E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků

Rozvaliny na ostrově
                    Sarah
2. Sarah a Sára

 

Co o ní vím? Už poměrně hodně, i když postupně z ní ještě stále dostávám podrobnosti z jejího nepříliš dlouhého a podle vlastního přiznání, nepříliš vzrušivého, života. Řekla mi, že ve Strahanu se ocitla celkem náhodou. I když o tom, že vůbec existují náhody, prý začíná silně pochybovat. Nazvěme to tedy ambivalentně shodou okolností. Jmenuje se Sarah Morrison, pochází z města Toowoomby, je jí 24 let. Před časem skončila kurz herectví na Queenslandské univerzitě, který si na nikterak nadšených rodičích (jak jinak?) vyškemrala, dostala svůj bakalářský titul a najednou nebylo do čeho píchnout. Starý dobrý Cement Box sice pořád nějaké ty hry uváděl, byli v nich ale hlavně obsazováni jiní studenti herectví. Příští generace. Ti ovšem také jednou graduují a také nebudou mít kde hrát. Taková je realita. Větší produkce, například ty, které se dávají v brisbaneském tzv. Cultural Centre, Kulturním středisku, kde jsou nádherné tři divadelní a dva koncertní sály, bývají z velké části importovány ze Sydney či Melbourne. Tu a tam se prosadí nějaký místní projekt; potom nastane mezi brisbaneskými herci těžký boj o role, jak si lze představit. Těch pár polo-amatérských divadélek rozsetých po Brisbane a okolí nikoho z těch, kteří herectví vážně studovali, neuspokojí a i zde je opravdu zajímavých produkcí žalostně málo. Kdy byl naposledy televizí v Brisbane produkovaný seriál, na to si dnes vzpomínají už jen starší pamětníci, jako jeden ze Sářiných lektorů, který v něm dokonce hrál. Dnes je rád, že má své místečko na univerzitě; většina jeho tehdejších kolegů takové štěstí nemá, jak se jí jednou svěřil. Být hercem v Brisbane a vůbec kdekoliv v Austrálii není žádný med, být herečkou už vůbec ne. Mají to ty holky těžké! Kdekdo je přesvědčen, že se k rolím propracovávají přes lože producentů či režisérů a ona to prý vůbec není pravda. Možná, že kdysi byla, to ale muselo být hodně dávno. Sáru prý nikdy žádný producent do postele nelákal, a málem z toho měla komplex méněcennosti, když si myslela, že třeba není jako herečka dost dobrá nebo dost hezká. Podobnými komplexy trpí řada herců a zejména hereček; s tím jsem se už setkal. K tomu nemusí jeden ani být promovaným doktorem psychologie.

S přítelkyní Larissou, která se Sárou také graduovala, se za nějaký čas rozhodly, že v Brisbane jim štěstí nepokvete a že by se raději měly přemístit do Sydney, aby to pro změnu zkusily tam. Našly si bydlení v domě, kde se dělilo o nájem asi osm lidí, většinou mladých herců, i když tu a tam se našel někdo jiný, třeba výtvarník či muzikant. Také někdo jako Elwood, který byl žurnalistou. Noviny, pro něž pracoval, ale musely při postupující digitalizaci mediálních prostředků silně snížit stav svých zaměstnanců a on o místo přišel. Už se mu to stalo během jeho poměrně krátké kariéry podruhé. Bezmála ve třiceti letech se rozhodl, že se o žádné podobné místo ucházet nebude a že nadále zůstane na volné noze. Do jejich domu se přistěhoval asi měsíc poté, kdy sem přišly Sára a Larissou a rychle se s nimi skamarádil.

Lidé v domě se neustále měnili, tu a tam někdo dostal někde práci, divadelní či filmovou roli, která jej či ji dovedla jinam, vždy se ale našel n2kdo, kdo by je nahradil. Vedli tam život, tak říkajíc bohémský, pokud by si ale někdo pod tímto názvem představoval pusté orgie či něco podobného, byl by dost vedle. Jejich bohémství se údajně nejvíc projevovalo dlouhými sedánkami při víně, nejčastěji tím z krabic zakoupených v supermarketu, které jim obvykle vydržely až do brzkých ranních hodin. Mluvilo se při nich hlavně o tom, co většinu z nich nejvíc zajímalo, o současných hrách v divadlech, o filmu, nejvíc asi o hereckých příležitostech, které by se tam či onam mohly nabídnout, o konkursech které byly nebo snad budou vypsány, atp. K těm se Sára už přihlašovala tak nějak automaticky a trochu víc ožila, jen když si ji pozvali k samotnému konkurzu, který většinou nevyšel. Přesto jí při několika příležitostech byly nabídnuty malé role, pochopitelně že pouhé štěky, jak jinak? Nikdy nic nezkazila, takže štěků by teoreticky mělo pomalu přibývat, příliš rychle se to ale nedělo. Co by byla Sára dala za permanentní roli, třeba i v nějakém ubrečeném sitkomu!

Larissa to po několika měsících vzdala a rozhodla se odjet zpátky do Brisbane. Sára si všímala dobře, jak se k tomu schylovalo. Larissa měla v Brisbane nápadníka, kterého svým odjezdem způsobeným její umíněností stát se za každou cenu herečkou, dost zarmoutila. Rodney měl dobré místo u jedné realitní kanceláře a pokud by ji byl měl následovat do Sydney, o místo by přišel. Na čas ho tudíž Larissa uložila k ledu, nyní ale mu stále častěji telefonovala či si s Rodem skypovali, až jednoho dne přišla za Sarou, jak si myslela s překvapením, které tatáž celkem dobře zahrála, aspoň si to myslela. Larissa se vytasila už s hotovou věcí. Pojede zpátky do Brisbane a s Rodem se vezmou. Nerozmlouvala jí to, ani by jí to nenapadlo. Rod si pro Larissu dokonce přijel – seděli potom ten poslední večer ve vinárně kam je Rod obě pozval – mohl si to dovolit. Jeho dvě společnice rozhodně ne.

Larissa a Rod měli oči jen jeden pro druhého a Sára se cítila tak trochu jako páté kolu u vozu. V tomto případě třetí kolo. Když na chvíli poodešla, dal se s ní do řeči jistý člověk, o hodně starší, jistě už přes padesát, a pozval se nakonec k jejich stolu. Rod s Larissou nebyli právě ten večer nejlepšími společníky a Sára se cítila tak trochu dost opuštěná, takže námitky neměla. Brandon, jak se nově příchozí jmenoval, se zajímal, co Sára dělá, či spíš nedělá; pověděla mu všechno, co chtěl vědět. Řekla si totiž, že by Brandon mohl být dobrou konexí, protože se zdál toho vědět dost o zábavním průmyslu, jak se politicky korektně říká tomu, čím se zabývala, či hodlala zabývat. Herec? Možná. Producent? Ještě lépe! Co přesně dělá, jí ale Brandon nesdělil, zato ji ale zpovídal o tom, čím se ona právě zabývá a co by nejraději dělala. Také co čte, co ji nejvíc zajímá. Než se toho večera rozešli, Brandon ještě prohlásil, že možná ví o někom, kdo by mohl vědět o něčem pro ni zajímavém. Řekl si jí o číslo mobilu a Sára mu jej dala celkem bez okolků.

To, co jí Brandon řekl, nota bene ve vinárně, Sára nebrala příliš vážně – kolem ní se neustále vyskytovali lidé, kteří by mohli vědět o někom, kdo by… Takže, když jí Brandon za pár dní neočekávaně zavolal, byla docela překvapená. Položil jí celkem nečekanou otázku, jestli by prý jela za prací až na Tasmánii? Když mi popisovala jednání, která s někým vedla, Sára se projevovala jako opravdová herečka. Na příklad, mluvila za jinou osobu a tak přejímala její charakteristiky a manýrismy – když šlo o muže mluvila hlubším hlasem, gesta, která dělala přitom rukama byla maskulinní a podobně. Otázala se ho:

„Copak je nějaká práce na Tasmánii? Vždyť není v Brisbane, dokonce ani tady v Sydney!”
„Bylo by to ve vašem oboru, i když zase ne tak úplně.”
„Jak si mám tohle vyložit?”
„Nejlépe bude, když si promluvíte přímo s tím člověkem, ten o tom ví trochu víc než já.”
„Jak?”
„Co takhle asi za deset minut u vás? Bydlíte přece někde v Surry Hills, či ne? My se právě nacházíme v kafejce tady v Darlingtonu. Dejte mi adresu, naložím Gordona a vyjedeme.”

Dala mu přesnou adresu a skutečně asi za čtvrt hodiny tam oba byli. Vzala je do pokoje, který fungoval jako jejich společenský, nikdo dole nebyl, Larissa s Rodem už odjeli, někdo možná vyspával nahoře. Brandon jí představil Gordona, ještě podstatně staršího než on, nejméně šedesátníka, ale fyzicky statného vousáče s dlouhými vlasy, celkově uměleckého typu s uhlazenými manýry. Připomínal jí anglického herce Jeremy Ironse v jeho zralém věku. Gordon je prý hlavním vlastníkem společnosti, o kterou tu jde. Gordon jí políbil ruku, což se jí neděje příliš často, spíš už vůbec ne. Muži jsou dnes vystrašení z toho, jakým směrem se dala politická korektnost, která zakazuje veškeré projevy galantnosti vůči ženám. Tohle vím sám a často se podle toho chovám, zejména když si nejsem jist reakcí druhé strany. Na Gordona podle Sáry politická korektnost neplatí. Přitom role či zaměstnání, nevěděla jak to nazvat, které měl pro ni na mysli a pro které se zřejmě chystal hned dělat s ní na místě konkurs, by si byla jistě volala po představiteli mužského rodu. Když se mu o tom zmínila, mávl jen rukou.

„Tyhle genderové záležitosti se nás moc netýkají. Už jsme měli a máme v té roli ženy a je to naprosto bez problémů. Je to dokonce, jak bych se politicky nekorektně vyjádřil, tak nějak trochu pikantní.”
„Proboha, jak často měníte herce? Podle toho co mi tu říkáte asi hodně často!”
„Tak často zase ne. Lidé většinou zůstávají aspoň po celou sezónu. Pokud někde nedostanou lepší nabídku. Potom většinou trvám na měsíční výpovědi.”
„Sezóna, říkáte. Jak dlouhá je ta vaše sezóna?”

V Austrálii, jak jsem brzy zjistil, typicky „sezóna” trvá jen několik týdnů, když máte jako herec štěstí, pak několik měsíců. O moc delší životnost se očekávat nedá – přece jen potenciálních diváků je méně, koncentrují se v hlavních městech, regionální centra jsou poměrně malá, moc se na nich vydělat nedá. Záleží ovšem na úspěchu hry u diváků. Někdy se jeden kus hraje na jednom místě v jednom z hlavních měst po nějaký čas, potom se ještě dělají zájezdy, tu a tam se tak herci může poštěstit, že se dostane do něčeho, co má životnost třeba i několik let. Říkal jsem si, to musí být nuda. Pro mladého herce je zdaleka nejlepší dostat se k repertoárové společnosti, kde se hry střídají. Takovýchto divadel je poměrně dost v Evropě, jak dobře vím, tady aby je ale jeden hledal s lupou v ruce. Gordon se usmíval, když Sáře podrobněji popisoval co by měl pro ni na mysli.

„Obvykle jedeme na plnou páru od prvního týdne v září, zhruba do konce května. V zimě si dáváme tříměsíční pauzu. Hru ale máme nafilmovanou, takže může běžet v tu dobu v místním kině.”

„A představení každý den? Kolik jste jich už proboha odehráli?”
„Hodně přes pět tisíc. Skoro šest.”
„To snad ne! Jak dlouho se to už hraje?”
„No, od počátku devadesátých let. Asi déle, než vy jste na světě. Jedná se o jednu z nejdéle provozovaných her vůbec. Tím míním na celém světě; v Austrálii je vůbec nejčastěji hranou. Už léta ji vylepšujeme, občas si i trochu mění skript. Má to styl, všude jsou plachty, na jevišti i nad hledištěm.
 „Jak to, že jsem o té hře nikdy neslyšela?”
„Nejste tak úplně sama, je to takové dobře ukryté tajemství, jak záhy poznáte. Máme svou diváckou klientelu, většinou jsou to turisté. Co kdybychom si ale něco zkusili, dřív než se budeme bavit dál?”

Gordon zněl velice sebevědomě. Měl ale proč být sebejistý, napsal přece hru, která už měla bezmála šest tisíc repríz! Jistě, chtěl vědět, co ona dokáže, to Sára chápala. Gordon věděl přesně, co dělá, měl už připravené tištěné dva scénáře, jeden dal s omluvným úsměvem Brandonovi, aby jí házel repliky a sám si sedl pohodlně do křesla, jediného které tam měli. Ukázal Sáře ale předem, odkud má začít. Z toho, co zjistila, hra se odehrávala hlavně na moři a někdy v minulosti, snad v časech původního osidlování kontinentu. Gordon chtěl ale hlavně vědět, jestli je Sára schopna improvizovat – toho zřejmě bylo ve hře potřeba hodně. Popsal jí vždy krátce nějakou situaci a chtěl vidět její okamžitou reakci. Brandon se ukázal být schopným hercem, už podle toho jak jí předčítal text, na který měla ona reagovat. Gordon byl zkušeným režisérem, jak také jinak? Zřejmě byl spokojen, protože skoro po dvou hodinách se Sáry zeptal, kde tu mají nejbližší kavárnu. Pověděla mu o té naproti, v níž ale skoro nikdo z obyvatelů domu nikdy nebyl, protože byla dost drahá. Gordon s Brandonem si to ale snad mohli dovolit.

 

Ostrov Sarah na dobové
              kresbě kolem roku 1830

Trestanecká kolonie na ostrově Sarah, dobová kresba kolem roku 1830

V kavárně se dozvěděla, konečně, přesně o co tu jde. V práci by začínala asi za měsíc, koncem srpna. Momentálně se divadlo nehraje, promítá se jen v místním kině video při představení nahrané. Dva týdny by se zkoušelo, začíná se první týden v září. Jde tu vlastně o dvojí roli. Byla by jednak průvodkyní po ostrově Sára, kam by ji vždy odvezl motorový člun krátce před příjezdem turistů, asi hodinu by je potom provázela po ostrově. Těch turnusů by mohlo být několik, zejména uprostřed léta. Zábavné plavby s exkurzemi se sice konají i uprostřed zimy, ale v mnohem menším měřítku, takže pro ten čas platí jiné smlouvy. Člun by ji odvezl zpátky do Strahanu, kde by se počátkem večera, už kolem šesté hodiny (turisté unavení plavbou a švédským stolem, chodí spát brzy) začíná hra. Ta trvá něco přes hodinu a je založena na skutečné události, týkající se skupiny asi deseti trestanců, kteří ukradnou téměř dokončenou loď, na níž pracují a odplují s ní, dokonce až do Chile. Nakonec jsou ale chyceni a posláni do nového tábora v Port Arthur. Hrou obecenstvo provázejí vždy dva herci, kteří si z obecenstva různě vybírají lidi, s nimiž potom hru předvádějí. To je právě kdy je hercům nejvíc zapotřebí mít schopnosti improvizovat. Bez toho by u Gordonovy společnosti neměli šanci. Plat je celkem slušný, pro začátečníka, jakým byla Sára, dokonce velmi dobrý. Lidé se různě střídají podle rozvrhu, který se vydává každý týden a ten je prý svatý! Měla by zhruba pětidenní pracovní týden, někdy by šlo stejného dne jen o provádění po ostrově, jindy by to zase bylo jen divadlo, často ale obojí. Občas bývají i zájezdy, kdy ve dvou či třech lidech se hraje kabaretní program či divadelní hra. Ty se nacvičují zvlášť a jsou také zvlášť honorovány. Gordon jí nakonec řekl, že by ji rád viděl ve svém souboru, že si má do zítřka rozmyslet, jestli chce podepsat smlouvu, kterou jí nabízí. Rozešli se s tím, že si příštího dne zavolají. Víc času, že jí dát nemůže, je už konec července a za tři týdny se musí začít zkoušet. Brandonovi, který se po celý čas držel spíš stranou, Sára poděkovala za to, co pro ni udělal. Prý, to pro něho byla maličkost a napevno dojednané stejně ještě nic není.

Přešla potom tanečním krokem přes ulici do domu, kde ve společenské místnosti zastihla Elwooda, který se rozvaloval v křesle. Pár jiných kolegů se tam také vyskytovalo, vařili právě pro všechny kávu. Elwood se zeptal:

„Ty si hádám kafé nedáš, Sáro? Měla jsi jich jistě pár. A co smlouvu, nabídli ti nějakou?”
„Máš pravdu, kafé si nedám. Jak tohle proboha víš?”
„Tady se nic neutají. A já mám na tyhle věci čich i oko. Například: Gordon Parker vypadá jako hodně vyzrálý Jeremy Irons.”
„To tedy máš docela pravdu. Gordon mi nabízí smlouvu, mám si to do zítřka rozmyslet.”
„Na Tasmánii.”
„Na Tasmánii. I tohle víš?”
„Vím, že Gordon Parker má kšeft ve Strahanu, že se tam hraje už asi pětadvacet let ta jeho hra o uprchlých trestancích, kterou napsal a kterou kombinuje s průvodcovstvím na tom trestaneckém ostrově. Má ta trestanecká léta docela dobře podchycená, musel to dost studovat.”
„To toho víš asi víc, než já. Co bys mi radil? Mám to vzít?”
„Ber to, co se nabízí. Jednou ses dala do hraní, musíš vzít všechno co je k mání. Jinak bys mohla urazit bohy divadla a už by sis třeba neškrtla. Tohle je trochu jiný kšeft než ty běžné, dá ti to ale hodně zkušeností, které bys tady nenasbírala.”

Ostatní s Elwoodem souhlasili a pár jiných kolegů, které toho večera zastihla a s nimiž o tom mluvila, také. A to přesto, že to pro všechny znamenalo, že budou muset zase hledat nového podnájemníka. To ale nebylo pro nikoho nic nového. Gordon se ozval už ráno a hned odpoledne podepsali smlouvu. Sářinu první velkou smlouvu, která jí zaručovala skoro rok práce. Pokud neudělá nějakou koninu. Řekl jí přitom na její otázku, že ano, to že se jmenuje Sarah, mělo podíl na tom, že se o ni začal zajímat. Zeptala se ještě, zda jeho jméno Gordon, které je stejné jako jméno řeky která se vlévá do zálivu Macquarie, ho přivedlo k tomu se o trestanecký tábor zajímat. S úsměvem se k tomu přiznal a dodal, že nevěří na náhody.

Asi týden potom Sára ještě zůstala v Sydney, kde si potřebovala zařídit různé věci a hlavně zazářit při rozlučkové party, konané na její počest. Den nato, ještě se slušnou kocovinou, se přesunula na Tasmánii. Autem najatým v Hobartu, kam letěla ze Sydney, se nejprve podívala do Port Arthur, aby věděla jak to asi vypadalo v táboře, který kdysi nahradil ten, jímž bude brzy provádět lidi. Šla večer na tzv. Ghost Tour, kde je průvodce, docela slušný herec, prováděl starými polozbořenými budovami a vykládal přitom o lidech, kteří zde kdysi žili a jejichž duchové údajně historické zbořeniny tak docela neopustili. Místy se prý do své role dokázal vžít tak dobře, až to vyznělo docela strašidelně. V jednu chvíli jí to dokonce připadalo, jakoby jednoho z těch duchů se mu skutečně podařilo nějak vyvolat a ten že se pokouší s ní promlouvat. Raději to rychle zahrála do autu tím, že se průvodce zeptala na něco triviálního. Odpověděl jí v podobném tónu, i když jí jeho podezíravý úsměv prozrazoval, že něco snad tuší, že to pro něho neznámá půda tak úplně není

Ono to asi nebude tak snadné, jak by se zdálo, když se má člověk pohybovat v takto duchy frekventovaném místě, aniž by si něco k sobě nepřitáhl. Se světem duchů Sára nikdy ještě neměla nic co dělat, bude si ale na to raději muset dát pozor. Pustila to z hlavy a odjela do nedalekého hotelu, kde přespávala a kde se toho večera podávaly večeře, místním kuchařem připravené převážně z masa rovněž místně uloveného jelena. Asi o tři čtvrtě roku později jsem sám přespával tom stejném hotelu a také bylo na menu jelení maso. Těch jelenů musí být na Tasmánii ještě dost, hádám ale, že v dobách kdy tábor hýřil svou bohu nelibou činností, jich bylo víc. Jelení maso ale nemusím, raději jsem si objednal stejka. Středně propečeného.

Ruiny
                    trestaneckého tábora v Port Arthur

Ruiny trestaneckého tábora v Port Arthur, který nahradil tábor na ostrově Sarah.

Sára jela potom ještě do Launcestonu, kde navštívila podobný strašidelný podnik provozovaný v srdci města. I zde byli průvodci herci, kteří by si jinak na sebe nevydělali. Ve sto tisícovém městě je sice divadlo, nemá ale stálý soubor, což by bylo asi nemyslitelné v kontinentální Evropě. V Austrálii je naopak nemyslitelné to, aby tak malé město uživilo kamenné divadlo se stálým souborem. Jiná země, jiný mrav.

Jak v Port Arthur, tak i v Launcestonu, se Sára něco naučila o tom, jak si držet své obecenstvo na provázku, což jí tito průvodci předvedli skvěle. Ti Gordonovi jistě nebudou o nic horší, spíš ještě lepší, říkala si. Bude to pro ni výzva!

Přes Davenport, Burnie a čarokrásnou Cradle Mountain se dopravila do Strahanu. Tohle vše mi Sára vyprávěla skoro o rok později. Vypravěčka to byla skvělá.

 

3. Strahan

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena