak mnoho nezbývá. Nejspíš do hotelu u přístavu. Asi jste tam už byl.“
„Ano, byl. Zavírají tam v deset.“
„To je na Strahan nestydatě pozdní hodina.“
„Toho jsem si už všiml. Jak se taková dáma jako vy, s nesporným hereckým talentem, ocitla v takovéto ... jak to mám slušně nazvat?“
„Díře? V našem řemesle musíte brát, co se nabízí.“
„Víte co? Měla byste si šetřit hlasivky, máte před sebou dvě představení. Ten motor je dost hlučný a než se takhle překřikovat, nejlépe bude, když se věnujeme na chvíli meditaci.“
„Snad nejste buddhista!“
„To nejsem, i když buddhismem jsem se trochu zabýval.”
„Dobře, tak meditace. A šetření hlasivek”

Byli jsme chvíli zticha. Míjeli jsme jedno z hnízd sádek na lososy, jichž jsou v zálivu tucty a Henry, zřejmě aby si naklonil svého cestujícího, projel kolem jednoho z asi čtyřiceti metrových kruhů v blízkosti, takže jsem si jej mohl prohlédnout. Netrvalo dlouho a už jsme měli náš ostrov v dohledu. Přešli jsme po molu a vstoupili do malého domečku, který se nacházel v blízkosti mola. Řekla:

„Udělám kafe, dáte si?”
„Tím nikdy nepohrdnu. Vy tu máte elektřinu? Nebo si budeme muset rozdělat ohníček, jak to asi dělávali trestanci?“
„To nemusíme. Máme tu sluneční panel a baterii. Jak tu kávu budete chtít?“
„Černou, jednu lžičku cukru, prosím. Jak mnoho času máme, než vám začne produkce?”

Sarah Island

Aspoň půl hodiny. V časovém rozvrhu se počítá s případným zdržením, k čemuž nedošlo.”
„Po kolikáté už budete dělat průvodkyni?”
„Přesně jsem to nepočítala. Hádám aspoň tak po dvousté. Jsem tu po celé léto, průvodcovství na mne vyjde asi třikrát nebo čtyřikrát týdně, někdy dělám dva, dokonce i tři turnusy, to v lednu, kdy je tu nejvíc turistů.”
„To je slušný počet repríz. Vlastně, i v té vaší hře jich asi máte už hodně.”
„Zdaleka ne tolik, stěží stovku. Hrajeme sice každý den, ale jen jednou večer nebo spíš k večeru a také se střídáme.”
„Kolik vás je, herců?”
„Celkem čtyři. Gordon, to je náš šéf, ale někdy zaskočí, když je potřeba. On tu hru napsal a potom měl ten spásný nápad dohodnout se s tou společností, která vozí lidi na ostrov, že jim také obstará průvodce. Myslím, že dokonce má v ní nějaké akcie. To máte tak, uživit se divadlem a v Austrálii vůbec, je těžké. Gordon začínal jako herec kdysi dávno v Melbourne a třel bídu. Zkusil prý napsat několik her, ty se neuchytily. Nakonec se strefil do černého s touto svou hrou, ale hlavně s tou smlouvou o dodávání průvodců. Takhle to dává práci lidem jako já, co bychom si jinak neškrtli.”
„Vy byste si škrtla, o tom pochyby nemám.“
„Lichotníku!“”
„Kolikrát se to už hrálo?”
„To se podržte. Už skoro šest tisíckrát.”
„To musí být nějaký rekord!”
„Také je. Australský určitě, ale do takové Pasti na myši od Agáty Christie máme ještě hodně daleko.”
„Tak. Ta už se pomalu blíží ke třiceti tisícům.”
„Vida! Máte nějaký ten přehled o divadle.”
„Aby ne. Past jsem v Londýně viděl, dokonce dvakrát.”
„A podruhé vás to bavilo? Taková detektivka přece podruhé už baví jenom herce, zvlášť když jsou za to placení.”
„Podruhé jsem na tom byl s jinou dámou než poprvé a té jsem neřekl, že jsem to už viděl.”
„Přiznejte se! Na té naší hře jste byl také dvakrát? Dámu jsem s vámi ale žádnou neviděla.”
„Byl jsem na té hře už třikrát. A pokaždé sám. Vždycky jsem přitom doufal, že budete hrát vy, protože vy jste tou dámou.”
„Á, stalker, pronásledovatel. Tohle se dneska trestá.”
„Zažalujete mě?”
„Ne. Dám vám pusu.”

A dala mi pusu. Jen takové krátké líbnutí, ale na rty. Byl bych chtěl víc, ukázala mi ale oknem na jasně viditelnou blížící se výletní loď.

„Musím jít do práce. Můžete tu zůstat nebo jít s námi. Neříkejte mi ale, že jste tu už byl dvakrát!”
„Třikrát. Půjdu ale ještě počtvrté a rád.”

Na tohle neměla čas reagovat. První z turistů už se vyloďovali a musela je jít na molo přivítat a představit se jim. Počkala si až se skupina asi padesáti lidí seřadí na pobřeží a vyrazila s nimi k rozvalinám tábora, první z nichž nebyly daleko.

Na ostrově Sarah není nic příliš daleko. Já jsem se táhl na chvostu skupiny, když jsme se ale zastavili k její první prezentaci, stál jsem v přední řadě. Chtěl jsem dobře vidět i slyšet. Snad jsem ji příliš tím neznervózňoval, i když nevypadala na to, že by příliš trpěla trémou. Jenže, tréma se dá zamaskovat a trpí jí mnohem víc herců než by se dalo očekávat. Trochu jsem se zabýval výzkumem trémy, takže něco o tom vím. O čem Sára svým posluchačům vyprávěla?

 

 

O těžké práci? Třeba jak tucet trestanců bylo zapřaženo tak jako bývají koně či volové, aby táhli pluh a orali pole? O tom se sice zmínila, stavět se ale na tom asi moc nedá. Turisté sem spíš nepřijeli proto, aby slyšeli o práci, té beztak mají dost a dost. Lidé vědí, že se tu pracovalo těžce, ale jak přesně je zase tak moc nezajímá, to se má tak nějak samo sebou. Naopak jsou samé uši, když se mluví o útěcích a pokusech o ně. A ještě víc o trestech, jichž se vězňům na ostrově dostávalo. Útěk ze Sarah nebyl snadný už proto, že všude kolem je voda a těch, kteří by uměli dobře plavat, mnoho v té době nebylo. K prvním útěku či pokusu o útěk, došlo asi dva měsíce poté, kdy byl tábor otevřen. Co se stalo se dvěma uprchlíky se nikdo nedozvěděl, nejspíš se utopili. Nebo se nějak dostali do civilizovaných krajů, kde se třeba i uchytili, splynuli se společností, možné je leccos. Spíš ale nepřežili. O několik dní později zmizelo dalších šest trestanců, o jejichž osudu se také nic neví; nejspíš se potkali se stejným osudem. Během prvních šesti let, bylo zaznamenáno celkem 156 pokusů o útěk. Když uvážíme, že táborem prošlo za celou dobu jeho existence necelých dvanáct set trestanců, zhruba asi každý osmý se pokusil o únik.

Víc než polovina utečenců nepřežila, v nehostinných podmínkách i z různých jiných důvodů. Tu a tam se někomu poštěstilo na své odvaze (nebo šlo spíš o zoufalství?) vydělat. James Goodwin a Thomas Connell si potají v kládě huon pine, dřeva které trestanci hlavně poráželi a které je dnes chráněno, vyhloubili kanoi. V ní se pustili proti proudu řeky Gordon a do ní se vlévající Franklin, až je zastavil vodopád, který překonat nedokázali. Pokračovali dál pěšky a dostali se přes krajně nehostinný terén až asi do poloviny ostrova, kudy žádní běloši ještě do té doby asi neprošli. Cestou se dvojice rozdělila a o Connellově dalším osudu se už neví. Goodwin byl ale znovu zajat, nicméně se mu dostalo milosti a dokonce skončil jako stálý zaměstnanec úřadu vrchního zeměměřiče, protože jeho vědomosti o tasmánské divočině se koloniálním úředníkům náramně hodily.

Sářini posluchači reagují různě na to, když jim popisuje případ útěku, k němuž došlo 20 září 1822. Osm trestanců uniklo a Alexander Pierce byl jediným z nich, jemuž se podařilo dostat se až do vzdálených osídlených oblastí. Tam byl ale odhalen jako uprchlý trestanec a byl poslán zpět do přístavu Maquarie. Později se přiznal k tomu, že s ním přežil ještě jeden muž, jménem Bob Greenhill, kterého ale Pierce zabil, když tentýž usnul. Živil se potom nějaký čas jeho masem. Protože žádné důkazy neexistovaly, příliš se mu nevěřilo. Pierce nebyl proto souzen pro vraždu a byl znovu poslán na ostrov Sarah. Odtud znovu uprchl jen za několik týdnů a společníka, který s ním byl, opět zavraždil a částečně snědl. Znovu byl chycen a tentokrát důkazy se u něho našly, takže byl souzen pro vraždu i kanibalismus. Popraven byl v Hobartu 19. července 1824. Někteří lidé, jak si všímám, takovéto sice pravdivé, ale dost naturalisticky podané příběhy prostě strávit nedokáží a proto se v tomto bodě od skupiny odtrhnou a ostensivně se začnou kochat divokou přírodou. Jinak se to ale podat nedá, co se stalo, stalo se, Sára si nic nevymýšlí, jen si někdy snad něco trochu přikrášlí. Proč jinak by společnost vozící turisty na výlety zaměstnávala herce?.

Těm, kteří mají k tomu žaludek, se odměnou dostane srdceryvné historky o Matthewovi Bradym. Brady, spolu se čtrnácti jinými trestanci, ukradli loď, s níž se jim podařilo dostat se až na opačné, východní pobřeží Tasmánie, kde se z nich stali „bushrangers”, psanci, loupežníci. Moc jiného jim toho nezbývalo. Asi po dva roky vedl potom Brady jednu z nejproslulejších loupežných tlup. Stal se z něho takový australský Jánošík, který bohatým bral a chudým dával. Získal si proto své přívržence, pro které byl lidovým hrdinou, galantním mužem který se vyhýbal, kde mohl užití násilí a který se chopil jakékoliv příležitosti, jen aby byl viděn jako ochránce žen. Měl ale i spoustu nepřátel. Na jeho hlavu byla vládou vypsána odměna 25 guineí, což byla nemalá částka. Brady na to reagoval tím, že drze vyhlásil odměnu 20 galonů rumu za zajetí tehdejšího guvernéra Arthura Phillipa, po němž je pojmenován nejznámější trestanecký tábor v zemi. I v drsné Austrálii ale peníze platily víc než rum – Bradyho zajali nakonec osadníci vedení Johnem Batmanem, mužem, který za čas nato založil Port Phillip, přístav, z něhož se vyvinulo město Melbourne. Brady byl oběšen v Hobartu 4. května 1826; před popravou byla prý jeho kobka plná květin, které mu zaslaly některé z jeho obdivovatelek. Říkám si, Brady měl štěstí, že nebyla ještě televize. Dnes by ty květiny šly do šatny nějakému hezounkovi z uvzdychaného seriálu.

Život trestanců na Sarah Island byl těžký, pro mnohé prostě netolerantně. Ne každý ale uvažoval o útěku po moři či divočinou. Někteří jednoduše chtěli spáchat sebevraždu. Problém byl ten, že většina lidí v této době byla silně nábožensky založena a podle učení církve, katolické i protestantské, byla sebevražda těžkým hříchem, po němž by následoval ještě těžší trest. Sebevrahovu duši by si vzal samotný ďábel! Jak se přes takovéto dilema přenést? Takto vznikaly sebevražedné pakty, jichž bylo v té době dost i v později založeném Port Arthur. Dva trestanci učinili spolu smlouvu, podle níž jeden z nich zabije toho druhého, nožem, sekerou, čímkoliv co bude po ruce. O tom, který z nich se stane vrahem a který jeho obětí, se losovalo. Pochybným vítězem byl ten, kdo měl být zavražděný, protože o osudu jeho duše nebylo v myslích obou zúčastněných sebemenších pochyb – byl mrtvý a dostalo se mu toho, čeho si zasloužil, dostat se do nebe, v což všichni doufali. Vrah byl na tom hůře, měl přece jen na svědomí vraždu a stanul tak kromě soudu zemského, kde se trestu smrti provazem nevyhnul, také před soudem božím, který by třeba mohl pro něho dopadnout lépe. Podstatné ale bylo, že ani jediný z obou mužů nebyl sebevrahem, takže oba se, aspoň podle svého přesvědčení, vyhnuli tomu nejtěžšímu zločinu, jehož se mohl dopustit člověk žijící na počátku 19. století.

Některým z těch, kteří učinili takovouto smlouvu, se ale nevedlo tak, jak by si byli přáli. Trestanec jménem Trenham se například pokusil ubodat k smrti svého společníka, ten ale přežil. Místo toho aby byl poslán do Hobartu, kde by byl odsouzen k smrti provazem, mohl se vyzpovídat knězi a tím pádem se dostat do nebe, dostalo se mu těžkého bití a poté byl Trenham nucen nadále žít jako trestanec na ostrově Sarah. Pokud jde o bití prováděná většinou neblaze proslulou kočkou s devíti ocasy, podle záznamů, které strážci poctivě udržovali a které se dochovaly, bylo například v roce 1823, tedy na samém počátku života trestanecké kolonie, provedeno celkem 9100 šlehů. Kočka, která se přitom užívala, byla podle všeho větší a těžší než ta, běžně užívaná na moři a měla dvojnásobně dlouhou násadu. To je celkem pochopitelné – námořníka, který byl zbičován bylo zapotřebí při obsluze lodi, zatímco trestanec byl snadno nahraditelný. Kočka na Sarah měla také navíc na každém z devíti silných kožených kožených ocasů sedm uzlů a užívala se pro řadu provinění, od menších až po ty těžké, jakými byly pokusy o útěk. Pro ty bylo stanoveno maximum 100 úderů, což bylo na samé hranici přežití i pro značně otužilého člověka.

 

Za menší přestupky proti zákonům se většinou udílelo 25 ran. Přesné záznamy sice neexistují, ví se ale o tom, že rekordmanem v počtu obdržených ran je trestanec nazývaný Scrummy Williams. Ten jich údajně dostal celkem 500, pochopitelně ne najednou. Během jednoho z četných bičování jichž se mu dostalo byl, poté kdy obdržel 75 ran, prohlášen za neschopného jich dostat víc – při provádění těchto trestů musel být přítomen lékař – a byl poslán do nemocnice. Tam se měl Williams vyjádřit vzpurně o svém trestu, takže se mu dostalo brzy nato zbývajících 25 ran. Zřejmě přežil, ale o jeho osudu se dál nic nedozvídáme.

Snad nejhorší na tom bylo, že pokud se trestancům dostalo bičování a trest byl prováděn během dne, kdy se normálně pracovalo, odsouzený byl ihned po jeho vykonání poslán zpět do práce. Nanejvýše mu byla krvavá záda natřena doktorovým pomocníkem prasečím sádlem. Stávalo se dokonce často, že tentýž muž, který byl zbičován a poslán do práce, byl příštího dne zbičován znovu, protože nebyl schopen odvést pořádnou práci. Takový rozsudek mohl vynést velitel tábora. Trestanci, kteří se dopustili vážných zločinů, bývali obvykle souzeni v Hobartu, kde se i konala většina poprav. Velitel tábora Wright se ale jednou rozhodl nechat soudit a popravit tři uprchlé trestance přímo na ostrově, to aby jejich poprava odradila ostatní trestance od podobných úmyslů. Wrightova taktika se ale s velikým úspěchem nesetkala. Dva z odsouzenců těsně před popravou nasadili hrdinné tváře, přítomnému veliteli se vysmívali, vykládali si spolu vtipy a vůbec se chovali před shromážděnými trestanci tak, jakoby jim na jejich osudu nijak nezáleželo. Soudy a popravy se od té doby už vždycky vedly a prováděly v Hobartu.

O tom nejkrásnějším pokusu o útěk Sára ale turistům ve skupině nevykládala – o tom je přece hra, kterou každodenně provádí její společnost. Té se jenom dostalo slušného komerčního sdělení. Řekla mi později, že počítají s tím, že asi polovička z těch lidí, kteří jedou na tyto objevné plavby, shlédne buď v ten samý den nebo o den či dva později, také jejich hru. Nevím, měl jsem ale to podezření, že pro mnohé z nich to mohlo také být poprvé, kdy se dívali na něco podobného divadlu. Já ji uvidím dnes už počtvrté, dá se to nicméně vydržet.

Tak oddaného obdivovatele Sára prý ještě nikdy neměla, i když v Brisbane na univerzitě se jí v jeden čas také hodně věnoval jeden student matematické fakulty, jak se mi později svěřila. Na rozdíl od toho, co by se snad od matematika dalo očekávat, Tran nebyl prý ani nudný, ani nezáživný, byla s ním docela legrace. Jenže, potom dostal Rhodes Scholarship, což je prestižní stipendium pro krajně nadané žáky, které ho zavedlo do Oxfordu. Ještě jí prý párkrát poslal email, potom ale už od něj vůbec neslyšela. Sára si myslí, že si v tom Oxfordu nakonec našel nějakou kromobyčejně inteligentní vietnamskou dívku, aby udělal radost rodičům. To, že já jsem studoval v Oxfordu, podle ní také něco znamená. Jsou zde shody okolností, taková jemná pošťuchování, která ji pronásledují, neříká tomu náhody, synchronistické události, to prý nejen zní lépe, je to i tak nějak pravdivější. Sára sice četla jen jednu Jungovu knihu, právě tu o synchronicitě, ta ji ale zaujala.

Zatímco jsem poslouchal a díval se Sářino vystoupení na ostrově stejného jména, táhly mi hlavou tyto a podobné myšlenky. Tak trochu nepozorovaně jsme se dostali ke konci prohlídky. Připadalo mi, že ke konci Sára už nějak běžela na automatický pohon. Asi to nebyla jedna z jejích nejlepších prezentací, co ale na tom? Lidé se, jak se mi zdálo, přesto celkem bavili. Nevím, mám jí její výkon zkritizovat? Asi ne, ledaže by si sama o to řekla.

 

5. Návrh

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena