-

3. Strahan

 

Takto došlo k tomu, že Sára se stala průvodkyní na ostrově Sarah, kde jsem ji potkal. Pochopitelně, že mě ta shoda jmen uhodila a nebyl jsem jistě jediný. Ne každý to ale zaregistroval, když se nám na molu představovala a žádný štítek či visačku nenosila. Což jsem ocenil; nemám to rád, když kolem mne pochodují lidé s nálepkami, jak tomu bývá třeba při vědeckých kongresech. Návštěva ostrova trvala déle než hodinu a čas přitom rychle utekl, protože Sára se ukázala být výbornou průvodkyní. To jsem ještě nevěděl, že je také herečkou, poznat už se to ale dalo z toho, jak rychle si nás dokázala získat jako obecenstvo tím, že sladila celkovou atmosféru místa s podáním svých výkladů.

Z původního tábora toho mnoho nezbylo, opravdu jen několik rozvalin, u nichž se většinou nedalo hned ani uhodnout, k čemu kdysi sloužily. To platilo i pro mne, který jsem se během svých studijních let zúčastnil nejedněch archeologických vykopávek. Tamhle byla zásobárna, tu ubytovny, onde stávala šibenice, k níž v oněch časech nikdy nebylo daleko. Sára to všechno podávala s přehledem a zajímavě a my, celkem nás bylo asi šedesát, mnozí se ale courali vzadu a většinou byli z doslechu, jsme ji napjatě poslouchali. Neodpustila si malé komerční sdělení (jistě to měla v popisu práce) týkající se divadelního představení ve Strahanu, začínající se nedlouho po vylodění naší výpravy. Tam prý se, zajímavým a neobvyklým způsobem, dozvíme víc z historie tohoto místa. Umínil jsem si, že si představení jen tak ujít nenechám. A to jsem nevěděl, jaké mě čeká překvapení.

Zbytek výletu nebyl už tolik příjemný, pokud se odečte ten výtečný uzený losos, jehož jsem si dopřával vydatně. Nebyl jsem jediný, komu tu losos chutnal a ryby na stole rychle ubývalo. Když už jí bylo málo, ti dobří lidé přinesli odkudsi víc. To mne uklidnilo, losos hned tak nedojde. Chvíli poté, kdy jsme opustili ostrov Sarah, začalo pršet a pršelo po následující aspoň tři hodiny, během nichž jsme proplouvali dolními částmi řeky Gordon, která zde ústí do zálivu Macquarie. Po obou stranách řeky jsou husté lesy, pralesy, džungle, prostě spousta zeleně. Odtud tedy pochází ten čistý vzduch! Na jednom místě jsme si mohli vystoupit z lodi a projít se tím pralesem; stále ještě hustě pršelo, takže většina lidí zůstala na lodi, kde se jistě dál cpali tím lososem. Vzal jsem si sebou prozíravě nepromokavou bundu, která se nyní hodila – člověk takto aspoň mohl zažít něco z toho s čím se museli každodenně před dvěma stoletími potýkat ubozí trestanci. Letní horko asi muselo být přece jen horší, zejména pro lidi uvyklé na britské podmínky, tak jako já. Tasmánie je sice trochu chladnější než zbytek Austrálie, léta i zde ale jistě také dovedou být horká. Já jsem sem dorazil až koncem léta, takže nic opravdu zlého jsem nezažil. Vím ale, že v létě a hlavně ve východních částech ostrova, hrozívají požáry. Kolem Strahanu asi nic takového jen tak nepřipadalo v úvahu, i když, kdo ví? Cesta zpět už proběhla za pomalého stmívání, a jak už tomu bývá, déšť ustal v okamžiku, kdy jsme dorazili do přístavu. Mně ale nevadil; mám déšť docela rád.

Vylodili jsme se a brzy jsem objevil, že v areálu přístavu se vyskytuje cosi jako letní divadlo, naštěstí zastřešené, protože začínalo zase pršet. Koupil jsem si lístek k představení, které se mělo začínat asi za půl hodiny. Chvíli jsem se potuloval kolem přístavu, který sice nebyl veliký, byly v něm ale docela zajímavé čluny, od menších až po velké, podobné tomu jaký jsem právě opustil. Když nastal čas a představení se začalo, k mému překvapení stála na jevišti, které představovalo palubu rozestavěné lodi, Sára.

Herci, ti profesionální, byli ve hře pouze dva. Hra byla napsána podle skutečné události, kterou dopodrobna popsal jeden z trestanců, sympatický darebák jménem James Porter ve svých memoárech, vzniklých za jeho pozdějšího uvěznění na ostrově Norfolk. Pojednává se v ní o lodi jménem Frederick, která byla téměř úplně dostavěna a na níž ještě pracovalo asi deset trestanců. Ostatní už byli převezeni do nového tábora Port Arthur a tito zbývající ještě měli stavbu lodi dokončit. Jistě museli požívat značnou důvěru u svých věznitelů. Neprávem. James Porter přemluvil své kolegy k tomu, aby přemohli strážné, zmocnili se lodi a odpluli s ní. Dostali se až do Chile, kde měl Porter kdysi ženu, k níž se nyní hodlal touto složitou cestou vrátit. Skutečný Porter, jak se mi později podařilo si ověřit, byl skutečně v Chile polapen a poslán zpět do Země Van Diemanovy, kde byl odsouzen k trestu smrti; dostalo se mu ale milosti. Soudce vyslechl Porterovu obhajobu vedenou tím způsobem, že není pirátem, za což se mu prý nespravedlivě dostalo původního trestu. Jednak neukradl loď na širém moři, což by byla jediná možná přijatelná definice pirátství. Ukradl ji, když ještě stála v doku. Za druhé, loď nebyla oficiálně spuštěna na moře, takže to co ukradl, technicky byla jen snůška dřeva, hřebíků, lan a látky na plachty. Mazaní obhájci se asi vyskytují v každém věku, a ten který obhajoval Portera k nim jistě patřil, i když nejspíš byl „ex offo” – na to aby si obhájce zaplatil by obžalovaný asi stěží měl peníze. Soudce nakonec musel uznat validitu Porterovy obhajoby a změnil původní rozsudek na doživotní žalář. Porter si odpykával potom trest na ostrově Norfolk, kde byla jiná trestanecká kolonie s reputací obzvlášť tvrdého zacházení s recidivisty, kteří tam převážně bývali umístěni. Nemohlo to zase být tak zlé, protože Porterovi se tam nějak podařilo sepsat kolem roku 1842, tedy necelých deset let po únosu lodi Frederick, memoáry, které se dochovaly do naší doby a které vyšly i knižně. Abych případ tohoto kvintesenciálního dareby a sympaťáka v jedné osobě dovedl do konce, musím uvést, že ten konce vlastně nemá, protože Porterovi se později, opět už na půdě Austrálie, podařilo znovu uprchnout a nikdo už o něm nikdy neslyšel. Kde a jak asi mohl skončit?

Oba herci, mladá Sára, spolu s o dost starším a zkušeným divadelním veteránem, se vzájemně dobře doplňovali. Provázeli nás, asi stovku diváctva, dějem tak, že si vybírali z našich řad aktéry, kteří s větším či menším úspěchem se vžívali do rolí, které jim byly přiděleny. Po několika očima vedených kontaktech se Sarou si mě tato vybrala a jejím kolegou mi byla přidělena role věčně opilého kapitána lodi, která uprchlé trestance, jejichž status byl tímto činem povýšen na piráty, pronásledovala. Obdržel jsem kapitánský klobouk a dělal jsem opilého, k čemuž nebylo třeba velikého hereckého umění. Bylo to vše místy k popukání a obecenstvo se náramně bavilo, ať už některými brilantními výkony či roztomilou neschopností jiných „herců”. Sára i její kolega si vedli dobře, měl jsem ovšem oči hlavně pro ni. Moc se mi líbila, víc než jakákoli dívka, která mi přešla přes cestu za posledních pár let. Měl jsem, musím se přiznat, v Londýně i v Praze milostné poměry, z nichž některé vypadaly navenek dost vážné, o to tu ale nejde. Tady mi šlo o Sáru. Nevěděl jsem ovšem v té chvíli o ní nic. Třeba je zadaná, třeba je i vdaná, dokonce možná i za toho šmíráka, co je s ní na jevišti? I takové věci se přece dějí. Raději nemyslet! Jak zjistit, jak se věci s ní mají, jestli je volná, či není?

Vyspal jsem se na to a ráno jsem si koupil lístek ke stejné plavbě, při níž jsem Sáru potkal na ostrově Sarah. Propluli jsme znovu Pekelnou branou, ven i zpátky, tentokrát byla voda klidnější. Také nepršelo. Konečně loď zakotvila u mola na ostrově Sarah. Tam nás uvítal Sářin jevištní (v to jsem doufal) partner. Musel mě poznat, protože na mne mrkl. Na to, kde je Sára, jsem se ho ale zeptat neodvážil; nebyla by k tomu ani vhodná příležitost. Uzený losos mi trochu spravil náladu, nemohl jsem se ale dočkat až doplujeme zpátky do Strahanu, kde půjdu znovu na představení o ukradené lodi.

 

Pekelná brána

Místo Sáry hrál ale ten večer mladý muž. Když si mne také chtěl vybrat, zakroutil jsem hlavou, tak jak to někteří lidé dělali a ponořil jsem se do sebe. Co dál? Byl jsem odhodlán k tomu Sáru najít, i kdybych ji měl potají sledovat a riskovat přitom obvinění z pronásledování a obtěžování, sexuálního harašení, což bývá v dnešní době na denním pořádku. Nejprve ovšem musím objevit, kde se nachází! Hru jsem moc nevnímal, když se skončila, šel jsem na večeři do hotelu nedaleko přístaviště, potom jsem odjel do autokempu, kde jsem strávil večer nad lahví červeného vína u televizoru, kde pořady nebyly právě inspirující. Spát jsem šel brzy.

Příštího dne se vše opakovalo, i když ne do puntíku. Uzený losos už mi začínal lézt ušima. Na ostrově Sarah byl průvodcem někdo úplně jiný, s mým starým známým večer hrála jiná, o něco starší herečka než Sára. Začal jsem uvažovat o tom, že bych to vzdal. Že třeba dívka, která se mi tolik zalíbila, hrála jen jednou v nějakém záskoku a že už ji neuvidím. Byl jsem silně rozladěný a večer jsem si z hotelu, kde jsem opět povečeřel, přinesl tam zakoupenou láhev whisky. Moc mi ale nechutnala a televizní pořady v tomto koutě Tasmánie jsou silně omezené a nezajímavé. Říkal jsem si, že zítra bych asi měl Strahan opustit a jet někam jinam, třeba do Hobartu. To je místo, které se mi líbí!

Spal jsem poměrně dlouho, a když jsem se probudil, udělal jsem si hned silnou černou kávu, kterou můj organismus po včerejší whisky potřeboval velmi naléhavě. Seděl jsem u stolu v malé kuchyňce, popíjel osvěžující tekutinu, k níž jsem přikusoval nějaké sušenky, které jsem našel v batohu, když tu se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem je a přede mnou stála Sára! Zatímco já jsem se na slovo nezmohl, zeptala se:

„Neměl byste trochu cukru? Zapomněla jsem si ho koupit. Á, my se přece známe!”

Pamatuje si mne! Na tom nic zvláštního není, vždyť jsou tomu jen tři dny, co jsme se viděli na jevišti. Tam byla oblečena spíš jako chlap, i když žádný větší pokus zakrývat její ženské přednosti se přitom nekonal. Teď měla na sobě džínsy a tričko, což ty zmíněné přednosti náležitě zdůrazňovalo. Bylo už pozdní dopoledne a slunce začínalo přihřívat, i když zdaleka ne tolik, jak jsem byl v Austrálii v poslední době zvyklý. Tmavé vlasy měla vzadu stažené do koňského ohonu (anglicky se tomu říká ponytail, to přece jen zní lépe), což jí slušelo, protože to zvýrazňovalo její vysoké čelo, neměla na sobě žádné příkrasy, jako náušnice, nebyl vidět ani žádný nápadný prsten. Nikde ani stopa po tetování, což je v poslední době tolik v módě, o piercingu ani nemluvě! Ovšem, jako herečka by si něco takového dovolit nemohla, asi by ji to dost omezovalo. Veliké oči, rovněž tmavého odstínu, na mne hleděly bez většího překvapení. Potkat někoho, koho jste ve Strahanu viděli nedávno, nemohlo ovšem být nic zvláštního. Městečko mělo stěží tisícovku stálých obyvatelů a i na vrcholu turistické sezóny jich, dejme tomu, přibylo dalších tisíc, kteří zde většinou pobyli dva až tři dny. Dvě až tři vteřiny jsem na Sáru zíral, něco ve mně chtělo zoufale využít náhle mi nabídnuté příležitosti a vpít do sebe vše, co se dalo. Protože mě hned nenapadalo nic duchaplnějšího, nezmohl jsem se na nic jiného, než to chabé:

„Vy si mne pamatujete?”
„Samozřejmě. Tak dobrého ochmelku kapitána jsme na jevišti už dlouho neměli. Ještě dneska ráno to z vás trošku táhne.”
Tloukl jsem se v duchu do hlavy, že jsem si hned ráno nevyčistil zuby. Teď už bylo pozdě. Láhev whisky jsem také neuklidil, stála tam výmluvně poloprázdná na stole a dívčině pohledu nemohla uniknout.

„Dáte si kafé se mnou? Cukru tu mám dost.”
„Proč ne?”
„Co takhle irskou kávu?” Poukázal jsem na whisky.
„To ne. Musím dneska pracovat.”
„Na ostrově s vaším jménem?”
„Vy si je pamatujete?”
„Aby ne.”
„Zapadá to náramně dobře do posloupnosti synchronistických událostí, nemyslíte?”
„Vy jste četla Junga?”
„Vy zřejmě také. Snad nejste dokonce psychologem?”
„Studoval jsem psychologii. A historii. Jak jste to ale uhodla?”
 „Jsem přece herečka, aspoň doufám. A tak si všímám lidí. Na vás, když to chcete vědět, je ta psychologie a když na to přijde, asi i ta historie, napsaná.”
„Je tam také napsáno, že bych vás rád pozval dnes na večeři. Po představení. Hádám, že potom hrajete.”
„Hraji. Na večeři jít můžeme, platím ale za sebe.”
„Platí. Jak jste se tu objevila, takhle náhle?
„Bydlím ve vedlejším domku.”

Na pár vteřin jsem opět ztratil řeč. Tak ona bydlí vedle mne a já jsem ji hledal všude jinde, po celém zálivu, nějakých čtyřicet kilometrů dlouhém! Svět je malý, o tom jsem už měl několikrát možnosti se přesvědčit, že by ale takhle malý byl i Strahan?

„Jak to, že jsem vás předtím neviděl? Jsem tu přece už celé tři dny.”
„No a já jsem byla dva dny v Hobartu. Když mám pár dní volno, obvykle tam jedu nakupovat, potřebovala jsem něco na sebe. Tam nebo do Davenportu. To, co utratím za benzin, ušetřím na nižších cenách, tady je moc draho, jsme tu daleko odevšad. Slíbil jste mi to kafé.”

„Nemám ale mléko, pokud je pijete. Já piji jen černé.”
„Mléko mám já. Hned tu budu.”

Odskočila si pro mléko, zatímco já jsem uvařil kafé. Pochopitelně, že instantní, mám tu ale to nejlepší, které se dalo koupit. Stejně jsem potřeboval ještě aspoň jeden šálek, aby mi to trochu myslelo. Ke kávě jsem přidal i nějaké ty sušenky. Když se vrátila, představil jsem se jí.

„Jsem Valentýn Klimt, slyším ale na Vala.”
„Já jsem Sarah Morrison, jak už víte, slyším na Sáru. To moje jméno se moc dobře zkrátit nedá. Jste Čech?”
„Vy se vyznáte v kouzlech?”
„Ani ne. Studuji ale přízvuky, které lidé mají. Ten váš je jasně slovanský, chvilku mi trvalo, než jsem jej určila přesněji. Znám ale pár Čechů, takže těžké to moc nebylo.”
„Aha, zase ta herečka. No a já jsem si myslel, že už se mi povedlo docela zahladit stopy, za ta léta v Anglii.”
„Zahladil jste toho dost, zdaleka ne ale úplně.”
„To asi nikdo nedokáže. Pokud nepřijde do anglicky mluvící země opravdu mladý. Tak do patnácti let.”
„Potom zase pochytá nějaký místní akcent. Ten Shaw měl s Pygmalionem pravdu, nemyslíte?”
„Vy byste si zahrála ráda Elisu?”
„Moc ráda. Toho se asi ale nedočkám. Koho byste hrál nejraději vy, kdybyste byl hercem?”
„Znamená to, že jím moc nejsem? Nejspíš Krále Ubu.”
„Tak k té roli byste se myslím hodil. Nechme ale žertování. Chtěl byste se ještě podívat znovu na ostrov Sarah?”

Neřekl jsem jí pochopitelně, že jsem tam byl už třikrát. Snad na to nějak nepřijde, i když už toho uhodla o mně dost a dost. Pokýval jsem entuziasticky hlavou.

„Vezme nás tam motorový člun, potom i zpátky. Budeme si přitom moci trochu víc popovídat, třeba o psychologii. S Henrym, který nás tam vozí, moc řeč není. Bude brzy poledne, v jednu potřebuji být v přístavu. Jdu se převléknout a potom bychom mohli vyrazit. Vyhovuje vám to takhle?”

Vyhovovalo by mi cokoliv, s čím Sára přijde, pokud budu moci přitom být v její blízkosti. Zajímala mě čím dál tím víc. Kdepak bych to byl očekával, že mi zamotá hlavu herečka! Kolika lidem to už udělala? Otec mi často kladl na srdce, abych si dal pozor na herečky, že s tím má zkušenosti. Matka je herečkou. Hádám, že nejsem první, koho sebou Sára bere na tuto vyjížďku… Něco mi přitom ale říkalo, že po této stránce by to s ní tak příliš žhavé snad být nemuselo. Či si to jen tak namlouvám?

Oblékl jsem se dobře a vzal jsem si větrovku, protože jsem očekával, že v malém člunu bude docela zima. Henry s člunem už čekal; mou přítomnost nechal celkem bez komentáře. Asi byl zvyklý občas vozit jiné lidi, které si průvodci na ostrov brali sebou. Počasí bylo celkem dobré, na déšť to nevypadalo, člun měl ale sklápěcí střechu, která si v těchto končinách světa asi na nevyužití nestěžovala. Člun byl čtyřmístný, Henry vpředu řídil, my dva jsme si sedli vedle sebe na zadní sedadlo. K ostrovu to odtud bylo asi třicet kilometrů, a jak mi Sára sdělila, budeme tam tak za půl hodiny.

 4. Záliv Macquarie

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena