-->
E-Mail     0. Valentýn na Tasmánii    1. Nové Holandsko    2. Sarah a Sára    3. Strahan  
4. Záliv Macquarie    5. Návrh    6. Výlet vlakem    7. Reinkarnace?    8. Přednáším  
9. Elwood    10. Gordon   11. Posmrtný život    12. Adriana    13. Gordon River  
14. Walter    15. Principy posmrtného života    16. Astrální rovina    17. Mentální tělo  
18. Mentální rovina    19. Individuace    20. Kauzální tělo    21. Planetární řetězce  
22. Party    23. Hobart    24. Pygmalion    25. Odkaz Sářiných předků



Nerw Holland - Australia
1 . Nové Holandsko

 

Jmenuji se Valentýn Klimt, v anglicky mluvících zemích, v nichž se v poslední době pohybuji, se to píše, Valentine, vyslovuje Valentajn, ale nejčastěji zkracuje na Val. Tak si tedy nechávám říkat tady v Austrálii, i předtím v Anglii. Je mi třicet tři let. Do Austrálie, kdysi známé jako New Holland, Nové Holandsko, jsem připlul na lodi Seven Sea Voyager ze Singapuru, která plula až do Sydney i když já jsem vystoupil už v Cairns. Cestou jsme se zastavili na několika ostrovech, kterých je v těchto částech světa požehnaně. Nejvíc mi v paměti utkvěl ostrov Komoda, kde jsem si z uctivé vzdálenosti prohlédl proslulé draky. Ty jsem sice už zahlédl v zoologické zahradě v Singapuru, tady ale žijí ve svém prostředí. Nacházejí se hlavně na tomto asi třicet kilometrů dlouhém ostrově a ještě na několika menších, přilehlých ostrůvcích. A nikde jinde. Indonésie, to jsou skoro jen samé ostrovy, malé, větší, velké, obrovské.

Potom jsme připluli na tak veliký ostrov, že si už ani ostrov neříká, říká si kontinent. Proč ne? Když vezmeme severní a jižní Ameriku dohromady, je to také jeden velikánský ostrov. O Eurasii a Antarktidě nemluvě. Ne, nejsem žádným velkým cestovatelem, kterého by hnala touha po poznání co nejvíce cizích krajů; jsou místa, která mě z různých důvodů nijak zvlášť nelákají, například Amerika. Následkem toho, to co tu píši, by neměl být cestopis, i když by to tak podle úvodních řádků mohlo vypadat. Spíš to v této fázi vypadá na psychologický román, ovšem zatím je ještě těžké říci, jakým směrem přesně se bude moje psaní ubírat.

Nevěřím na náhody. Věřím nebo spíš bych se odvážil říci, vím, že vše se děje podle jistého plánu, jejž příliš dobře nedokážeme postihnout, který ale můžeme do jisté míry ovlivnit. A zajímavé, řekl bych přelomové události, mívají své způsoby jak se v naší mysli vyznačovat, jak si stavět mezníky, někdy i přímo pomníky, tak aby to pro nás bylo co nejtěžší zapomínat. Jen bych byl rád, kdybych si mohl uspokojivě vyložit, co některé ty tak zvané náhody, znamenají. Uvedu příklad. Rovník jsem poprvé v životě překročil na lodi, když jsem plul ze Southamptonu do Kapského města a to právě toho dne, kdy se mi na krk pověsila třicítka. Třicítka, to je takový přelom, kdy si člověk začne silně uvědomovat to, že roky přibývají a tázat se sám sebe, co s tím udělá? Když ta třicítka přijde na ten den, kdy poprvé překročíte rovník, má to o to větší dopad. A co potom, když tohle se stane na den svatého Valentýna, člověku jakým jsem já, jménem Valentýn, který se narodil v den svatého Valentýna?! Tohle přece něco znamenat musí, jenže co?

Třeba to časem nějak vyjde najevo, aspoň doufám. Něco se stane, co způsobí nějaký zkrat v mozkových závitech a najednou budu mít jasno. Gnóze se tomu říká, takové náhlé osvětlení, uvědomění si sebe samotného. Přitom to, že jsem se narodil na sv. Valentýna, pro mne zpočátku vůbec nic neznamenalo. Až poměrně donedávna, v místech kde jsem vyrůstal, lidé tomuto svátku nevěnovali žádnou pozornost. Dokud v tom v dnešních dnech neobjevili komerční potenciál. Pro anglicky mluvící lidi, kteří, kromě pár výjimek, jinak svátky neslaví, St Valentine’s Day ale znamená hodně! Teprve když jsem přišel do Londýna a nějak padla zmínka o dni mého narození v souvislosti s mým jménem, lidé k mému údivu vzrušením málem lezli po stropě. Teprve tehdy mi došlo, jak se moji rodiče s tím jménem strefili!

Sarah Island - Ostrov Sarah Byli jsme ale u ostrovů. K převratné události, aspoň pro mne, došlo na jednom malém, spíš jen nepatrném ostrově, tedy ostrůvku. Ten se nachází u západního pobřeží o moc většího ostrova dnes zvaného Tasmánie, který se ale až někdy do poloviny 19. století jmenoval Van Diemen’s Land. Ten ostrůvek se jmenuje Sarah a má zhruba jen pouhých osm hektarů. Celkově měří jen necelých sedm set metrů na délku a něco málo přes dvě stě metrů v nejširším místě. Tento malý ostrůvek ale zaujímá velice důležité místo v dějinách Austrálie, daleko větší než by se u tak malé hroudy země dalo očekávat. A o tomto ostrůvku a jak se tento obrazil na mém životě, tu hodlám psát.

 Na Google mapě je tento prťavý ostrůvek jen stěží viditelný jako malý flíček, podíváme-li se na fotografii celého zálivu, která se nachází níže. Téměř úplně uzavřenému asi 40 km dlouhému zálivu se říká Macquarie Harbour, a ostrov Sarah se v něm skoro úplně ztrácí. Do zálivu vede na mapě viditelný úzký průliv, který původní osadníci a hlavně trestanci nazvali Hell’s Gate neboli Brána do pekla. Tohoto jména se průlivu, který na počátku 19. století nebylo ani trochu snadné proplout, dostalo jako jedinému místu, přes které se plachetnice musela bez úhony dostat, při cestě do skutečného pekla, na ostrov Sarah, kde se skončily životy mnohých z těch, které tehdejší Anglie posílala do své nově kolonizované země, budoucí Austrálie.

Víc než jedenáct set trestanců, většinou mužů, ale i asi třicet žen, se vystřídalo na ostrově Sarah během desetiletí, zhruba mezi lety 1822 až 1833, kdy byl trestanecký tábor v provozu. Trestanci se zde zabývali většinou kácením stromů, zejména tzv. huon pine, což je vzácný druh smrku rostoucího jen na Tasmánii a užívaného v té době hojně ke stavbě lodí. Někteří z trestanců byli natolik řemeslně zdatní, že jim mohla být svěřována stavba lodí a to právě z oněch smrků, v dnešní době ještě vzácnějších a proto přísně chráněných. Záliv se vší svou zelení, která jej ze všech stran obklopuje, vypadá na první pohled spíš jako ráj na zemi, než nějaké peklo a rájem svým způsobem asi i byl, nikoliv ale pro trestance. Osadníci žijící tehdy i nyní v městečku Strahan, viditelném na mapě v levém horním rohu, se podle pomníků na místním hřbitově (kam rovnou vždycky zamířím, jakmile se dostanu do nějakého nového místa, protože tam se toho nejvíc o něm dozvím), se dožívali téměř všichni vysokého věku. Často i kolem stovky, což bývalo na tehdejší dobu opravdu hodně. Co má na tom největší podíl těžko říci; snad čistý vzduch – v dnešní době prý nejčistší jaký lze nalézt v obydlených oblastech světa, možná i nedostatek stresu. To první se sice týkalo nebohých trestanců, to druhé asi stěží, protože kdo se dostal sem, pro toho nebyla prakticky žádná naděje.

Utéci odtud bylo skoro nemožné a těch několik, jimž se povedlo uniknout strážím a doplavat k pobřeží, se muselo dlouhé dny prodírat nehostinnou džunglí plnou různých nebezpečných tvorů a bodavého hmyzu, chtěli-li se dostat do trochu víc civilizovaných krajů na východě Tasmánie. Což by pro uprchlé trestance nebylo právě to nejvhodnější místo. Dokonce se přitom vyskytly i případy kanibalismu, k čemuž se někteří uprchlí a znovu polapení trestanci přiznali.


Macquarie Harbour - Záliv Macquarie

Tohle všechno jsem věděl už z dob svých studií na Londýnské univerzitě i v Oxfordu, kam všude mne poslal můj zámožný tatínek, pro něhož je financování mého vzdělání na takovýchto věhlasných univerzitách v dnešní době maličkostí, zatímco pro něho samotného to nějaká ta léta předtím bývalo jen naprosto neuskutečnitelným snem. V tom, že mne mohl nyní poslat do těchto míst, si našel kompenzaci za to, čeho jemu samotnému za minulého režimu nebylo, hlavně následkem jeho buržoazního původu, nikdy dopřáno. Pomohlo snad i to, že mi už od národní školy, přes gymnasium i na vysokou školu, studium šlo celkem dobře a že mne bavilo chodit na přednášky i se ponořit do studentského života. Svá studia jsem začal původně v Praze na Karlově univerzitě, zanedlouho jsem ale přešel na Londýnskou univerzitu, kde jsem se dal zapsat do kurzu psychologie. To ale nestačilo ani mně ani otci, který ta moje studia financoval, takže později jsem přešel do Oxfordu, kde jsem se věnoval hlavně historii. V obou předmětech mám tzv. masters degrees neboli magisterské tituly. Až když jsem skončil, začal jsem uvažovat co dělat dál a uvažuji o tom od té doby. Zavést si praxi jako psycholog mě nijak nevábilo a učit, což bývá údělem většiny historiků, také ne. Naprostá většina absolventů univerzit je nucena stát se učiteli a to z existenčních důvodů. Není ale nad to, mít zámožného tatínka. Nějaký čas jsem se bavil divadlem, jak v Praze, tak i v Londýně (ovládám angličtinu velmi dobře) a dokonce jsem zkoušel i operní zpěv, přišel jsem ale brzy na to, že mezi profesionály bych se asi neprosadil. Amatérské divadlo mi naopak připadalo trochu příliš limitované. Byl bych přece jen měl k tomu všemu přijít o něco dřív – na další studia ale asi už bylo trochu pozdě. Přece, kdo by bral vážně už víc než třicetiletého začínajícího operního pěvce?

Šel jsem za otcem, chtěl jsem se poradit, co dál.

„Měl bys ses dát na cestování“, prohlásil

„Najezdil jsem toho dost.“

„Kdepak! Viděls velkou část Evropy, to ano, byl jsi v jižní Africe, trochu na Středním východě, tam bych se ale už nehnal, není tam bezpečno, ten Jeruzalém ti prozatím stačí. Co ale Čína, Indie, Austrálie?“

„Vynechals Ameriku.“

„Schválně. Nedovedu si představit, že ta by tě něčím inspirovala. A o to mi jde. Ty potřebuješ inspiraci, potřebuješ motivaci. Cestováním si rozšíříš obzory a někde dřív nebo později na něco narazíš, co tě zaujme, neřku-li pohltí.“

„Cestování je drahé.“

„To kdysi bývalo, pro nás všechny. Teď už pro nás drahé není. Jen bych si přál, abych toho mohl využít, bohužel, já na větší cesty už nejsem, srdíčko to nedovolí. Ty jsi ale zdravý, tak toho využij! Co to bude stát, s tím si hlavu nelam.“

Zašel jsem i za matkou. Ti dva sice už spolu nějaký čas nežijí, každý z nich má svůj vlastní život, stýkají se ale celkem pravidelně a vycházejí spolu dobře. Řekl jsem jí, co mi navrhuje otec.

„Měl bys toho využít, když je táta schopen a ochoten tě finančně podpořit. Co ti vlastně navrhuje?“

„Že mi bude vyplácet něco jako prebendu, žádný přesný limit nestanovil a je na mně, jak toho využiji.“

„To víš. Stojí za tím ty jeho potlačené mladistvé touhy, ty už sám stěží naplní, tak aspoň vyšle tebe. Jako když tě poslal do Londýna, do Oxfordu.“

„Jsem mu za to vděčný. A ty bys cestovat nechtěla?“

„Zatím asi ne. Dokud se mi nabízejí role, tak mě ani nenapadne někam jezdit. Herečka toho určitého věku si nemůže dovolit zmizet jen tak režisérům i divákům z obzoru. Až jednoho dne ty role chodit přestanou, potom možná, pokud budu ještě schopná. Ty toho ale teď využij, nevyhazuj si ale moc z kopýtka, však víš…“

Věděl jsem, a podle toho se i chovám. Zbytečně neutrácím. Jsou to otcovy peníze a stály ho hodně. Má totiž ve svém věku necelých sedmdesáti let už dost snížené schopnosti pohybu a celkově není na tom zdravotně příliš dobře. Větší cestování prostě už pro něho není. Ten spurt s vyděláváním peněz prodáváním pojišťovacích plánů a hraním na burze, do čehož skočil po hlavě až po čtyřicítce, hned jakmile mu to změna režimu umožnila, se musel nějak projevit. Už předtím, když po léta byl nucen pracovat jako nádeník, kulisák a později jako taxikář, ho to poznamenalo, už tehdy to znamenalo spoustu stresu, tisíce vykouřených cigaret a mnoho probdělých nocí. Nakonec to nutně muselo odnést jeho zdraví. Jako psycholog vím, že všechno je, tak říkajíce, v hlavě. Jako jungovský psycholog, za něhož se považuji, vím ale ještě i to, že je to vše hlavně mimo tu naši hlavu, někde jinde, kam se někteří z nás snažíme dohlédnout.

Nechám prozatím takovýchto úvah, které podle mnohých kritiků moderní jungovské psychologie stejně nikam nevedou, a vrátím se k tomu cestování. Evropu jsem už docela dobře znal z výletů, které jsem činil často během svých studentských let. Podíval jsem se do jižní Afriky. Projel jsem si také znovu Řecko, které považuji za hlavní zdroj evropské civilizace, navštívil jsem Izrael, odkud přišla

ona kultura, na níž postavila tu svou naše křesťanská společnost. Naučil jsem se základy hebrejštiny – ne proto, abych se tam domluvil, k tomu stačí dnes snad po celém světě angličtina. Chtěl jsem ale, abych mohl, podobně jako křesťanští hermetici, studovat spisy zabývající se esoterickým učením a výkladem kabaly. Ta se, bez základní znalosti hebrejského písma a abecedy, studovat příliš dobře nedá.

 Austrálie musela přijít na řadu. Už v Oxfordu mě zajímala historie její kolonizace a věděl jsem, že se tam musím jednou podívat. Zmíněné plavbě ze Singapuru předcházely kratší cesty po Indii a Číně. Krásné země s obrovskou kulturou a byl bych v nich zůstal déle, zejména v Indii jejíž prastarou kulturu a ještě starší jazyk sanskrt jsem studoval. Kdyby mne odtud nevyhnala příšerná kvalita vzduchu. Už jsem se těšil na Nové Holandsko, tedy Austrálii, kde je to, jak jsem očekával, mnohem lepší. Vynechal jsem prozatím západní pobřeží a Perth, který mi připadal trochu moc izolovaný, i když jistě zajímavý. Ze Singapuru, kde jsem pobyl několik dní, jsem plul lodí do Cairns; vzal jsem to potom od severu a projel jsem autem, které jsem si na otcův návrh koupil s tím, že je později zase prodám, celé východní pobřeží. Leckde jsem se na čas zdržel. Vánoce jsem slavil v Brisbane u jedné české rodiny, otcova dobrého známého z dob jeho divadelní slávy – ano i jemu na čas učarovala prkna, jež prý znamenají svět! Jenže, v oněch dobách znamenala jen svět značně omezený, pouze tehdejší Československo, a když jste měli štěstí, ještě maximálně několik jiných zemí s podobnou společenskou orientací. Otcovu příteli se nějak po 68 roce podařilo uprchnout; oženil se v Londýně s Češkou a nakonec skončili v Austrálii. S divadelními prkny se ale musel rozloučit a po počátečním boji o existenci, kdy vystřídali oba celou řadu zaměstnání a zkoušeli ledacos i jako podnikatelé, až se usadili jako majitelé antikvárního knihkupectví, které s příchodem internetu po nějaká ta léta docela prosperovalo. V domě plném knih od podlah až po stropy a také abstraktních obrazů, což byly výsledky předchozí výtvarné činností mého hostitele, jsem zažil úplně jiné Vánoce, než na jaké jsem byl zvyklý. Tedy stromeček tam byl a večeře byla podobná, na jakou jsem zvyklý, ale to horko! A dusno!

Tasmánie, dříve Van Diemans LandZ Brisbane jsem, uprostřed léta, se zavřenými okny a permanentně zapnutou klimatizací v autě, pokračoval dál, do Sydney, Canberry, Melbourne. Všude jsem se po nějaký čas zdržel, všude jsem potkal zajímavé lidi. Léto se pomalu chýlilo ke konci; chtěl jsem stihnout Tasmánii, ještě než uhodí zima, která podle toho, co mi místní obyvatelé říkali, tam dovede být dost tuhá. O tom jsem sice měl pochybnosti, přesto jsem se hned po Velikonocích z Melbourne i s autem na trajektu přeplavil do Davenportu a odtud pokračoval po silnici do Hobartu. Toto město považuji za jedno z nejhezčích na světě, zejména pokud máte možnost, je shlédnout z vrcholu hory Mount Wellington, která mu vévodí. Odtud je snad i vůbec nejhezčí, z těch, která jsem poznal. Poté kdy jsem strávil pár dní mezi rozvalinami proslulé trestanecké kolonie Port Arthur, nemohl jsem ale vynechat to, co jí v posloupnosti historie předcházelo, a sice Sarah Island. Táhlo mne tam i to, že jihozápadní části Tasmánie mají údajně mít ten nejčistší vzduch na celé planetě. Tím se pochopitelně míní ty jeho obydlené části.

Trvalo mi to větší část dne odřídit svou Hondu do Strahanu, kde jsem si našel ubytování v jednom autokempu s obytnými karavanami a najal jsem si zde jeden z malých prefabrikovaných domků, které tam také byly permanentně umístěny. Blížil se konec sezóny, která je pochopitelně na Tasmánii kratší než jinde v Austrálii – dál na jih už je jenom Antarktida – brzy po Velikonocích už zdejší podnikatelé začínají zavírat či aspoň snižovat provozy svých nájemních zařízení. Jakmile totiž denní teploty se přestanou přehupovat přes dvacet stupňů, Australané se začnou tetelit zimou. Zažil jsem tu letní období až do aleluja, takže je celkem chápu. Nám Evropanům ovšem trocha zimy, zejména takové prožívané v blízkosti moře, které má vždy tendenci teploty vyrovnávat, přijde spíš k smíchu. Nic naplat, na Strahanu už bylo vidět, že začíná pomalu zvolňovat své tempo. Které, jak mi připadalo, nebylo nikdy příliš vysoké.

Na štěstí pro mne, základní podniky živící se turistickým ruchem ještě fungovaly, i když s už poněkud zredukovaným provozem. Což bylo spíš výhodou, kupříkladu tam, kde se ještě před několika dny konaly denně dvě plavby po zálivu Macquarie zahrnující dolní tok řeky Gordon, byla na pořadu už jen plavba jedna. Takže ještě méně spěchu, méně stresu a snad i víc toho k vidění, přitom ale za stejný peníz. To poslední se mne sice týká jen okrajově; otcova finanční podpora je šlechetná a vydatná, přece jen to ale nechci moc přehánět a on můj přístup, myslím, oceňuje. Zakoupil jsem si lístek k plavbě zálivem, obsahující nejprve průjezd neblaze proslulou Pekelnou branou, prohlídku trosek trestaneckého tábora na ostrově Sarah a proplutí dolní části řeky Gordon. V ceně byl zahrnutý švédský stůl, kterému se tu kupodivu říká po švédsku smörgåsbord, jemuž vévodil místně produkovaný losos, kolem jehož sádek jsme proplouvali, na což nás kapitán nezapomněl upozornit. Uzeného lososa si dám kdykoliv, tady byl obzvlášť dobrý, nejčerstvější jakého můžete kde dostat.

Když jsme proplouvali Pekelnou branou, docela slušně to s námi houpalo a snažil jsem se představovat si, jak asi to muselo házet koráby z dvacátých let devatenáctého století, kdy byla kolonie ve svém největším. Oni se před bezmála dvěma sty lety plavili na dřevěných, plachtami ovládaných lodích a nikoliv na asi o dost větším a hlavně podstatně stabilnějším katamaránu se silnými motory, jaký jsme měli k dispozici my. Blížil se zlatý hřeb celého výletu, aspoň pro promovaného historika jakým jsem já, když jsme připlouvali k menšímu přístavnímu molu ostrova Sarah. Tam nás očekávala průvodkyně, která nás provede ostrovem a ukáže nám vše, co zbylo z místa, kde před nějakými sto osmdesáti lety úpěli trestanci, odsouzení většinou za drobné přestupky proti zákonu, krádeže a podobně. Dívka jménem Sarah. Tedy Sára, jak jí na těchto stránkách hodlám říkat.

2. Sarah a Sára 

©Vojen Koreis 2018 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena